MASOVÁ KULTURA USA IDIOTIZUJE SVĚT

Skupina ruských motorkářů na těžkých mašinách, která si říká „Noční vlci“, se letos opět vydala na pietní jízdu z Moskvy do Berlína uctít památku svých padlých předků. Mají akci načasovánu vždycky na začátek května, aby dojeli do Německé metropole v Den Vítězství. Je s podivem, že o nich naše média nepíší jinak než o gangu Noční vlci. Stačí jim asi pověsti o nejznámějším motorkářském gangu v USA, který si říká Hells Angels. Motorkářská kvazikultura se v USA obrovsky rozšířila a kde se tlupa těchto obdivovatelů silných motocyklů objevila, tam opravu bývalo peklo. Pseudokult se z této hnusárny vyvinul především po násilnostech mezi partami motorkářů. Od té doby se každé partě v kožených bundách na silných strojích, především Harley-Davisdson neřeklo jinak, než motorkářský gang. Jenže tato záliba se roušířila po světě. Od Brazílie po Japonsko a není divu, že po přervatu došla nejen k nám, ale i do Ruska. Jenže naštěstí jen výjimečně převzaly skupiny v jiných zemích i styl chování po svých amerických vzorech. Sám znám několik motorkářů v ČR a jsou to mnohdy dokonce solidní podnikatelé, či jiní slušní lidé. Pokud se o proto o ruských Nočních vlcích u nás jinak nepíše, než o gangu, pak to vnímám nejen jako projev rusofobie, přesněji zlovolné nenávisti v§či všemu ruskému, ale dokonce jako idiotizaci, kterou do Evropy zasévá americká masová kultura. Vždyť o motorkářských gangsterech Hollywood natočil přece nejeden film, dnska označovaný dokonce za kultovní. Z Ameriky šířená Idiotizace Evropy je doslova děsivý fenomén. Díky televizím diváci každodenně vidí pokleslé produkty filmového zabíjení, přestřelek, hrůzy, zabijáctví a…vždycky nepochybně s americkým kladným hrdinou, který je schopen s pistolkou postřílet celý gang lumpů vyzbrojených samopaly, samozřejmě lumpů ruských, či čínských, sem tam nějakých jihoamerických drogových mafiánů. Dominance sovětské masové kultury za minulého režimu přece jenom nebyla tak strašlivě idiotská.

ŠOA

Tak se v hebrejštině označuje genocida Židů. Především pak ta, kterou realizovalo Německo, pod vůdcovstvím Hitlera a která je ve zbytku světa známá pod pojmem holocaust. Každý, kdo si přečte alespoň trochu pečlivěji Starou smlouvu, v češtině Starý zákon, čili onu rozsáhlejší část křesťanské a především katolické Bible, je udiven Bohem, s nímž Izraelité onu smlouvu kdysi uzavřeli. Jde doslova o boha Nenávisti, nikoliv jenem běžné netolerance. A takový bůh jim potvrdil, že si je coby národ vyvolil. V dobách, kdy veškeré lidstvo žilo v tenatech náboženských idejí až ideologií, vyznání, věrouk, či alespoň veleúcty k bohům, bylo vydávání se za národ vyvolený samotným nejvyšším, protože jediným Bohem, tou nejvyšší možnou formulací rasismu oné doby. Šlo-li pak o vyvolenost ze strany Boha vysoce nenávistného, pak to byl zákonitě rasismus nenávistný ke všem ostatním lidem světa. Z toho hlediska byl holocaust v mých očích vždycky sklizní setby zrna zasetého již Starou smlouvou. Tak to alespoň po celý svůj život vnímám. Tím se v mých očích uzavřel logický kruh jednoho dějinného koloběhu. Ovšem jenom potud, pokud by Židé v dalším toku dějů opustili ideu vlastní vyvolenosti. Což nikterak nevidím. Naopak jsem svědkem matoucí demagogie, líčící vyvolenost jako oběť, kterou Jahve na bedra Židů naložil. Jenže Stará smlouva mluví jasně o budoucím Židovském království, vládnoucím dokonce světu. V mých očích je každá ideologie, náboženské nevyjímaje, zhutněným světovým názorem elit daného společenství, skoro bez výjimky vždyy jejich vládychtivých elit. Ideologie vyvoleného národa je proto pro mne hlubinným přesvědčením jakési kasty vládychtivé elity Židů. Z toho mi v prvé řadě vyplývá zásadní Hitlerův omyl, když považoval všechny Židy za mocichtivé. Neměl likvidovat všechny Židy, neměl za nepřítele vyhlásit a považovat jen a jenom jejich mocichtivou elitu. Oproti němu jsem jist, čili bezvýhradně přesvědčen, že jediným nebezpečím pro existenci lidstva v současné éře zbraní hromadného ničení je každý, kdo touží po nadvládě nad jinými, každý mocichtivým člověk a to nejsou zdaleka jen příslušníci hebrejské krve. I když se někdy ukazuje, že mezi nimi je jich relativně nejvíce. A takoví musí být eliminováni za každou cenu. Pokud to lidstvo nebude umět změnou strukturu jejich mozků, tak bohužel se jich bude muset zbavit jako celých bytostí.

SOUČASNÉ ROZDĚLENÍ EVROPY

Včera jsem si, víc jak kdy jindy a popravdě řečeno tak zřetelně vůbec poprvé uvědomil, že dnešní Evropa je zásadně rozdělaná na dva tábory. Je rozdělena na ty, kdo konec druhé světové války považují za své vítězství a na ty, kdo ji považují, za svou porážku. Dělící čára při tom jde napříč národy a státy. V každém národě i státě jsou dneska takoví, kteří dobytí Berlína Rudou armádou považují za svou prohru. Dokonce se dneska jim podobní najdou i v samotném Rusku, kde si ale nedovolí veřejně ani pípnout, obzvlášť v tak emočně vypjatý den, jako byl včerejší „Děň Pabědy“. A naopak i v Německu jsou lidé, kteří považují kapitulaci hitlerovců za své vítězství. Současná situace poněkud připomíná bývalý třídní boj. Ten se také odvíjel uvnitř každého státu, každého národa. Jenže třídní boj nikdy nebyl tak zásadně existencionální až do vztahu život nebo smrt. V něm neplatilo to co v nacismu. Nacismus totiž likvidoval jednotlivé lidi, příslušníky nepřátelské rasy, národa či jiné skupiny, kdežto sovětismus likvidoval třídy. A to byl naprosto zásadní rozdíl. Každý příslušník likvidované třídy se stal automaticky příslušníkem třídy opačné, pokud se otevřeně nepostavil na odpor. Pak mohl být i fyzicky zlikvidován coby nepřítel většiny. Pravdou jedině je, že přechod z likvidované třídy k třídě většinové se neděl bezproblémově automaticky, ale v různých podmínkách jedinci museli projít jakousi karanténou, která neodpovídala současnému pojetí lidských práv a mnohdy převážně proběhla v rámci práva revolučního. Což platí při politických změnách naprosto vždycky i dneska – a ne že ne. Současné rozdělení Evropy je děsivé svou stále se stupňující agresivností, mediálně pěstovanou nenávistí a tím rostoucí nesmiřitelností až po doslovné antagonismy mezi jedinci a skupinami. Evropané by si ale podle mého soudu měli konečně uvědomit, na kterém kontinentu jsou usazeni a poctivě si vyhodnotit, zda zámořská supervelmoc by někdy šla do konfliktu s Ruskem či Čínou v zájmu někoho z Evropy. Zvláště pak v éře „America first“.

MYŠLENKY, KTERÝCH SE V TENTO DEN NEDOVEDU ZBAVIT

Přednostně. Devátý a ne osmý květen pro mne byl, je a vždycky bude dnem vítězství. Nezajímají mne jakési Zemanovy kotrmelce revidující dějiny napsané opravdovými vítězi, tedy Rudoarmějci, jediné války, kterou jsem prožil. Jakýsi chorobně ambiciózní přepisovač dějin, který se zvráceně chtěl, ještě coby nýmand, za každou cenu zapsat do historie, nedokázal svou iniciativou totiž nic jiného, než rozpliznout prožitky těch, kteří válku opravdu prožili. Říkám jasně, že lidi na našem kontinentě, v roce 1945 vůbec nezajímalo, kdy vojenští papaláši podepsali kapitulaci, či nějaký podobný akt. Oni si navždycky uchovají ve svých myslích den, kdy si konečně s úlevou vydechli a pocítili onen opojných zážitek života beze strachu, kterému tehdy jednoznačně říkali „svoboda“. Nikdy nezapomenou, že to pro ně bylo 9. máje roku 1945. A nikdy jinak. Ale nyní k těm myšlenkám, přesněji otázkám, které si od těch dob neustále kladu a nenacházím na ně odpověď. Divil jsem se a platí to až do dneška, dvěma klíčovým událostem. Za prvé. Nikdy jsem nepochopil zásadní Hitlerovo bláznovství, za něž jsem považoval válku proti Západu i Východu najednou. Německo bylo dostatečně silné, aby napřed porazilo Západ a teprve pak se vrhlo na Rusko. Ba ještě líp. Mohlo se s Ruskem dohodnout, že mu přenechá Asii a bude chtít volné ruce v Evropě. Dneska by byly na glóbu už jenom tři mocnosti Amerika na západní polokouli, skutečně tisíciletá Německá říše v Evropě, Africe a Blízkém Východě a v Asii Ruské impérium. Vedle těchto by Japonsko, Čína a Indie byly mocnostmi druhého řádu. Ale zpět k realitě tehdejší války. Za druhé. Nikdy jsem rovněž nepochopil, proč Japonsko nenapadlo Sovětský svaz spolu s Německem. Dneska by Rusko bylo pouhým Petrohradsko-moskevským proužkem země mezi Japonskou a Německou říší. Možná. Fakt, že Německo začalo válčit s Ruskem, aniž napřed porazilo Británii a že Japonsko nenapadlo SSSR, je v mých očích tak podivný, že velice často souhlasím s názory, že celou tu válku vlastně „někdo“ řídil. A to je pro mne úděsná představa, protože pak ten někdo může svět opět vést k podobně zhovadilé události. A to vůbec nemluvím o tom, že ten „někdo“ je největším zločincem dějin, protože má na triku smrt asi tak sto padesáti milionů lidí. A to v době, kdy nás na planetě bylo asi jedna a půl miliardy. Vynásobme si to pěti a máme představu, kolik by „nejaderná válka“ stála životů dnes. Minimálně tři čtvrtě miliardy. Kdo je věřící, ať se modlí k tomu božstvu, které řídilo onu válku, která před 73ti lety právě v tento den v Evropě skončila.

PS. Nedá mi to, abych po pravdě nepřipsal, jak to s tím datem dne vítězství celé vzniklo. Francouzi mermomocí chtěli být svým zástupcem rovněž podepsáni na berlínské kapitulaci. Aby se jejich reprezentant stihl dostavit, byl akt posunut až do pozdních nočních hodin, kdy už v SSSR, přesněji v Moskvě, bylo 9. května.

NESVÁTEČNĚ PROŽÍVANÝ SVÁTEK

Při včerejším sledování uvedení V. V. Putina do úřadu prezidenta Ruské federace jsem si snad poprvé uvědomil celý smysl ceremonie, rituálů, tradice a symbolů pro život každého společenství. Pochopil jsem tím rovněž smysl svátků, ať již státních, církevních či ostatních. To všechno totiž upevňuje, ba dokonce tvoří, samotnou identitu každého společenství. Ovšem jenom tehdy, když jeho příslušníci se jich aktivně zúčastňuji. A dokonce ani není důležité, zda spontánně svobodně, nebo prakticky ze společenské, politické, či jiné povinnosti, plynoucí kupříkladu z členství v určitém spolku, sdružení, či jen regionální komunitě. Svátek, který lidé neprožívají jako nějakým způsobem výjimečný den, není vůbec svátkem. Ani fakt, že lidé mají pracovní volno, na tom nic nezmění. Ve sváteční den lidé musí dělat něco, co běžně, nebo dokonce po celý zbývající rok, nedělají. Jinak to jednoduše není ničím odlišený a tedy pro ně samotné významný den. Nijak se nedá odlišit od všednodenního žití. Proto dneska vnímám většinu svátků našeho kalendáře jako výplod elitářů, který ostatním lidem mnohdy ani nic neříká. Nadtož aby si ten den nějakým způsobem zvýraznili. Tak kupříkladu dnešek. Nic se neděje. Ani nějaká ta hloupá estráda kdesi v parku, či veselice na náměstí. Nikdo si nepřipomene, že už žijeme 73 roky v míru, což je v dějinách Evropy nevídané. Začíná být otázkou, zdali si to vůbec zasloužíme.

UDÁLOST DNE

Ve dvanáct hodin moskevského času začala inaugurace Putina do prezidentského úřadu Ruské Federace. Sledoval jsem skoro hodinový pořad z RT. Základní dojem. Rusko je nejen obrovská zem, ale i sály Kremlu a jeho chodby jsou převeliké. Putin je zatím v kondici. Mluví tak, že mu i já rozumím. Při ceremoniálu po celou dobu všichni stáli. Nebylo v obou sálech ani jedno sedadlo. Putin hovořil asi čtvrt hodiny. Byl to čistě slavnostní projev. Světu nesdělil nic. Jen slíbil svým občanům, že bude dělat všechno, co je v jeho silách a čeho je schopen. Je to asi jediný člověk na planetě, který skutečně dělá dějiny. Naprostá většina politiků jsou totiž loutky a nic víc. Což se týká i toho „trampa“. Někteří politici jsou navíc manekýni  a všichni docela dobře placení.

KARL HEINRICH MARX

. Včera uplynulo dvě stovky let ode dne, kdy se narodil muž, který zásadně ovlivnil další vývoj lidstva. Pokud nic jiného, tak má jedinečnou zásluhu na tom, že doslova osvobodil lidstvo od nadvlády církví. Trevír, kde se narodil, leží dneska prakticky na pomezí Německa, Francie a Lucemburska. Rada města včera odhalila sochu tomuto velikánu, kterou městu darovala ČLR. Je to snad největší socha člověka v Německu. Dnešní média ovládající veřejný prostor se proto zaměří na ni, aby se o samotném Marxovi raději nepsalo. Tak to dneska prostě chodí, nelze sice výročí pominout, ale tak si vládci jenom o něm musí najít téma, které jim vyhovuje. Při tom je dneska aktuální naprosto jiné téma ve spojitosti s Marxem. Tvrdím již nejméně dvacet let, že teprve nyní se konečně blíží doba, kdy bude možné uplatnit Marxovy názory v plné míře, tedy skutečně celosvětově. Jedinečná výzva: „proletáři všech zemí spojte se!“, je tou jedinečnou globální výzvou. Nepřátelé lidí práce se již dávno spojili. Pochopili velice rychle Marxe a jelikož je jich malilinko, tak se jim to podařilo snadno a rychle. Zbytku světa, který dneska stojí proti oné mafiánské sebrance financiérů, to bude trvat ještě nějaký čas, ale budoucnost opravdu patří jim. A bude záviste jen a jenom na odporu současných mocných, zda jejich likvidace proběhne bez krveprolití, či naopak s velkou katastrofou pro lidstvo. Vina za to nepadne na hlavy „proletariátu“ budoucnosti, ale na reprezentanty nejmocnějších, zda se budou ochotni vzdát své doposud „věčné“ nadvlády nad světem zbytku člověčenstva.

REINKARNACE HITLERA

Již brzy po politickém převratu byl knižní trh v ČSFR zaplaven literaturou o druhé světové válce z pohledu Německa. Šlo především o oslavování úspěšných vojáků wehrmachtu od pilotů přes tankisty po snajpry. Později se začaly objevovat životopisy „slavných“ generálů a maršálů téže armády, bojujících na frontách druhé světové války. Následovaly popisy bitev, které Německá vojska vedla a především vyhrávala. Později se začaly v televizích objevovat pořady o Hitlerovském Německu a celé jeho době. Napřed se silným odsudkem jeho činů, myšlenek a celé ideologie. Postupem doby se z dokumentů začala vytrácet odsuzující stanovisky a naopak se vyskytovaly pervní výpovědi účastníků, kteří nejednou neskrývali obdiv k tehdejšímu konání Německa. V posledních letech se v televizích, především na Prima Zoom, prakticky každý den objeví nějaký pořad přímo o Hitlerovi. A opět, napřed byly se silným odsuzujícím akcentem, postupně bez něj a nakonec už se sem tam nechybějícím obdivem k Hitlerovi. A vymýšlí se stále nové a nové náměty o něm. Od Hitlerových žen, přes jeho umělecké sklony až po jeho megalomanské architektonické projekty. Připadá mi to jako zjevná snaha o to, aby Hitler nezmizel z obrazovek. Protože zmíněné pořady běží obvykle v době největší sledovanosti, jsem přesvědčen, že dlouhodobě sledovaný záměr je nejméně dvojí. V prvé řadě se autoři snaží, aby si diváci, především bez válečné paměti, zvykali na válečné události. Aby se válka pro ně stala doslova každodenní všedností. Za druhé jde o doslovnou reinkarnaci Hitlera. Již v šedesátých letech minulého století zjistily sociologické průzkumy tisku, že nejfrekventovanějším jménem celosvětově v nich nebyl ani Kristus, Muhammad, či třeba některý současník, ale právě Hitler. Kdo sleduje pořady o Hitlerovi kupříkladu i jen v česky vysílajících televizích, musí už vědět o Hitlerovi a jeho době tolik, kolik nevěděli ani ti, kteří tu dobu žili a dokonce se s Hitlerem osobně znali. Vnímám zmíněný proces skutečně jako reinkarnaci Hitlera. Jeho existence se stává doslova součástí vědomí všech diváků televize. Troufám si tvrdit, že touto praxí televize dosahuje skutečně úspěšnější reinkarnace, než jakou si vypracoval lámaismu pro svého dalajlámu. Mimo jiné jde i o další příklad vítězství virtuality na skutečností.

ZMĚŇME KONEČNĚ VOLEBNÍ ZÁKON PRO VOLBY DO SNĚMOVNY.

Při současném volebním systému je velice těžké sestavit vládní koalici. Dokonce, jak se zdá, je to tím víc těžší, čím má vítěz voleb větší převahu. Pokud se mu totiž nepovede vyjednat menšinovou vládu své strany, je vždycky neomaleně vydírán některou z pidistran. Než se dívat na ty odporné tahanice, jaké se rozběhly po posledních volbách, tak to raději jít k volbám dvakrát. Jsem proto pro dvoukolové volby do sněmovny. Prvního kola by se mohly zúčastnit všechny strany. První dvě by pak postoupily do druhého kola. Do něho by si mohly změnit kandidátku, protože by celá republika tvořila jeden volební obvod. Vítězná strana by pak sestavovala vládu. Všechny strany, které se utkaly v prvním kole, by obdržely finanční podporu státu podle výsledků z onoho prvního kola.

JEDINÁ ZÁCHRANA EVROPY

Nemám rád patetické soudy a zásadně odmítám teze o jediném možném řešení nějakého problému. Ale tentokrát jsem nezvratně přesvědčen, že jedinou šancí Evropy na záchranu před globální válkou je vybudování své vlastní armády. Ovšem armády opravdu přísně jenom obranné. To znamená, že ostatní účastnici bydlící na této planetě si budou jisti, že armádou Evropy nejsou ohroženi. Jedinou cestou k tomu je především okamžitý odchod zemí EU z NATO. Dokonce říkám, okamžitě, pokud možno ještě dříve. Včera prakticky bylo pozdě. Jenom tak si totiž Evropa zajistí, že nebude vehnána jako stádo obětních beránků do konfliktu s Ruskem. Je všeobecně známo, že USA se nikdy nepustí do války se sobě rovným soupeřem. Stejně tak je nezvratně prokázáno, že mocnáři USA považují Rusko za odvěkého nepřítele a každý z prezidentů v tomto tisíciletí dokonce prohlásil, že Rusko je jediným ohrožením „amerických zájmů“. Čímž se myslí nadvláda nad celou planetou. Nelze ani zapomenout na to, že USA závidí Rusku tak velké území a především s tím souvisící jeho surovinové zdroje. To je dost důvodů, aby se USA snažila Rusko rozbít, či jinak zneschopnit. Ovšem pouze cizíma rukama. Při technologické síle Ruské armády si američtí mocnáři netroufnou riskovat škody na svém vlastním území. Udělají proto všechno co je jenom představitelné, aby opět dostali do konfliktu s Ruskem Evropu. Hlupáků na tomto kontinentu k tomu ochotných je vždycky dost. Obvyklou roli Německa kupříkladu dneska docela slušně naplňuje komplot Polska a Ukrajiny. Proto tyto státy a samozřejmě všechny pobaltské, by se zásadně do budoucí evropské armády neměly dostat ani náhodou. Pobaltí, Polsko a Ukrajina jsou natolik ohloupené tradičním nepřátelstvím k Rusku, že by jako spojenec, či dokonce součást evropského vojska, představovaly pro Evropu existencionální riziko spočívající ve vysoké pravděpodobnosti konfliktu s Ruskem. Já si dokonce myslím, že pokud by se armády Ukrajiny a Polska staly součástí evropské armády, tak by ve své pomatené zpupnosti dokonce určitě napadly Rusko, spoéhajíce se na to, že Evropa jim musí pomoci.