Dlouhodobě patří k refrénům většiny antikomunistických textů tvrzení, že komunismus je nereformovatelný. Asi i tady platí stará lidová moudrost o zloději, který křičí, chyťte zloděje. Nereformovatelný je totiž s vysokou pravděpodobností spíše kapitalismus. Aby tomuto tvrzení rozuměli i ti, kdo popírají jeho existenci, pak tedy píši jasně: Je nereformovatelný systém, který dovoluje hromadění osobního majetku nad všechny meze. Chtít totiž po nejbohatších, aby souhlasili s omezením svého vlastnictví je stejné, jako chtít po poslancích, aby omezili svou imunitu, či své příjmy. V obou případech by se měli vzdát svých privilegií. Což nikdo neudělá dobrovolně, čili bez nátlaku. A je-li ke změně potřebný nátlak, tak už nejde o reformu, ale o revoluci. Po zkušenostech s nedávným fanatickým odporem bohatších vrstev v USA proti zavedení všeobecného zdravotního pojištění pro všechny, tedy i chudáky, je mi už naprosto jednoznačně jasné, že revoluce je nezbytná.