Je tomu už více jak deset let, co jsem napsal, že polistopadový vývoj započatý sametovou revolucí a pokračující reálnou vnitřní politikou v ČR, dokladuje pravdivost Stalinovy teze o bezpodmínečné nutnosti porevolučního zostřování třídního boje. Dokladoval jsem to především předvolební rétorikou údajných konzervativců a neoliberálů, kteří za největší hrozbu současného vývoje v zemi neustále považovali návrat k tomu, co oni vnímali a veřejnosti prezentovali jako komunismus. Strach z komunismu byl a je pro ně dosud nejen fakticky jedinou nosnou, politickou ideou. On je zřídlem veškeré nesmiřitelnosti se všemi kritiky současnosti, které ihned pasují na konfidenty komunismu.  A já si uvědomuji, především dneska, v předvečer nastupující krize, že zmíněný strach současné panské vrstvy je plně oprávněný. Naši současní mocipáni, včetně je podporujících novozbohatlíků totiž velice dobře ví, co si stále silněji uvědomuje naprostá většina řadových občanů, kteří prožili většinu svého života za nadvlády KSČ. Že totiž jiný systém je možný. Že je možné žít bez strachu z nezaměstnanosti, že je možný svět bez tisícinásobných majetkových rozdílů. Že již existoval právní řád zaručující všem bezplatné vzdělání a zdravotní péči. Že může existovat svět, kde bydlení je právem na domov a ne zbožím, kde práce je čestným způsobem zajišťovaná existence a ne osudem neúspěšných ubožáků, kde prostituce je příživnictvím, lichva trestným činem, a tak bych mohl pokračovat ještě velmi dlouho. Rozdílné vnímání zmíněných hodnot a jevů, je fakticky tradicí třídního boje, pěstovaného v dobách nadvlády KSČ, která je nejen neustále přítomná v dnešní politice, ale je hlubinným zdrojem neustále rostoucí nesmiřitelnosti v politice naší země, kterou na Západě neznají. Je proto pořád velkým rizikem, že se v kritických chvílích může provalit jako reálná nesmiřitelnost v celém veřejném prostoru.