Každý, kdo alespoň zběžně sledoval povolební hučení ve špičkách ODS, musela zarazit Langrova až anální vlezlost vůči Topolánkovi. Měl totiž nahnáno, že bude připraven o vládní židli, k čemuž ho předurčovala jednak řada přehmatů na postu ministra vnitra, ale také průhledný populismus. Na kongresu ale v boji o post prvního místopředsedy překvapil asi i sám sebe, když v prvém kole získal nejvíce hlasů, a o celou třetinu převýšil pozdějšího vítěze. Topolánek ale po vítězství nad Bémem potřeboval, pro uklidnění Prahy, vedle sebe nějakého jejího zástupce, ale pokud možno takového, který by jej ani v nejmenším neohrožoval. Proto po prvním kole dohodl s Langrem prachsprostý handl. Nechám tě ve vládě a ty odstoupíš z další soutěže o post prvního místopředsedy. Langr nejenže svolil, ale ještě Topolánkovi slíbil víc než podporu, ale doslova loajalitu. Což dokázal ve všech veřejných vystoupeních na kongresu i bezprostředně po něm tím, že pokračoval ve svém podkuřování staronovému vůdci. Vodrážka v prvých rozhovorech pak ve své naivitě ani veřejně nepopřel, že o jeho zvolení se zasloužila dohoda Toplánka a Langra.