O CHARAKTERU EPOCHY

Byl jsem po celý svůj aktivní život přesvědčen, že nejméně dvě století je dominantním rysem vývoje všelidské společnosti spor až nesmiřitelný konflikt majitelů skoro všeho s vlastníky prakticky ničeho. Předpokládal jsem proto po celý život, že bifurkačním bodem budoucích dějin bude zlom stávajícího systému nadvlády shromažďovatelů majetku, volného bohatství až použitelného kapitálu, pod tlakem vzpoury neprivilegovaných, a to alespoň v rozhodujících zemích světa. Poslední desetiletí však pozoruji, že na této linii ke změně vývojové trajektorie nedojde. Když jsem se seznámil s pracemi Huntingtona, jednoznačně jsem je odmítl. Když se 11. Září, prvního roku nového tisíciletí, zřítily dvě věže Světového obchodního centra, mou první reakcí bylo, že se zase agentům CIA něco vymklo z rukou. Od té doby jsem ale stále víc a více přesvědčen, že dominantním jevem budoucnosti, bude pořád se stupňující konflikt egoistického bílého muže – predátora, se zbytkem světa. Tento vývojový trend existuje už nejméně půl tisíciletí. Není rovnoměrný, ba dokonce před půl stoletím velmi zásadně změnil svou kvalitu, když z koloniální tyranie se transformoval na nekoloniální ekonomickou okupaci. Poslední dvě dekády však naznačují, že spor těchto dvou obrovských komunit musí být vyřešen. S ohledem na to, že jedním ze soupeřících stran jsou vyznavači sociálně darwinistické ideologie, je vyloučeno, aby došlo ke kompromisu. Od zlomu, ke kterému musí dojít, je ale i tak několik dalších, možných cest, proto o něm hovořím jako o bifurkačním bodu. Ale o tom až někdy jindy. Dneska zůstávám u onoho konstatování, že současně dominantním problémem světa není rozpor kapitálu a práce, ale bělošských uzurpátorů a zbytku světa.

DVACET PĚT LET POOSMÉ A NAPOSLEDY

V prvním polistopadovém týdnu roku 1989, mi řekl jeden starý, zkušený, komunistický politik: „Vy všichni ani netušíte, na jak dalekosáhle škodlivých změnách se podílíte“. O pár dnů později mi průbojný, perspektivní komunista středního věku sdělil: „Od této chvíle bohatí budou bohatnout a chudí chudnout, proto je nutné dostat se mezi ty první“. Oba výroky si prakticky již od roku 1990 stále častěji připomínám, jelikož v nich byly již tehdy skryty dvě základní, všeobecné pravdy o politické změně, jejímž symbolem je dnešní státní svátek v ČR.

Po celé lidské dějiny, až na několik krátkodobých a ryze místních epizod, se všichni lidé podíleli na vytváření majetku, později bohatství a nakonec kapitálu, ale jen uzoučká vrstva si to všechno přivlastňovala. Sovětský svaz a později socialistický tábor, byl první dlouhodobější a na obrovském teritoriu vzniklý pokus, tuto sociální koncepci světa změnit. Po 17tém listopadu u nás a v poslední dekádě minulého století v celém světě, se prakticky obnovil stav, kdy doslova pidimum lidí vlastní všechno a celý zbytek nemá nic. Jde jednoznačně o dějinný návrat, čili historic regressus, přeloženo do latiny. Tato skutečnost je naprosto dominantní charakteristikou změny, od níž uplynuto čtvrt století.

Od dob začátků průmyslové revoluce se postupně vytvořily tři obrovské sociální skupiny, pro někoho třídy. Podnikatelé se svou obslužnou elitou, zaměstnanci a konečně za třetí samostatní živnostníci, zaměstnávající pouze sami sebe, maximálně rodinné příslušníky. Dějinný pohyb posledních dvou staletí byl, vedle konfliktů národních států, v převážné míře řešením sporu mezi prvními dvěma třídami, který spočíval v různosti názoru mezi továrníky a dělníky na spravedlivou odměnu za práci. Do osmdesátých let dvacátého století si zaměstnanci za obrovských obětí, dokonce i na svých životech, dokázali na podnikatelích doslova vybojovat mnoho desítek ústupků, jimiž dosahovali, alespoň podle své aktuální představy, co nejspravedlivější, zdaleka ovšem ne opravdu spravedlivé, mzdy. Od 17tého listopadu 1989 byli zaměstnanci postupně o všechna svá práva připraveni. Není jistě bez zajímavosti, že mezi prvními právními změnami byla v naší zemi, pod rouškou boje s komunismem, zrušena mnohá zaměstnanecká práva provedením zásadní revize zaměstnaneckého kodexu, zvaného „Zákoník práce“. Ze všech právních kodexů to byl první, který byl úplně změněn. Teprve později, až mnohem později, došlo na změny obchodního, trestního, občanského a dalších kodexů. Z hlediska dějinného vývoje lze proto tvrdit, že za posledního čtvrt století přišla třída zaměstnanců fakticky o všechna práva, která si na svých sociálních soupeřích – partnerech, za obrovských obětí vybojovaly celé generace dělníků a ostatních zaměstnanců. V mých očích další to „historic regressus“.

Dvě supervelmoci, které dominovaly světu půl století, svou obrovskou převahou nad ostatními, zajišťovaly světovému obyvatelstvu život v relativním míru. Pokud by se svět později definitivně rozdělil na dva srovnatelné celky, mohlo se vytvořit mezinárodní klíma vylučující velkou válku, která by v reálu znamenala zánik lidstva. Vznik světa s jednou supervelmocí zlikvidoval tuto šanci. Uvedený aspekt je v mých očích třetím nejdůležitějším znakem vývoje všelidské historie za posledního čtvrt století. Třetí to v mých očích dějinný návrat.

Sečteno a podtrženo. Poslední čtvrtina století nastolila režim, v němž jako po celá tisíciletí skupinečka superbohatých se opět zmocnila obrovské většiny majetku, nesouměřitelně se zbytkem lidí až nekonečně nesmírného bohatství a prakticky veškerého volného kapitálu, což všechno bylo ve skutečnosti vytvořeno veškerým člověčenstvem za celou jeho historii. Za druhé, třída neprivilegovaných, čili zaměstnanců, ztratila v předmětném období tolik práv, že se stala z relativně rovnocenného partnera opět existenčně závislou na libovůli panské třídy. Za třetí se lidstvo vrátilo opět do situace, v níž mu hrozí velké války, dneska již se stamiliony mrtvých, kteří v těch hekatombách zmaru budou navíc úplně nevinně. Přidám-li si k tomu ještě bezdomovectví a nezaměstnanost, dva hlavní jevy, které jsou dneska běžné, ale před čtvrt stoletím se u nás vůbec nevyskytovaly a pro mé přesvědčení jsou lidsky naprosto nepřijatelné, zvláště s ohledem na žvanění o lidských právech, pak nikdo nemusí mít pochyb o tom, jak hodnotím politickou změnu, pro kterou dosud odborníci ani nevymysleli označení. Dovoluji si ho tedy nabídnout. Aby to znělo vědecky, tak mu říkejme latinsky ad re-progressionem. Jasně česky pak, zpětný vývoj, protiklad to pokroku. Pro všechny ty, kteří popírají, že existuje pokrok v lidských dějinách, ba dokonce i jakýkoliv vývoj, nakonec jenom dodávám k zamyšlení, jak by se asi cítili, kdyby se narodili před pěti tisíci lety třeba na Borneu.

DVACET PĚT LET POSEDMÉ

Klíčovým slovem polistopadového vzepětí byla transformace. Nově nastupující vlivní, mocní a vládnoucí celé té tvořící se nadějné formy společnosti, slibovali a někteří možná i dokonce programovali, celou řadu transformací. Transformaci dosavadní nadvlády jedné strany v parlamentní demokracii se soutěží více politických stran. Transformaci totalitní diktatury na širokou škálu lidských práv a občanských svobod. Transformaci plánovaného hospodářství na ekonomiku svobodného trhu. Transformaci státního vlastnictví výrobních prostředků na soukromé vlastnictví všeho. Transformaci ze satelitního státu jedné supervelmoci na rovnoprávného partnera všech států na Zeměkouli. Transformaci státu pod vlivem jedné ideologie na stát ideové svobody. Transformaci církví ze služky politického režimu na svrchované náboženské obce. Transformaci lokajských médií na hlídače demokracie. Transformaci třídního práva na právní stát evropských standardů. Transformaci ze státu začleněného do vojenského paktu na zem bez militaristických sklonů, ba dokonce i bez výroby zbraní. Transformaci specializované zdravotní péče pro privilegované na skutečně všeobecnou zdravotní péči s nejvyšším možným využitím jejího pokroku v celém světě. Transformaci ze státu na okraji ve stát pevně patřící do Evropy a Západu. Transformaci politiky z nadvlády papalášů na službu veřejnosti.

Nehodlám vás čtenáře už více unavovat, protože si každý z pamětníků jistě dokáže vybavit nějaký tehdejší slib. Dneska, v předvečer dne oslav Velké Listopadové Sametové Revoluce, se pouze pokusím zbilancovat, kam jsme fakticky došli, za oslavovaných dvacet pět let. Dovoluji si v následujícím tvrdit, že v reálu byly opravdu uskutečněny mnohé transformace, ale podstatně jiné, než slibované. Byla provedena transformace:

Třídního boje na studenou občanskou válku.

Nadvlády marxistické ideologie na diktaturu ideologie neoliberální.

Studené války mezi dvěma supervelmocemi na horké válčení jediné supervelmoci kdekoliv na Zeměkouli.

Státu sloužícího jedné supemocnosti na poslušného vykonavatele nadvlády byrokratického superstrátu.

Mírumilovné země na agresora, dokonce proti svým kmenovým bratřím.

Demokracie na služebnou děvku největších vlastníků volných peněžních prostředků.

Politických stran na mafie.

Parlamentní demokracie na maskovanou nadvládu superbohatých oligarchů.

Všeobecných voleb na skomírající divadlo pro stále se zmenšující počet herců.

Politiky z řízení společnosti na soukromé zisky politiků.

Státního majetku na portfolio globálních financiérů.

Státního hospodářství na diktátorskou ekonomiku nadnárodních koncernů.

Ekonomiku sloužící lidem, na ekonomii růstu všechny lidi tyranizující.

Sociálně solidární společnosti na skrumáž egoistických jednotlivců soutěžících, čti bojujících, každý s každým.

Osob sociálně potřebných na vydržované socky, užírající z blahobytu snaživých.

Úcty ke starším lidem na nenávist k vyjídačům z našich hrnců.

Spolupráce mezi lidmi na bitku klanů až po rvačku všech mezi sebou.

Lidských práv na predátorská práva silnějších.

Občanských svobod na hypertrofii obecné svobody jedince, až na svobodu škodit společnosti.

Svobody na libovůli bez odpovědnosti.

Médií sloužících jedné politické straně na manipulátora veřejným míněním a dokonce tvůrce neexistujících událostí.

Zaměstnanců na bezbranné figurky, závislé na panovačnosti podnikatelského panstva.

Společnosti relativně majetkově rovných obyvatel na skupinku dolarových miliardářů a 99,99ti procentní zbytek.

Katolické církve z hlasatele víry na molierovského hrabivce.

Nadvlády viditelných papalášů na diktaturu údajného systému, za nímž jsou skryti reální vládci světa.

Vidím, že nemá smysl pokračovat, protože každý den života v polistopadovém režimu odkrývá další a další transformace, čti proměny dosud existujícího světa. A zdaleka nejde o proměny k lepšímu životu většiny obyvatelstva planety.

DVACET PĚT LET POŠESTÉ

Je logické, že většina médií publikuje celé seriály k výročí 17. listopadu 1989. Ještě logičtější je, že dává slovo tehdy nejexponovanějším, z dodneška žijících. Přečetl jsem si takových vzpomínek a jiných druhů chytrostí „něurekom“ a žádná mi nesdělila prakticky nic nového, pokud nešlo o ničím a nijak nedoložené spekulace. Přesto si ale nemohu odpustit, abych nenapsal o včera publikovaném výkřiku Martina Mejstříka, v oné době „jednoho z vůdců studentských protestů“. Nemá smysl všímat si toho, že jde o osobu s vysokou převahou emocí nad rozumem, který i přesto dostal příležitost živit se politikou, stejně jako například jeho souputník Marek Benda. Jenže v Senátu se choval víc jak neřiditelná soukromá střela, takže další příležitost už nedostal. Že v této situaci se vžil do role zhrzeného, je samozřejmé a při jeho charakteru je rovněž pochopitelné, že ze svého neúspěchu viní kde koho, konkrétně nejvíc Kocába a Bursíka a vůbec ne sebe. Mne nejvíc zaujalo jeho tvrzení, že se Klaus a Zeman společnými silami dopustili zločinů, za které by měli být postaveni před soud. A on prý věří, že se jejich soudu dočká. Musím říct, že mně tím mluvil z hloubi duše. Jenže on ty pány neodsuzuje za rozkradení republiky, za zprznění parlamentní demokracie, či za rozpad našeho státu, nebo třeba zločinné církevní restituce. On je chce soudit za to, že nezabránili komunistům, aby se podíleli na polistopadové politice. Jako senátor byl pro svůj antikomunismus považován až za psychicky nemocného. Vzhledem k tomu, že od nadvlády KSČ už uplynulo čtvrt století, tak jeho zavilý antikomunismus až není ani onou nemocí. Stává se víc šklebivou maskou pro šaška. Je případem člověka, který uvízl v bahně až výkalech dávno zašlých časů, ze kterých bohužel pro něj není návratu. I tak končí hrdinové „revolucí“. Nebo právě tak?!!

DVACET PĚT LET POPÁTÉ

Z osobní zkušenosti vím, že ve skupinách disidentů předlistopadového režimu nebylo viditelných zastánců likvidace socialismu. Dokonce ani na Západě mezi českými emigranty všech generací, takových přesvědčených likvidátorů komunismu všeho druhu nebyla většina. Tigrid se svou fanatickou nenávistí byl pouze příliš viditelnou vlajkovou lodí této emigrantské minority. Po roce 1968 si ale ani on nepřipouštěl, že se dožije převratu, jenž zničí moc jím a jeho podobným, nenáviděné KSČ. Vůdčí postavy Charty 77 se ani dneska nechlubí, že požadovali pád socialismu. Ti připosránkové mezi úplně strachem posranými pouze žádali, aby komunističtí vládci dodržovali alespoň to, co s velkým mediálním humbukem podepsali v rámci tak zvaného Helsinského protokolu. Bojovou korouhví disidentů od liberálů, přes věřící, po reformní komunisty byla lidská práva. Když ale o nich disidenti mluvili, stále více bylo jasné, že v jejich pojetí nejde o širokou paletu lidských práv, ale pouze o úzký soubor občanských svobod. Ve své představě si při tom vůbec nepřipouštěli, že mimoděk předpokládají zachování tehdejší sociálně konkrétní situace zaměstnanosti, bydlení, vzdělání, či zdravotní péče. Nevzali na vědomí, že za nadvlády KSČ všichni lidé sice měli kde bydlet, ale museli bydlet, nejenže měli práci, ale museli být zaměstnáni, aby se uživili. Měli nejen vzdělání zdarma, ale museli chodit do školy, měli zdravotní péči zdarma, ale museli se na ni pojistit a museli podstupovat preventivní a jiné prohlídky, na které byli nekompromisně svým lékařem pozváni. Jinými slovy základní lidská práva byla zajišťována státním donucováním. Stát byl, je a vždycky bude ve všech politických režimech institucí donucovací. Je jenom otázkou, k čemu své občany fakticky nutí. Politická zvrácenost disidentů spočívala v tom, že odbourávali donucovací funkci státu v dodržování lidských práv a jeho násilné funkce naivně nahradili soustavou občanských svobod. Ve svém liberálním pomatení nastolovali v teorii faktickou diktaturu svobody, nebojím se říct, že až totalitní diktaturu svobody, kterou po převratu v roce 1989 realizovali postupným zrušením donucovacích funkcí státu při zajišťování lidských práv. Vznikl tak stát nejen bezzubý, ale prakticky ve svém důsledku nakonec nedodržující ani lidská práva, ani občanské svobody. Polistopadoví mocní vrátili tak politický systém o dvě století zpět, do doby před vznikem dělnického hnutí, které si za nesmírných obětí prosadilo státní donucení v oblasti dodržování lidských práv. Lapidárně řečeno, stát musí zajistit lidem existenci, aby si přišli k volbám zvolit své donucovače. Bez reálného zajištění lidských práv, tedy především práva na slušnou existenci každého obyvatele, nejsou občanské svobody od svobody slova po svobodu participace, ani tou pověstnou klausovskou třešničkou na dortu, ale sprostě výsměšným pošklebkem mocných vůči zbytku společnosti. Je naprosto nepřípustné, aby zdravá, slušná a odpovědná společnost organizovaná v právním státě, trpěla bezdomovectví, nezaměstnanost, analfabetismus a léčení šamany. A právě tam nás, podle mého soudu, před čtvrt stoletím zavlekla vzpoura nevědomých.

DVACET PĚT LET POČTVRTÉ

Klaus nedávno prohlásil o Havlovi, že, cituji: „…ač samozřejmě nebyl komunista, tak mentálně v mnoha ohledech tím reformním komunistou byl“. Konec citace. Jako vždy, i tentokrát se zuřiví Klausofilové a ještě zuřivější Havlofilové z pražské kavárny na mediální scéně utkali v bezohledné a především trapné slovní bitce, v níž jako již tolikrát, naprostá většina z jejích příslušníků ztratila glanc, jak by řekl Werich. Mimo to, že jsem působil v centru dění té doby, osobně jsem se setkal a především mohl přímo sledovat činnost obou kohoutů na bezvýznamném dvorku světa. Od počátku jsem viděl, že se oba považují a stále ten žijící považuje, za geniální tvůrce dějin. Havla jsem zprostředkovaně znal již v dobách disentu a z vlastní zkušenosti vím, že i když byl antikomunistou, nikdy jako odpůrce režimu nepomýšlel na konec „socialismu“. Vždycky jen a jenom žádal, aby mocní z KSČ dodržovali lidská práva a umožnili občanům větší podíl na mocenském rozhodování. Nebyl nejen nikdy politikem, ale ani ideově vyhraněným liberálem či konzervativcem, nadtož třeba sociáldemokratem. Byl to pouze do sebe zahleděný, pyšný intelektuál, který čím dál více propadal mystické představě, že celý kosmos ovládá jakási vyšší mravní entita, která naplňuje i jeho svědomí, které se tak stává samým svědomím lidstva. První měsíce po 17. listopadu se choval jako chaot. Vůbec nevěděl, kam by společnost měla směřovat. Příznačný byl v tom směru jeho televizní projev, jímž se on, pro naprostou většinu občanů neznámý člověk, představoval veřejnosti jako prezidentský kandidát. Odmítal v něm zrušení socialismu, tvrdil, že nebude nezaměstnanost, ani kapitalismus. Pokud to tehdy myslel pravdivě, pak byl politický blázen. Pokud už tehdy promyšleně lhal, tak byl vlastizrádcem a po zvolení prezidentem se dokonce dopouštěl velezrady. Vždyť přece ve svém prezidentském slibu se zavazoval „chránit socialismus“. Klaus naopak od samého počátku věděl, jak chce zemi změnit a nepochybně i to, čeho chce při tom soukromě dosáhnout. Pokud by zdroje USA odtajnily zápis o Klausově návštěvě velvyslanectví USA v prvních polistopadových týdnech, tak by se pak prokázalo, že byl také vlastizrádcem. Svou pozdější činností, především v čele vlády, se pak stal jednoznačně kmotrem všech mafií v této zemi, čili nejtěžším zločincem snad celé její historie. Jako prezident nejenže nic na této situaci nezměnil, ale pověstnou amnestií pak definitivně dokonal velezradou svou původní vlastizradu. V právně slušných zemích by tedy dva hlavní pretendenti začátků éry, která již trvá čtvrt století, byli již na doživotí ve vězení a v těch jenom trochu rozumnějších, dokonce popraveni.

DVACET PĚT LET POTŘETÍ

Dnešní text jsem měl nachystán na včerejší datum, ale nakonec jsem včera dal přednost replice k Obamovi. Dneska teda připomínám, že včera uplynulo přesně sto let, co skončila První světová válka. Mne ale irituje, že nejméně půl roku se, v „evropské politické kavárně“ už dosti otevřeně, až neomaleně, hovoří o třetí světové válce. Nemohu si při tom všem nevzpomenout, co mi před dvaceti pěti lety řekl jeden moudrý starý muž zkušený v realistickém, politickém myšlení, ba i politické praxi. Řekl tehdy doslova, cituji: „Nikdo z hlavních aktérů si v euforii současnosti nepřipouští, že otevírá bránu do pekla nové světové války“, konec citace. Já k tomu jenom přidávám, že především u nás si tehdejší hlavní aktéři nepřipouštěli dokonce ani pád socialismu, nadtož celosvětový válečný požár.

Nechci zde vzpomínat na soubor lživých prohlášení českého apoštola „pravdy a lásky, z dob prvního půl roku po listopadu 1989. Každý si je lehce najde na netu, protože Havlovi úhlavní nepřátelé je shrnuli a mnohokrát s chutí publikovali. Zatím co v Polsku vznikl živelně široký odpor proti sovětskému režimu, u nás partička disidentů byla spíše experimentem západních rozvědek v geopolitickém prostoru, o nějž fakticky nikdy nikdo neměl vážnější zájem, takže v něm již proto byl mnohokrát v moderních dějinách vyzkoušen nejeden geopolitický experiment, jako „průzkum bojem“. Proto se chci dneska pokusit charakterizovat, jakou vlastně loutku si tehdejší světapáni vybrali pro ČSSR, aby v ní měli později možný symbol, či snad dokonce opravdovou hlavní personu kolosálních změn, když se jejich experiment povede. Světoví mocenští loutkoherci věděli, že Havel je celoživotním hercem, dramatikem i režisérem jediné absurdní hry s názvem „Autobiografie“. Věděli, nebo mohli oprávněně předpokládat, že díky svému původu a obrovské ztrátě rodinného majetku za moci KSČ je v něm skryta nepřekonatelná antikomunistická nenávist. Věděli rovněž, že jeho ctižádost vysoko převyšuje jeho schopnosti a konečně to hlavní, že je schopným „buditelem“ emocí davů, potřebných k jejich manipulaci a při tom spolehlivým lokajem nejvyššího panstva. Ve svém pozdějším vývoji událostí konce studené války to všechno potvrdil. Ačkoliv byl nesporně hlavní postavou převratu ve své zemi, nikdy v ní nerozhodoval o ničem jiném, než o osobách na přední funkce, aby všechna zásadní rozhodnutí dělaly ony, ovšem naprosto bez jeho vlivu. Havel sám začínal svou profesionální politickou dráhu hned ve funkci nejvyšší a vystupoval v ní jako přesvědčený pacifista. Žádal po světapánech zrušení vojenských paktů, prosadil okamžitý odchod sovětské armády z našeho území, zrušil zbrojařské fabriky na těžké zbraně a ve svých projevech před představiteli prestižních politických institucí se prezentoval jako anděl plurality, všeobecné tolerance a světového míru. Krásné to „dívadlo“ pro prostý lid. Věren absurdnosti celého svého života pak jako stařičký politik nakonec skončil v roli apoštola „humanitárního bombardování“, jakési to předzvěsti oné, stále více dneska světu hrozící, třetí světové války.

PEHE O OBAMOVI

Jako z udělání, popularizující politolog Pehe, věnoval dneska svůj pravidelný komentář Obamovi. Nehodlám s jeho názory polemizovat, nadtož je kritizovat, neboť už dávno platí, že politické komentáře jsou myšlenkovými konstrukcemi nad střípky pečlivě vybraných konkrétních faktů a událostí, zpracovaných pak podle celoživotního přesvědčení autora. Mé vlastní komentáře, i když se nepovažuji za politologa, ani komentátora, už skoro půl století nazývám „Nehorázné názory“. Je to proto, že byly psány prakticky vždy záměrně proti převažující mediální produkci. Na Peheho dnešním výtvoru mi ale vadí – a to velice zásadně – jeho titulek, cituji: „Pravda o Obamovi“. Pehe v něm propadá pýše, že je to právě on, kdo je, alespoň ve věci Obama, nositelem pravdy, nebo alespoň jejím objevitelem. Při tom je bohužel pouhým konstruktérem zdánlivé pravdy. Pehe se totiž za popřevratovou dobu zapsal do povědomí veřejnosti a získal i určitou neformální autoritu, především jako pracovník Havlovy prezidentské kanceláře. Tehdy se mu, díky informačně všemocné televizi, podařilo vniknout do myslí velké spoustě obyvatel naší země, v níž se tak stal intelektuální celebritou. Pokud takoví lidé propadnou sebepyšnému přesvědčení, že dovedou chápat dění kolem sebe daleko víc a lépe než ostatní, stávají se nebezpečnými manipulátory. Dnešní jeho text vnímám proto, jako jakýsi autoritářský diktát, jak máme vnímat Obamu. Pehe se dokonce nezdráhá předpovídat, jak bude rozumný svět tohoto prezidenta hodnotit za desítky let. Přesněji už nyní vnucuje veřejnosti návrh takového hodnocení. Lidé tohoto ražení jsou podle mne pro lidstvo nejnebezpečnější. Ačkoliv dějiny vůbec netvoří, tak jevy a události definují dávno před tím, než se dějinami stávají. Jsou to obvykle oni, poměrně ve společnosti etablovaní intelektuálové, kdo svádí tok myšlení veřejnosti na předem jimi vykonstruovanou trasu, aby línější jedinci, čili čistí konzumenti informací, se už nestarali o hlubší poznání skutečnosti. Každý, kdo má zájem, najde Peheho text na webu http://www.novinky.cz/komentare/353102-komentar-pravda-o-obamovi-jiri-pehe.html

JAK DÁL PANE OBAMO?

Nedávné poslanecké volby v USA pohrála prezidentská strana doslova katastrofálně. Konkrétně vyjádřeno, jde o největší debakl demokratů od druhé světové války. Obama už doteď měl svázané ruce, jelikož jednu poslaneckou komoru ovládali republikáni. Nyní budou proti němu obě dvě, takže do budoucna může být v domácí politice pouze statistou, a v zahraniční politice… tam je stejně od samého počátku pouhou loutkou v rukou skutečných vládců „urbi et orbi“ a jejich výkonné tajné služby CIA, jako už Obamova, cituji: „matka, otčím a prarodiče ze strany matky“, konec citace. Obamova opozice navíc vzrůstá i v jeho straně. Především proto, aby si její přední představitelé, před veřejným míněním, zlepšili svou pozici pro budoucí prezidentské volby, jež se kvapem blíží. Levice, ta v americkém chápání, kritizuje Obamu především proto, že nesplnil prakticky nic, co velkohubě sliboval už před prvními volbami pod hlavním heslem: „Budu nositelem změn“. Americky se prezentující pravice jej kritizuje naopak zato, že jeho politika jak vnitřní, tak vnější je chaotická, a ta mezinárodní na jedné straně málo rozhodná a při tom navíc krvavější, než Bushova. Především pak ve vývozu „barevných revolucí“, organizovaných CIA, které jsou v případech Libye, Sýrie a v poslední době pak Ukrajiny příliš krvavé, ale také nákladné a hlavně v konečném výsledku neefektivní. Brzy po rozpadu SSSR vznikla v USA nová světovládná doktrína, která dostala později žurnalistické označení Wolfowitzova doktrína. Její hlavní teze spočívá v politice, považující jakoukoliv mocnost dostatečně silnou na to, aby byla nezávislou na vlivu Washingtonu, za „nepřátelskou“. Mimo jiné se v ní konkrétně uvádí, cituji: „Našim prvním cílem je zabránit opětovnému vynoření se konkurenta, buď na území bývalého Sovětského svazu, nebo jinde, který představuje hrozbu stejného řádu, jakou dříve představoval Sovětský svaz…strategie vyžaduje…, abychom usilovali o to zabránit jakékoliv nepřátelské mocnosti ovládnout region, jehož zdroje by, za konsolidované kontroly, postačovaly na vytvoření globální mocnosti.“ Konec citace. Wolfowitzova doktrína je konzistentní s neokonzervativní, čti nejagresivnější ideologií pravicových politiků USA, země „nepostradatelné“ a „výjimečné“, tedy oprávněné ke světovládě. K ní se Obama za své prezidentství výslovně několikrát přihlásil. Ve snaze smazat v tom punktu rozdíl mezi republikány a demokraty tak dneska nenechává svět na pochybách, jakou vlastně politiku na mezinárodní scéně bude po zbytek svého „panování“ provádět, než se stane nevýznamným černouškem. Závěrem lze říci, že na domácí scéně už nikterak nepomůže většině obyvatel, z nichž 70 milionů žije v nedostatku a na globální scéně je ne nejlepší cestě stát se prvním nositelem Nobelovy ceny Za mír, který má šanci, že bude jednou souzen jako válečný zločinec. Dokonce už i jenom za dosavadní činnost zpravodajských služeb USA, které zorganizovaly naprostou většinu vládních turbulencí v různých zemích světa, by si to zasluhoval. Kdo se chce o oněch aktivitách dovědět víc, má kupříkladu možnost přečíst si text Wayne Madsena na webu http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/wayne-madsen-obama-se-pripravuje-rozbit-brics/ .

DVACET PĚT LET PO DRUHÉ

Největším rozdílem stavu politického prostoru dnes a před čtvrt stoletím, je bezesporu celková atmosféra ve společnosti. Kdysi superjednotné nadšení prakticky všech, od řadových členů KSČ, přes všemi barvami se kryjící antikomunisty, až po zakuklené můry vytouženého návratu k bezohlednému bohatnutí. I takoví už tehdy totiž byli mezi námi. Všichni při tom společně pěli jen jednu ódu několika chytlavých hesel od nejsme jako oni, přes kdo neskáče není s námi, až po zvonění klíčů. Dneska je politický prostor naopak až děsivě rozdělen na mnohočetné, vždy černobíle nesmiřitelné skupiny. Nejhorší je, že nemají ideologický rozměr, ale jsou vyprodukovány mediálními manipulacemi s emocemi davů, což je jeden ze základních rysů fašismu. Média rozdělila současnou českou společnost na zuřivé Schwarzenbergovce nenávidící Zemana a na druhé straně na Zemanovce z hloubi duše opovrhující pražskou kavárnou, čti posthavlisty. Stejná sdělovadla roznítila ještě nesmiřitelnější nenávist mezi příznivci Mejdanu, čti ozbrojeného protivládního puče v Kyjevě versus obdivovateli Putina. Média činí vše nutné k permanentnímu udržování nejen nepřátelství, ale posttřídní nenávisti mezi bohatými a chudými, mezi obslužnou elitou oligarchické nadvlády a sebeuvědomujícími se hnutími odporu vůči současným trendům globalismu. Doslova katastroficky se rozvírají nůžky nejen mezi vlastníky superbohatství alidmi žijícími z ruky do úst, ale i euroskeptiky a na druhé straně zastánce sjednocující se Evropy. Nebude už dále pokračovat, protože i tento koktejl všemožných nenávistí docela stačí, aby při vhodném řízení zkušenými organizátory „masových projevů“ došlo i v naší zemi k “barevné revoluci“, pražskému majdanu, či dokonce k ozbrojenému, protivládnímu puči. Až tak daleko zdegenerovala „pravda a láska“, od počátku motivovaná „lží a nenávistí svých hlasatelů.