A JDE VŮBEC O VOJÁKA?

Generál Pavel, podle fotografií mužný, odhodlaný až drsný muž, o kterém jsem včera psal, byl za svůj výrok mnoha občany omlouván s odůvodněním, že citace byla vytržena z kontextu. Vůbec mne nezajímá, v jaké souvislosti a jak přesně tento potenciální vrah a válečný zločinec v jedné osobě, o užití jaderných zbraní hovořil. Jsem toho náhledu, že každý veřejný činitel, ať již politik, voják, umělec, či třeba klábosil z „pražské kavárny“, který veřejně připustí jakoukoliv možnost použití jaderné zbraně, by měl být svým okolím okamžitě zastřelen, bez jakéhokoliv soudu. K dodatečnému posouzení by pak dostatečně stačilo prokazatelné svědectví, ať již jiných osob, či kupříkladu video. V takovém případě jde totiž vždy o nebezpečně stupidního devianta, kterých se lidstvo musí za každou cenu zbavit, chce-li si zachovat existenci. V konkrétním případě vysokého činitele NATO se navíc musím ptát, poslala do jeho hlavního stanu Česká republika skutečně vojáka? Přece mnohem menší šarže musí za prvé vědět, že NATO žádné jaderné zbraně nemá. Mají je pouze Američané, Británie a Francie. Rozhodovací mechanismy o jejich užití nejsou ve zmíněných zemí jednoduché a především příliš operativní. Za druhé, určitě také ví, že v současném mezinárodním pnutí obnovené studené války má Rusko své jaderné rakety namířené i na desítky důležitých měst v Evropě. A rozhodovací procedury k jejich užití jsou v Rusku nesrovnatelně rychlejší. Jakékoliv použití „taktické“ jaderné zbraně ze strany NATO, bude Rusko, díky svým špionům vědět ještě dříve, než je armáda užije a mezitím už…jaká jsi byla Evropo?

ZELENÉ MOZKY? ALE KDEŽE, POTENCIÁLNÍ VRAZI A VÁLEČNÍ ZLOČINCI

Nedávné výšplechty českého generála, momentálně sloužícího na vysokém postu NATO, o jaderné válce, mne definitivně utvrdily v tom, že je pro záchranu lidstva naprosto bezpodmínečně nutné provést několik zásadních opatření a především ve všelidském vědomí začít prosazovat nový étos. Onen étos by měl pro začátek jen několik zásad. Každý příslušník profesionální armády by měl být považován za potenciálního vraha, čili osobu rizikovou, se kterou je proto potřebí s tímto vědomím zacházet. Jinými slovy měl by každý být pod přísným dozorem zpravodajských a jiných služeb. Příslušníci armády od majora výše by měli být společností považováni za potenciální válečné zločince a i k nim by měla mít veřejnost určitý vztah. Při nejmenším jako kdysi ke katům. Žádný příslušník armády by nesměl vstoupit na cizí území se zbraní, dokonce ani s osobní, jinak by měl být okamžitě zadržen a minimálně vyhoštěn, ne-li souzen jako osnovatel teroristického zločinu. Všichni výrobci zbraní by měli být považování a tedy i souzeni jako spoluviníci jakéhokoliv zločinu způsobeného jejich zbraní. Stejně tak obchodníci se zbraněmi. Lidstvo ve snaze o sebezáchovu by mělo postupně dosáhnout úplného zákazu výroby jakýchkoliv zbraní, kromě pistolí schopných vystřelit maximálně tři, a pouze ochromující náboje. Začít by mělo OSN s okamžitým zákazem prodeje zbraní. Naprosto bez výjimky pak do zemí, kde jsou jakékoliv konflikty. Kdo by veřejně projevoval jakékoliv pochyby o globálních antimilitaristických opatřeních, měl by být v kterékoliv zemi obviněn a odsouzen za zločin ohrožení míru, se sazbou pět let, až doživotí při opakování.

EVROPU OBCHÁZÍ NOVÉ STRAŠIDLO

Ne, není to nová forma komunismus, ani Putin, ale utečenci z Libye, Sýrie, Eritreje a kdo ví ještě odkud. Evropu obchází toto strašidlo, které ale pro Evropskou Unii, která je již tak na pokraji rozpadu, to už je významný hřebík do rakve. Při tom je nad slunce jasnější, komu to všechno prospívá. No přece Americkým světapánům. Evropa už má pouze jedinou šanci. Zbavit se diktátu Washingtonských mocipánů. Prvním krokem by mělo být zlikvidování všech amerických vojenských základen na území států EU a nejlépe v celé Evropě. Zároveň s tím by měla být Velká Británie uvolněna ze svazku EU. Třetím krokem by měl být odchod všech evropských vojsk z cizích území, muslimských bez výjimky a okamžitě. Následným pak jasné a velmi hlasité distancování se od všech aktivit americké armády a ekonomických korporací v muslimských zemích. Za páté by země Evropy měly odstoupit od smlouvy NATO. A konečně by se eurozóna měla dokázat osvobodit od dolaru a obchodovat jen a jenom v eurech. Pokud toho nejsou evropští politici schopni dosáhnout, měli by odstoupit a uvolnit cestu těm, kdo to dokáží. Jinak už Evropu zachránit nelze. Což vůbec nepovažuji za nehorázné, ale spíše sebezáchovné návrhy.

ZE VZPOMÍNEK EUROPOSLANCE RANSDORFA

Jelikož v této zemi není zvykem číst deník Haló Noviny, je skoro vyloučeno číst texty Miroslava Ransdorfa, nesporně jednoho z nejvzdělanějších politiků naší současnosti. Dne 16. 5. 2015 napsal do jmenovaných novin kratičkou osobní vzpomínku, kterou jsem se rozhod celou tady vyvěsit.

Proč po převratu zmizel jeden úřad

Sedmdesáté výročí porážky fašismu, které jsme v minulých dnech oslavili, vyvolalo podněty k zamyšlení nad tím, že řada zločinců nacistického období žila a dožila v klidu a spokojenosti.

K tomu do jisté míry bohužel přispělo i to, že v naší zemi na začátku posametových politických změn byla na popud nových nositelů moci v čele s Václavem Havlem zrušena Komise pro stíhání válečných zločinců. Dovolím si v této souvislosti uvést jednu osobní vzpomínku.

Kdysi jsem byl na stáži v Kabinetu politické výchovy KSČ na Praze 1. Na tomto stranickém pracovišti panovala otevřená atmosféra a chodilo tam hodně vzdělaných a chytrých lidí. Jedním z nich byl dr. Karel Kamiš, tajemník Komise pro stíhání válečných zločinců, hubený, ale vůbec ne asketický muž, s neuvěřitelným smyslem pro humor. Dělal úžasně zajímavou práci a byl doslova studnicí vědění o nacistické okupaci a jejích důsledcích pro český národ. Vídal jsem ho často, ale když odešel do důchodu, naše styky byly řidší.

Komise pro stíhání válečných zločinců shromáždila ohromné množství materiálů a informací. Na rok 1990 bylo připraveno pět procesů s dosud žijícími nacistickými válečnými zločinci.

Jenže k moci přišli Havel a jeho lidé, nastoupila Čalfova vláda a komise byla zrušena. Materiály komise se ocitly bez řádné péče a rozplynuly se jak sníh na slunci. Pár z nich získalo neorganizovaně ministerstvo spravedlnosti, některé dokumenty se dostaly na ministerstvo vnitra, ale největší část organizovaně zmizela kdoví kde. Pohrobci Třetí říše dostali od Havla a jeho kamarádů velkorysý dárek. Stíhání válečných zločinců ustalo a paradoxně jediné iniciativy, které se řešily, byly ty, které přišly z Německa. Inu, velký humanista má problematické dědictví. Stojí za to přemýšlet o tom, pro koho a proč to vše dělal.

Miloslav RANSDORF, poslanec Evropského parlamentu za KSČM HaNo 16.5.15

Komentář k tomu nepřidávám.

ZBABĚLEC HORŠÍ LUMPA

Nikdy jsem nepovažoval Gorbačeva za slušného politika. V dobách jeho vyhlašování glasnosti a perestrojky jsem ho pokládal za žvanila a chorobně ambiciózního ješitu, kterému dělala dobře sláva, čili že mimo jiné trpěl komplexem Ceausesca. Později, když se snažil realizovat své voluntaristické nesmysly, tak jsem ho považoval za totálně hloupého hospodáře i politika. V momentě, kdy se věnoval především zahraničním aktivitám SSSR, tak jsem velice zpozorněl. Teprve tehdy jsem si přečetl jeho publikaci o Pěrestrojce a novém myšlení, jež mne utvrdila v tom, že do čela SSSR se dostal naprostý politický diletant, hlupák nebezpečnější třídního nepřítele. Když v roce 1990 dokonce aktivně působil při sjednocení Německa, byl jsem si už jist, že je agentem jiné mocnosti. V dubnu 2009 vyjádřil své rozhořčení nad tím, jak Západ Rusko podvedl v letech po sjednocení Německa v roce 1990. Řekl tehdy německému deníku Bild, že západní mocnosti přislíbily, že „se NATO nepřesune ani centimetr dál na Východ“. Uvedené prohlášení bylo pro mne tím posledním důkazem jeho vlastizrady. Nedovedl jsem si totiž vůbec představit, že člověk s takovou odpovědností, jaká mu byla svěřena, si „údajný“ slib nenechal smluvně potvrdit. Takovou chybu by přece neudělal ani starosta obce, nadtož správce druhé největší mocnosti světa. Dokud byl Sovětský svaz pod jeho komandem oslabován, decimován až nakonec zrušen, byl Gorbačev všemi antikomunisty světa veleben, oslavován, vyznamenáván a dokonce dobře sponzorován. Jakmile pod Jelcinovým „propíjením gruntu“ bylo Rusko znicotněno, začal mu svět buďto spílat, nebo se mu vysmívat. Tehdy, aby nebyl považován za blbce, se konečně ke své zradě komunismu veřejně doznal, když vyhlásil, že od samého začátku bylo jeho záměrem likvidovat komunistický režim a nastolit v zemi demokracii podle sociálně demokratické ideologie. Tehdy jsem se už jenom podivoval, proč nebyl v Rusku postaven před soud za velezradu a jelikož v té zemi není zrušen trest smrti, nechápal jsem, proč nebyl popraven. K dovršení všeho jsem se dneska dočetl na webu http://www.theguardian.com/commentisfree/2015/may/24/russia-nato-expansion-memory-grievances , že v nedávném rozhovoru se Gorbačov distancoval od svých předchozích výroků a zdůraznil, že žádná dohoda o nerozšiřování NATO na východ uzavřena nebyla. „O NATU se vůbec nehovořilo. V těch letech se o tom vůbec nemluvilo.“ A když tato otázka pak vyvstala, v první polovině devadesátých let, Rusko proti rozšiřování NATO zpočátku nic nenamítalo, uzavřel své vyhlášení. Takže nejen zradil, ale i zbaběle lhal. Pokud dojde nakonec k celosvětovému konfliktu, lze o té nestvůře bez obav tvrdit, že byla prapůvodcem apokalypsy, o němž mluví nejedno proroctví. V jeho stínu budou všichni zločinní vůdcové světové historie pouhými trpaslíčky.

OSVOBOZENÍ ČI DOBYTÍ – POKUS O STRUKTUROVANĚJŠÍ POHLED

Poněkud emotivní diskuse, která proběhla ve veřejném prostoru kolem nedávného výročí konce druhé světové války, nejenže přispěla k otevření některých zapomenutých, či záměrně skrývaných témat, ale mimo jiné rovněž zvýraznila někdy dosud nejasné hranice mezi veřejnými činiteli naší země. Následující text nemá v úmyslu poskytnout nějaká definitivní pohledy, ale, jak uvádí jeho titulek, je pokusem alespoň některé problémy lépe definovat.

Dobytí a osvobození nejsou v absolutním protikladu.

V prvé řadě jsem přesvědčen, že lexikálně jde, mírně řečeno, o nedorozumění. Slova dobytí a osvobození totiž nejsou v absolutním protikladu, jak to chápala velká většina diskutujících. Alespoň v češtině ne. Dobyto bývá především území, hrad, čili objekt. Dobyto je nějaké území tehdy a jenom tehdy, když cizí vojska ke vstupu musela překonávat odpor. Jinak jde spíš jen o obsazení.

Osvobozeni mohou být pouze lidé. Tak kupříkladu byla Vietnamskou armádou dobyta Kambodža, ale Kambodžané byli osvobozeni z tyranie Rudých Khmérů. Podle naznačeného schématu pak lze kupříkladu říci, že Rudá armáda dobyla Československo, ale osvobodila její České obyvatelstvo. Otázkou bylo, je a bude, zda osvobodila rovněž Německé obyvatele tehdejších Sudet, ba dokonce Slováky. Od hitlerismu zcela jistě osvobodila naprostou většinu všech obyvatel Československa, ale jinak, kupříkladu národnostně, toť otázkou. A nelze nepřipouštět, že i na území Československa žili v té době lidé, kteří se necítili osvobozeni, protože byli přesvědčenými, když ne přímo hitlerovci, tak nacisty, antisemity, rasisty, či fašisty.

Z předešlého odstavce plyne minimálně tvrzení, že ne každé vojenské dobytí území jiného státu, musí být negativním jevem v další historii onoho území a především jeho obyvatel. Snad si dále mohu dovolit tvrdit, že zásadní protiklad vzniká po dobytí cizího území teprve následně. Vojska cizí moci buďto odtáhnou, nebo území dlouhodobě podrobí moci svých vládců. Vidím proto jako absolutní protiklad v dané sféře problémů nikoliv v dobytí a osvobození, nýbrž v okupaci a osvobození. Závěrem v této souvislosti si dovoluji pouze tvrdit, že neexistuje nějaká obecná zásada pro hodnocení obsazení území cizími vojsky. Vždy je nanejvýš nutné hodnotit každou situaci v konkrétních souvislostech. Proto také se i tento text bude týkat pouze druhé světové války.

Proklamovaný cíl druhé světové války.

Hitler se nikdy netajil tím, že jeho cílem je rozšíření životního prostoru pro Německý národ, dokonce celou Germánskou rasu. Takový prostor jednoznačně vždycky viděl na východ od Německa. K tomu ale potřeboval spolupráci, nebo alespoň pasivní rezistenci národů sídlících od Německa na Západ. Jen tak si lze vysvětlit, že své válečné tažení nasměroval napřed vůči Francii a Británii.

Na východě vnímal prostory tehdejšího Polska za nejvýhodnější pro okamžité osídlení německým živlem, protože v průběhu historie tam stejně německý živel byl hojný. Čechy dokonce považoval za tradiční území Germánů a kupříkladu Karel IV. byl pro něj jen a jenom císařem římským národa německého.

Hitler si byl vědom toho, že Ukrajinu, obilnici své budoucí říše, nemůže německý národ ihned osídlit, takže pro ni zvolil taktiku vytváření osídlovacích center, která by později expandovala do svého okolí. Národy Polska i Ukrajiny považoval za podlidi, jako příslušníky Slovanských kmenů, které je nutné z Evropy vytlačit nejméně za Ural, i když ani tuto hranici nepovažoval pro svou tisíciletou říši za konečnou. Hitler tedy „svou“ válku prohlašoval za národní až rasovou, čili od samého počátku jako nacistickou.

Jakmile napadl Sovětský svaz, svou nacistickou rétoriku v zásadě nezměnil, pouze zdůrazňoval spojení Židů s bolševismem, takže židobolševismus označil za největšího nepřáteli germánské, v jeho očích nadřazené rasy. Hitlerovu rukavici nacionalismu po krátkém váhání Stalin zvedl. Sice nebyl prvním, kdo pro boj s hitlerovci použil termínu vlastenecká válka, ale určitě ve svém, na jeho způsob veřejných projevů, nezvykle emotivním vystoupení dne 3. července 1941, vytyčil obyvatelům Sovětské svazu jejich pozici v boji s nepřítelem. Sovětský svaz od té chvíle vedl svou Velkou vlasteneckou válku za holou existenci všech svých národů, napadených Hitlerem.

Sečteno a podtrženo, Rudá armáda ve svém dalším boji byla armádou osvobozující národy od hitlerismu, poněkud zkratkově a na dnešní dobu nesystémově, od fašismu. Za ródinu, za Stálina umíraly pak miliony rudoarmějců. Spolu s nimi pak i příslušníci dalších národů, které byly Hitlerem okupovány. Ti pak, kteří se v Rudé armádě účastnili osvobození své země, byli přídavným důkazem, že jejich stát byl osvobozen a ne pouze dobyt. Což se týkalo především Čechů a Slováků.

Závěrem k této části textu si troufám tvrdit, že Rudá armáda veškerá území, jež byla obsazena hitlerovskými vojsky a jejichž obyvatelstvo bylo nuceno, mnohdy jako polootroci, pracovat pro průmysl říše, dobývala s tím, že jejich obyvatelstvo osvobozuje od fašismu. Po konečném vítězství nad Hitlerem nejenže Rudá armáda obsazená území opouštěla, ale nechávala, až na výjimky, jakou byly například Zakarpatská Ukrajina, či část Polska, jejich obyvatele ať si své mocenské problémy vyřeší po svém. Takže „dobytá“ území ve skutečnosti ani neokupovala. Nejenže je osvobodila, ale mnohé, především ty slovanské, zachránila před jistou likvidací, alespoň tedy dočasně. V nastupující globalizaci budou totiž malé národy opět zásadně existenčně ohroženy, dokonce mnohem víc a nevyhne se tomu kupříkladu ani národ Čechů, jak připomíná i František Koukolík.

Hlubší cíl druhé světové války.

Dvě velké války v první půli minulého století nebyly jenom válkami národními. První z nich byla mimo jiné definitivním ukončením dlouhé revoluce měšťanstva, tedy třetího stavu, proti tradičním, dědičným až tisíciletým nositelům moci, feudálům. Ne všichni si toho byli vědomi, ale v Evropě konec první velké války znamenal rovněž definitivní konec existence hlavních, velkých monarchií. V Evropě zvítězil republikanismus. Ty monarchie, které přece jenom zůstaly, se staly spíše ceremoniálním atavismem, nikoliv reprezentantem politické moci. Ne nadarmo kupříkladu T. G . Masaryk dané období označoval za světovou revoluci.

Zatímco první světová válka byla poslední válkou buržoasie s feudály, druhá už byla první válkou čtvrtého stavu proti třetímu, proletářů vůči buržoasii. Otevřeně o tom hovořil v oné době jen málokdo. Ovšem vůdcové jak fašistické osy, tak protifašistických spojenců, na to v žádném případě nezapomínali. Nepopíratelným důkazem toho byla v prvé řadě vojenská neangažovanost koloniálních velmocí ve prospěch Hitlerem napadených zemí na východě. Ještě zřetelněji pak neustálé odkládání druhé fronty, či vstup britských vojsk na jih Evropy, místo na její západní pobřeží a v neposlední řadě Churchillovy tajné plány na vojenské napadení SSSR ke konci války.

V průběhu války se v Moskvě organizovaly skupiny politiků z okupovaných zemí, které politicky začaly formovat pátou kolonu komunismu v tehdejších kapitalistických zemích. Tato skutečnost byla všeobecně známá a byla proto základem „třídního“ boje uprostřed druhé světové války, oním projevem jejího dalšího rozměru vedle všeobecně uznávaného a viditelného osvobozování národů. Nelze ani popírat, že mnozí velitelé Rudé armády si byli „třídního Boje“ vědomi a v prvních dnech na osvobozovaných územích, při formování prozatímní správy, preferovali moc „pracujících“ před mocí ostatních sociálních skupin.

Z tohoto úhlu pohledu lze odvozovat, že Rudá armáda na osvobozených územích zvyšovala šanci „proletářům“ na nadvládu, takže jejich antipodi se mohli již tehdy necítit jako osvobozovaní. Ovšem v euforii všeobecného nadšení z národního osvobození se své pocity v žádném případě neodvažovali veřejně prezentovat.

Teprve po odchodu vojsk začínal v jednotlivých zemích proces sociálního souboje. Sovětský svaz měl samozřejmě zájem, aby na jeho západní hranici nevznikaly státy vyloženě nepřátelské. Je logické, že ale využil každé šance, aby podpořil politické síly korespondující jeho politickému systému. Vzhledem k tomu, že na území Polska i Ukrajiny se ještě dlouho po válce pohybovaly různé vojenské jednotky, bylo samozřejmé, že se na jejich likvidaci podílela neformálně i vojska z SSSR, což bylo chápáno jako posílení proletářských diktatur v daných regionech.

Třetí rozměr druhé světové války.

Od samého počátku vůdčí politici USA se rozhodli považovat zmíněnou válku rovněž za boj o kolonie. Tehdejší prezident dokonce od počátku hovořil o konci kolonialismu. Nehodlal pouze imperiálním říším Evropy odebrat jimi kolonizovaná území a podřídit je nadvládě své mocnosti. Trval na zajištění jejich svrchovanosti. Právě tím se stala druhá velká válka opravdu světovou, protože byla, alespoň ze strany republikánských idejí USA, vedena rovněž za osvobození obyvatel Asie a Afriky z koloniální nadvlády. Bohužel Franklin Delano Roosevelt ještě před skončením války v Evropě zemřel a jeho nástupce jeho záměry vůči koloniálním mocnostem Evropy plně nesdílel, takže národně osvobozovací boj si kolonie většinou musely poněkud později vybojovat samy. Je ale nesporné, že účast vojáků z kolonií v řadách protifašistických spojenců, vytvořila všestranné podmínky ke zmíněné dekolonizaci.

Závěrem.

Lze tvrdit, že ať byla území, na nichž se v druhé světové válce bojovalo dobyta kýmkoliv, tak skoro vždy bylo konečným výsledkem osvobození na nich žijících národů. Osvobození od hitlerovské tyranie, fašistických diktatur (Bulharsko) a především národnostního útlaku. Pokud šlo o předválečné státy, tak především v Evropě se malá část jejích obyvatel nemusela cítit národnostně osvobozena. Troufám si tvrdit, že na územích dobytých Rudou armádou, se nepatrná menšina obyvatel již tehdy nemusela, s ohledem na ideologii třídního boje, cítit osvobozenou, ale potenciálně dobytou. Šlo především o ekonomické, politické a ostatní mocenské představitele měšťanské, tedy buržoasní, kapitalistické moci.

CO SE TO VLASTNĚ ŘÍKÁ O BOŽÍCH MLÝNECH?

Akutní problém EU současnosti spočívá v absorpci utečenců z bojujících zemí v jejím okolí, ve svém, tedy evropském prostoru. Problém spočívá v tom, že jde o muslimy, chudé a nevzdělané lidi. „Vláda“ EU, čili Evropská komise rozhodla, že 28 členských zemí Unie si mezi sebou musí rozdělit dvacet tisíc utečenců, což na první pohled není nikterak moc. Bohužel to provedla direktivně tím, že jednotlivým zemím určila kvóty. Takto nejen všechny naštvala, ale euronepřátelům poskytla další argument o totalitarismu byrokratické moci EU. Kardinální problém spočívá v tom, že jde pouze o začátek moderního „stěhování národ“. Pokud se totiž EU zásadně nevzepře zrůdné válce proti terorismu, realizovaná už víc jak deset let neokony z USA, pak se příliv utečenců z postižených zemí nezastaví, ale naopak zintenzivní. Mám od samého počátku jeden jediný názor na řešení. Utečence odvézt do Británie a tam je vybavit na cestu po moři do USA. Do Británie proto, že tato zem je pátou kolonou Amerických zájmů v EU a má bezprostředně vysoký podíl na enormní emigraci ze zemí Blízkého východu, protože se aktivně zúčastnila všech válek, které USA v regionu vedly. Jsem si realisticky plně vědom, že Evropa není schopná zvrátit zrůdnou válkychtivost USA a stejně tak vyloučit z EU Británii a následně tam posílat emigranty. Proto vidím, že Evropa na celý proces amerikanizace zdrojů ropy a plynu ve jmenované oblasti příšerně doplatí. A říkám, že právem. Západní Evropa to totiž byla, kdo celá staletí okrádal svět a mimo jiné vylidnil celý jeden kontinent. Pokud skutečně melou ty boží mlýny, tak není od věci představa, že v budoucnu někdo jiný zase vylidní Západní Evropu. A to je pro mne hlavní důvod, abychom se od ní kategoricky oddělili. Zavčasu.

VEŘEJNOST A VÁLKYCHTIVOST

Celosvětová výzkumná síť WIN/Gallup International zveřejnila svůj výroční přehled nálad veřejnosti ve světě. Pozoruhodná je odpověď na otázku „Kdyby propukla válka, do které by byla zatažena vaše země, byl byste ochoten bojovat za svoji zemi?“ Celosvětově odpovědělo „Ano“ 60 % dotázaných, v USA to bylo 44 % respondentů. V západní Evropě to však bylo jen 25 %. Ve Francii vyjádřilo ochotu bojovat za svoji zemi 29 %, ve Velké Británii 27 % a v Německu pouze 18 % dotázaných (62 % Němců odpovědělo „Ne“). V Česku vyjádřilo ochotu bojovat 23 % dotázaných a 64 % se vyjádřilo negativně. Podle tohoto výzkumu je ochotno bojovat za svoji vlast jenom 47 % šavličkářských Poláků. Leč pro srovnání až 59 % Rusů. „Ano“ na uvedenou otázku ale odpovědělo 71 % dotázaných Číňanů. A to šlo o válku za svoji vlastní zem. Jak by asi dopadly výsledky, kdyby se výzkum ptal, kupříkladu v zemích NATO, zda jsou lidé ochotni bojovat v případě, když by šlo o jinou zem Aliance?! Zdůvodnění neochoty k boji je v zemích Západu, alespoň podle mne, prosté. Většina veřejnosti se neztotožňuje se svým státem. V zemích Východní Evropy pak k tomu mají zřetelnější důvody – nehodlají umírat za oligarchy, kteří si zem přivlastnili. Proto si na hájení zájmů rozvinutých zemí musí jejich vlády dneska už najímat žoldnéře. Svým občanům nemohou dát do rukou zbraně, vzniklo by mimo jiné riziko, že je obrátí proti svým mocipánům. Další vývoj se pak jednoznačně musí ubírat cestou robotizace válek. Zatím nejvyšší to představitelný stupeň nadvlády mocných nad zbytkem lidstva. Taková zvrhlost nenapadla ani Čapka a další autory literatury o robotech. Ti do programu chování robotů jako nejvyšší pravidlo vkládali příkaz: v žádném případě nesmíš ublížit člověku.

VÁLKA JE VĚČNÝM LIDSKÝM PROKLETÍM

Nebýt konfliktu na Ukrajině, tak by i letošní výročí konce druhé světové války proběhlo bez většího zájmu médií, jak je tomu již celou řadu let, ve kterých mocní tohoto světa manipulují masy do zapomnění. Státní svátek k této události by byl u nás vysoce zastíněn hokejovým mistrovstvím světa, pořádaným v naší zemi. Apropo, jaképak mistrovství světa v ledním hokeji, když většina zemí naší planety vůbec nezná sníh a led. Zase jenom pýcha bílého muže je toho příčinou, že jakési hrátky ani ne dvou desítek severských zemí nazýváme mistrovstvím světa. Ale zpátky k letošnímu výročí konce druhé světové války v Evropě. Je to vůbec podivné výročí. V ten den přece druhá světová válka, pokud oprávněně nese označení světová, vůbec ani v nejmenším neskončila. Bojovalo se dál a urputně v Tichomoří a v Číně. A její největší hrůza svět teprve čekala. To pouze Sovětský svaz dosáhl vítězství nad hitlerovským Německem. Proto je 9. květen právem pro Rusko, jako vedoucí republiku bývalého SSSR, po celou dobu Dnem vítězství. Na druhou světovou válku jako celek se již léta jakoby zapomíná, ačkoli stála životy 72 milionů lidí, z toho 47 milionů civilistů, což byl pětinásobek obětí Velké války, která teprve po vzniku té druhé, byla přejmenována také na světovou. Zase neprávem, protože ani jedna z nich nebyla skutečně celosvětovým konfliktem. Ten lidstvo teprve čeká, zdá se mi. Bohužel. Nikdy jsem nevěřil, že ještě za svého života se dočkám z úst Evropanů volání po nové válce. Lidé z Ukrajiny, Polska a pobaltských zemí, kteří to myslí opravdově s válčením proti Rusku, jsou v mých očích větší šílenci, než byl Hitler v mých očích děcka. V jejich případě nejde o ztrátu paměti, jde o ztrátu rozumu. Nepochybuji, že Američané a zbytek Evropy válčit s Ruskem nechce, nemá odvahu, ale dělá přesto všechno proto, aby hlupáky ze jmenovaných států stále popuzovali. Živí v sobě naději, že se Rusko rozpadne vnitřním pnutím. Rusko totiž v současnosti nelze porazit z vnějšku. Pokud vůbec, pak jen z vnitřku. V hloubi duše si proto zvráceně přeji, aby se odvážili kupříkladu Poláci opět napadnout Rusko, jako kdysi za Pilsudského. Alespoň by konečně tento vřed na mapě Evropy přestal existovat a Rusko upevnilo svou soudržnost. Ovšem rozum mně velí tvrdit, že každý, kdo dneska aktivně brojí do války, tak ten se dopouští nejtěžšího možného zločinu proti lidskosti. Válka s Ruskem by totiž byla příšernou sebevraždou lidstva.

CHLAPSKÁ INICIATIVA

Ve dnech 1. až 3. máje se sešla ve Strachotíně, blízko Hodonína, skupina vojáků v záloze, která už má toho všeho, co se děje v naší zemi, dost. Podle jejich prohlášení již delší dobu pozorují, že pod vedením současných vlád se stále více vzdalujeme ideálům z období vzepjetí národa po listopadu 1989. Konstatují, že prakticky není rozdílu mezi levicovými a pravicovými vládami. Lži minulé jsou nahrazeny lží oligarchů sloužících navíc zájmům USA a NATO. Především ale poznali, že jakékoliv demonstrace, manifestace, či petice ničeho nedosáhly a tak se oni, bývalí kvalifikovaní vojáci, rozhodli k rozhodnějším činům. Poslední kapkou, která rozhodla o jejich iniciativě, je snaha této vlády vydat zákon o branné povinnosti všech občanů a změna přísahy vojáků naší země. Jako otcové rodin zásadně odmítají, aby jejich synové, ba dokonce dcery, museli jít válčit za zájmy cizích mocností, konkrétně USA. Rozhodli se, že nebudou žvanit, ale v prvé řadě se zorganizují do akceschopných skupin, které budou regionálně schopné rychlého činu. Vyzvou politiky, aby nepřijímali vládní návrh zmíněného zákona. A pokud je nevyslyší, použijí k odporu všechny prostředky, včetně zbraní. Tolik jejich záměry, které lze najít na webu http://ceskoslovenstivojaci.org/ , na facebooku https://www.facebook.com/groups/848441708527635/ , či v textu pana Obrtla pod titulkem „Strachotínská výzva“ http://www.novarepublika.cz/2015/05/jsme-proti-valce-nepratele-nejsou-rusti.html . Je to v mých očích vyhlášení ozbrojeného odporu vůči současné moci. To je nejsilnější možný odpor. A není protiústavní, pokud naše současná vláda se chová jako tyranie, která ohrožuje životy občanů. Nejsem už voják, ale nehodlám být pouhým sympatizantem k této akci. Prohlašuji, že s uvedenou formou odporu vůči moci souhlasím a bude-li potřeba, udělám vše co je v mých chabých silách, abych ji podpořil.