Klasikové ekonomických věd, konkrétně liberální ekonomové studující už v 19. století hospodářské vztahy v tehdy se rodící průmyslové společnosti, považovali lidskou přirozenost za dominující hnací motor veškerého ekonomického chování. Za lidsky přirozené pak vydávali jen takové chování jedinců na rodících se trzích, které je soutěžením až bojem. V něm jsou logicky nejúspěšnějšími ti nejsilnější, nejschopnější až nejbezohlednější. Ne nadarmo dostala prvobytná kapitalistická společnost později přízvisko Darwinský, ať již trh, hospodářství, nebo dokonce kapitalismus. Což bylo mimo jiné jednak nepochopení hlavních myšlenek zakladatele učení o evoluci, ale od jeho odpůrců navíc její dogmatické zneužití. Proti takto deklarované lidské přirozenosti lze uvést na první pohled několik námitek. Již proto, že lidé nejsou stejní, je rozdílná i jejich přirozenost. Za druhé, nikdo nikdy nedokázal, že všichni lidé jsou soutěživí. Ba právě naopak, jsou takoví, jimž se soutěžení doslova hnusí. Především ale platí, že soutěž až boj jsou pozůstatkem zvířeckosti v lidech, nejsou žádnou lidskou přirozeností, nýbrž zbytkem zvířecí přirozenosti, tedy jakýmsi atavismem přírodností v člověku. Dá se dokonce poměrně snadno dokázat, že teprve spolupráce zvířecích předků člověka zahájila jejich emancipaci od zvířeckosti. Povinnost rozlišovat přirozenost a přírodnost u člověka, by proto měkla být základním momentem při studiu filosofie hospodářského chování a rozhodování. Několik milionů let trvající dějiny hominoidů jsou procesem postupného překonávání zvířeckosti v lidských skupinách, což je samou podstatou vší humanizace, čili polidšťování. Považovat soutěžení za jediný stimul v hospodářském chování, znamená proto degradování člověka zpět na zvíře.