NEPŘÍTEL NEPŘÍTELE USA NENÍ JEJÍM PŘÍTELEM

Závěrečná fáze globalizace, která se začala po zániku SSSR, vytvořila na planetě takový chaos, že už přestávají platit mnohá pravidla, která doposud byla spolehlivou orientací ve vztazích mezi národy a státy. Mimo jiné už proto neplatí, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem. Neplatí to kupříkladu v žádném případě pro mocenskou elitu USA. Ta si po pádu SSSR a především v zájmu oligarchie zbrojařů, vytvořila, dokonce i za pomocí obětí vlastních občanů, nepřítele. Nepřítele dostatečně slabého, aby elitu Států neohrožoval, ale dostatečně zrůdného, aby naháněl dostatečně silný strach poměrně infantilní většině občanů, takže se s nimi dává lépe manipulovat i v případě války. Vyprodukování islamistického terorismu, kterému pak mocenské struktury za panování Bushe ml. vyhlásily válku, se zdálo být ideálním naplněním uvedených podmínek. Jako obvykle ale, každý zásah do vývoje přináší i nechtěné důsledky. Islamistický terorismus pak hned dva. Za prvé přerostl moci elit USA poněkud přes hlavu, takže jejich předstíraný boj s novým nepřítelem začal být příliš nákladný. A za druhé Rusko, poměrně slabší hráč na globálním smetišti, se cítilo opravdu ohroženo, takže vstoupil do války s islamistickým terorismem doopravdy. Tím, že Rusko účinně poráží nepřítele USA, ohrožuje zisky nejvlivnější mocenské struktury této země a stává se tak samo nepřítelem celé mocenské vrstvy USA. Rusko tím, že porazí nepřítele, jehož si USA vykonstruovaly, stane se samo úhlavním nepřítelem vojensko-průmyslového komplexu USA, toho naprosto hlavního činitele nadvlády nad „demokracií“ státu USA i celé Zeměkoule.

NEJHLUBŠÍ DŮVODY NENÁVISTI VŮČI ZEMANOVI

Dnes každý přemýšlivý občan přestal pochybovat o zvrácenosti demokratického politického systému. Je totiž o ní už nezvratně přesvědčen. Stačilo jen několikero voleb, aby si většina voličů přiznala, že volby jsou zbytečné, nejméně ze dvou důvodů. Politici po nich okamžitě zapomenou na své sliby a za druhé vytváří budoucí vládnoucí koalice, které jsou prakticky zradou na voličích. Pravá zrůdnost celého systému je však skrytá mnohem hlouběji. Doslova a do písmene. Zvolení politici, ba i státníci jsou totiž pouze viditelnou špičkou ledovce, která se od něj ovšem nedokáže odpoutat a musí se kývat a plout tam, kam celý ledovec. Ten je tvořen poměrně složitými strukturami nikým nevolené, leč naprosto rozhodující, úzké skupiny supermocných a jí nápomocných, početnějších vlivových skupin roztodivných zájmů. Tyto hlubinné struktury vlivu a moci jsou saturovány těmi superboháči, kteří jsou nemocní touhou po moci. Takto se dneska zkonsolidovala panská třída, jíž jde po pádu SSSR o jediné – stát se globální vrchností světa. Tento poněkud rozvleklý úvod předesílám nepoměrně kratší, následné úvaze. Po převratu v Československu se příslušníci zmíněné struktury ihned prosazovali, více, či méně, do nově se tvořících mocenských struktur země. Jednou ze skupin konkrétního zájmu byli i zájemci o zrušení Benešových dekretů. Té se povedlo dostat svého člověka až do těsné blízkosti nového nájemníka Hradu. „Kchárl Schwarzenberk“ se stal prezidentským kancléřem s výhledem dopracovat se na funkci hlavy státu. Podle mého soudu i proto Havel dělal mnohé pro rozdělení Československa. Bývalý kníže v čele státu byl jasnou zárukou pro sudeťáky, Lichtenštejny a všechny jim podobné, že Benešovy dekrety budou konečně zrušeny a jim se vrátí tak obrovské majetky, že půjde dokonce o celá území v Česku. Nepovedlo se. Lid, ta zpropadená luza, jim do toho záměru hodil vidle. Není většího důvodu k nenávisti, než zhrzená naděje, ať již v erotické lásce, či v mnohem silnější šanci na lehké nabytí kdysi nezvratně ztraceného bohatství. Užiteční idioti, především z řad naivní mládeže, jsou vždycky použitelným komparsem pro jakýkoliv odpor vůči státu. Ti současní nevědomí, si při tom vůbec nepřipouštějí že ve skutečnosti zrazují své eminentní zájmy, čti existenci této země.

RIZIKOVOST ETAPY „CHROMÉ KACHNY“

Doba od zvolení nového prezidenta USA, po jeho nástup do funkce, se stává rizikovým faktorem pro USA a s ohledem na jejich světovou roli, i pro celý svět. Nebylo tak samozřejmě vždycky, protože události se nehnaly časem tempem současnosti. Ještě horším rizikem pro vnitrostátní vývoj v USA, ale i pro jejich chování v globálním světě, představuje celé období, kdy odstupující prezident už fakticky nemá potřebný vliv, což obvykle začíná předvolební kampaní.

Obzvláště citelným se to vše stalo letos, kdy ve volbách, proti přání establishmentu, vyhrál kandidát „veřejnosti“. Vlivové síly neveřejné moci USA zahájily akce, které jsou vážným ohrožením země v období, kdy stávající prezident už není respektován a nový nemá oprávnění konat. Už v den vyhlášení výsledků hlasování vyšli do ulic „demokraté“ jediné správné volby. Jejich počínání se ještě možná dalo omlouvat živelným proudem zhrzených emocí. Ovšem jejich dlouhodobé trvání a znatelná organizovanost nakonec prokázaly, že šlo o dlouhodobě připravovanou aktivitu. Mediální sluhové hlubinné moci země začali prakticky okamžitě zpracovávat veřejnost. Neprodleně bylo zdůrazňováno, že Trump sice vyhrál, ale Clintonová získala celkově více hlasů. Dneska už se rozrostla převaha hlasů pro Clintonovou dokonce na celé dva miliony.

Hned nato následovaly dvě další „informace“. Jedna tvrdila, že do parlamentu byl předložen zákon na změnu volebního zákona, která opět měla implikovat jakousi neoprávněnost vítězství Trumpa. Druhá dokonce vyzývala volitele, aby porušili zvykové právo a nevolili Trumpa, ale Clintonovou. Od výsledku voleb neuplynulo ani čtrnáct dnů a veřejnost se dověděla, že v zákonodárném sboru se vytvořila dostatečně početná skupina jak z republikánů, tak demokratů, kteří nedovolí Trumpovi měnit nic v dosavadních směrech zahraniční politiky, především v nenávistném chování vůči Rusku.

Média spekulují, ba co víc, předkládají i další návody jak nedovolit, aby Trump byl prezidentem USA. Dokonce se neutajuje, že skončí jako Kennedy, pokud se postaví nejvlivnější mocenské struktuře v zemi. Konec konců tato alternativa zazněla z Pentagonu už dávno před volbami, když se hovořilo o možném vojenském puči. Osobně vůbec nepochybuji, že je již pečlivě, hned v několika variantách, propracováván impeachment. Demokracie má přece tolik vyrovnávacích pák a mocenských brzd, že ano?!

Jak jsem se zmínil, význam USA je celosvětový. Proto období omezení jejich akceschopnosti jevem „chromé kachny“, dává tak šanci jejím protihráčům. Je to opět dobře vidět při letošních volbách. Rusko se svými spojenci se jednoznačně rozhodlo vyřešit problém Sýrie ještě před nástupem Trumpa do funkce. Putin od umírněné rétoriky přešel k jednoznačnému útoku a před světovou veřejností to ani neutajuje. Ministerstvo obrany Ruska adekvátně tomu zmnožilo své prostředky v regionu, aby bylo skutečně dosaženo situace, kdy Trump bude už jenom svědkem a možná trpěným účastníkem, již rozhodnutého konfliktu. I proto zcela zákonitě světová veřejnost slyší ono zmíněné ryčení bezmocného senátu USA.

Aktivizuje se i měkká síla Číny. U toho, že její měna se stala součástí koše rezervních měn, dozajista nezůstane. Její investorské aktivity v Africe a Jižní Americe budou podstatně vylepšeny „obnovou“ dvou tras hedvábné stezky, což se posílí mírovým klidem v zemích Střední Asie a Blízkého Východu, na němž silově pracuje Rusko, svým bojem proti terorismu.

Kdoví, co všechno ještě se podaří odpůrcům Trumpa v samotných USA realizovat. Ovšem měli by si všichni dobře až velice dobře uvědomit, že Trump Ameriku nevyzývá k jednotě ze svého plezíru. Je víc politikem, než si všichni myslí a ví proto daleko líp než většina z establishmentu i jeho slouhů, co je pro USA dneska nezbytné.

VRAŤTE NÁM ČESKOU TELEVIZI

Česká televize je od samého svého vzniku tlampačem vládnoucí moci. Nějaký čas to skoro nikomu nevadilo. Jednak proto, že lidé v tom popřevratovém chasu a hlavně zběsilém tempu změn, neměli už sil všímat si její skutečné činnosti, ale především proto, že se, i když dost amatérsky, snažila o objektivitu. Fakt, že už tehdy vyloženě bojkotovala některé názory, se považovalo za součást popřevratového politického boje se „starými strukturami“. Jenže toto vydělování celého spektra názorů se v ČT nesnižovalo, naopak se jejich prezentace doslova autocenzurou rozmnožovala. K definitivní názorové diktatuře šířené z ČT dolšo na přelomu tisíciletí při tak zvané spacákové revoluci.  Tehdy se z veřejnoprávní instituce stala ČT novou institucí. V prvé řadě se dostala do správy představitelů jedné jediné pravdy. Hlavně ale přestala být v reálu veřejnoprávní institucí, nýbrž hlasatelem jednostranných mocenských pravd. Tuto její pozici spolehlivě pak hlídla Rada volená zákonodárným, čili mocenským centrem státu. Situace již tak neúnosná se stala veřejnosti doslova nebezpečnou v období, kdy došlo k silné diferenciaci ve společnosti. Ne sice té majetkové, ale myšlenkové, až ideové. Řekněme to otevřeně. Nejpozději od našeho vstupu do NATO v zemi začala nerůstat nevole s rozhodováním mocipánů. A od převratu na Ukrajině se národ začal rozdělovat dokonce na nové nesmiřitelné části. Česká Televize naprosto jednoznačně se ale stala fanklubem jedné z nich, bohužel ovšem té, jejíž počty neustále klesají. Docházím k názoru, že po brexitu a především zvolení Trumpa se komunita okupující již víc jak patnáct let ČT stala nejen mizivou menšinou, ale především tak jednostrannou, že začíná ohrožovat bezpečnost celého státu. Změn statutu ČT, ale i tvorba institucí, které ji spravují je tedy bezpodmínečná. Proto volám: „Vraťte Českou televizi veřejnosti“.

ZAMYŠLENÍ NAD SUVERENITOU ZEMĚ

Celý týden jsem reflektoval volby v USA. Je to pro mne velice nezvyklé a proto s tím končím. Takže dnes už zase o něčem jiném. Existuje řada politiků a dalších veřejných činitelů, především v Evropě, kteří považují jakékoliv sdružování států do společných celků za ztrátu suverenity. Otázkou v prvé řadě je, kdo ztrácí suverenitu. V ideologii demokracie, základním to prvku hodnot Západu a tedy především Evropy, je jediným suverénem lid, takže by všem mělo jít o to, aby tento subjekt neztrácel svou suverenitu. Jenže on ji neztrácí, protože ji nikdy ani neměl. Považovat volby, navíc v dnešním světě v němž korporace dovedou zmanipulovat a když se to nepodaří, tak zfalšovat vše, za suverénní projev lidu je cynické. Pokud příslušníci mocenské elity a její poskoci tedy hořekují nad ztrátou suverenity, tak v praxi vždycky a bez výjimky jim jde jenom o to, že se musí o svou osobní moc podělit. V tomto případě kdysi naprosto suverénní národní elity s těmi nově se tvořícími – globalizačními. To je stěžejní problém současných bojů o moc. A nemyslím tím jenom moc formální, tedy osob viditelných, veřejných, leč i, a možná především, onu moc hlubinnou, moc neviditelnou, moc anonymních korporací, konkrétně jejích rozhodujících vlastníků.

Tento úvodní odstavec předesílám před krátkou úvahou o jednom problému současného Ruska. Mnoho let v zemi sílí aktivita „Národně osvobozovacích hnutí“, čtěme patriotů Ruska. Těm se nikdy nelíbilo, že už za Gorbačeva začal proces nadřazování norem mezinárodního práva nad právo Ruska. Za Jelcina dospěl tento proces do stavu, ve kterém se ruští patrioti rozhodli k ráznému odvetnému kroku. Žádají změnu Ruské Ústavy. Považují takový čin za začátek dlouhodobého úsilí ruského národního obrození. Mají pravdu, když tvrdí, že nadřazování mezinárodního práva nad právo země způsobuje ztrátu suverenity Ruska. Rusko je natolik velká a hlavně na přírodní zdroje tak bohatá zem, že podřízení mezinárodnímu právu může pro ni znamenat ztrátu kontroly nejen nad svými zdroji, ale dokonce nad částmi svého území. V dnešním světě zdivočelé honby za ziskem by se totiž lehce mohlo stát, že by se anonymní, nadnárodní korporace staly vlastníky velkých částí území Ruské federace. Z toho hlediska je opravu nutné vytvořit základní právní normu, která nic podobného nedovolí. Nyní má k takovému činu vládní moc Ruska jedinečnou příležitost. Putinova strana získala totiž v obou komorách parlamentu ústavní většinu. Putin má jedinečnou šanci zajistit na dlouhou dobu své zemi postavení adekvátní skutečné síle Ruska. Pokud vládě v takové snaze pomůže dokonce velmi vlivné občanské sdružení ruských nacionalistů, je vysoká šance na uskutečnění cílů, zajišťujících co nejsvobodnější Rusko v celé globalizační módě. Ono totiž vůbec nejde o módu. Jde o dlouho připravovaný, velice úspěšně po víc jak půl století utajovaný, plán třídy superboháčů na podrobení si světa, na vytvoření nové vrchnosti, na vznik celoplanetární panské třídy.

REALISTICKÉ HODNOCENÍ TRUMPOVA ÚSPĚCHU

Poměrně všeobecně se, jak v samotných USA, tak ve světě soudí, že Trump porazil nezdravě sebevědomé, do sebe zahleděné a především ve skleněném paláci uzavřené elity. Vymstilo se jim, že neposlouchali hlas veřejností, protože již příliš dlouho vytváří sociálně uzavřenou skupinu, ke které jiné názory ani doléhat nemohou. V některých komentářích se dokonce hovoří o revoluci. Trump měl to dravé sebevědomí, že vyhlásil svou kandidaturu doslova proti všem. S drzostí pak vyhrál i nominaci za svou stranu přes všechen odpor jejích pohlavárů. Nakonec svou revoltu dovršil tím, že jako absolutní politický amatér deklasoval příslušnici vysoce profesionální státnické branže. Ten, kdo hodnotí celé konání Trumpa jako revoluci proti establishmentu úředníků a politických profíků, musí zákonitě předpokládat jejich odvetu. Nebojme se v tom případě hovořit o kontrarevoluci. Sám patřím k těm, kdo uvěří v Trumpovo vítězství teprve tehdy, až po inauguraci zasedne do Oválné pracovny. Odpůrci mají hodně prostředků, aby zabránili Trumpovi stát se nájemníkem v Bílém domě. Od manipulace s hlasy volitelů až po fyzickou likvidaci. A i když nakonec Trump bude instalován, ocitne se v čistě nepřátelském prostředí. Washington DC totiž volil Clintonovou v absolutní výši větší, než 90 procent. Obyvatelé metropole jsou vesměs státní byrokraté a ty všechny nejde vyměnit. Taková opozice je sama o sobě vražedná. Když k tomu připočteme, že republikánská strana ve většině není stranou Trumpa, i když za ni kandidoval, pak se Trump nachází nejen v nezáviděníhodné, ale doslova beznadějné situaci. Beznadějné v možnosti uskutečňovat alespoň něco ze svých předvolebních slibů. Navíc za situace, kdy nejde jenom o panskou třídu USA. Trumpovo vítězství je globálního významu, přesněji výrazem odporu proti všemohoucnosti globalistů. Lidí, kteří se jako sopečný prach po výbuchu supervulkánu šíří kolem planety. Tito pánové tvorstva se zapojují do „změn režimů“ které se jim znelíbí a svrhávání vlád, kterým se nelíbí jejich imperiální výsady, manipulují měnami, „řídí“ světovou ekonomiku a běda těm, kteří napadají jejich panování! A epicentrum této globální vládnoucí elity se nachází ve Washingtonu DC, s Bílým domem jako vnitřní svatyní celého shnilého systému. A nyní byla tato pevnost moci porušena. Proto ta panika elit. Ovšem jejich síla ve srovnání se silou klanu samotného Trumpa je skoro nekonečně větší. Vůbec nejhorší je, že miliardář bude bojovat proti anonymní moci „hlubinného státu“ jíž není jen permanentní státní bezpečnostní byrokracii, která si žárlivě střeží moc, ale především tajuplný svět milionářů, čti své vlastní třídě. Jejich kontrarevoluce se nezastaví před ničím, jde jí o všechno, o absolutní moc na glóbu i celosvětové panství, o udržení sociální skupiny tvořící vrchnost lidského světa.

KRVAVÉ MARY ODKOPALA NEJEN SEBE

Madeleine Albrightová se také nedokázala zdržet spekulací o budoucím chování Trumpa. Sebejistě prohlásila, že jakmile se Trump seznámí s poznatky zpravodajských služeb, tak určitě změní svůj názor na Ukrajinu. Přečteno v komplexu to znamená, že Čechoameričanka je jistá, že nový prezident po složení přísahy zásadně změní svůj postoj a chování vůči Rusku. Co nám tímto výrokem fakticky sdělila? Prozradila na Americký establishment, že rozhoduje o osudu národů, ale i svých obyvatel, především, ne-li jenom, podle informací, které nejsou veřejné. Což znamená, že vláda USA se vymyká kontrole občanské veřejnosti. Vskutku učebnicově vzorová to demokracie. Kladu si pouze otázku, zda „Krvavé Mary“, jeden z předních válečných zločinců z minulých vlád je tak drze sebejistá, nebo jenom prostořeká jak každá pavlačová drbna.

PRVNÍ ZAJÍMAVÉ AMERICKÉ KOMENTÁŘE

Naše média „hlavní stoky“ pořád hořekují nad prohrou Hitlary, spekulují o tom, že všichni, kdo jsou u nás a v Rusku nadšeni zvolením Trumpa, budou nepříjemně překvapeni a ve zpravodajství z USA nepíší o ničem jiném než o protitrumpovských demonstracích a alších aktivitách. Ve zprávách z USA jsem ale zaznamenal poněkud jiné tóny. Demokraté si oddechli, že se snad s konečnou platností zbavili zločinného klanu Clintonů. Republikáni zase fakticky poděkovali Obamovi, že to bylo jeho počínání, co přineslo vítězství jejich kandidáta. I když se jejich strana od Trumpa distancovala, přesto ve volbách získala většinu v obou komorách Kongresu.Zatím jen zasvěcení ještě dodávají, že to byla agentura WikiLeaks, kdo pomohl zavřít truhlu nad Clintony, ovšem zostudila veškerý establishment. V Americe se hovoří hlavně o vzpouře vůči establishmentu. V tom bude hlavní Trumpův problém. V očích veřejnosti stojí proti moci úřednictva a to bylo, je a bude ještě dlouho ve všech státech nejsilnějším činitelem moci. Jsem opravdu zvědav, uda Trump přežije proti této kamarile, od FBI, přes CIA až po Pentagon a dneska už i totalitní, nadvládní NSA.

PRVNÍ STÁTNICKÝ KROK NOVÉHO PREZIDENTA USA

Letošní volby prezidenta světového hegemona sledovalo neobvyklé množství lidí v přímém přenosu a to dokonce i v Evropě a u nás. Bezprostředně po vyhlášení výsledků se mnozí přiznávali, že celou noc nespali. Jejich první reakce byly ve všech případech pouze emotivními reakcemi na výsledek. První poněkud uváženější prohlášení se objevila po Trumpově „vítězném“ projevu. Zaujaly mne, jak první citové výlevy, tak o něco pozdější spekulace. Ty první proto, že se v nich všichni odhalovali, ty druhé svou naivitou. V prvých se vyjevovalo, že vztahy k Trumpovi jsou z velké většiny opravdu černobílé. Je buďto nenáviděn, nebo milován. Druhá etapa veřejných projevů k výsledku voleb se zdánlivě opírala o jeho první projev po vyhlášení výsledků. A i tak šlo vždycky o čiré spekulace. Podle mého vidění každý, kdo se pokoušel a pořád ještě pokouší predikovat jakoukoliv maličkost z budoucích činů nového nájemníka Bílého domu, činil tak spíše z nevědomosti. On totiž ani Trump neví, co bude dělat, přesněji, co mu dovolí temné síly doposud plně ovládající americkou politiku. Proto mne velice příjemně překvapil hned první Trumpův čin. Považuji jej za gesto vyspělého státníka a ne jenom politika náhodně povýšeného do pozice státníka, a už vůbec ne jednání údajného politického učně. Právě skončené volby následovaly po kampani, v nichž emoce, až ty krajní, vysoce převyšovaly věcnost a programovost. Média místo toho, aby kandidáty nutila k věcnosti, tak je spíše ještě provokovala až k podpásovým úderům. V neposlední řadě i nezisková společnost WikiLeaks, ba dokonce i FBI, přilévaly oleje do ohně tak, že až jitřily citově založenější lidi do revoltující nálady. Nebylo proto divu, že na mnoha místech Států vypukly nepokoje způsobené frustrací těch, co se cítili poraženi. Reakce Trumpa na všechny ty demonstrace, okázalé pálení americké vlajky a ostatní negativní chování, příliš neobvyklé v tak „vzorově“ demokratické zemi, byla jedinečná a skutečně státnická. Svým odpůrcům, ba spíše nepřátelům poděkoval, že dokazují sílu občanské společnosti v „naší společné zemi“. Kromě určitého nadhledu na věc samu tím totiž především podstatně ztížil možné a hlavně mnohem nebezpečnější chování mocných a vlivných sil za kulisami veřejné politické scény, protože si tak otevřel prostor k eventualitě naprosto jiného chování. Činy anonymních mocných, namířené k jakékoliv aktivitě proti své osobě, může nyní v krajním případě označit za neslučitelné s občanskou demokratičností a i tvrdě proti nim zakročit.

AMERIKA BY SI UŽ KONEČNĚ MĚLA SAMA UŽÍT „LÉČIVA“ VNUCOVANÉHO SVĚTU

Mocipáni USA nejméně celé poválečné dějiny v mezinárodních vztazích uplatňují metodu „vývozu“ svého typu demokracie. CIA a její pomocné instituce se v tomto exportu neštítily ničeho. Podněcovaly vzpoury proti státníkům, kteří nebyli ochotni poslouchat světové četnictvo. Realizovaly provokace, které vytvářely záminku k napadání nepoddajných států. Vymýšlely si lži, aby mohly odstranit údajné diktátory a konečně v posledních letech se netajily iniciováním barevných revolucí v arabských zemích, kteroužto metodu si před tím vypilovaly při likvidaci režimů zemí východního socialismu. Z celé hloubky svého přesvědčení si proto přeji, aby se konečně naplnila lidová „spravedlnost“, vyjádřená příslovím, cituji: Čím kdo zachází, tím také schází. Konec citace. V USA se od dob Reagana enormně zvýšila sociální diferenciace. Zem má dlouhodobě velké problémy s negry, pardon Afroameričany a stále více roste rovněž napětí bílých s Hispánci. Objevují se dokonce tendence k odtržení některých států od Unie. Tradiční individualismus spojený s neomezenou svobodou hromadění majetku zem štěpí na další a další „zájmové“ skupiny až klany a mafie. Rovněž některé náboženské skupiny jsou agresivnější. Vrcholem všeho je podle mne posvátnost „kovbojského práva“ na neomezené nošení zbraní, jehož výsledkem je, že v zemi mají občané víc lehkých střelných zbraní, než armáda a policie dohromady. A do toho všeho současné zvolení Trumpa, kterého lze buď jen milovat, či nenávidě, protože jeho chování, alespoň prozatímní, nelze pojmout racionálně. Ideální to situace pro vnitřní občanské nepokoje. Nemusí jít hned o občanskou válku, protože při přirozenosti Amíků by se mohla přelít do světa. Z celého srdce jim ale přeji alespoň několik let chaosu, který vyvezli do mnoha zemí světa. Nebylo by na škodu, aby si prožili strach o život, který díky jejich politice je běžný prakticky na všech kontinentech. Přeji jim rovněž trochu retra, čili návratu do dob, v nichž rozhodovalo právo, čti kolty, rychlejšího. Tedy návrat k samotným kořenům liberalismu, až po „právo“ silnějších. Ať si konečně užijí všeho toho, co rozsévají po několik generací po většině planety. Když nic jiného, tak by to znamenalo, že nebudou mít čas dozorovat svět, který by konečně mohl vytvořit základy nového světového řádu bez globální hegemonie USA. Svět by mědokonce povinnost využít takového oslabení Američanů k vytvoření stavu, který by už nešlo zvrátit zpět, k zrůdně globální nadvládě USA a jejích mocichtivých korporací. Tomu všemu nám i světu dopomáhej Bůh, jak rádi říkávají Američtí prezidenti.