LUMPENPOLITOLOG

Pehe 28. ledna šplechtil na webu https://www.respekt.cz/politika/pehe-zeman-si-muze-babise-vodit-jako-loutku . Následují přesn=é citace z jeho rozhovoru.

-Pokud se Zemanovi z lidí jako Tomio Okamura, Milan Chovanec a komunisté podaří sestavit podporu pro vládu Andreje Babiše, bude to de-facto vláda řízená Milošem Zemanem. „Zeman se stává pánem politického pole

– Společnost je skutečně třicet let od pádu komunismu rozdělená přesně napůl. A podle jakých linií to rozdělení běží, to je poměrně jasné už nějakou dobu. Tábor, který volí Miloše Zemana, bych obecně nazval postkomunistickým táborem. Jsou to starší lidé, mentálně zakořenění v minulosti, bojí se nových výzev, jako je globalizace, a s tím spojených podvýzev jako imigrace a další. Hledají nějaký druh ochrany a Miloš Zeman tu roli pro ně dobře plní. Podíváme-li se ale na výsledky voleb, uvidíme, že došlo k výraznému demografickému posunu. Jiří Drahoš nebyl úplně nejpřesvědčivějším kandidátem druhého tábora, určitě nebyl schopen v lidech budit podobné vášně jako před pěti lety Karel Schwarzenberg, přesto to bylo skoro padesát na padesát. Onen druhý tábor, který se mentálně přehoupnul za postkomunistickou éru, posiluje. Miloši Zemanovi se podařilo ještě pořád o 150 tisíc hlasů vyhrát, ale myslím, že to klidně mohlo dopadnout i naopak.

– On k polarizaci společnosti přispěl a aktivně ji pěstoval. Je otázka, jak se k tomu postaví. Pokud bude dál radikalizovat tu část, která ho volila, může dojít ke zhrubnutí. Ale on už ty voliče k ničemu nepotřebuje, víckrát kandidovat nemůže. Je docela dobře možné, že bude chtít hrát pro historii a bude se snažit zaujmout umírněnější stanovisko nebo pozici.

– Zahraničně-politické poselství Zemanova vítězství bude mít rozhodně negativní dopad na obraz České republiky v zahraničí, zejména na Západě, kde ho budou vnímat jako těsné vítězství proruských a provýchodních sil, což špatně ovlivní i náš obraz v Evropské unii.

-Tahle domácí rovina Zemanova vítězství je podle mě úplně nejdůležitější. Miloš Zeman se stává pánem politického pole. Už k ničemu nepotřebuje Andreje Babiše. Koalice či její zárodky, která se za Milošem Zemanem seřadila, tedy SPD, část sociální demokracie bez lidí jako Bohuslav Sobotka a ještě komunisté, tu teď může nabídnout Andreji Babišovi k podpoře jeho vlády. Ale de facto to bude vláda Miloše Zemana. Tomio Okamura, Milan Chovanec plus Jiří Zimola a Jan Hamáček, který se možná brzy stane předsedou ČSSD, ti všichni mají zájem spolupracovat s Babišem. A pak ještě samozřejmě komunisté, kteří Zemana také podporují.     Pokud se Zemanovi podaří sestavit z těchto lidí pro Babiše nějakou podporu, bude ho mít tak říkajíc na provázku a bude si ho moci vodit jako loutku. Teď se bude vyjednávat, Zeman nebude spěchat, nechá Babiše vládnout v demisi, kdy ho má pod kontrolou. Pokud se se Zemanovou podporou podaří vytvořit menšinovou vládu, bude opět závislá na Zemanovi. To je nejdůležitější poselství Zemanova vítězství pro českou domácí politiku na nejbližší měsíce.

Dovoluji si velice stručně a jednostranně ohodnotit jeho výkon. Na politologa je to idiotský výkon. Takhle může výsledek prezidentských voleb hodnotit každý politický laik z tábora „antizeman“, ba dokonce jen povrchní fanda Drahoše. Pro mne osobně jenom další důkaz, že žádní politologové neexistují, jenom méně, či více zdatní političtí propagandisté, zastávající určitý světonázor. Ten Peheho z něj trčí do nebetyčné výšky. Je jím primitivní antikomunismus. Za druhé v rozhovoru často používá obrat „Já myslím“ ,či naopak „Nemyslím“, což by přesně mělo znít já nevím, takže spekuluji. Což jej deklasuje jako vědce, za kterého se považuje, když se vydává za politologa. Náš kvazipolitolog prezentuje v rozhovoru zásadní objev. Postkomunistický tábor (voliči Zemana) vymírá. Samozřejmě, že si neodpouští jeho charakteristiku, čímž poklesle uráží polovinu voličů z těchto voleb a to sakra není vůbec málo. Voliče a dokonce celou společnost si rozdělil, poněkud pseduvědecky, čti primitivně a dokonce nelidsky poklesle ideologicky, na dva tábory, postkomunistický a moderní. Nejděsivější na onom rádoby poznatku je, že si jeho autor hraje na proroka, když tvrdí, cituji: „Za pět let půl milionu starých odejde a půl milionu přijde“, konec citace. Při čemž nevědecky předpokládá, že tak „demografickou cestou“ zanikne postkomunistická generace a zvítězí jakási moderní, jejíž charakteristiku si netroufá určit. Čímž podle politologa, který je ostudou svého oboru, automaticky zanikne rozdělení společnosti. Tento výrok nejlépe dokazuje, že je Pehe ve svém oboru buďto naprostý blbec, nebo sám sebe se snaží ohloupnout, či obvykle jenom manipuluje veřejným míněním. Kdyby alespoň trochu pracoval mozkem, musel by vědět, že Zeman společnost nerozdělil, ale pouze jako vrcholný pragmatik využil jejího rozdělení. To za prvé a za druhé za pět let není vůbec žádný důvod predikující, že by se rozdělení zmenšilo. Spíše je obrovské množství jevů, které naznačují opak. Na závěr si troufám vyjádřit konečný soud k Peheho profesionalitě. Politologem není, ani náhodou. Filosofem politiky už vůbec ne. Je čistokrevným propagandista jednoho světonázoru. Pokud se tedy vydává za politologa, pak je ostudou této odbornosti a takové lidi řadím mezi lumpeninteligenty, čili lidi, kteří poškozují, třeba jen dehonostaci, svůj obor, nebo dokonce celou sociální vrstvu. Takže lumpeninteligent druhu lumpenpolitolog.

O TOM POSLEDNÍM VÍTĚZSTVÍ, PO NĚMŽ NEBUDE NÁSLEDOVAT ŽÁDNÁ PORÁŽKA

Mne zaujalo, že první veřejně projevená reakce obou kandidátů na výsledek voleb byla tematicky stejná. Nesla se v kategoriích vítězství a porážka. Drahoš vyhlásil, že sice nezvítězil, ale necítí se poražen. Zeman byl ještě odvážnější m prorokem, když řekl, že je to jeho poslední vítězství, po němž nemůže přijít žádná porážka. Doslova jsem u televizoru zařval. Může!!! Mysli na Impeachment! Prohlášení Drahoše bylo jednoznačným sdělením celé veřejnosti, nejen jeho voličům, že „Pyrrhos“ zvítězil, leč…půjdeme dál, čti nepřestanemebojovat se stejným zanícením. Interpretovat Zemanova slova je těžší. Skrývají celou škálu. Od odbojného: „Teď už vás nikoho nepotřebuji“, po následně slíbené: „Budu se teď chovat umírněně“. Přál bych si, aby dál vedl svůj boj don Quijota se sektou novinářů, podle oné známé Werichovské pravdy, že blbost je neporazitelná, ale právě proto se s ní nesmí přestat denně bojovat. Ale aby se mu především podařilo co nejpevněji skloubit politické strany ve sněmovně, aby země měla stabilitu, vláda čas na práci a byly alespoň čtyři roky na to, aby sněmovní partaje ukázaly, kdo je kdo, protože se do sněmovny některé dostaly se značně nečitelnými „oumysly“.

PREZIDENTEM ZEMAN.

Už před pěti lety jsem nebyl rád, že Zeman postoupil do druhého kola. Nebyl a není to člověk politicky ukotvený. Původem inteligent. Celý tvůrčí život silně ambiciózní, leč režimem odmítaný. Ideově individualistický liberál, díky rodinnému původu s trochou sociálního cítění. Jako praktikující politik demagogicky povyšující výsledky voleb na božskou vůli. Charakterové vlastnosti schválně nehodnotím, protože bych tak mohl soudit jenom podle osobních setkání, které byly sporadické a trvaly pouze tři roky. Jediným motivem jeho politické kariéry byly bezbřehé ambice a snahou zapsat se do dějin. Kladem bylo, že mu nikdy nešlo o moc a už vůbec ne z ní plynoucí privilegia a prebendy. Šlo mu o prestiž a také o furiantské dokazování, že je nejlepší. Dokonce i ten jeho alkoholismus má v této souvislosti svůj původ. Přesto jsem ho ale před oněmi pěti lety musel volit. Jeho rival byl totiž pro mne naprosto nepřijatelný. I v těchto volbách Zeman za své zvolení vděčí z velké části tomu, že neměl kvalitního soupeře. Že se s ním o funkci neutkal politik, ba dokonce státník. Poctivě ale musím přiznat, že Zeman za minulých pět let se nedopustil mnoha chyb a naprosto žádné fatální. Takže letos jsem mu ten hlas hodil s větším přesvědčením, než minule. Nejsem však rád, že dalších pět let bude v čele země člověk na pokraji svých fyzických sil. Nepochybuji, že mentálně a intelektem na funkci má, dokonce i vůlí, ovšem objektivní příčiny jej silně limitují. V mých očích je od něj hloupé, že neusedne definitivně na invalidní vozík, což je asi zase důsledek jeho furiantství. Stáří nezastaví a měl by proto umět stárnout. Přeceňováním své kondice si může velice a s konečnou platností fyzicky ublížit tak, že nebude moci svou funkci dotáhnout na těch pět let. Jenom doufám, že si nepřeje pohřeb a la Gottwald, to by byl nejtrapnější konec, jakého by se mohl dočkat. Což by zkazili i jeho zápis do dějin. Má před sebou pět let výsostné celebrity a postavení super VIP. Neměl by se z něj stát ironií prosáklý stařík, ale dobromyslný, dokonce už s nadhledem problémy řešící sloup moudrosti. Má k tomu předpoklady. Vynikající paměť, obrovskou vzdělanost, brilantní formulační schopnost, je skvělým rétorem, má zkušenost v oboru a je známý i mezi světovými politiky. Ideální předpoklady, aby se nakonec stal legendou.

VENKOV NAKOPAL PRAZE ZADEK

Ovšem už jenom tak tak. Nebyla to žádná velkolepá, i když jen virtuální defenestrace. Voliči Zemana, ti údajně staří, chudí, nevzdělaní, frustrovaní, xenofobní, změn se bojící, euroskeptičtí, nedemokratičtí (Mitrofanov), neobčané ČR (Halík),) rusofilové, ba doslova agenti Ruska, odpůrci Západu, nacionalisté, lidé hodní pohrdání a neslušní (podle arbitra slušnosti J.X. Doležala), těsně porazili představitele pravého opaku všeho vyjmenovaného. Všichni ti údajně slušní lidé, jak jsem si všimnul, ve své útlocitné korektnosti k označení Zemanových volič nepoužívali slova luza, i když v tom se mohu mýlit, protože jsem samozřejmě nestačil zaznamenat všechny výlevy hnusu, který na Zemana příslušníci „lepšolidí“ vymysleli. Osobně za nejděsivější na celém aktu voleb považuji průběh kampaně, který byl festivalem sprostoty a doslova neformální soutěží o nejzhovadilejšího umělce. Volby prokázaly, že současný nejsilnější sociální střet je mezi velkými městy a venkovem. K jeho charakteristice jsem v minulém týdnu našel velice výstižný text. Bohužel v té záplavě informací, jsem si zapomněl uložit jméno jeho autora. Přesto ho vyvěšuji na svůj blog a velice hluboce se autorovi klaním. Tady je ten text:

Město kontra vesnice. Současná, především velká města se stávají centry hlouposti a multikulturalismu. Pan Drahoš uspěl v prvním kole voleb pouze v Praze, stejně jako nedávno TOP 09 a její náčelník Feri, nadšený spolupracovník pana akademika. Vesnice a menší města naopak podporují Miloše Zemana. Mají tam převahu lidé se životní praxí, kteří vybudovali tento stát. Bydlíme z velké části v domech, které postavili, jezdíme po silnicích, které vybudovali, v autech, která vyrobili, konzumujeme potraviny, které vypěstovali. Bez intelektuálů z pražské kavárny ověšených akademickými tituly mnohdy pochybné kvality se bez problémů obejdeme. Bez tvůrců hodnot nikoli. Za intelektuálské žvanění nám nikdo neprodá litr nafty ani kilo vepřového. Na ministerstvech jsem viděl, co leze z některých současných středních a vysokých škol, přičemž učitelé si stěžují, že musejí neustále snižovat požadavky na žáky a studenty.

Na vesnici má většina obyvatel dnes nedostatkové výuční listy, mnozí získali středoškolské a vysokoškolské vzdělání především odborného zaměření. Většina obyvatel si tam musí umět poradit s mnoha problémy, počínaje opravami všeho druhu, údržbou domu, pěstováním zvířat i rostlin. Jsou většinou nezávislí a neparazitují. Za posledních třicet let se v naší společnosti vytvořila představa, že člověk pracující rukama je živočich druhé kategorie. V takové pozici jsou zaměstnanci v cizáckých  montovnách. Ale opravdový vyučený zedník, instalatér, topenář, automechanik, pěstitel obilí, skotu nebo vína nebo další jim podobní, musejí mít obrovskou sumu znalostí podpořenou praxí. Nemohou vše okecat jako v pražské kavárně a ničit hodnoty, aniž by se za to zodpovídali. Kombinace dosaženého vzdělání a praxe je staví nad všemožné namyšlené intelektuály. Většina dokáže stále ještě rozpoznat pravdu. Česká vesnice a malé město jsou dnes symbolem národa, vzdělanosti a nositelem znalostí a tradic, nikoli multikulturní velkoměsta žvanivých intelektuálů, podvodníků, úchylů a kšeftařů.

PRO MNE JSOU NEJVĚTŠÍM ZKLMÁNÍM PIRÁTI

Jsem zastáncem názoru, aby si museli změnit název, protože v něm mají jednu z „profesí“ zločinců. Ještě horší je, že jejich prvotní ideou bylo reálné pirátství dnešní doby. Považoval jsem kamarilu přísavek na Havlově popularitě, která se vyznačovala především, ne-li pouze, poněkud opožděným antikomunismem, za komsomolce té doby. Piráty, stranu, která si už do názvu dala jmenovanou zločinnost a především za jedinou oblast své veřejné angažovanosti považuje „pirátství“ vůči autorským právům, vidím dosud jako politicky nedospělé pionýry současné doby. Svou pubertálonost prezentují chováním svého klubu ve sněmovně a většina jedinců pak návrhy, které přednášejí. Je správné, že nechtějí jít do vlády, ale je projevem dětské nevědomosti, že se projevují coby extremní pravice, jakýsi klon TOP09. Měli by se alespoň po dobu poloviny svého mandátu vzdát zákonodárné iniciativy, a podle mého názoru dokonce až do doby, než si ujasní svou pozici v politickém spektru ČR a především si neosvojí technologii tvorby zákonů. Ve sněmovně by se měli zásadně vyvarovat kategorického vyjadřování, protože k němu nemají dostatek informací. Ale naprosto zásadně by se, jako svou profesí technici IT, čili lidé rozumu, měli vyvarovávat emotivních projevů, nadtož argumentů působících na city a to jek ve sněmovně, tak především na veřejnosti.

HLAS PRO BABIŠE

Jsem proto, aby se Babiš stal premiérem. Vedou mne k tomu následující důvody.

– Je státníkem, protože založil, vytvořil a v reálně politické praxi uplatnil nový politický subjekt se státotvornými ambicemi a výsledky.

– Nevzešel z vrstvy profesionálních, nadtož celoživotních politiků, ani z jiné vrstvy elit, které žijí po celý život v prostředí osob odtržených od života řadových občanů.

– Je prvoplánově národohospodářem, nejvhodnějším to typem správce státu.

– Je lídrem politického hnutí, které ve volbách do sněmovny zvítězilo s nebývalou převahou nad ostatními subjekty, především nad tradičními politickými stranami.

– Je u nás prvním oligarchou, který přímo vstupuje do sféry politické moci, čili otevřeně prosazuje své zájmy a nevyužívá pokrytecky lokajství jejich zprostředkovatelů z vrstvy nejvyšších politiků.

– Jeho osobní zájmy jsou široce spjaty s velkou většinou zájmů široké palety obyvatel, protože je kapitalistou podnikatelem a ne finančním spekulantem.

– Je vlastencem, který na mezinárodní politické scéně dokáže prosazovat zájmy státu.

– Na druhé straně ví, že k tomu, aby náš stát byl vlivný na mezinárodní scéně, musí být aktivním vyjednavačem v nadstátu, do něhož se již zařadil a musí v něm umět vytvářet bloky států, které by si byly svým vlivem v EU rovnocenné.

– Je komunikativní, dává přednost vyjednávání a především veřejné politice, a opovrhuje piklováním, kejklům a dalším praktikám v kabinetech politického zákulisí.

Už jen tento výčet kladů je dostatečně silný oproti sporným, zmanipulovaným a účelově zneužívaným obviněním z finančního podvodu, který v celkové sumě jeho bohatství tvoří kapesné penzisty.

Zodpovědně tvrdím, že je nepřehlédnutelnou osobností mezi našimi současnými politiky, nejen nadějí, ale již po čtyři roky osvědčenou záruko alternativy ve vývoji našeho státu. Proto tvrdím, že v současném rozbředlém portfoliu politických sil našeho státu, má dostat příležitost být v čele jeho vlády. Zabránit mu v tom představuje minimálně ztrátu příležitosti a maximálně projev touhy po nestabilitě v zemi.

AJATOLLÁHIZACE ČESKÉ POLITIKY

Nejen v řadách politiků, ale i některých politologů byl vysloven názor, že ustavené vlády by pomohlo, ne-li vyloženě zajistilo, kdyby pan Babiš nebyl premiérem, samozřejmě ani jejím členem. Prý podle vzoru Polska, kde Jaroslaw Kaczynski, lídr jasného vítěze voleb, není členem vlády, ani maršálkem Sejmu.

Již titulek této části textu napovídá, jak se osobně dívám na takovéto voluntaristické nápady. Za prvé pan Kaczynski si tuto svou pozici vybral sám, tedy asi věděl proč se tak v té době zachoval a dobře zvážil i další motivy pro svou politickou budoucnost. Za druhé, Ajatolláh v Íránu je nejvyšší hodnost, jaké je možné dosáhnout v šíitské větvi islámského práva. Jeho role ve státním systému země dokazuje, že Írán je teokracií, alespoň v mém chápání. V Polsku je sice vliv katolické církve velmi citelný, ale v každém případě pouze neformální. Pan Kaczynski při tom není ničím víc, jak řadovým příslušníkem církve a ne nějakým jejím hodnostářem.

Pan Babiš zásadně takovou, naprosto mimoústavní, doslova spikleneckou, pozici nehodlá zastávat. Podle mne k ní nemá ani vlohy. Je mužem činů a ne žvanění spojeného s mocenskými kejkly.

Nápady na zmíněné řešení naší politické krize vnímám jednoznačně jako zapšklý pozůstatek Havlova neblahého fungování v polistopadovém politickém systému. Právě on se totiž sám pasoval na jakéhosi ajatolláha blíže neurčeného náboženství, ba dokonce prapodivného právního řádu, opřeného o dominanci osobního svědomí. Nemíním to dále rozebírat, ale tvrdím, že to byl on, kdo se pokoušel do politiky prosazovat poněkud pokleslý princip ideové čistoty určované jím samým. Prosazovatele stejného, či podobného pohledu na celou politiku a chování politiků v reálné politice, považuji za věrné následovníky Havla, pro které je výstižným pojmem nedávno vzniklý termín“havlérka“.

NESOUMĚŘITELNOST

Europoslanec Keller zavedl, alespoň pro mne, do společenských nauk pojem nesouměřitelnost. Při sledování současné předvolební kampaně jsem dospěl k názoru, že je to nejvýstižnější pojmenování pro druhé kolo prezidentské volby. K výkonu prezidentské funkce je nesporně zapotřebí vzdělání alespoň v některé disciplině společenských nauk, tedy mít základní vědomosti o společnosti. Dále pak mít zkušenosti, dovednosti, nápaditost a další nezbytné prvky co nejvšestrannější schopnosti k výkonu nejvyšší státnické funkce.

Volba prezidenta je bez diskuse vždy výběrem  nejvyššího státního úředníka.

Druhé kolo současné prezidentské volby nutí voliče rozhodovat se, zda do funkce nejvyššího úředníka státu zvolí vyšší kategorii politika, čili státníka, nebo nepolitika. V takové situaci musí v prvé řadě posoudit, zda na funkci prezidenta je vůbec bezpodmínečně zapotřebí určité odborné kvalifikace, nebo pouze jakési všeobecné charakterové kompetence k výkonu prakticky každé veřejné funkce. Na tomto místě chci jen poznamenat, že by si měl každý volič uvědomit, že volí představitele státu a není porotcem jakési pomyslné soutěže o Nejsympatičtějšího dědu.

Občan v nadcházejícím kole voleb je ve velmi těžké situaci. Musí se rozhodovat mezi nesrovnatelným. Nemá totiž možnost porovnávat chování, nadtož úspěšnost obou osobností, ve stejném oboru lidské činnosti. Při čemž by bylo pro volbu nejvýhodnější, kdyby volič, občan jenž se rozhodl výběru zúčastnit, mohl srovnávat dlouhodobě činné politiky, či dokonce státníky.

Volič se v druhém kole musí už rozhodovat mezi dosavadní činností státníka a na druhé straně vědce. Měl by proto v prvé řadě vzít v úvahu, jak zásadně rozdílná jsou prostředí dosavadní působnosti obou osobností. Zejména by voliči měli velice silně vážit, nakolik média, mnohá dokonce i jakým způsobem, zprostředkovávají veřejnosti prostředí politiky, zaujatě jednotlivého konkrétního politika a vedle toho vědeckou komunitu. Všichni, kdo se rozhodují srovnávat nesrovnatelné, si nakonec musí připustit, že mohou využít pro své rozhodování pouze a jenom nepolitických vlastností budoucí hlavu státu. Předně charakterových, minulého chování obecně a v mých očích především postojů a chování v předcházejícím režimu, takže ve skutečnosti jen hodnotit, jakýsi „celkový dojem“, nic víc a tedy nic nejen opravdu rozhodujícího pro výkon úřadu představitele státu, nadtož podstatného.

Bylo by ještě dobré, kdyby se voliči mohli rozhodovat alespoň podle zmíněných kriterií, čili volit mezi nesrovnatelným. Bohužel oni musí volit mezi oním nesouměřitelným, jak je uvedeno v titulku. Musí se totiž rozhodovat mezi činy a pouhými názory, či sliby budoucích činů. Tady cítím za povinnost jasně tvrdit, že každé právo musí být, alespoň v demokratické společnosti, vyváženo odpovědností. Právo volit tedy občanskou zodpovědností. V druhém kole voleb se totiž každý musí zodpovědně rozhodnout mezi tím co existuje, tedy skutečností, známou realitou a na druhé straně tím, co je pouze vyjadřováno a slibováno. Mezi praktickými výkony a jakousi vizí, navíc slibovanou naprosto  bez reálných zkušeností v politické praxi, čili silně pravděpodobné, či až virtuální budoucnosti. Volič se fakticky prvoplánově rozhoduje mezi činy a pouhými slovy. V tom vnímám zásadní nesouměřitelnost pro jeho rozhodování.

Myslím, že dneska snad už se v naší zemi ani nemůže ještě vyskytovat občan, který by věřil předvolebním slibům, takže se jimi nebudu ani zabývat a nějak je rozebírat. Při rozhodování voličů ve druhém kole stojí proto, v mém myšlenkovém postupu, proti sobě na jedné straně znalost, poznání reality současné politiky a konkrétního státníka, který se v ní dlouhodobě pohybuje. Na opačném pólu pak víra, důvěra či nějak přece jenom odargumentovaný předpoklad, že občan-vědec bude se chovat určitým způsobem, tedy především že jeho činy státníka v budoucnu, nebudou v rozporu s jeho slovy coby pouhého občana nyní.

Souhrnně si troufám tvrdit, že voliči se musí zákonitě rozdělit pouze na dvě základní skupiny. Na ty, kteří vědí, poznali a rozhodli se pro skutečné činy. Proti nim je pak skupina, která věří, důvěřuje a více, či méně odůvodněně pouze předpokládá. Považuji toto dělení za skutečně objektivní sociologický jev. Jev, který je už sám o sobě druhou nesouměřitelností ve volebním procesu. Snahou srovnávat to co je, s pouhou vírou, důvěrou či vizí. Tady bych měl skončit. Jenže mi to nedá, abych k předložené objektivitě nepřidal svůj subjektivní pohled.

Nemám nic proti věřícím, ať věří v cokoliv, ale vím, že lépe se skoro vždycky rozhoduje těm, kteří vědí, znají a dovedou kriticky myslet. Nemám rovněž nic proti důvěře, ale používám ji ve svém životě jen vůči partnercei a nejbližším, které velice dobře znám. Skoro nikdy nekriticky nedůvěřuji veřejným činitelům a už vůbec nikdy politikům. Jednak proto, že ono prostředí znám, ale i proto, že právě v tomto oboru lidského konání bych každému občanovi doporučoval využívat spíše, mým dlouholetým životem osvědčenou, kritickou skepsi.

Když se na závěr chci vyjádřit k významu předpokládání pro svá rozhodování, dovolím si k tomu využít příkladu, prohlášení politika. Na první straně sobotního vydání deníku Právo poslanec za ČSSD se prezentuje vyjádřením, které bylo redakcí využito k bombastickému titulku, cituji: „Zeman vykládal Ústavu účelově, budu volit Drahoše“, konec citace. V mých očích jde o jednoznačný důkaz předpokladu, podpořený argumentem. Ten však u věci znalého člověka, případného voliče, diskvalifikuje politika v roli ústavního činitele, jímž poslanec má být. Zmíněný poslanec v mých očích jenom dokazuje, že na svou funkci ještě nedorostl, nebo, což je horší, používá ve veřejném prostoru k manipulaci s voliči falešného argumentu.

Kdyby byl skutečně tím, čím je formálně, pak by musel vědět, že nejen aplikace Ústavy musí být účelová, ale dokonce celá politická práce musí sledovat účel a zdaleka ne jenom jeden. Důležité je vždy pouze a jedině, k jakému účelu slouží, jestli třeba ku prospěchu nějaké menšiny, nebo co největší možné části obyvatelstva, či poklesle jen k zájmům vlastní strany či dokonce k osobní pomstě. Dovoluji si tvrdit, že každý ve funkci prezidenta bude Ústavu nejen vykládat účelově, ale většinou ji bude muset vykládat účelově, protože ona ze své podstaty neřeší každý detail. Kdyby byl pan poslanec alespoň trochu vůči občanům čestný a novináři Práva nebyli prvoplánově manipulátory veřejného mínění, pak by uvedená polopravda, horší lži, nikdy nespatřila světlo světa. Když už jsem se pustil do kritiky jednoho poslance, pak bych chtěl připomenout, že ke kvalifikaci ústavního činitele, jímž poslanec bezesporu je, patří i mimo jiné i znalost, že činy nejsou jen ústavní a ty ostatní. Ale že jsou ještě nejméně dva druhy – neústavní a protiústavní. Ústavní soud musí protiústavní okamžitě zrušit a u neústavních se také obvykle chová „účelově“, čili vydává nález podle toho, nakolik se hodlá v dané konkrétní věci podílet na mocenské hře v politickém prostoru.

Voliči Zemana se se znalostí věci rozhodují rozumem. Volič Drahoše se s nadějí rozhodují vším možným.

NETĚŠTE SE

V pondělí 22. ledna byl hostem ve studiu TV Barrandov stávající prezident Zeman. Pan Soukup vlastník této stanice, tuto skutečnost neopomenul zdůraznit, aby všem připomenul, že zmíněný kanál není v politickém prostoru povinen dodržovat pravidla, kodifikovaná pro veřejnoprávní média. Do programu byl pozván i druhý kandidát na budoucího prezidenta, ale prý se omluvil pro zaneprázdněnost. Jelikož je praxí pana Soukupa při takových debatách, nazývaných Duel, i v případech přímých přenosů mít diváky, bylo studio zaplněno jenom příznivci Zemana, jejichž hlasité projevy souhlasu až nadšení byly jediným záporem celého programu už jenom proto, že aktéry zdržovalo v jejich promluvách.

Zeman po celou dobu vystupoval s nonšalancí, tedy s nadhledem, v mírně odlehčeném tónu, jak je jeho zvykem při takových příležitostech. Pan Soukup, coby moderátor, ho nikterak netlačil, což rovněž neopomenul odůvodnit tvrzením, že on není novinář. I ten nejpozornější divák, který dlouhodobě a se stejným zájmem sleduje politiku v této zemi, se prakticky od stávajícího prezidenta nedověděl nic zásadně nového. Řekl bych, že dostal pouze příležitost u některých otázek si trochu vypilovat svou argumentaci a nic víc. Dokázal tím divákům, že jeho názory a většinou i činy jsou dobře promyšlené, takže na nich, ve velké většině v průběhu času nemusí nic měnit. Na tomto místě jenom připomenu, že pokud výjimečně musí změnit názor a to spíše ve velmi konkrétních věcech, tak i to umí perfektně zdůvodnit. Příkladem může být změna jeho názoru na presumpci viny u politiků, což ale nebylo předmětem pondělního pořadu.

Z poklidné, všeobecně souhlasné a především pohodové atmosféry vybočil Zeman jen jednou. Zaznamenal jsem, že v tom případě si dal záležet, aby se vyjádřil rozhodně, tvrdě, až temně. To když se hovořilo o druhém pověření Babiše do funkce premiéra. V té chvíli se Zeman až fyzicky proměnil. Zvážněl až do zarputilé grimasy, aby všem, především pak poslancům a zároveň loutkovodičům těch nejvlivnějších řekl s otevřeností víc jak jasnou. Prohlašuji, že ať už vyhraju, či prohraju volby, pana Babiše bude podruhé jmenovat premiérem. Rozdíl bude jenom v tom, že když prohraju, tak to bude do 8. března, kdy mi skončí mandát. Tečka

Co všechno sdělil Zeman tímto svým prohlášením.

Pokusím se tento citát a jasný záměr stávající hlavy státu, trochu rozebrat. Zeman tím v prvé řadě snížil možný počet variant pro jednání budoucího prezident. Ten už nebude mít možnost jmenovat premiéra. Třetí pokus totiž má předseda sněmovny. Jelikož je členem hnutí ANO, dá se s vysokou pravděpodobností předpokládat, koho asi pověří sestavením vlády. Jistě to bude příslušní hnutí ANO a s pravděpodobností poněkud menší zase Babiš.

Silný hráč v pozici prezidenta by sice měl teoretickou možnost odvolat Babišovu vládu vládnoucí v demisi a jmenovat úřednickou, ale opravdu si netroufám předpovídat, jak by na to reagovalo hnutí ANO, ba ani Ústavní soud. Prezident totiž podle Ústavy může odvolat pouze vládu, která nedostala důvěru a při tom sama nepodala demisi. Že by se pan Drahoš k zmíněnému kroku odvážil mezi druhým a třetím pokusem, pokud by kupříkladu uvážil, že trvá příliš dlouho, považuji dokonce za vyloučené.

Takže panu Drahošovi sdělil, aby s netěšil, že bude hned od počátku vlivně rozhodovat.

Co sdělil ostatním ústavním činitelům?

Panu Fialovi sdělil velice jasně, aby se také netěšil. Řekl k tomu jediný, leč naprosto zásadní důvod. Rozdíl volebního výsledku mezi prvním a druhým je tak obrovský, že jmenovat premiérem předsedu druhého na pásce by de facto bylo v rozporu s vůlí, kterou ve volbách voliči projevili.

Celému Čtyřbloku, který já osobně považuji za viditelné loutky současné „Panské jednoty“, pak sdělil, aby se rovněž netěšil. Aby nespoléhal na to, že vymyslí nějaké nové inovace kalouskovské praxe, kterými by se v zákulisí povedlo změnit volební vůli veřejnosti.

Všem poslancům podstatně zmenšil prostor pro manévrování a především pro pokoutní hrátky. Mají na vybranou pouze mezi dvěma možnostmi. Budou respektovat výsledky voleb a nebo zaviní, že budou volby nové.

Veřejnosti pak Zeman sdělil minimálně dvě věci. Dávejte si teď pozor, až já tu nebudu, tak tím větší, kdo neustále chce zvrátit vaši vůli. Kteří konkrétní jedinci i které politické síly. Za druhé všem občanům naznačil, jak by se měli chovat v eventuálních mimořádných volbách

Co si troufám předpokládat.

     Na úvod této části textu upozorňuji čtenáře, že celý text byl napsán bezprostředně po skončení jmenovaného přenosu. Nikdy jsem se nepovažoval za prognostika a za proroka už vůbec ne, protože si pamatuji, že v dějinách ti neúspěšní bývali příliš krutě trestáni. Se znalostí chování naší vrstvy profesních politiků si ale troufám předpokládat, že Zeman bude opět napadán za změnu stanoviska o druhém pokusu sestavování vlády. Budou dokonce zpochybňovat jeho věrohodnost, stejně jako šachistickou promyšlenost jeho kroků. Řekl totiž původně, že Babiš mu v druhém pokusu musí donést pověstných 101 podpisů, což nyní vyvrátil.

Nepochybuji, že různí radílkové, mezi něž patří kupodivu i předseda Ústavního soudu, budou na změnu Zemanova názoru upozorňovat a zveličovat ho. Jenže jako vždy poněkud nepromyšleně.

Pokud Zeman vyhraje volby, Babiš bude muset dorazit na Hrad s oněmi 101 podpisy, což mu Zeman na dálku nezapomněl připomenout. Jenže pokud prohraje, bude naprosto nová situace. Vytvoří se pole pro všechny ty podzemní síly, kterým vadí nejen Babiš, ale celé hnutí ANO a nejvíce pak skutečnost, že v politickém prostoru má veřejnost tak značný podíl na rozhodování. Toho všeho si je Zeman velice dobře vědom, protože proti těmto silám vede boj po celou svou politickou kariéru a tak se jim do poslední chvíle snaží zmařit co nejvíce příležitostí pro jejich zákulisní, až kabinetní pletichy, kterými by zvrátili ve svůj prospěch výsledek posledních voleb do sněmovny .

Zeman pro změnu svého rozhodnutí má tedy zásadní důvod. Změnila se od parlamentních voleb dost zřetelně celková politická situace. A to hned z několika důvodů. Jeho protikandidát v prvé řadě, poněkud předčasně nekompromisně vyhlásil, že Babiše premiérem jmenovat nebude, tedy ani v případě, že by někde schrastil těch 101 podpisů. Za druhé, Fiala ještě před sjezdem ODS ve své neprozíravé pýše Zemanovy, navíc drze pouze přes média, i když poněkud pozakrytě vzkázal, aby se po eventuální prohře vzdal okamžitě svých pravomocí. Za třetí se tento tlak z ODS, po jejím sjezdu, početně rozšířil i na jiné funkcionáře a dokonce se z výzvy změnil na jakási varování. Za čtvrté unikly ze sněmovny informace, že loutky Panské jednoty se nebývale aktivizují, vytváří nátlaky a připravují varianty jak vládnout nejen bez Babiše, ale dokonce bez hnutí ANO. Už těchto pár aktivit, měnících povolební politickou situaci v zemi je pádným důvodem k tomu, aby Zeman, v zájmu respektování veřejné vůle se i po prohraných volbách zachoval tak, aby dodržel své celoživotní politické přesvědčení o tom, že dává jednoznačně přednost vládě konající ve prospěch dolních deseti milionů a ne horních dvou set tisíc, jak doslova v návštěvě u Soukupa v pondělí řekl.

CIMRMAN, ČI HITLER

Když sleduji chování, veřejné vyjadřování a aktivitu v předvolebních kampaních dvou posledních prezidentských voleb u velké části celebrit z Prahy a několika z Brna, derou se mi do vědomí některá přirovnání. Frenetické nadšení a podpora Schwarzenberga v té minulé kampani mi velice silně připomínala cimrmanovské myšlení. Aktéři i média se chovali tak absurdně, že jsem si je nedovedl jinak vysvětlit, než sebepomateností a projekcí sama sebe do figury vlastního výtvoru. Chování v letošní kampani dostalo nový rozměr, který už je mi značně pochopitelnější. Vyhřezl v celé své nahotě na nedávném setkání Drahoše se svými fandy, o němž přinesl reportáž web https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Drahos-se-chlubil-pred-lidmi-jak-setrel-Zemanovy-volice-Pak-celil-vecnemu-dotazu-z-historie-a-skoncilo-to-nejistym-usmivanim-520739 . To už byl projev ryzího, i když prozatím začátečního fašismu, s perspektivou jeho násilí vůči nositelům jiného názoru, proti opozici toho „jedině správného“ postoje a dokonce pohrdajícího hendikepovanými a nefandícími novému „vůdci“. Fakt, že Drahoš se od projevů tohoto druhu vůbec nedistancoval je nejen varovný, ale doslova děsivý. Jakmje evidentní nemá totiž vytvořený obranné reflexy vůči projevům davové psychózy a pro znaky fašismu, jakým jsou fanatismus, nesmiřitelná nenávist, pohrdání odpůrci, ba dokonce ani proti výzvám k otevřenému násilí. V mých očích se deklasoval natolik, že je nejen nevolitelným, ale absolutně neakceptovatelným na jakémkoliv postu státního úředníka. Naopak je už ztělesněním bezpečnostního rizika pro tuto zem.