Všichni sociologové, ekonomové a další odborníci bádající a píšící o sociálních problémech, začali po rozpadu SSSR hovořit o globalizaci, coby údajném novém společnostním jevu. Pro mne to byl vždycky nic neříkající pojem. A proto současný, neoliberální ideologií ovládaný celosvětový prostor, jsem si pojmenoval globalismem. Což je v mých očích dosud nejvyšší stádiem imperiálnosti. Poprvé jde totiž skutečně o nadvládu nad celým světem. A poprvé jde o impériálnost a ne konkrétní impérium, coby stát. Veškeré lidstvo se dostává do područí nadstátního (nadnárodního), finančního kapitálu, ovládajícího politickou reprezentaci všech zemí. Jde o nejobecnější dosud známou a snad i možnou diktaturu. V poslední dekádě nemarxističtí odborníci hledají politickou sílu, která by byla protihráčem globálních finančních kartelů až monopolů. Dosud ji nacházeli v nesčetných, rozdrobených hnutích antiglobalistů, kteří sami sebe vesměs označují za alterglobalisty. Ti ale v mých očích takovou silou nejsou a nikdy ani nebudou. V prvé řadě nejsou dostatečně bohatí, aby byli rovnocennou silou nadnárodním korporacím. V druhé řadě se nikdy nesjednotí na určitém minimálním programu, protože každé skupině jde pouze o nějaký konkrétní problém. Za třetí nemají organizační strukturu schopnou akce ve chvílích, kdy je to třeba. Ale především žádná dosud ani nenaznačila zásadní řešení problému, spočívajícího v neuvěřitelně vysoké koncentraci kapitálu v rukách uzounké skupiny osob, čili monopolizace globálního finančního kapitálu. V současnosti je největší ekonomická krize poválečného období, iniciovaná právě nadnárodním finančním kapitálem. Řeklo by se, že je to ideální příležitost pro alterglobalisty. A hele, nic se neděje. Pro mne je tento fakt jednoznačným důkazem, že všechna ta alterglobalizační hnutí nejsou ani reálnou opozicí globálnímu kapitálu, nadtož silou odporu, schopnou uskutečnit změny.