MYSLÍM, ŽE JSEM SEM JEŠTĚ NIKDY NEPSAL O MNICHOVSKÉ SMLOUVĚ

Dneska to tedy napravím. Od její ho podpisu totiž právě dnes uplynulo magických 77 let. Pokusím se najít méně známé souvislosti jejího vzniku, protože je myslím jasné, že nespadla z čistého nebe, nýbrž navazovala na mnohé předešlé děje. V prvé řadě tedy připomínám Mussoliniho návrh z roku 1933 na Pakt čtyř velmocí, který měl na vedlejší kolej odsunout Společnost národů. Tento pakt předpokládal ustavení direktoria čtyř evropských mocností s vyloučením Sovětského svazu. Zároveň se měly revidovat mírové dohody mezi jednotlivými evropskými zeměmi. Týkalo se to zejména států Malé dohody a Polska. (Československo bylo součástí Malé dohody). Hitler a Mussolini předpokládali, že přijetím tohoto paktu se Francie a Velká Británie přemístí se svými zájmy do zámoří a Evropu ponechají oběma diktátorům. Pakt byl 15. 6. 1933 sice podepsán, ale nikdy nebyl ratifikován. Do roku 1936 se ale i tak Malá dohod rozpadla, když Jugoslávie i Rumunsko ji fakticky vypověděly. Beneš v zoufalém postavení uviděl pomoc v Rusku. Tím ovšem z Československa, v očích evropských politiků a dalších činitelů, udělal „baštu bolševiků“ uprostřed Evropy, čehož Hitler velmi účinně zneužíval ve své propagandě. Smlouva o vojenské pomoci Sovětů při tom byla „vyprázdněná“, protože Polsko již od 26. ledna 1934 mělo uzavřenou smlouvu s Hitlerem. Poláci ve své tehdejší pýše dokonce navrhovali Němcům, aby společně napadly Sovětský svaz, že během několika měsíců budou v Moskvě. Ještě před uzavřením smlouvy mez ČSR a SSSR Polsko jasně řeklo, že nepovolí přelet „Ruských“ letadel nad svým územím. Když se k tomu všemu přidali bankéři a průmyslníci v Československu, kteří sdělili Benešovi, že nehodlají financovat válku proti Hitlerovi po boku SSSR, mohl Beneš celé své meziválečné snažení skrečovat. Poslední kapkou do poháru hořkosti českých národovců nebyli ani tak sudetští Němci, jak by se dalo čekat, ale politici Slovenska, kteří jasně proklamovali separaci. V Evropě začaly válečné konflikty, kupříkladu občanská válka ve Španělsku a v jediných dvou „demokratických“ mocnostech se pod tím tlakem stále více prosazovala politika appeasementu, čili ustupování agresorům toužícím revidovat Versaileský mír v naivní víře, že tak uchrání alespoň své země před válečnou vřavou. 13. listopadu 1936 nabídl Hitler Benešovi návrh na deklaraci obdobnou, jakou už měl s Polskem. Měla znamenat, že by mezi oběma státy nemělo dojít k válečnému konfliktu. V druhém plánu ovšem smlouva předpokládala omezení československých vazeb na Francii, Velkou Británii a Sovětský svaz včetně vypovězení závazků ve Společnosti národů. Součástí dohody měla být také otázka sudetských Němců. Nacisté vyjadřovali zájem o jejich práva a kulturu, a to velmi mírnými a uvážlivými – tedy neupřímnými – slovy. Když ČSR návrh odmítla, bylo definitivně rozhodnuto. V březnu 1938 připojuje Hitler k říši Rakousko a Francie s Brity ve snaze zachránit si kůži nakonec likvidují Československo. Mnichovská smlouva byla tedy de facto realizací onoho původního, ač parlamenty neratifikovaného. Paktu čtyř.

PARTNERSTVÍ SOBĚ ROVNÝCH

. Ještě jsem se neseznámil s projevy Obamy a Putina na probíhajícím jubilejním zasedání Valného shromáždění OSN. Přesto, nebo možná právě proto, se dneska hodlám zamyslet nad jedním z aspektů mezinárodní politiky. O realitě partnerství. Příběh právě probíhající migrace do Evropy a především jejího řešení opět ukazuje, že EU není společenstvím států sobě rovných. A řekněme si to rovnou, nikdy ani nebude. Dominuje v ní spojenectví Německa a Francie a v konečném účtu je rozhodující zájem pouze Německa, který je Francií sice kritizován, ale nenarazí na její rozhodný odpor. Partnerstvím sobě rovných nebylo ani Atlantické spojenectví, nadtož Sovětský blok. V žádném případě není dneska ani NATO spojenectvím rovných. Každá nerovnost je ovšem zdrojem nesouladů a rizikem rozpadu kteréhokoliv nadstátního seskupení, nadtož útvaru. Proto s velkým potěšením sleduji sbližování ČLR a Ruska. To jsou v mých očích v současnosti jediní relativně sobě rovní partneři na globální scéně. Pokud budou mít k sobě tak dostatečnou důvěru, že si dovolí ČLR věnovat se ovládnutí trhu civilní spotřeby světa a Rusko zase vojenské, vytvoří se síla, která bude na dlouhou dobu neohrozitelná, protože je primárně partnerstvím sobě rovných. Předpoklady k tomu mají obě strany. Rusko především nadbytek zdrojů a Čína svou kulturu a duchovní tradici, která zaručuje, že její představitelé nebudou v reálném chování tak silně znásilňovat své společenství, jako to musela dosud dělat Evropa, USA, či Sovětský svaz, což byl ze všech jmenovaných doslova hybrid naprosto nesouměřitelných entit. Zdá se, že Rusko v osobě Putino opět pochopilo a tím i nachází své místo v dějinách. Aby si ho pojistilo, k tomu v současné globalizaci nezbytně potřebuje právě Čínu. Zvláště, když Evropa ve své hlouposti zapomněla, kde se na glóbu vlastně nachází a dostala se do otrockého postavení vůči USA.

REÁLNÉ POSTAVENÍ EU V GLOBALIZUJÍCÍM SE SVĚTĚ

Euroskeptikové vesměs kritizují EU za její byrokratičnost, centralizaci a podobné. Eurofobové jí především vytýkají nedemokratičnost až diktátorství, což prý, mimo jiné, zaviňuje ztrátu suverenity jejích členských států. Je mi vysoce podezřelá slepost všech, kdo hořekují nad ztrátou suverenity svých národních států, současných členských zemí EU, že, asi omámení uvedeným žalem, vůbec nezpozorovali, že mnohem horší je ztráta suverenity samotné EU. Jednotlivé národní státy při vstupu do jakékoliv formy integrované Evropy totiž část suverenity jí nepředaly, ale ji prakticky zahodily. Od samého počátku vytváření EU totiž nevznikaly instituce nutné pro existenci společenství. Nevznikaly složky hájící její mezinárodní postavení, prakticky tedy její bezpečnou existence v globálním veřejném prostoru. Země, které zakládaly EU, měly v prvé řadě vytvořit společnou doktrínu mezinárodní politiky, konstituovat ministerstvo vnějších vztahů a vybudovat jedinou složku reálně zajišťující bezpečnost společného svazku, silnou, moderní armádu. Dneska, obzvlášť po svém překotném růstu, je sice Evropa možná ještě pořád bohatá, ale už víc jak jistě nesvobodným regionem. Nedokáže se bránit ani před nicotným nepřítelem, nemá nejen na nikom nezávislou koncepci své mezinárodní politiky, ale nemá ani reálnou moc uvnitř své struktury. Naprosto viditelně jí chybí Evropská armáda, ale stejně silně, i když méně viditelně evropská policie, a nejméně pak ještě jednotná hospodářská a sociální politika. EU je ve skutečnosti nadstátem bez k tomu potřebných mocenských institucí. Každá zem, která do ní vstoupila a nepředala, protože ani nebylo komu, část svých suverénních pravomocí nadstátním institucím, nejenže podvedla fakticky sama sebe, ale zavinila, že celek je tak slaboulinkým, že ve skutečnosti žádným celkem ani není. EU nemá prakticky žádnou suverenitu a tím svobodu. Od samého počátku nemá především vojenskou, čti jedinou reálnou moc, postupně proto nezkonsolidovala ani svou samostatnou mezinárodní politiku a blíží se k definitivní ztrátě ekonomické svobody, která skončí přijetím balíku transatlantických obchodních smluv, označovaných zkratkou TTIP. Evropská Unie je vydána napospas mafii globálních oligarchů. A jsem přesvědčen, že její vznik byl v tom směru zmíněnou mafií a jejími slouhy vědomě řízen.

USA JE DAEŠ CELÉ ZEMĚKOULE

Islámský stát, čili z arabštiny hanlivě Daeš, není státem už proto, že jej nikdo v prostoru mezinárodní politiky, čti, diplomaticky neuznal. Ani nemohl, protože je to „stát“ bez pevného území, což by sice vadilo nejméně, ale především nemá státní instituce, se kterými lze diplomaticky jednat. Tedy alespoň moc vládní a soudní, když už ne i zákonodárnou, která v tyraniích bývá s vládní mocí sloučena. Daeš je prozatím tvořen jen několika bojovými uskupeními, operujícími na území Iráku, Sýrie a možná i jinde. Jejich velitelé, či vůdčí skupinky jsou na okupovaných územích absolutní mocí, vykonávající vládu i soudy, když za zákonodárnou moc považují ortodoxní výklad Koránu. To v lepším případě, v tom horším a reálnějším pak svou zvůli. Snad se tedy dá konstatovat, že Daeš je hnutím. Hnutím fanatiků, kteří na základě některých příznaků došli k závěru, že nastal čas konečného boje se zlem. A ten se má podle islámské ortodoxie uskutečnit u města Dábik v dnešní severní Sýrii. Vyzbrojen těmito znalostmi jsem začal pozorovat chování současných mocných USA. Dospěl jsem k názoru, že na globalizující se Zeměkouli jsou USA ekvivalentem Daeš. Jejich reprezentanti také blábolí cosi o boji se zlem, nad kterým musí definitivně zvítězit. Snaží se na mnoha místech celé Zeměkoule vykonávat nadvládu formou moci výkonné, čti vojenské a soudní podle zákonodárství, jež má jediné pravidlo. Kdo nejde s námi, je proti nám a je tedy oním absolutním zlem, za což musí být zničen. Američané, i my Evropané, potomci to aktivistického bílého muže, odsuzujeme zdivočelé chování fanatiků Daeš, kteří se prezentují pro celosvětovou veřejnost uřezávánim hlav, či jinými svéráznými metodami mučení a zabíjení nevěřících. Oni bláhově věří, že právě brutalita těchto prezentací přinutí nevěřící světa přijít do Sýrie, kde oni, ač nepočetní, díky Alláhovi nad nimi s konečnou platností zvítězí. Chování světapánů z USA se mi zdá být velice podobné. Po celé planetě provokativně rozmísťují svá vojska, každou chvíli si vyhledají nové bojiště, na kterém hodlají svést rozhodující bitvu. Místo v Alláha ovšem věří ve svou technologickou nadřazenost. Mají však nevýhodu. Alláh bude v lidské mysli zakotven na věky, ale technologická převaha USA nad zbytkem světa, je pouze dočasná.

OBAMOVSKÁ SCHIZOFRENIE V SÝRII

Už čtyři roky rozněcují Američané v Sýrii bratrovražednou, čili občanskou válku. Činí tak údajně podle jedné z tezí lidsko-právní doktríny, jež říká, že k odboji proti tyranovi lze použít všechny možné prostředky. Tato deklarace, jako konečně všechny pouhé deklarace, neříká ale to podstatné a sice nedefinuje přesně tyrana, ani tyranii. Viditelná část moci USA sice nehovoří o Asádovi jako o tyranovi, ale jako o diktátorovi. Ještě například před několika dny ministr zahraničí USA s tvrdohlavostí osla opět opakoval zásadní prohlášení, že Asád musí odejít. Učinil tak při příležitosti Ruskem vyhlášené zvýšené podpory Asádově boji s islámským státem, který mezinárodní společenství prohlásilo za teroristickou organizaci. Podobné siláctví světová veřejnost, z úst reprezentantů politické moci USA, již zná. Samozvaní vládcové světa takovým jazykem hovořili o tálibánu v Afghánistánu, ale především o Husajnovi v Iráku či Kaddáfím v Libyi. Jak je tomu u správců americké politiky, pevně ovládaných skutečnými mocenskými loutkoherci běžné, jejich tvrzení sice není lživé, ale je hůř jak lživé, protože je polopravdou. Američané neříkají to podstatné. Bašár al-Asád je diktátorem, ale diktátorem, který odporuje zájmům USA. A to je jediný důvod proč musí být „odejít“. Diktátorem, ba v očích jiných mnohem děsivějším tyranem, je kupříkladu královská rodina v Saudské Arábii, leč ta je dlouhodobým spojencem USA, takže z hlediska světapanské zahraniční politiky USA je to úplně v pořádku a není tak žádný důvod proti Saudům zasahovat. Američané provádí na území Sýrie už nejméně rok hned dvojí vojenské operace, přesněji jejich obvyklé bombardování drony i ostatními letadly. Jedněmi bombami podporují povstalce proti Asádově režimu a druhými údajně napadají bojovníky Islámského „státu“. Problém ovšem je, že vládní vojska Sýrie jsou již nejméně dva roky jednou ze stěžejních sil v boji proti fanatickým bojovníkům nikým neuznaného, ba dokonce neexistujícího státu, který znalci proto raději označují slovem Daeš. Což vypadá na první pohled jako zkratka sousloví Ad-Dawla al-Islámija, což znamená Islámský stát, ale rovněž v Arabštině také někoho, kdo ničí věci tím, že po nich šlape. Ironicky řečeno je chování vojsk USA ukázkou vrcholného pojetí vojenské taktiky. Musí kupříkladu dokázat útočit na jednu stranu vždycky tak, aby ta druhá z toho neměla výhodu, nebo aby o tom ani nevěděla. Američané bojují proti dvěma armádám, které si jdou vzájemně po krku. New York Times proto tvrdí, že americké letectvo bombarduje Daeš při jakékoli příležitosti, s výjimkou situací, kdy je Daeš zapojený do přímých bojů se syrskými vládními vojsky, aby se tak „předešlo dojmu, že USA napomáhají vůdci, po jehož svržení Obama volá“. Reálným výsledkem uvedené taktiky je, že Amíci Daeš bombardují jen jako, dokonce „zlé“ jazyky tvrdí, že roztroušené bojovníky IS „bombardují“ zbraněmi, včetně dopravních prostředků. I když to mohou být pomluvy, je naprosto jasné, že USA si v existenci Deaš udržují nástroj ke svržení Asáda. Jednu pikantnost zmíněné vrcholné taktiky připomínám nakonec. Američané skoro rok cvičili několik set bojovníků „ umírněných rebelů“ proti Asádovi. Byl to ale pro „cvičence“ spíše docela slušný způsob obživy, což se prokázalo tím, že před koncem výcviku skoro všichni utekli a asi padesátičlenný zbytek se pak rozutekl při prvním bojovém nasazení. Na závěr se lze proto oprávněně ptát, kdo je tedy nepřítelem USA na území Sýrie, že se tam jejich vojska vůbec angažují? Asád, či Daeš? Nebo dokonce oba dva, či snad žádný z nich? Bingo. Poslední je správně. Je to válčení pro válčení, aby měl americký vojenskoprůmyslový komplex radost z pokračujících miliardových zisků.

SKONČÍ UŽ KONEČNĚ AMERICKÉ STOLETÍ?

Dneska jsem měl v úmyslu pokračovat v „seriálu“ úvah o současné mezinárodní politice USA. Jelikož jsem ale dokončoval dva jiné texty, neměl jsem na jmenované čas. A dobře že to tak dopadlo. Nyní, pozdě večer jsem totiž narazil na skvělý text, který zde nebudu nějak charakterizovat, ani komentovat. Není to totiž vůbec zapotřebí. Jen každému doporučím, aby si kliknul na webovou stránku http://www.stripkyzesveta.cz/cz/media/1313/f-william-engdahl-novy-svetovy-rad-nabira-jiny-smer . Dávno jsem nečetl něco tak skvělého, napsaného od člověka tak obrovsky znalého.

POMSTA ZA ZÁNIK OSMANSKÉ ŘÍŠE

Jedním ze zásadních výsledků první světové války byl zánik obrovské Osmanské říše, rozkládající se na třech kontinentech. Zůstalo po ní pouhé Turecko v Asii a kousínečku Evropy. Tato vlivná muslimská zem, sousedící s křesťanskou Evropou, přežila druhou světovou válku celkem v „pohodě“, jak se idiotsky dneska říká, protože bylo neutrální. Dokonce si zasloužilo vděčnost od Izraele, protože sloužilo jako zachránce mnoha Židů. Je naprosto samozřejmé, že mnozí příslušníci Turecké elity nezapomněli na velikost své říše a touží se k ní nějakým způsobem opět dobrat. Vsadily po válce na úzkou spolupráci s USA. Bylo proto samozřejmé, že se Turecko stalo členem NATO a to obzvláště potřebným. Jeho význam nespočívá pouze ve vlivu na Blízký východ, ale především jako prvku protiruské strategie kohokoliv. Turecko totiž doslova hlídá přístup Ruska do světových oceánů z jihu. Kdo je spojencem Turecka, ten je rizikem pro podbřišek Ruska. Za Obamovy vlády došlo mezi USA a Tureckem několikrát k nedorozumění, ale v posledních měsících dosáhla jeho administrativa u Turecka doslova průlomového úspěchu. Prvním jeho krokem bylo zmrazení jižního ropovodu z Ruska do Turecka, který měl vyřadit Ukrajinu z distribuce Ruské ropy do Evropy. Daleko větším úspěchem ale je nedávná dohoda USA a Turecka, která zajistila americkým pilotovaným i bezpilotním vojenským letadlům využívat tureckých základen v Inčirliku a Diyarbakiru ke svým operacím údajně proti Islámskému státu, leč ve skutečnosti proti Syrské armádě. Třetím úspěchem Američanů pak je, že Turecko řízeně otevřelo své utečenecké tábory, v nichž se za čtyři roky občanské války v Sýrii nashromáždilo na tři a půl milionu syrských utečenců. Právě oni teď zaplavují Evropu a celkem spolehlivě ji začínají rozvracet, což bylo prioritním cílem celé akce. Nějak se mi zdá, že Turecko tímto způsobem se mstí Evropě za rozvrat Osmanské říše, ba dokonce si myslím, že z jejich strany se může jednat o pokus revize onoho, pro Turky neblahého, výsledku první svatové války.

GENERÁLSKÝ „BONMOT“ JE FAKTICKY „MALMOT“

Vždycky jsem tvrdil, že aforismus je důkazem toho, že i pitomost se dá říct krátce. Tím spíše to platí o tak zvaných bonmotech, kterými se snaží různí populisté zkráceně vyjádřit tresť svého přesvědčení. Jedním z takových výplodů je výrok vojenského „mudrlanta“ Carl von Clausewitze, pruského generála, který je vydáván za významného stratéga, ba dokonce vojenského teoretika. Onen výrok snad ani není třeba opakovat, tak je známý, ale pro pořádek jej přece jenom cituji: „Válka je pouze pokračováním politiky jinými prostředky“. Tuto myšlenku uznávají od té doby prakticky všichni intelektuálové od politiků po umělce, o vojácích nemluvě. Snad právě proto, že je to blbost, leč svou paradoxností obzvlášť líbivá. Jenže právě opak je pravdou. Celé lidské dějiny již od vznikání pravěkých kmenů nejsou ničím jiným, než řetězcem bojů, násilných střetů, bitev agresí až válek. Zkuste se kupříkladu začíst do Liviových Dějin. V nich se fakticky o ničem jiném než o válkách, nepíše. Takže celé dosavadní dějiny jsou jen a jenom agresivními střety lidských komunit, přerušované kratičkými až nevýznamnými chvílemi sbírání sil k dalším bojům. Právě těmto obdobím bez válčení se pak nadneseně říká politika, s jejíž pomocí se pouze vytváří důvody pro další násilí všeho druhu. Takže fakticky platí, že politika je válka za pomoci jiných prostředků a ne naopak. Osobně jsem toho názoru, že teprve až se lidstvo vymaní z onoho kolotoče, v němž je válka považována za naprosto potřebný, nezbytný, ba dokonce jediný vlivný způsob řešení vztahů mezi různými komunitami, teprve potom začne lidstvo psát své skutečné dějiny. Do té doby ve skutečnosti ještě vůbec nejsme lidmi, ale pouze jedním z tisíců živočišných druhů, jejichž příslušníci se mezi sebou rvou nejen o předávání genů, ale o holé přežití. Zatím se od oné primitivní „přírodnosti“ nikterak nelišíme. Alespoň všichni ti, kteří ve svém chování považují válčení za „přirozené“ řešení problémů, s nimiž si už neví rady. Za největší zločince dějin pak považuji každého, kdo hovoří o válce, jako o samozřejmé nutnosti, válku ve skutečnosti připravuje a k ní provokuje, ale sám nikdy není přímým bojem ohrožen. Za jednoho z největších pak právě jmenovaného generála, který prohlásil atavismus v chování homo sapiens sapiens za údajnou dějinnou nutnost. Žádný bonmot, ale špatné heslo, řečeno česky.

BÍLÁ JE ČERNÁ

Bush II., prezident USA nevalné pověsti, kdysi zkonstruoval své zemi reálného nepřítele, terorismus. Když pak po debaklech v Afghánistánu a Iráku Američtí světapáni nově definovali tak zvanou osu zla, vyhlásil za ni Sýrii, Írán a Rusko. Další vývoj však až příliš zjevně dokazuje, že skutečnou osou zla je jiná triáda. USA, Velká Británie a Francie. Za všemi konflikty nejméně v tomto století totiž vždycky stojí tyto tři země. Dvě doslova posmrtné koloniální mocnosti a jejich vůdce, neokolonialistický nástupce, jehož mocenská elita, opřená o vojenskou sílu NATO z té hegemonistické pýchy úplně zblbla. Zapomněla na staré přísloví, že pýcha předchází pád a ten jejich se už nezadržitelně blíží. Neb čeho je moc, toho je příliš. Říkával můj kamarád Jirka.

ZPUPNOST JE ZNAKEM OKUPANTA A NE SPOJENCE

Ještě neutichly emoce kolem přejezdu vojsk USA z Pobaltí do Německa napříč naší zemí a už se zase šine těžká technika Amíků přes naše území. Tentokráte prý na manévry v Maďarsku. Na naše území vstoupili soldáti v Rozvadově. Do Maďarska je to z Německa přes Rakousko prokazatelně mnohem kratší. Zvlášť když jeli až do Vyškova. Takže proč museli přes naše území?! Aby se nám předváděli? Kdepak. Aby zastrašovali. Ti, kdo o tom rozhodovali, velice dobře ví, že je u nás velký počet občanů, kteří nemají rádi vojáky obecně a Americké zvlášť. Právě pro ně byla určena jejich demonstrace síly. Sovětská armáda sídlila na území Československa víc jak dvacet let. Nepamatuji se, že by se alespoň jednou promenovala se svými těžkými vozidly po silnicích napříč skoro celou republikou. Říkali jsme jim tehdy okupanti a oni přesto necítili potřebu předvádět nám svoje svaly, protože to byl ve skutečnosti opravdový spojenec. Jenom okupant totiž zpupně předvádí svoji sílu.