Obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy z 20. na 21 srpna 1968, bylo intervencí a nikoliv okupací. Šlo sice o nejhrubší formu násilné intervence, ale pořád ještě pouze o vojenskou intervenci názorů nejvyšších představitelů SSSR na vývoj událostí v ČSSR v průběhu roku 1968. O okupaci se dá hovořit teprve po podepsání smlouvy o dočasném umístění vojsk SSSR na našem území. A to ještě pouze o měkké formě okupace, bez poprav odpůrců, či jiného existenční násilí, ze strany okupační moci. Kdo není ochoten rozlišovat mezi intervencí a okupací, neměl by se k událostem 21. srpna 1968 vůbec vyjadřovat. Také ten, kdo má sklony považovat okupaci hitlerovskou za stejnou jakou byla okupace sovětská, by měl raději mlčet, aby zůstal filosofem.

     O událostech roku 1968 v Československu koluje doposud řada kategorických náhledů. Antikomunisté všeho druhu inklinují k názoru, že šlo pouze o mocenský boj dvou skupin ve vedení KSČ o vládu ve státě. Komunisté většinově ale neustále tvrdí, že šlo o opravdový pokus demokratizovat tehdejší systém nadvlády strany. Ortodoxní komunisté byli pak již v roce 1968 přesvědčeni, že jde o snahu rozvrátit politický systém a o návrat ke kapitalismu s parlamentem ovládaným buržoazií. Jako obvykle v tak složitých společenských pohybech všichni při tom mají pravdu. Ano, v rychlém vývoji oněch dnů šlo o všechny zmiňované tendence a ještě mnohé další. Ale málo kdo si troufne až do dneška popřít, že ale především šlo o nebývalé vzepjetí občanských iniciativ rozličného druhu. Demokratizace byla sice vyhlášena shora, nejvyšším orgánem KSČ, ale strana tím získala takovou důvěru, jakou nikdy jindy v historii neměla, tedy ani po válce ne. Veřejnost byla doslova v euforii, neboť kdy jindy by se kupříkladu lidé vzdávali svého zlata, jen aby dali vznik zlatému pokladu země? Po listopadu 1989 určitě ne. Nadšení bylo dokonce větší, než při vznikání státu po první světové válce, protože bylo prakticky již opravdově beztřídní, tedy všeobecné. Proto i pookupační zklamání a následná všeobjímající apatie, se stažením se do soukromí, byla tak katastrofální.

     Nejtragičtějším trendem roku 1968 v ČSSR, bylo chování dvou druhů intelektuálů. Zbytků předúnorových politických elit a naivních rádoby politických aktivistů, mnohdy dokonce ve funkcích v KSČ. Jejich požadavek na vystoupení ČSSR z vojenského paktu Varšavská smlouva, jejich volání po vojenské neutralitě, ba dokonce dožadování se odchodu z hospodářského společenství Rady vzájemné hospodářské pomoci, byla nesoudná a v konečném efektu své naivity prakticky politicky zločinná. Nikoliv jakýsi Dopis 99 Pragováků, ale uvedená politická hloupost takových tendencí, zavinila nejen vojenskou intervenci, ale především pak následnou trvalou okupaci. Prakticky právě oni k nám vojska pozvali. Těchto doslova několik politických pitomců, pokud se dožili listopadu 1989, mělo být v prvních revolučních měsících zařazeno na listinu stíhaných osob stejně tak, jako všichni prominenti minulého režimu. Dodnes jsem přesvědčen, že potrestání zločinů komunistických představitelů bylo zmařeno mimo jiné i polistopadovým úsilím uvedených aktivistů z roku 1968.