Všechny vlády od voleb v roce 1990, měly několik společných rysů. V prvé řadě vznikaly v atmosféře antikomunismu, uměle vybuzované v každé předvolební kampani. Programově potlačovaly socialistické, ba i pouhé sociální rysy, vytvářené v bohatých státech Evropy po celou druhou polovinu minulého století. Všechny vlády, včetně Zemanovské, svá rozhodnutí před národem obhajovaly ideologicky a dokonce pouze jedinou, konkrétně neoliberální ideologií. Rozdíl mezi Zemanovou a těmi ostatními spočíval pouze v intenzitě víry v neoliberalismus. A především všechny české vlády rozhodovaly autoritativním, až diktátorským způsobem, vyplývajícím z nesmiřitelného vztahu vůči opozici, což je jakýsi trvalý pozůstatek třídního pojetí politiky, který neustále přežívá v chování českých politických špiček. Dokonce i Zemanova vláda, ač byla menšinová, se neubránila autoritářskému pojetí vládnutí. Především proto, že její rozhodování bylo pod kuratelou opoziční smlouvy s ODS, jež prakticky zajišťovala české pravici vládnutí i v případě, kdy formálně vládla ČSSD. Zemanova vláda tak byla sice legální, ale její legitimita už byla sporná a s postupem času stále spornější. Připomenu jen vstup do NATO, či oddlužení největších bank. Topolánkova vláda, umožněná přeběhlictvím, nebyla fakticky legitimní od samého počátku a její chování dokazovalo, že je dokonce nelegální. Její svržení bylo proto přímo povinností většinové společnosti. Kdyby v našem státě existovala opravdová občanská společnost, tak by Toplánkova vláda nepřežila ani půl roku. Že padla teprve po tak dlouhé době, není ani tak chybou opozice, ale naprostou neschopností občanů vyjadřovat svou vůli v systému zastupitelské demokracie.