Má včerejší glosa o utajování nebyla samoúčelná. Tajnosti všeho druhu jsou totiž pro mne po celý život naprosto nepřijatelné, protože jsou produktem nepřátelství mezi lidmi všech známých forem od válek, přes podnikatelskou konkurenci, kariérní ambice, až kupříkladu po soutěžení politických stran o moc. Utajování vnímám bez výjimky jako prostředí podvodů, machinací, manipulací, kabinetní politiky, podrazů, piklů až trestných činů všeho druhu. Již v roce 1967 jsem začal pracovat na systému samosprávného řízení podniků a to mne přivedlo k myšlenkám o přímé demokracii. A na ní mně ihned začalo vadit, že by se v ní projevovala absence občanské odpovědnosti, pokud by byla hlasování v takovém systému anonymní. Jako občané si usurpujeme právo znát, jak naši zastupitelé, od obcí po EP, hlasovali v každé, až malicherné prkotině. A při tom se sami se svým hlasováním v nejvyšším občanském právu demokratických systémů, skrýváme za plentu utajování. Politikům vytýkáme jejich nízkou politickou kulturu, hypertrofující až po osobní nesnášenlivosti. Sami proto ukažme, že nejsme jako oni. Že jsem na jedné straně občané sebevědomí, odpovědní za své činy a na druhé straně nemusíme mít strach, protože se podílíme na vytváření atmosféry všeobecné tolerance. Jsem proto, aby bylo kdykoliv možno zjistit, kdo koho volil. Především pak každý sám, aby si mohl ověřit, že jeho hlas byl sečten podle jeho vůle, při eventuelních protestech o zfalšování volebních výsledků. Nejprospěšnější by pak veřejná forma hlasování byla pro celkovou politickou kulturu, nejen pro tolerantnost, ale kvůli veřejné kontrole příliš častého převlékání kabátů samotných voličů.

PS 24.6.: Překvapilo mne, že šéfredaktor Britských listů Čulík, odmítl publikovat text z 22. a 23. 6. v poněkud rozšířené verzi.