KONKRÉTNÍ LEŽ O RESTITUCI

Po dva dny jsem se rozmýšlel, jestli mám dále pokračovat ve svých ideových tvrzeních o lžích lidí, kteří jsou mými sociálními nepřáteli. Dobře jsem udělal, že jsem pár dnů vyčkal. Našel jsem totiž dneska na netu text, který považuji za tak důležitý pro seriál o lžích dnešní moci, že ho okamžitě zařazuji do svého seriálu. Týká se restituce majetku Schwarzenbergů. Ve Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé ze dne 13. 8. 1947, částka 66. byl publikován tak zvaný Lex Schwarzenberg. Plný název zákona zní: „143. Zákon ze dne 10. 7. 1947 o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou“. To znamená, že restituce tohoto majetku je trestným činem, protože k jeho zespolečenštění došlo už před únorem 1948, který byl zákonem o restitucích stanoven za JEJICH časovou hranici, jako důvod pro tvrzení o zločinnosti vlády KSČ.

KLÍČOVÁ LEŽ O SVOBODNÉM OBCHODU

Apoštolové volného trhu, či svobodného obchodu se neobejdou bez klíčového pojmu, jímž je konkurence. Všichni bez rozdílu tvrdí, že konkurence je nejpřirozenějším projevem člověka. Odvozují to od údajné nejhlubší přírodnosti homo sapiens sapiens, jíž je soutěživost. Obě tato tvrzení jsou ideologicky odvozená od základní myšlenky liberalismu, již je individualistická podstata člověka. Opakuji zde ještě jednou, že lidstvo by ani nevzniklo, pokud by člověk byl tvorem individualistickým. Byl příliš bezbranným vůči svému okolí, kde individualisticky mohli přežívat jen největší predátoři. Všichni ostatní, slabší, museli žít v tlupách, stádech, či hejnech. Člověk mohl vytvořit civilizaci jen a pouze životem kolektivním. Kolektivistický princip je tedy stavebním fundamentem lidství a princip individualisitického soupeření nesmí poškozovat vybudovaný celek. Tím by byl ohrožen celý civilizační vývoj. Jedinci uvnitř svého společenství mohou soutěžit, ale také nemusí. Nevím nic o tom, že by si někdo dal tu práci, aby zjišťoval, kolik procent osob v běžné populaci rádo soutěží, kolik je k soutěžení laxní a kolik se mu doslova vyhýbá. Sám sebe klasifikuji až do té třetí skupiny a znám ve svém okolí ještě daleko ortodoxnější odpůrce jakékoliv soutěžení. Takže princip soutěže není přirozeností člověka, leč spíše příznakem té člověčenské odrůdy, která trpí duševními indispozicemi od touhy po dominanci, přes panské manýry vrchnostenství až po chorobnou nadvládu diktátorství nad celými státy. Konkurence je dle mého soudu uměle vytvořeným principem, který má v logice liberální ideologie ospravedlnit nezřízenou touhu duševně postižených jedinců po hromadění majetku, coby prostředku moci, tedy šanci na nadvládu nad ostatními.

LŽIVOST DOKTRÍNY VOLNÉHO OBCHODU

Učebnicovým příkladem konkrétní lži o svobodě jsou všechny teze, či spíše ideologická hesla dogmatiky o svobodném obchodování, častěji prosazovaná pod sloganem slepé ruce trhu a dneska diktátorsky legalizovaná v podobě globálních, čili nadnárodních smluv o volném obchodu. Kdo se jen trochu seznámí s dějinami mezinárodního obchodu, ten ví, že jedinou fungující zásadou každého státu bylo, je a bude, užívání regulačních praktik v mezinárodním obchodování, ať už realizovaných prostřednictvím cel a dalších poplatků, nebo dokonce manipulací s kursem své měny. Neznám jedinou z ekonomicky vyspělých zemí, která by v průběhu své historie nepoužívala regulací především k ochraně svých výrobců před cizími levnými dovozy. Mezinárodní obchod nikdy nebyl volný, čili svobodný. Vždy byl realizován podle pravidel, která diktovali silnější. Pokud kupříkladu existuje cenový kartel OPEC, sdružující významné producenty ropy, nelze vůbec hovořit o svobodě mezinárodního obchodu, protože jde o komoditu naprosto zásadní, až limitující hospodářství každé země. Pod rouškou svobodného obchodu se skrývá diktatura hospodářsky nejsilnějších subjektů, dneska dokonce globálních korporací bohatších než většina států. Mezi subjekty, které si nejsou hospodářsky rovny, nemůže existovat svobodný trh. Pokud ho někdo prosazuje, či uplavňuje, pak zvrhlým způsobem ovlivňuje, ba až okrádá své obchodní partnery.

DVĚ LŽI O SVOBODĚ

O svobodě se toho v Západní kultuře napsalo tolik, že by jenom stoh z jednoho exempláře od každé knižní publikace, určitě přesáhl výšku nejvyšší hory planety. A co se toho nažvanilo. Jenže všichni politici poslední doby zapomněli na prapůvod liberalismu, čili učení o svobodě. Tomu nešlo o svobodu, leč o osvobození. Osvobození od nadvlády šlechticů, kteří považovali své poddané za osobní majetek, osvobození od vlivu kléru, který si navíc ještě činil nárok i na duši robotujících rabů. Většině ovládaných, bezmocných nešlo tedy o svobodu coby práva na jakékoliv chování, ale osvobození se z tisíciletí existující tradice poroby. V této záměně pojetí tkví základ všech dalších lží o svobodě, jež jsou politiky, ale bohužel i politology, ba dokonce filosofy, šířeny ve veřejném prostoru. O druhé nejobecnější lži týkající se svobody, se může každý sám přesvědčit prostým pozorováním. Musí si pouze všímat, kdo jsou ti lidé, kteří vyznávají, hlásají, oslavují, prosazují a konečně uplatňují různé formy propagandy, ideologie, dogmatiky či demagogie o svobodě. Je pozoruhodné, že takto se chovají zásadně lidé silní, mladí, zdraví, úspěšní, ale především mocní, bohatí a vlivní. Těch je v celé populaci elitně mizivé množství. Jimi záměrně vytvořené „teorie“ o svobodě jsou ale udržovány při životě podporou příslušníků tak zvané střední třídy, žijících v iluzi, že pro každého jednoho z nich existuje šance dopracovat se mezi vyjmenovanou elitu. Prosazování svobody, dokonce ničím neomezované, než superlží  o tom, že ta moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiných, je v mých očích jednou ze základních ohlupovacích pák, pomáhajících maličké skupině elity k ovládnutí všech lidí světa. Je to dogma úplně stejné, jako bylo dogma kleriků o věčném štěstí posmrtného života, které si zaslouží každý svou poslušností vůči bohu ztělesněnému na této zemi knězem a pánem. Zatím co nesmyslu o odměně v životě věčném už dneska věří málokdo, ještě většímu nesmyslu o absolutní svobodě tady na Zemi věří všichni, kdo neumí samostatně myslet.

LŽI KOROUHEVNÍKA PRAVDY A LÁSKY

Nemám bohužel zapsáno, kdo mi 17.6.2011 poslal e-mailem přehled lží Václava Havla. Je to několika stránkový elaborát. Já jsem se rozhodla jako ukázku z něho ocitovat pouze citáty z roku 1989, včetně úryvků z novoročního projevu z 1.1.90, což jsou také fakticky myšlenky pocházející z prvních dnů převratu, už tehdy prakticky majdanovského typu. Omlouvám se tomu, kdo mi práci poslal, že jej nejmenuji. Tady jsou ony citáty:

Listopad 1989 – Letenská pláň

Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte

V prosinci 1989 před volbou prezidenta

Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků…Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím.

Z balkonu Melantrichu 1989

Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, že pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.,,Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme.

  1. 12. 1989 v Čs. televizi

V budoucnu se, podle mého mínění, musí prezidentský úřad vymezit. Prezident nemůže mít tak velké pravomoci, jako má dnes.

Prosinec 1989

Pro mne není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem…Žádné potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale nabízeny těm, kteří je skutečně nejvíce potřebují. Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Považuji podporu toho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami. Republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice víc než kdo jiný. Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor….“

  1. 1. 1990 v novoročním projevu

Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.

Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.

Připravujeme koncepci důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají.

Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat…

Nevzpomínám si, že by za mého života někdo tak lhal s takovou drzostí, jako Havel, ať už pučista, či prezident. I ten Goebbels se před válkou prezentoval pravdivěji.

PRIVATIZAČNÍ LEŽ ZAKRÝVAJÍCÍ JEJÍ REÁLNÝ DŮVOD

Privatizace se zdůvodňovala ideologickým, ba spíše demagogickým tvrzením, hlásajícím že stát je tím nejhorším hospodářem a že jen soukromník se dokáže o svůj majetek dobře postarat. Nic z toho není pravda. Nikdy nikde o efektivitě produkčních, obchodních či podnicích služeb nebyla provedena studie, nadtož podrobná analýza. U velkých korporací, zvláště takových, které vyžadují ke svému řízení početný a složitý řídící aparát, je úplně jedno, kdo je vlastní.I když reálně jsou to fondy, akcionáři, družstva, nebo banky, tak pravomoci vlastníků stejně vykonávají zase úředníci, jako tomu je u státu, či samospráv. Navíc vždycky platí, že výsledná cena jejich produktů je u soukromého vlastníka vždycky vyšší o zisk vlastníka, čili dividendy, které nikdy nejdou na investice, ale čistě na hýřivou spotřebu jejich příjemců. U malých, soukromých, až řemeslných podniků počet jejich krachů plně dokazuje, že majitelé se dopouštějí podnikatelských chyb ve velkém počtu a rozsahu. Navíc jsou v nezanedbatelném množství závislí na benevolenci a podnikatelské úspěšnosti velkých podniků. Sečteno a podtrženo, vždycky všude rozhodují lidé a úspěšnost jejich konání je závislá jen a jenom na jejich schopnostech a ne na tom, zda jim obhospodařovaný majetek patří, či ne. Záleží tedy pouze na celkovém systému, včetně jeho právních norem, které jsou dostatečným motivem pro odpovědnost každého jedince v podnikatelské, postavení. Každé dogma o soukromém vlastnictví pouze cudně skrývá jedinou jeho podstatu. Pravdu o tom, že soukromé vlastnictví umožňuje až obrovsky nadbytečnou kumulaci majetku, bohatství a peněz, které pak vytváří jedinou šanci na ovládání jiných lidí, ba až na bezohlednou nadvládu nad celou společností.

FUNDAMENTÁLNÍ LEŽ SOUČASNÉ VLÁDNOUCÍ IDEOLOGIE

Moudří se shodují, že převládající až nosnou ideologií současného Západu je neoliberalismus. Nehodlám toto tvrzení nyní posuzovat, přijímám ho jako fakt. Stejně tak za bernou minci považuji, že prvními státnickými představiteli politické praxe jmenované ideologie byli Reagan a Thatcherová. A právě z úst ženy zazněla největší lež celého období až do dnešních dnů. To když prohlásila, že žádná společnost neexistuje, že jsou jenom jednotlivci. Nejenže to neplatí nyní, ale ono to neplatilo nikdy. Nemohlo. Především v dobách vznikání typů tvora homo. Jen jeho kolektivnost, existence v tlupách totiž zajistila, že vůbec lidstvo vzniklo. Jako jedinci by i ti nejsilnější z nich nebyli schopni se ubránit ve světě plném predátorů. To spíše platí, že člověk neexistuje, ale existuje jenom lidstvo. A při přelidňování to platí čím dál víc a bude jednou platit absolutně.

ZÁSADNÍ POLITICKÁ LEŽ PŘEVRATU

Polistopadoví mocní prohlašovali, ba dokonce SI uzákonili, že minulý režim byl zločinný. Pokrytecky to dokazovali jakousi jeho nedemokratičností, kterou prohlašovali za totalitu. Dalším obviněním doby nadvlády KSČ bylo, že prý porušovala lidská práva, i když reprezentanti minulosti na oplátku tvrdili, že naopak v kapitalismu jsou porušována jiná, mnohem důležitější lidská práva. Nemá smysl dále vpočítávat důvody pro údajnou zločinnost minulého režimu, protože sporem o lidská práva se fakticky problém odkryl v plném světle. Minulý režim byl zločinný jen a pouze proto, že maličké skupině lidí odebral jí nepotřebný a ze samé své podstaty celospolečenský majetek. Majetek všeho lidu, který byl opravdu vytvářen veškerým obyvatelstvem a jen podle dobového, zvrhlého práva, se stával majetkem jenom některých. Komunismus byl prvním politickým systémem desetitisícileté historie této civilizace, který napravoval křivdy celých jejich dějin. Od pradávna totiž se všichni příslušníci lidstva podíleli na tvorbě všelidského bohatství, které si ale neustále určitá vrstvička přivlastňovala jako své soukromé vlastnictví, jež bylo, je a ještě dlouho bude, z onoho zvrhlého práva oněmi bohatými a vládnoucími prohlášeno za nedotknutelné. Nadvláda KSČ nebyla zločinným časem dějin. Naopak. Tisícileté zločiny mocných se jako první v dějinách pokusila napravit. I když poněkud krkolomně.

VELKÉ LŽI POLISTOPADOVÉ TRANSLACE

Dočítám sbírku rozhovorů známého českého filosofa politiky a sociálních věd, Marka Hrubce. Text mimo jiné přinesl pokus o soupis hlavních problémů současného světa. Což mě inspirovalo k myšlence, provést si jakousi inventarizaci polistopadových lží, alespoň těch největších. Jako první mne napadá, že jmenovaný převrat byl veden, vedle jiných hesel i pod sloganem o návratu do Evropy. Podvod to byl vůči socialistickému světu obludný. Zvláště v Československu. V žádném případě totiž nešlo o návrat do Evropy, což byla manipulace veřejným míněním doslova pod falešnou vlajkou. Naše zem se nevracela do Evropy, ale především, ba v prvé řadě, ji noví vládci vraceli do pozdního feudalismu, konkrétněji do feudalismu v době přechodu v kapitalismus. Nejprůkazněji je to vidět na restitucích. Noví mocnáři, aniž by se koho ptali, vrátili majetky nejen podnikatelské buržoasii, ale hlavně šlechtě a dokonce i katolické církvi, jíž nadbytečné bohatství, nepotřebné k výkonu ritů, odebral již císař. Dneska drzost církve dokonce dosahuje ještě vyššího stupně, než jaký měla před nástupem vlády KSČ. Nemá sil k tomu, aby dokázala spravovat nabytý majetek a tak vydřidušky znásilňuje stát, aby ji dále podporoval. Jednak jí platí mzdy duchovních, za druhé jí poskytuje příspěvky na údržbu náboženských objektů, pokud jsou kulturními památkami a konečně vyplácí dotace na obhospodařování jejích lesů. Nejinak je to s majetky šlechty. Dneska kdejaký palác, zámek, hrad, tvrz a podobné jsou v soukromém vlastnictví, leč stát na ně, coby památkové objekty vynakládá ročně obrovské prostředky. Nejzvrhlejším dokladem toho, že jsme byli vráceni, proti své vůli, do středověku, je v mých očích televizní seriál tak zvané veřejnoprávní televize, kterým ČT začala v tomto roce oblažovat veřejnost a doslova provokativně jej nazvala „Modrá krev“. Vnucuje v něm národu přesvědčení, že příslušníci šlechtických rodů byli po celé dějiny jedinými nositeli nejen češství, ale především tvůrci všeho bohatství národa. Nikde ani slovo o tom, že na veškerém majetku dnešní šlechty, stejně jako církve, jsou nezměřitelné hektolitry potu, mnohdy spíše krve a vždycky je každá jeho část faktickým rubem nezměrného utrpení milionů bezprizorných, pro historii dávno zapomenutých a prakticky jediných opravdových jeho tvůrců, čili, jediných, legitimně oprávněných, vlastníků všeho dneska soukromého majetku šlechty a církve.

RUSOFOBIE? KDEPAK. VÁLKYCHTIVOST MOTIVOVANÁ HONBOU ZA ZISKEM

Mediální prezentování Ruska coby největšího, ne-li jediného, bezpečnostního rizika Západu a Putina obzvlášť jako nevypočitatelného agresora, má své hluboké kořeny. Po rozpadu SSSR se stalo celé jeho postteritorium eldorádem ziskokopů USA i EU. Pro samotné Rusko měla superelita zmíněných mocí naprogramováno jeho postupné rozparcelování na mnoho slabých států, jejichž přírodní bohatství by bylo exploatováno ve prospěch dalšího bohatnutí nejbohatších světovládců. Za Jelcyna, či spíše Západu slepě sloužícího Gajdara, byl realizován základní majetkový převrat v Rusku. Způsobil devastaci ekonomiky a následně i života obyvatel, které byly děsivější, než důsledky poslední velké světové války. Rusko tím bylo v globálních vztazích tak oslabeno, že zbrojaři světa ho nemohli své veřejnosti prezentovat jako nebezpečí, nadtož největší. Navíc Jelcyn se choval jako milý a především poslušný synáček Západu, který se svědomitě učí jeho zvyklostem, takže napadnout za té situace Rusko by světová veřejnost akceptovala velice těžko. Západ ve své sebejistotě absolutního vítěze si byl jist, že mu ta abnormálně tučná kořist stejně neunikne. Přece si stačí počkat, až dostatečně zrezaví jeho jaderný arzenál, lidé z hladu povstanou a rozbijí to zdánlivé impérium zevnitř. Honbou za ziskem zpitomělí mocipáni ale nechtěli tak dlouho čekat. Vykonstruovali proto globální veřejnosti nepřítele, který by odůvodňoval nejen nové výdaje na zbrojení, ale především válečná tažení, akce, na nichž vždycky tato banda nejvíc vydělává. Při oněch mocnářských eskapádách nějak zapomněli dirigovat Rusko, kde se po uchlastaném politickém jelimánkovi objevil nenápadný, ale skutečný vůdce Nové Rusi. Po carství, bolševicích a rádoby komunistech se objevil člověk poučený ze vzestupů i pádů předchůdců, sveřepě a především promyšleně budující co nejmodernější Rusko. Když se Západní mocnáři konečně probrali, zajásali. Konečně nepřítel, který nám před naší i světovou veřejností odůvodní i ty největší zbrojní náklady. To je hlavní motiv celé dnešní, politiky vyprodukovaní a médii učenlivě pěstované, leč podvodné, rusofobie. Nejvíc rusofobně aktivní je proto CIA, která je oprávněně naštvaná. Kdyby si počkala jenom pár let, tak nemusela 11. září zničit dvojčata a zaplést USA do nekonečné války v Afghánistánu a Iráku.