Melčákova stížnost proti rozhodnutí Sněmovny o zkrácení volebního období, je unikátním jevem v českých dějinách demokratické politiky. Ve víru vášnivých debat politiků, publicistů a aktivních příslušníků veřejnosti kolem chování ÚS zanikl bohužel fundamentální problém Ústavy ČR, který celou kauzu dovolil. Kdyby totiž naše Ústava byla opravdu základním zákonem demokratického státu, v němž je lid jediným suverénem a tedy i skutečnou, nejvyšší ústavní autoritou, pak by nikdy ke stížnosti nemohlo dojít. Melčák by totiž, při existenci opravdu demokratické Ústavy, už nebyl poslancem. Po svém povolebním veletoči by totiž musel ze Sněmovny okamžitě odejít, neboť fakticky popřel vůli nejvyššího suveréna, vyjádřenou jeho zvolením na kandidátce ČSSD. Jestliže přes politickou zradu svých voličů, dostal v naší zemi nakonec ještě právo protivit se dokonce vůli celé sněmovny, pak to není výpovědí pouze o nedostatečnosti Ústavy ČR, ale rovněž o celém politickém klímatu profesních politiků. Melčák je proto v mých očích úkazem nehorázné drzosti a to tak vysoké, že si ani nedovedu představit, že by mohla být překonána. Pro mne je tak 1 melčák doslova jednotkou protilidové drzosti. Jednotkou, která je nejvýše možnou, takže každá jiná drzost už může být jenom zlomkem jednoho melčáka.