Od samé prezentace zvěsti, že Kundera jako studentský funkcionář udal spolužáka, jsem vůbec nepochyboval o zásadní pravdivosti této informace. Kundera na počátku padesátých let byl jedním z typických zjevů toho mladointelektuálského, vysokoškolského prostředí. Šlo o společenství zanícených komunistických mládežníků, nositelů nového učení a hluboce věřících, že budují nový svět. Měl k tomu přirozené vlohy, ambiciózností počínaje a inteligencí konče. Podle mne je jenom zbabělý. Po logické ztrátě iluzí se ze své minulosti snažil většinou své tvorby pouze vypsat, aniž by ji osobně reflektoval, jako třeba nositel Nobelovy ceny Grass. I když ten to udělal sakra pozdě. Ale alespoň zabránil tomu, aby byl svým neblahým mládím dostižen. Tolik první poučení. A to druhé? Pozorujete všichni, kolik lidí se dokáže výtečně přiživovat na cizí popularitě?! Začínám být přesvědčen, že tak zvaná informační éra přináší novou vrstvu investorů, jakýchsi tvůrců populárních osobností. Napřed je doslova svým úsilím vyprodukují, investují do nich své manažerské schopnosti, či alespoň mediální vklady, aby se pak na všech jejich lidských slabostech mohli dlouhodobě, dokonce i po jejich smrti, výborně živit. A ještě nás všechny při tom umně odvádí od témat, která jsou pro nás mnohem významnější, ba až životně nezbytná.