Česká zem má již jednoho všeobecně známého magora, který takto sám sebe ve svých textech pojmenoval, takže lze tvrdit, že už jde o pseudonym. Ivan Martin Jirous, alias Magor, je jedním z několika antikomunistických intošů, zvaných později disidenti. Na šikmou plochu oné kategorie se dostal přes hospodskou rvačku s příslušníkem StB na penzi. Odseděl si za ni na přelomu let 1971 a 1972 deset měsíců, což od té doby považuje za oprávněný důvod pro následný, nepřetržitý, aktivní odpor k režimu nadvlády KSČ. Za něj pak byl ještě třikrát vězněn. v celkové délce pěti let a dvou měsíců, když z posledního trestu se dostal až na amnestii po listopadu 1989. Vždy bylo důvodem obvinění z výtržnictví, které současní mocní překvalifikovali na, cituji: &nezávislé myšlení a shromažďování se na hudebních a jiných kulturních akcích. Konec citace. Magor byl mezi prvními signatáři elitářského prohlášení Charta 77, čímž nastoupil na cestu příslušníka dnešních elit. Dá se proto konstatovat, že dnes již čtyřiašedesátile
tý Magor Jirous svůj život završuje úspěšně. Již delší dobu se rýsuje v naší vlasti jiný magor. Celá léta, co jej znám a dokonce na samém počátku mohl i bezprostředně sledovat, jsem vnímal, jak je zakomplexovaný z toho, že nemá tu nejlepší legitimaci pro příslušnost k dnešním elitám, čili že nikdy nebyl disidentem. A tak se za něj prohlásil alespoň nyní. A aby byl něčím víc než kdysi oni, není pouhým disidentem proti politickému režimu své země, ale hned celé Evropy. Zatím co Jirous byl disidentem, který se označil se za magora. Klaus je magorem, který se označil za disidenta.