Třetího března jsem v tomto blogu mimo jiné napsal, že není lidskou přirozeností boj či soutěžení jedinců, neboť to je pouhý pozůstatek přírodnosti v člověku, čili zvířecí přirozenosti lidského rodu. Dneska cítím za potřebné vyjádřit své přesvědčení o skutečné lidské přirozenosti. Mnoho antropologů je toho názoru, že v dobách, kdy rody homo byly lovnou zvěří velkých predátorů, od šavlozubých tygrů po jeskynní medvědy, se začala vyvíjet skutečně pravá lidská přirozenost. Spočívala ve společné obraně, ve spolupráci, až solidaritě se slabými. Tato strategie přežití, majících asi svůj původ v pudu matek bránících své potomstvo, byla tak poprvé v dějinách evoluce vědomě používána na obranu proti predátorům nesouměřitelně silnějším, než byl osamocený jedinec našeho druhu. Až do dnešních dnů se z tohoto pravzoru chování vyvinula skutečná forma čistě lidské přirozenosti, sám základ veškeré humanity, od pomoci hendikepovaným přes solidaritu se slabými až po spolupráci bezmocných. Konkrétně se dneska projevuje ve všech typech sociálních pomocí jištěných státem, až po kolektivistickou obranu zaměstnanců vůči zaměstnavatelům. V mém myšlení i tudy vede hranice mezi levicovým a pravicovým přesvědčením. Zatím co pravicový jedinec spoléhá dominantně jen sám na sebe a posiluje jen a jen své schopnosti, levicově smýšlející se spolčuje. Což je strategie prokazatelně méně plýtvavá a jak ukazují dlouhodobé výzkumy, i mnohem účinnější. A pro skutečné šťouraly už jenom jediná poznámka. Spolupráci jako vyšší formu strategie k přežití, užívají i některé zvířecí druhy, kupříkladu šimpanzi. Takže někde až tady lze teprve hledat opravdovou hranici mezi přírodností člověka a skutečnou lidskou přirozeností.