NADĚJE PŘICHÁZÍ Z RUSKA

Až dneska jsem se podíval na oslavy svátku práce v Moskvě. Již více jak dvacet let je pořádají odboráři, kteří mají o tom smlouvu s vedením Moskvy. Víc jak tři čtvrtě hodiny sleduji valící se průvod na Rudém náměstí. To není sto tisíc lidí, jak uváděla naše sdělovala. Řekl bych, že šlo spíše o pětinásobek. Zaujalo mne, že lidé nenesli, až na výjimky, velké transparenty, ale pouze jakoby osobní vyznání napsané na papíře připevněném na jedné žerdi. Naproti tomu byl ale průvod plný vlajek, balonků a různých mávátek. V prvé řadě ale ti lidé nevypadali, že je někdo do průvodu nutil a oni jen nezúčastněně jdou po vyznačené trase. Z tribuny je stále slyšet pozdravy, ale také výčet pracovních úspěchů fabrik a jiných institucí. Je to povznášející pocit, zase cítit tu sílu lidí práce. Doufám, že oni jsou si toho dobře vědomí, a že si už nenechají Rusko rozkrádat, či dokonce ukrást. Rusové jsou opravdu jiní. Tři čtvrtě století socialismu tam jednoznačně zanechalo nesmazatelné stopy, které se dokáží přenášet i na nejmladší generaci, která si jej už nepamatuje. Odborářští funkcionáři nemají vzletné a z papíru čtené projevy. Davy lidí jdou a oni je pozdravují a nejeden silným hlasem je burcuje. Mnohokrát slyším z jejich úst výzvy k míru ve světě, k hrdosti na svou práci a především díky za práci každého Moskvana. Skoro každý mluvčí připomíná, že za týden bude země slavit Den vítězství. Nejeden pak připomíná, že je nutné se připravit na budoucí vítězství. Jsem přesvědčen, že tento národ nelze porazit.

AŤ UŽ TY VÁLKY JEDNOU SKONČÍ SAKRA

Pro mne jsou dny z počátku května po celý život vzpomínkou na konec války. Přebývání ve sklepě za dunění děl a především strachy dospělých, že nás přijdou Němci postřílet. Dneska jsem narazil na webu http://cz.sputniknews.com/svet/20160505/2964096/francouzska-provincie-kreml-neuveritelny-pribeh.html na srdceryvné válečné příběhy od současné války v Sýrii po tu druhou světovou. Nemám sice oprávnění, ale doufám, že za to nebudu napadán, když celý zmíněný text ze Sputniku si zde opíšu. Tady je:

Kdo by si jen mohl pomyslet, že jednou k nim zavítá velvyslanec Ruska ve Francii a odevzdá osobní poselství prezidenta Vladimira Putina? To je sice pravda, že život je nepředvídatelný, a manželé Maguéovi se mohli o tom sami přesvědčit.

Div jsme neomdleli z té nečekanosti, byli jsme velmi dojati. Vůbec jsme nečekali, že náš čin, který jsme udělali z čistého srdce, bude mít takové následky“, řekli manželé v interview pro Sputnik.

To všechno začalo koncem března letošního roku, kdy ruská masmédia oznámila smrt mladého důstojníka v Sýrii: okolnosti jeho odvážného a hrozného činu francouzská média sice neoznámila, manželé Maguéovi snad ale napomohli tomu, aby se o něm dověděli lidé ve Francii.

Alexandr Prochorenko, jehož úkolem bylo ukazovat na území Palmýry cíle pro následující letecké útoky, se dostal do léčky teroristů Daiš. Poprosil svého velitele, aby zahájil palbu po něm. 25letý mladík zahynul spolu s teroristy. Tato informace se rozšiřuje v sociální síti Facebook, a právě z ní se manželé Maguéovi dověděli o hrdinské smrti důstojníka.

Za svého života pracovali oba manželé jak ve vojenské, tak i v civilní oblasti, tato zpráva se ale dotkla jejich bolestivého místa kvůli jedné osobní vzpomínce.

„Vzpomněli jsme si na našeho syna, který zahynul v Sarajevu, v Bosně, i když ne na bitevním poli. Už 15 let není s námi. O jeho smrti jsme se dověděli zcela všedním způsobem: zatelefonovali nám“.

Manželé Maguéovi si hned pomysleli na příbuzné Alexandra Prochorenka, na jeho rodiče a na manželku, která čeká dítě, a na to, jaké neštěstí prožívají. Kladli si otázku: proč o tom nikdo nic neříká?

A konečně se rozhodli poslat Alexandrovým příbuzným to nejcennější, co měli v rodině: Válečný kříž (Croix de guerre 1939-1945) a řád Čestné legie.

Tato vyznamenání nejsou jediná, která dostala rodina Maguéových, mají ale zvláštní cenu.

Řádem Čestné legie byl vyznamenán strýc Micheline Maguéové: „Byl mým kmotrem, měla jsem ho moc ráda“. Byl radioelektrikářem z povolání a členem hnutí Odboje Aliance, byl zatčen Gestapo a poslán do Buchenwaldu ve věku 17 let. Na rozdíl od svého náčelníka, jemuž se podařilo zachránit, nechtěl skočit z vlaku po cestě do koncentračního tábora, „protože se obával, že jeho rodina bude perzekuována“.

Válečný kříž patřil Michelininu otci, pilotovi bombardéru, který se ozval na legendární výzvu generála de Gaulle z 18. června 1940 a byl vyznamenán také syrským Řádem za zásluhy. Není divu, že syn Maguéových šel ve stopách svých blízkých a stal se kapitánem ženijních vojsk.

„Vždy jsem ukolébávala svého syna za zvuků vojenských pochodů“, přiznává se Micheline. „Vždy jsme měli spojení s Ruskem: v oblasti Západní Sahary, kde pracoval syn, mu ruský důstojník daroval svou vojenskou čepici“.

Poté, co manželé svůj dar odevzdali, sesypali se na nich děkovné dopisy z Francie, Belgie a Ruska, a děkovali jim dokonce i v novinách. Někteří lidé následovali jejich příklad a poslali příbuzným Alexandra Prochorenka peníze a dokonce i medaile. Manželé Maguéovi, milovníci Tolstého, Ejzenštejna a Borodina, brzy pro sebe odhalí nové Rusko v průběhu cesty, na niž ani nečekali.

„Prostě jsme si představili, co mají cítit lidé, kteří ztratili svého 25letého syna, cítili jsme přece stejnou bolest, kdy jsme ztratili svého. A to bylo všechno, nechtěli jsme nic jiného, ani tu politiku, ani něco jiné“.

Pozvánka do Moskvy pro manželský pár z Florensaca, který žil 20 let v malé komuně Héraul na jihu Francie — to není náhoda. Všechny příběhy se proplétají, manželé Maguéovi ale uvažují takto: „Je třeba, aby ty války jednou skončily“. Konec textu, ke kterému dodávám jen to své zaklení.

UŽ NE POUZE CHROMÁ KACHNA, ALE AUGUST, AUGUST, AUGUST

Poslední dubnový den uspořádal Obama tradiční recepci pro novináře. Poněkud ubožácky ve svém projevu napadl Trumpa, který se nedostavil. Mimo jiné na jeho adresu řekl doslova, cituji: „Jsem trochu uražen tím, že není dnes přítomen. Bylo nám spolu naposledy moc veselo. Je to vůbec divné. Je tady plný sál reportérů, celebrit, kamer, ale ten tu není. Snad je to pro Trumpa příliš levná večeře? Co dělá místo toho? Možná je doma, má k večeři trump-steak a píše na Twitteru urážky na adresu Angely Merkelové?“, konec citace, což bylo ještě celkem v normě. Ovšem v dalším pokračoval, cituji: „Elita republikánů nevěří, že Trump je jejich nejpravděpodobnějším uchazečem…Říkají, že Donald nemá zkušenosti ze světové politiky, aby se mohl stát prezidentem. Kvůli spravedlnosti ale musím říct, že strávil léta schůzkami se světovými lídry: Miss Švédsko, Miss Argentina, Miss Ázerbajdžán“. Konec citace, která narážela na to, že Trump byl vlastníkem práv na provedení soutěží Miss Vesmír. To už bylo natolik pokleslé vyystupování, že se jím Obama kvalifikoval na roveň cirkusovým klaunům. Což dotvrdil závěrem celé své jakoby opilecké řeči, opět cituji: „Řeknu ještě pouze dvě slova: Obama se poroučí“, konec citace, po níž teatrálně odhodil mikrofon. Kdo si ještě pamatuje na hru Pavla Kohouta, August, August, August, jako by v ten moment viděl reálný Obamův zápis do historie USA. Jakoby viděl cvičeného klauna, učenlivě plnícího zadání „Pána šeditele“. Že prosazoval vždycky zájmy nejvyšších dotvrdil v projevu když řekl, cituji: „V příštím roce bude na tomto místě stát někdo jiný a všichni hádají, která to bude“, konec citace. Jelikož Clintonová je jedinou ženou, která zůstala ve rvačce o nejvyšší koryto země, tak Obama se prezentoval jako prorok, který si přeje její vítězství. Byl bych rád, kdyby to bylo proroctví reálného šaška, čili nepravděpodobné. Pokud totiž vyhraje zmíněná ochechule, tak je svět ve válce, aniž se stačí patřiční pomodlit.