V pondělí, padesát dní před odchodem do totálního zapomnění, poskytl G. W. Bush rozhovor pro TV ABC. Neměl jsem možnost seznámit se s celým dialogem reportéra a prezidenta, ale citace, které pronikly i do našeho tisku by mnou otřásly, pokud bych jim alespoň trochu věřil. Bush by prý byl rád, kdyby jej historie ocenila jako osvoboditele obyvatel Iráku i Afghánistánu. Lituje sice špatných informací zpravodajců o Iráku, ale odmítá spekulovat o tom, že by při jejich pravdivosti nezaútočil na Saddámův režim. Každý den prý čerpal rady z Bible a opíral se o svou víru. Takže podle mne asi celý ten masakr muslimů nakonec svede na pradávné evangelisty a současné evangelíky? Bush se v rozhovoru stylizoval nejen do role osvoboditele, ale také do role omylného politika, když mimo jiné řekl, že politikům doporučuje, aby byli na veřejnosti se svou vírou opatrní. Z toho, čeho jsem se zatím dočetl, jsem si odnesl jednoznačný dojem zhrzené sebelítosti. Není se co divit. Bush odchází jako nejméně oblíbený prezident od druhé světové války. Celé tři čtvrtiny obyvatel USA nesdílí jeho názor, že byl úspěšným ve své funkci, ba dokonce že nenese vinu na současné finanční krizi. Uvedené a jim podobné blábolvoloviny z jmenovaného rozhovoru bych po pravdě řečeno ani nečetl. Ale co mne opravdu zaujalo, bylo tvrzení, že jako prezident nebyl připraven na válčení. Zajímá mne potom otázka, kdo byl sakra prakticky na válčení připraven a kdo tedy v Americe celá ta dvě volební období vůbec vládnul. O to víc mne to zajímá teď, když za pár týdnů bude prezidentem supermocnosti člověk, o kterém ani netuším na co je fakticky vůbec připraven&