SOUDY A SOUDCI V DEMOKRATICKÉM POLITICKÉM SYSTÉMU

Politologickou konstantou liberálních demokratů je tvrzení o jakýchsi třech pilířích, či složkách státní moci. Za jednu z nich je vydávána moc soudní. Na první pohled by mělo být každému občanu divné, že moc zákonodárnou, a moc exekutivní může vykonávat každý, zatím co moc soudní jen a jenom vysokoškolsky vzdělaný jedinec a to dokonce pouze se specifickým vysokoškolským vzděláním. Již tím se dvě první moci zcela zásadně liší od oné třetí, soudní. Fakt, že jedna údajná složka státní moci je privilegiem úzké vrstvy občanů, je absurditou, ne-li dokonce výsměchem demokratismu. Není proto náhodou, že mnohde je demokratické soudnictví založeno na porotách volených z laiků. Privilegium „odbornosti“, není jediným sporným atributem demokratické soudní moci. Ještě podivnější je tvrzení o nezávislosti moci soudní. V mých očích jde dokonce o paradox. Je-li moc soudní jedním ze tří stavebních kamenů státní moci, je vyloučeno, aby byla nezávislá. A také v reálu nikdy nebyla. Soudy nikdy nehledaly, nehledají a podle mne ani nikdy hledat nebudou jakousi spravedlnost, ale pouze právo, ať již kodifikované, či zvykové. Při tom kodifikované právo je vytvářeno a veřejně vyhlašováno jen a jenom státní mocí, takže moc soudní nemůže proto vynášet verdikty nezávislé, či dokonce odporující státní moci. Jestli se dá hovořit o jakési nezávislosti, pak jen o nezávislosti jednotlivých soudců. Ovšem ta má rovněž háček, ne li doslova hák. Každý soudce je v prvé řadě člověk se všemi svými chybami a naprostá většina z nich má své celoživotní zkušenosti, ústící v celoživotní přesvědčení, ba někdy i víru. A většina z nich i emoční stránku své osobnosti, čili podléhá, byť třeba podvědomě, sympatiím a dalším emocím. Takže absolutně nezávislým být nemůže. On by ani bůh nebyl nezávislý, pokud by vůbec byl. To všechno je důvodem, proč je soudní systém se svými možnostmi nápravy omylu rozsudku tak složitý s mnoha stupni odvolávání a dalšími mechanismy nápravy verdiktu. Každý konkrétní soudce by se tedy musí snažit nepodléhat svým emocím, nadtož ideologickému přesvědčení a víře. Na druhé straně by ale nikdy neměl být vystavován ovlivňování kýmkoliv, kdo i jen vzdáleně může mít zájem na řešení toho, či onoho jmenovitého případu. Varujme se ale těmto dvěma zásadám říkat nezávislost soudů. Pěstujeme tím pouze neodůvodněnou pýchu z privilegovanosti mnohých soudců. Právě z ní totiž vyrostl jejich další absurdní požadavek na nebývale ojedinělou životní výhodu. Tou je doživotní jmenování, pro něž v současné společnosti už není věrohodných argumentů, myslím si já.

ĎÁBLOVA PAST

Katolická církev je bezesporu nejbohatší institucí světa. Její nemovité bohatství je doslova astronomické, s ničím jiným na této planetě nesrovnatelné a ani hodnotou těch nejopravdovějších peněz vyjádřitelné. Celý majetek Rothschildů s Rockefellery dohromady je jen smítkem ve srovnání s vlastnictvím katolické církve. Především proto, že církev vlastní nemovitosti a zmínění banksteři pouze odvar z turbulentních papírových peněz, ba dokonce dneska už jen jejich digitálních značek. Církev vlastní opravdové, fyzické bohatství, zatímco jmenovaní financiéři, až na bezvýznamné výjimky, pouze vodu v koši. Katolická církev je proto, z hlediska své „Svaté knihy“, největší absurditou v lidských dějinách a v mých očích naprostou negací svého biblického zdroje. Každý profesionální katolík musí být zákonitě v očích jím vyznávaného boha již svou existencí smrtelným hříšníkem a je tedy jednoznačně kandidátem pekla. Lidové přísloví moudře praví, že čert snáší na větší hromadu. Takže veškeré to církví shromažďované bohatství je fakticky ďáblovou stavbou. Pak i politici cpoucí další miliardy do chřtánu katolické církve, jsou sluhové satanovi. Amen, pravím vám.

HOŘEKOVÁNÍ NAD ROZDĚLENOU SPOLEČNOSTÍ V ČR

Antibabišovci a antizemanovci jako na kolovrátku pořád bědují, že naše společnost je rozdělená. Jde o jeden z dalších mateníků, který nad už vykopaným hrobem demokratismu tančí nejsnaživější sluhové reálné, leč pečlivě se skrývající moci v naší zemi, která ji vtahuje do své totalitní nadvlády. Společnost v ČR není rozdělená o nic víc, než kterákoliv jiná dnes, či kdykoliv jindy v dějinách, vyjma pokusu o novou, mnohem rovnostářštější společnost, kterou její aktivisté nazývali socialismem. Není prakticky rozdělená víc, než kterákoliv jiná kdekoliv a kdykoliv na planetě. Ovšem je rozeštvávaná. Vědomě a záměrně. A všichni víme od kdy, dokonce známe přesné datum. Je jím den vyhlášení výsledků prvních voleb prezidenta všemi občany v roce 2013. Velká skupina politicky aktivních figur v nich prohrála. Což by nebylo nic divného, protože v každých volbách musí někdo prohrát. Jenže poražené skupiny do svého kandidáta investovaly příliš hodně nadějí a mnohé i financí, které jim propadly. Tehdejší volba mezi Zemanem a Schwarzenbergem byla navíc všem zřejmým bojem mezi politickou veřejností a třídou profesionálních politiků, mediálních pracovníků a dalších osob sloužících „skrytému státu“, tedy elitě, kterou Trump v roce 2016 celkem přesně označil jako „deep state“, podle něj hrobaře svobody v USA. Poražení v prezidentských volbách v ČR v roce 2013 bezprostředně po vyhlášení výsledku veřejně prohlašovali, že nepřijímají výsledek voleb a jasně veřejnosti sdělili, že bylo největším omylem, že třída profesionálních politiků dovolila veřejnosti volit hlavu státu. Prý to je v rozporu s pravidly zastupitelské demokracie. Čímž jenom přiznali, že zastupitelská demokracie od svého vzniku žádnou skutečnou demokracií, alias vládou lidu nikdy nikde nebyla, takže ani není, ani v budoucnu být nemůže. Je od samého počátku pouze velmi dobře propracovaným mechanismem, který zajišťuje nadvládu reálné, ač skryté moci. Neustálé rozeštvávání společnosti je výrazem nové formy politické soutěže, doslova jejím povýšením do nové fáze, kterou už lze směle označit za politický boj, jakousi měkkou formu občanské války. Ta opravdu v naší zemi v roce 2013 reálně začala a bohužel se neustále stupňuje, až loňskými volbami do sněmovny se už stala otevřeným střetem mezi masou veřejnosti a elitářskými, politicky aktivními skupinami všemožného druhu. Bohužel především intelektuálů. Současná měkká občanská válka je ze strany široké veřejnosti opravdovým bojem proti možnému útlaku, ba až totalitnímu ovládnutí veškerého veřejného života. Rozpory, které se v naší společnosti nyní stále silněji rozhořívají, každému nutně kladou otázky. Kdy se tato doposud pouze krize stane nesmiřitelným konfliktem? Jak se to konkrétně projeví a hlavně jaké bude jeho vyřešení.

DĚJE(BIS)

Dvě poznámky k problematice výuky dějepisu. První doplnění. BIS je tajná služba sloužící vládě, takže pokud vydává veřejné zprávy, chová se nelegitimně. Vláda by jí měla oprávněně tuto činnost zakázat. BIS se takovým chováním totiž sama pasuje na politickou sílu. Díky tomu, že má exkluzivní informace, stává se velmi vlivnou politickou silou. Ne sice zatím tak vlivnou, jako ČT, která se fakticky chová jako samostatný politický subjekt, tedy také nelegitimně, ba dokonce ilegálně, jelikož není státem registrovaná coby politický strana. Zatímco první doplněk byl odsuzující, druhý je naopak pochvalný. Svou zmínkou o výuce dějepisu, kterou zařadila do své poslední výroční zprávy, podala BIS další argument pro tvrzení, že dějepis, či historie, není v žádném případě vědou. Klasik kdysi řekl, že historie je taková interpretace minulosti, jak se nikdy neuskutečnila. On totiž dobře věděl, že vyčerpávající popis minulosti by znamenal prakticky její zopakování, což je nereálné. Z dějepisu ve formě interpretace se stává pouhá více či méně povolná služka mocenských struktur. Z historie coby výkladu minulých dějů, nebo jejího směřování, či dokonce smyslu, se stala pouze berličky každé ideologie. Ne matematiku, ale dějepis bych na školách proto vůbec neučil.

LEPŠOLIDI

Zemanovi se prý zalíbilo slovo lepšolidi, jímž kdosi jiný ironicky označil odpůrce současné vlády, především pak jmenovitě Babiše a samozřejmě Zemana samotného. Současný prezident je sám přímým ztělesněním, mimo jiného, i ironie v české politice od samého „barevného převratu“, k jehož třicetiletému výročí se letos dopracováváme. Proto se mu nedivím, že si uvedený termín doslova zamiloval, když jej v TV Barrandov poprvé veřejně prezentoval. Ovšem mne už poněkud dlouho vadí celá ta snůška „poetických“ pojmů, matoucích srozumitelnost politického diskursu v naší zemi. Záměrně odmítám v politice užívat květnatou mluvu, jíž je proslulá čínština. Nesnáším termíny, jako jsou Pražská kavárna, havlisté, sluníčkáři, vítači, pravdoláskaři a celá ta další škála rádoby výstižných, spíše však expresivních výrazů pronášených těmi, v nichž emoce dominují nad rozumem, chtějí upoutávat svou slovní kreativitou, či jenom zdůrazňovat sílu svého přesvědčení, jež je fakticky spíše chorobností jejich myšlení. Nedá mi to proto, abych se dneska neopakoval a tak připomněl, že již léta pro celou zmíněnou plejádu termínů, spíše lidí, kteří jsou jimi označováni, užívám pouze dva pojmy, které jsou v mých očích přesně definovány a lze je užívat jak v politologii, tak sociologii a v dalších humanitních naukách. Jedni příslušníci oné společenské vrstvy, ti s vysokoškolským vzděláním, jsou kastou vzdělanecké luzy, což jsou vysokoškolsky vzdělané osoby, škodící celé společnosti. Vedle nich pak v mých názorech existuje pojem, lumpenintelektuálové. Připomínám, že jsem si jej odvodil z Marxova termínu lumpenproletariát. Lumpenintelektuálové, či lumpeninteligence jsou všichni intelektuálové, tedy nejen ti vysokoškolsky vzdělaní, kteří poškozují zájmy, pověst, renomé a prestiž celé své společenské třídy, pro vyznavače jiných humanitních učení třeba vrstvy, či kasty.

JMENOVÁNÍ PROFESORŮ VŠ

Jedno ze současných bitevních polí mezi prezidentem Zemanem a intelektuálskou také elitou, je souboj o jeho „ústavní“ povinnost jmenovat profesory VŠ. Jejich rektoři podnětně štvaní nejedním superambiciózním  docentem a samozřejmě především protizemanovskými sykofanty různého povolání, leč vždy jednostranného myšlení, v mých očích představují bojový šik středověkých vykopávek. Jmenování profesorů univerzit samotným panovníkem, či třeba i katolickým primasem země, mělo před půl tisíciletím své mocenské odůvodnění, které bylo složité a v různých pozdějších dobách se měnilo. Jako laik si ani netroufám tyto důvody popisovat, nadtož rozebírat. Jedno ale musí být každému alespoň trochu myslícímu člověku jasné. Jmenování profesorů Univerzit nejvyšším představitelem státu mělo, mimo jiné i svůj prestižní rozměr tehdy, když byla v celém státě jedna či dvě vysoké školy, nebo snad v každé zemi multinárodního státu alespoň jedna. V současné době, kdy je v pidistátečku jakým je ČR několik desítek vysokých škol včetně soukromých a poboček zahraničních, které potřebují na tisícovky profesorů, je jejich jmenování prezidentem fosilií středověkého systému a tedy v mých očích nejen nesmyslem, ale dokonce stupiditou. Při vší úctě kupříkladu k vysokým školám uměleckým, považuji profesůru kupříkladu klaunství, za výraz pokleslosti prestiže vysokoškolského profesorství, abych zachovával generově neutrální, i když poněkud těžkopádnou formulaci. Jsem hluboce přesvědčen, že problém měl být rozseknut změnou českého království na republiku. Při vší úctě k T.G. Masarykovi si uvědomuji, že on jako iniciátor této změny nepřicházel v úvahu. Byl příliš zakotven v monarchismu. A ostatní problém považovali za malicherný, zvláště dyž v prvním desetiletí byly v ČSR jen tři univerzity. Zrušení prezidentské pravomoci jmenovat profesory VŠ měli ale nesporně provést komunisté, když přebrali moc. Nechci spekulovat proč tak neučinili. Jsem si ale víc jak jistý, že současná právní úprava jmenování profesorů VŠ je atavismem středověku v našem řádu, neblahým přežitkem minulosti a doslova archaickou zombií neslučujíc se s moderní dobou.

NEJVÝNOSNĚJŠÍ INVESTICE VŠECH DOB

Havlovi kumpáni a další disidenti, byli dlouhá léta finančně poměrně dobře podporováni, ba až vydržováni Západem. To byl z hlediska sponzorů disentu v Československu nejen praktický projev třídního boje. Kapitálové skupiny takto fakticky investovali do porážky jim životně nebezpečného politického systému. Když Západní kapitalisté prozatímně zvítězili v onom údajném třídním boji, jejich investice se zhodnotila v nepředstavitelné výši. Jen na restitucích například občan Schwarzenberg získal majetek za miliardy, čili jeho investice do Havla a jeho kamarily se mu zhodnotila minimálně stotisíckrát. Neznám v dějinách výnosnější investici. V té souvislosti by světové veřejnosti jistě řekly mnohem víc odborně studie, které by kupříkladu odhalily, kolik Západní kapitálové skupiny vytěžily zisku z rozpadu SSSR a následného hospodářského kolonizování alespoň Ruska, ne-li všech jeho reálně socialistických satelitů.

MŮJ VÝKLAD SLOVA ČECHÁČKOVSTVÍ

Nesnášel jsem, když germanofil, ba potomek obdivovatelů Hitlera, jakýsi „hejvl“ to v americké výslovnosti, nadával Čechům do Čecháčků. Ovšem musím přiznat, že vždy v dějinách naší země existovala kasta podrazáků mez Čechy, kteří si nějaký takový, ovšem spíše peprnější výraz, plně zasluhují. Posledními jejich reprezentanty jsou jurodiví europoslanci z ČR, kteří na program zasedání EP protlačili téma „Střet zájmů předsedy vlády Andreje Babiše“. Od dětství jsem nejvíc pohrdal žalobníčky, ať měli ke svému chování jakýkoliv důvod. V mých očích to byli vždycky podrazáci, zbabělci, zrádci a v neposlední řadě patolízalové mocných. Za nejhorší druh těchto „odporných to tvorů“ považuji vlastizrádce, kteří se v touze po moci spolčí se zahraničními mocnými. Není proto v mých očích větší podlosti, než žalobníčkářství těch, kdo vnitrostátní problém, především ale svůj problém bezohledného boje o moc, přenesli do nadnárodní struktury. Navíc do tak většinou řadových občanů nenáviděné, jako jsou úředníci a rádoby politici EU. Bruselská kamarila politiků a úředníků EU je už dneska prokazatelně tyranií řadových obyvatel členských států EU. Takže kdo u ní žaluje na své bebínko je opravdu Čecháčkem. Řekl bych, že dokonce tím nejodpornějším druhem možného Čecháčkovství.

NOVÝ PRVEK OBCHODNÍ VÁLKY

„Zatčení šéfky Huawei paní Meng Wan-čou je nebezpečným krokem Trumpovy administrativy, který jen zintenzivní konflikt s Čínou“, napsal na stránkách novin Asia Times ekonom Jeffrey D. Sachs. Jeho tvrzení je ovšem velice mírňoučké a především naprosto neúplné. Jmenovaný čin má totiž ještě nejméně další dvě roviny a to nejen obchodního válčení, jež popírá základní principy svobodné tržní ekonomiky, onoho zlatého telete neomalené ideologie vítězů studené války Západu se Sovětským svazem. V prvé řadě realizuje nadvládu právního řádu USA nad mezinárodním právem, což je neomylným důkazem toho, že USA se stále nevzdávají diktatury nad celou planetou, což její mediální poskoci pokrytecky nazývají hegemonií. Za druhé to znamená, že občanská válka mezi Trumpem a zbytkem administrativy USA už trvale přerostla hranice své země a stává se globálním problémem. Vyšlo totiž najevo nejen to, že zmíněná dáma byla zatčena ve chvíli, kdy Trump jednal z prezidentem ČLR, ale především to, že neminimálně jeden z nejbližších úředníků prezidenta věděl o tom, že je vydán zatykač na paní Meng. ČLR, ale i celý ostatní svět si proto musí uvědomit, že státní administrativa USA je v současnosti naprosto nedůvěryhodná, ba dokonce podrazácká a díky vnitřnímu boji je její chování absolutně nepředvídatelné. OSN by se proto měla aktivizovat a jasně sdělit vládě USA, že je podmínečně pozastaveno její členství v této nejvyšší globální instituci. Považoval bych to za přiměřenou reakci na chování USA v mezinárodním prostředí za poslední dva roky.

JÁN ČARNOGURSKÝ Z NÁVŠTĚVY SÝRIE

Včera jsem si přečetl krátký text Jána Čarnogurského o nedávné návštěvě Sýrie. Přesněji pouze Damašku, kam přivedl nevládní delegaci ze Slovenska, jehož vláda i parlament jsou stále patolízalsky proamerické, čili protiasádovské. Jmenovaný je v mých očích v prvé řadě příkladem celoživotně politicky aktivního člověka. Ale hlavně jako právník člověkem prakticky vždy pomáhajícím utlačovaným, utiskovaným a všelijak diskriminovaným. To píši proto, že je tím pádem, v mých očích, prověřeným zdrojem pravdivých informací. Z jeho textu jsem se totiž dověděl, mimo jiné, cituji: „Sýrie dokázala zachovat dosud bezplatnou zdravotní péči pro všechny občany. Léky jsou také na pojistné – a všichni víme, že některé jsou pořádně drahé. Na komplikované operace se mimochodem v Sýrii čeká kratší dobu než na Slovensku. Bylo období, kdy zaměstnanci nemocnice chodili do práce ozbrojení, protože nevěděli, jestli je cestou nepřepadnou teroristé“. Konec citace. Že „bezplatnou zdravotní službu dokázala vláda Sýrie udržet i za války je pro mne nepředstavitelné.