Všechna média nás oblažují pohledy na srdceryvně plačící děvy, ba dokonce ženy středního věku, až hystericky prožívající smrt Michaela Jacksona, svého idolu. Předvádějí veřejnosti jeho fanoušky, živelně se shromažďující k uctění památky údajného fenoménu kultury z přelomu tisíciletí. Prezentují virtuálnímu světu duchaprázdné kondolence všemožných celebrit, včetně některých politiků. A samozřejmě krmí globální síť nevyhnutnými a veskrze dozajista hluboce fundovanými komentáři o velikosti onoho nesčetněkrát operačně přeběleného černocha. Když jsem v den jeho úmrtí pozdě v noci sledoval různá zpravodajství, pořád jsem s netrpělivostí sobě vlastní očekával vystoupení nějakého vysokého činitele OSN, který by vyhlásil den celosvětového smutku. Najednou pro celý globálně medializovaný svět přestaly být zajímavé milionové demonstrace v Íránu, stovky atentátníky zabitých Iráčanů, mnohaleté zabíjení dětí za války v Afghánistánu, pomalu zachvacující i sousední Pákistán. Všechno proto, že referovat o takových notoricky se opakujících banalitách by přece v dnešní den přece nemohlo být in.