Jen namátkou si vzpomínám, že od listopadu 1989 byl bodnut do hrudi Jiří Svoboda, tehdejší předseda KSČM. Byl pořezán na obličeji Pavel Dostál, tehdy poslanec ČSSD. Docela nedávno pak byl zmlácen Jiří Dolejš, poslanec a místopředseda KSČM. Při tom si nějak nemohu vzpomenout, že by útoku podobného druhu za posledních dvacet let čelil nějaký známý pravicový politik. Ještě zarážející pro mne je, že orgány činné v trestním řízení ani v jednom z uvedených případů nic nevyšetřily. To všechno podle mne není čirá náhoda. Jde spíše o zákonitý důsledek antikomunistické, ba dokonce antisocialistické, hrubě nenávistné propagandy, která zachvátila již od voleb v r. 1990 nejvýznamnější část politického prostoru. Od té doby je pak vědomě pěstována dokonce všemi státními institucemi, jimž v této činnosti vévodí nejvlivnější moc ve veřejném prostoru – Česká televize. Fanatická antikomunistická minorita je všude preferována, je jí dáván co největší mediální prostor a je dokonce dotována a to nejen ze soukromých zdrojů. Snad nejhorší je, že zideologizovaný antisocialismus a především prezentace komunismu, výhradně coby zločinu, je jediným názorem, který může být vyučován na školách. Tím vším a nejen tím, je v naší společnosti udržována atmosféra zvrhávající politickou soutěž v totální netoleranci k jiným názorům, tedy v podstatě v odrůdu třídního boje. Dokazují to předvolební metody ODS, která prakticky každé volby prezentuje jako mobilizaci voličů proti levici. Od roku 1990 jsem zastával názor, aby se za minulostí udělala tlustá čára, jako to udělali Španělé po pádu Franka. Kdybychom takto postupovali, tak bychom přinejmenším měli už jednu generaci nezatíženou nenávistí a netolerantností k jinému pohledu na svět.