OKUPANTSKÁ POMSTA!

Velení armády ČR se rozhodlo dopadnout strůjce sebevražedného útoku, který zabil tři naše žoldáky. Jeden z hlavních bossů zelených mozků naší země se nechal slyšet, cituji: „Bude nás zajímat, kdo bombu sestrojil, kdo vybral sebevražedného atentátníka a kdo celou tu věc řídil. Protože pro nás je zásadní, že nikdo nebude beztrestně zabíjet české vojáky v Afghánistánu“. Konec citace. V mých očích je to příklad myšlení typického vojenského idiota, čili politicky nemyslícího člověka. Neuvědomuje si, že onen údajný teroristický atentátník je něco jako Gabčík či Kubiš. A naši „vojáci“ jsou naprosto bezpochybně příslušníky okupační armády. Říkám s plnou odpovědností, že kdyby Afghánci pozabíjeli všechny vojáky z ČR, tak by to bylo úplně v pořádku a v takovém případě bych jim poslal blahopřání.

TAKY JEDNOU O NĚČEM JINÉM

Výkon výkonů. Byl jsem vždycky odpůrcem toho, aby ženy v atletice běhaly maraton, ba i jenom těch obligátních pět kilometrů, nadtož aby chodily 50 km chůze. Právě proto obdivuji ty, které dokáží v těchto disciplinách zářit. Jednou z nich už je asi dva roky Portugalka Ines Henriquesová, která dneska dopoledne v Berlíně na mistrovství Evropy v atletice, při teplotě kolem 30ti stupňů Celsia,  vyhrála závod na 50 km v čase pod 250 minut. Nebylo to poprvé, co tuto trať zdolala v takovém skvělém čase. Ujít kilometr pod pět minut, to jsem uměl. Ale takových padesát v jednom kuse, to si nedovedu ani představit. A při tom ona po celou dobu šla naprosto bez zřetelného úsilí, jako na trochu rychlejší výlet, vůbec si neprošla žádnou krizí, pořád vypadla jako manekýnka a bylo vidět, že si to užívá. V cíli vůbec nevypadala unaveně. Působila dojmem, že by mohla ještě pokračovat. Proto je pro mne překvapením, že ještě nejsou na netu její fotky, protože toto je sportovní  – a nejen sportovní – hvězda největší velikosti.

TO JE ZASE LŽÍ ŘINOUCÍCH SE Z POLITICKÝCH TLAM

V Afghánistánu padli tři Češi. „Jsou to hrdinové“ (Babiš); „Vyjadřuji hlubokou lítost nad smrtí vojáků v Afghánistánu, což nás ale nesmí odradit od války s terorismem“ (Zeman). Z mého pohledu jde o pouhý hromadný pracovní úraz se smrtelnými následky. Hoši si to zaměstnání vybrali dobrovolně, nešli sloužit vlasti, jako to bylo kdysi a už vůbec ji nebránili v té daleké cizině, jak by se nás někdo snažil ohlupovat. Jsou součástí a já tvrdím že vědomou, přece k tomu mají ideologickou výchovu, pyšné nadřazenosti Západních rádoby světovládců. Jestli někdo zasluhuje politování a především úctu a označení hrdiny, pak je to ten sebevražedný atentátník, který svým činem prokázal nezpochybnitelné hrdinství při obraně svobody své, půl století bílou pakáží týrané země. Při tom všichni na světě dneska vědí, že současný stav v Afghánistánu je výsledkem světotyranské politiky USA. Podlí vládci té zmršené země vyprodukovali svou politikou veškerý současný chaos v zemi, aby díky tomu mohli být vojensky přítomni v blízkosti hranic Ruska a především Číny. V Afghánistánu, stejně jako v Sýrii, Amíci vygenerovali vojenské střety proto a jenom proto, aby mohli udržet při životě legendu o světovém terorismu a tím získat oprávnění k válčení a především zbrojení. V posledních letech k tomu dostali navíc bonus, když se díky jejich globálnímu násilí zvedla vlna migrace, která může zničit, ale určitě alespoň ochrom, dalšího jejich konkurenta ve světovládě, Evropskou Unii. Takže tak, páni poskoci cizích zájmů v našich nejvyšších politických funkcích. Více Hutky, předskokana smrtky, na vás. A „národ“ vás pak možná taky pokrytecky vyhlásí za hrdiny.

POSTDEMOKRACIE

Zásadním rysem současné krize demokracie je že: „Poražení přestávají respektovat výsledky voleb a neprovádí sebereflexi svého neúspěchu“. Místo toho obviňují vítěze nejen z volebních podvodů, což se dělo skoro vždy, ale z trestného chování jakým je třeba zrada státu, historického vývoje a dalších „posvátných hodnot“. V neposlední řadě organizují proti němu pouliční nátlak s cílem nerespektovat volby a to až po stupeň politického převratu. Jedním z nutných způsobů vedení zmíněného boje je zaangažování zpravodajských a dalších tajných služeb v předvolební kampani, ale hlavně pak po volbách v organizování aktivit odporu. Což je druhým rysem stavu současné demokracie, který někteří myslitelé nazývají postdemokracií. Nepřehlédnutelným rysem je nebývalá vulgarizace jak ve vyjadřování politiků, tak ve vystupování médií. V politickém boji navíc, především poražení, překračují zákony a zpochybňují dokonce i právo, které kdysi sami kodifikovali. Dalším rysem postdemokracie je, že většina médií už není sledovatelem politického dění, ale sama se angažuje, není nestranná a dokonce publikuje fakta selektivně, podle svého přesvědčení, ba ještě hůře podle toho, kdo je platí. K tomu dneska jen jediná poznámka. Jelikož neuznávám pojem začínající předponou post-, tak si dovoluji tvrdit, že jde o krizi demokracie, pro kterou je nutné najít přiléhavý název, dokonce bych byl proto, aby se začalo hovořit o zdegenerované demokracii.