Vážení.

     Než začnu psát pro naši diskusi neobvykle dlouhý text, přiznám se, že obdivuji způsob tvorby Thomase Paina, který mimo jiné tvrdil; člověk, který neumí svou myšlenku vyjádřit na jedné straně papíru, by neměl psát vůbec. Já k tomu navíc dodávám, že v dnešní informační době není ani hoden toho, aby byl čten.

     Další text opírám o dvě teze. Za prvé jsem přesvědčen, že realisticky myslící a ve veřejném prostoru se chovající člověk při hodnocení reálných dějů mezi nimi rozlišuje a to především podle svých hodnotových principů. Tak například já rozlišuji zásadně mezi minulou KSČ a současnou KSČM. Ale rozumím těm, kdo je – zase podle svého hodnotového žebříčku – rozlišit nechtějí, nebo vůbec neumí. Za druhé, opravdový realista srovnává obvykle dva jevy mezi sebou a nepoměřuje je s nějakou ideou, či dokonce s ideálním cílem.  

     Ze zmíněných dvou myšlenkových principů proto rozlišuji mezi kapitalismem USA a socialismem ČLR. Jednoznačně pak pléduji pro druhé. Pokud dneska kdokoliv tvrdí, že ČLR je na úrovni Abendlandského kapitalismu z 19. století, tak si to vůbec nemyslím, ale i pokud by to někdo obhájil, pak bych současný stav pořád ještě považoval za čínský úspěch, neboť před Maem byla jejich zem ještě v hlubokém středověku. I když středověku svého a ne Evropského typu. Dávám totiž v životě jednoznačně přednost kolektivismu před supersobeckým individualismem. To je má volba. Nikoho k ní nenutím, ale sám se podle ní chovám. Aniž tvrdím, že je to jediné možné stanovisko, nadtož snad dokonce jedině správné.

     I na základě toho, co jsem předeslal, jsem proto přesvědčen, že o Tibetu není v tomto diskusním okruhu nutné psát nějaká dlouhá pojednání. Kontinentální ČLR zahájila reálnou modernizaci Tibetu. A provádí ji daleko méně drasticky, než Evropa modernizovala nejen Americké kontinenty, ale dokonce sama sebe, viz Británie v době začínající průmyslové éry. Konec konců Británie předvedla také okupační modernizaci v Indii, která je podstatně bezvýslednější, než ta čínská v Tibetu (můj důvěryhodný kolega ji viděl letos skoro měsíc na vlastní oči a jedna moje vnučka před rokem dokonce skoro půl roku). Podle mého měřítka ten, kdo je pro dalajlámu, ten je pro návrat země do hlubokého středověku (a každému takovému vždycky doporučuji, ať pro podobné poměry nepléduje, ale ať jde do Tibetu žít, zvláště z toho pohodlíčka Abendlandského konzumerismu). Kdo je pro dalajlámu, ten považuje za vyšší hodnotu memorování posvátných textů než celou staletou úpornou snahu milionů kriticky myslících lidí, tedy většiny vědců. Kdo je pro dalajlámu, ten je konečně naprosto jednoznačně pro rozdělování společnosti na duchovní elitu a jakýsi nádenický zbytek. Opět netvrdím, že někomu takový svět nemůže vyhovovat, ale já to nejsem.

     S přáním klidných Vánoc všem

Stanislav Hošek