Ne, vůbec nechci psát o tom, že dosud neznámá Skotka, se přes noc stala globálně známou a tím prý jakýmsi fenoménem informační éry, či internetu. Tím méně si troufám básnit o jejím hlase, či zpěvu, protože tomu vůbec nerozumím. Chci hovořit o divácích v sále soutěže, jíž se Susan zúčastnila, o chování porotců soutěže a konec konců o nás, ba o celé naší – údajné – civilizaci. Naše kultura, ba civilizace, je – jak prezentuje jmenovaný případ – sprostě rasistická, jelikož je ryze maskulinní. V ní se proto úspěšnou ženou může stát jen a jenom sexuálně vábný zjev. Každá jiná žena je jenom pro smích, ba až hodná urážek, pokud se uchází o post celebrity, nedej bůh osobnosti v TV. Je fakticky šikanována, protože v zaměstnání může získat jenom podřadné postavení. Je jednoduše řečeno hendikepovaná, když není rovnocennou alternativou barbíny, či jiného reklamou pěstovaného sexy symbolu. Muž se může stát úspěšným, ať už vypadá, jak chce, a to dokonce, i když toho moc neumí. Žena, která není sexy, musí být nejméně desetkrát schopnější než muž, aby byla okolím alespoň uznávána. Celebritou se ale nikdy nestane. Jsme mužský, hnusně sexistický, tedy fakticky rasistický svět. Pro mne toho nejvýmluvnějším důkazem je vtip z posledního sjezdu ČSSD, který nebyl schopen vybrat místopředsedkyni a tak se na něm šířil vtip, aby prý rozhodla promenáda v plavkách. Odpornější už byli jenom porotci jmenované britské soutěže a – přiznejme to – i publikum na ní, které Susan přivítalo posměšky a pohrdáním, což nenapravilo ani následnými ovacemi.