Ačkoliv podle průzkumů veřejného mínění naši občané většinově preferují levicové ideje, tak přesto od listopadu 1989 v naší zemi neustále vládne pravice. Jak to? Proč pravice vyhraje každé volby a to i za situace, kdy ji vede takový politický vagabund, jako Topolánek. Je sice pravdou, že v jednom období vládla Zemanova ČSSD, ale ta, díky celoživotní orientaci svého premiéra, v té době nebyla ani zdánlivě levicovým politickým subjektem. A i kdyby byla, tak coby menšinová, nemohla by bez podpory KSČM v parlamentě protlačit žádné skutečně levicové rozhodnutí. A v tom spočívá jádro pudla celé polistopadové pravicové strategie. Jednoznačným viníkem nepřetržité vlády pravice je tak existence KSČM. Přesněji, zneužívání její existence všemi politiky bez rozdílu. Vždyť i v rádoby levicové ČSSD po celou dobu převažuje názor nespolupracovat s KSČM na vládní úrovni. Fundamentálním principem české polistopadové politiky je totiž opožděný antikomunismus, jak tento jev nedávno pojmenoval již delší dobu prozírající filosof Bělohradský. Tento druh antikomunismu je totiž produktem chování těch veřejně aktivních lidí, kteří v době nadvlády KSČ byli natolik zbabělí, že se jí nepostavili na odpor, ba dokonce tak kariérističtí, že se aktivně zapojili do jejího systému. Aby si za panství nové moci udrželi kariérní šance, prokazují jí nejen loajalitu, ale chovají se podle lidové moudrosti Poturčenec horší Turka. Podařilo se jim, s pomocí stejně zakomplexovaných pracovníků v médiích, vytvořit v naší v zemi atmosféru, která neustále ztotožňuje současnou KSČM s bývalou KSČ. A díky této primitivistické operaci si pravice před každými volbami vystačí se stále stejnou taktikou. Voliče straší návratem totality, mobilizuj je k antibolševismu, či předem kompromituje každého, kdo by jen naznačil, že třeba pouze s tichou podporou KSČM by chtěl v zemi vládnout. V takto rozdané hře nemá levice šanci na opravdové volební vítězství. ČSSD by musela ve volbách získat více jak polovinu hlasů, aby mohla skutečně vládnout podle svých dlouhodobých principů.