ZEMAN RIZIKEM PRO STÁT

Ačkoliv se nedívám na první program ČT a na zprávy v žádném případě, zahlédl jsem včera při nějakém tom přepínání programů Zemana sedět na jednání Senátu. Přišel tam totiž s návrhy na další soudce Ústavního soudu. Při jednání seděl s hlavou sklopenou podle Schwarzenbergova mustru, zakrývajícího spaní. Oproti svému rivalovi na český trůn ovšem nevypadal unaveně, ale až příliš podobně opilci dřímajícímu v hospodě. Redaktor Britských Listů by po takovém úvodu mého textu napsal, že Zemana nemám rád. To je samozřejmě nesmysl, nikdy jsem přece nebyl na chlapečky. Celý život se jen zajímám o politiku jako obor svého soukromého studia, takže za ta léta mohu hodně srovnávat.

Dovolím si hned jako první konstatovat, že nově vzniklá Česká republika nemá štěstí na své prezidenty. Havel ještě jako prezident ČS ušel, ale jako prezident ČR už byl ve světě trapný a doma většinově nenáviděný. Klaus byl už ve světě směšný a doma většinou považován za zločince. A Zeman? To se uvidí. První velkou pravdu o něm vyslovil už Oskar Krejčí, když při vítězství ve volbách řekl, že jeho největším hendikepem bude nízká fyzická zdatnost. Je nepopíratelné, že celoživotní chlastání se na něm skutečně znatelně podepsalo, i když pro jeho obrovitý tělesný fond to trvalo dlouho, než se začalo projevovat všeobecně viditelné tělesné chátrání. Horší je to s jeho intelektem. Zjistitelně klesá. A co je nejhorší, on si to nepřipouští. Posledním příkladem mohou být kupříkladu jeho výroky v hotelu Hilton, při oslavách dne nezávislosti Izraelského státu.

Už sám fakt, že se zúčastnil oslav svátku Izraele, když několik dní před tím odmítl se účastnit připomínky Dne vítězství na Ruské ambasádě, vytváří pro naši zem v mezinárodní oblasti doslova novou a podle mne nevhodnou situaci. Tu pak změnil Zeman doslova v aktuální riziko, když se v Hiltonu, se svou příznačnou velkohubostí, rozkecal.

Neuvěřitelně nenávistně se totiž opřel do Islámu. Za záminku si vzal nedávný atentát v Bruselskému židovském muzeu, který označil, cituji: „za odporný“. Jakoby jiné atentáty odporné nebyly. A pak si už, jak by řekla má babička, „neviděl do huby“.  Dal se slyšet, cituji: „Nenechám se uklidňovat prohlášeními, že se jedná pouze o malé okrajové skupiny, domnívám se naopak, že tato xenofobie a tento řekněme rasismus nebo antisemitismus vyplývá ze samé podstaty ideologie, o kterou se tyto fanatické skupiny opírají… A dovolte mi, abych na důkaz tohoto tvrzení citoval jeden z posvátných textů: ‚Strom volá, skrývá se za mnou Žid, jdi a zabij ho. Kámen volá, skrývá se za mnou Žid, jdi a zabij ho’…,“ konec citace.

První část citovaného jenom dokládá, že Zeman trpí psychickou nedostatečností, kterou ani nemá smysl pojmenovávat, neboť jde o druh alkoholem spouštěné stařecké senility. Ta jednak bez roušky přetvářky odhaluje celoživotní traumatická přesvědčení postiženého a jednak prokazuje jeho kdysi skrývané charakterové vlastnosti, v tomto konkrétním případě zakomplexovaností z mládí zvýšená agresivita.

K druhé části citátu se vyslovil arabista Ostřanský z AV. Řekl vlastně, že nejde o žádný svatý text, ale především v žádném případě o text určující ideologii Islámu, ba ani nějakého jeho rozhodného směru.  Takže se opět jenom potvrzuje další Zemanova obsese, snaha za každou cenu dělat dojem. Zeman se, díky své dlouhodobé bezvýznamnosti, v níž byl ale vždycky přesvědčen o své výjimečnosti, nedokáže ubránit tomu, aby při každé možné i nemožné situaci předváděl svou vzdělanost. Jenže, jak jsem již několikrát napsal, nejde o vzdělanost, leč pouze o sečtelost. Bohužel sečtelost útržkovitou a nesystematickou, neboť nějakého systematického a dokonce hlubokého studia Zeman nikdy nebyl mocen. Ostřanský svůj názor na Zemanovu provokaci uzavírá myšlenkou, že užití jmenovaného citátu je nešťastné, ale že plně zapadá do všech dosavadních Zemanových protislámských vystoupení.

K tomu si já troufám dodat, že jde fakticky o záměrné šíření nenávisti vůči muslimům. Zeman totiž, jak vím z vlastní zkušenosti, díky své paměti velice dobře zná i Starý zákon. Musí proto vědět, že v něm samotném je nejméně stejná míra nesmiřitelné touhy po zabíjení nevěřících, jako v jím citovaném spisku. Jestli tedy starobylý fanatismus Židů opomíjí, ale zveřejňuje jenom starobylý muslimský, pak jde o záměr, záměr licoměrný, zlý a pro dnešní dobu obzvláště rizikový. V mých očích je to dokonce šíření nenávisti vůči určité lidské skupině, kterou naše zákony přece sankcionují. Imunita, neimunita.

Jen si připomeňme, že všechno začalo už kdysi přirovnáním Arafata k Hitlerovi a později zase muslimů k nacistům, pokračovalo několikrát opakovaným tvrzením, že Islám je anticivilizační. Zatím vrcholem bylo volání po bombardování Iránu, jenom proto, že tam vládne šíitský ajatolláh. Pro každého muslima je Zeman svou dosavadní aktivitou naprosto nepřijatelný a už i nejen pro fanatické islamisty samotným nepřítelem Alláha. Lze tedy oprávněně očekávat, že na něj může být vyhlášena fatva. Pak si jenom přejme, aby se týkala jen jeho osoby a ne faktu, že je představitelem našeho státu, neomalenec.

DRANK NACH WELT…,

 

…ale zase přes Východ. „Babrák“ Obama se koncem minulého týdne rozohnil před potenciálními vrahy, čili před frekventanty vojenské akademii ve West Pointu. Vypouštěl před budoucími veliteli USArmády světapanské nadutosti země, v jejímž čele se dočasně producíruje. Mimo jiné i celému světu z katedry vojenské vysoké školy sdělil, cituji: „Spojené státy budou používat vojenskou sílu, klidně i jednostranně, když to naše klíčové zájmy budou vyžadovat, když budou naši lidé ohroženi, když budou naše zdroje dány v sázku, i když bezpečnost našich spojenců bude ohrožena“. Konec citace. Opakovaně také zdůrazňoval, že USA jsou vůdčí zemí…musejí být jako světový vůdce vždy připraveny na nejhorší…Jako každému, mocí zhlouplému vůdci v tu chvíli jistě ani nenapadlo, že obyvatelé jeho země nemusí být ochotni prožívat to nejhorší, které se v žádném případě samotných vůdců nikdy ani nedotkne. Takže se první negr, pardon černoch, nyní afroameričan na trůnu, nijak neodlišuje od všech dosavadních diktátorů světa. Jako vždy i on se v rozvášnění ukanul, když poslouchajícím sdělil, cituji: Naše schopnosti utvářet světové mínění pomohla izolovat Rusko“. Tím nepokrytě přiznal, že USA měly prsty všude, kde se vyvíjely aktivity proti Rusku. Přesně podle radílka, rusofoba Brzezińského, který po pádu SSSR vydal pro USA maršrutu: Rusko se už nesmí stát velmocí. Tím, že Amíci směřují na Rusko přes Evropu, tedy z východu, jdou ve šlépějích Hitlera a s vysokou pravděpodobností i tak skončí, neboť historie se sice neopakuje, ale kdo se nepoučil, tak z ní udělá frašku. USA se tedy vydaly k ovládnutí světa směrem přes Rusko. Nejsou prvními v dějinách, ale konečně by měly být posledními před vznikem tolik lidstvu potřebné, „Planetární Unie“.

SUBJEKTIVNĚ O VOLBÁCH DO EVROPSKÉHO PARLAMENTU

Nizoučká účast voličů v ČR mne nepřekvapila. Prakticky všichni politici ČR i jejich mediální lokajové totiž skoro každé své nepopulární konání svádí na EU. Naprostou většinu doby našeho členství v EU byl v čele Česka stárnoucí pantáta, který EU dodneška považuje za jakýsi nový Sovětský svaz a totální konec samostatnosti jednotlivých států, což neustále zdůrazňuje i po odchodu ze svého trůnu. Samotní politici EU, včetně Českých europoslanců, naprosto nedostatečně informují o činnosti institucí a orgánů sjednocující se Evropy. Řečeno natvrdo, ten, kdo se sám nezajímá o dění v EU, tak se prakticky ze sdělovadel vůbec nic nedoví a když přece jen něco, tak určitě negativního. Soukromě mám radost, že se do EP nedostal Falbr a na druhé straně že jsou jeho členy oba kandidáti, které jsem kroužkoval. Největším problémem EU je tak zvaný deficit demokracie. Jenže každý si ho vysvětluje po svém. Podle mne jím není fakt, že občané se prakticky nemohou nijak podílet na tvorbě politiky EU, což bývá v demokratických systémech to poslední, co se mocní podvolí realizovat. Tvorba EU je revolučním procesem. Je proto logické, že se začínala spíše diktaturou, diktaturou vědoucích. Dneska podle mne již ale nastal čas, aby se demokratizace Unie posunula na vyšší stupeň. Nemělo by se rozhodovat především v Evropské komisi a dokonce v Radě Evropy, ale právě v Evropském parlamentě. Radu Evropy bych pomalu rušil a začal vytvářet reálnou vládu Unie, alespoň v mezinárodních otázkách, obraně a financích. EU sice má jakéhosi svého premiéra, ba dokonce i „ministra zahraničí“, ale Parlament nemá jednoznačné pravomoci k naprosté suverenitě rozhodování ve zmíněných oblastech. Vidím tento úkol jako hlavní poslání nově se tvořícího parlamentu. Pokud tuto úlohu nezvládne, je zbytečný. Kromě toho by si měli poslanci vynutit, aby ve sdělovacích prostředcích veřejnoprávních televizí národních států měli dosti velký prostor na vytváření proevropského konvenčního myšlení. Je pro mne nepochopitelné, že instituce EU trpí, že politici, novináři a další všeobecně známé osobnosti z členských zemí EU, mají právo propagovat protievropskost, ba dokonce volat po zrušení EU. Vždyť to je fakticky vlastizrada. Nemám samozřejmě nic proti kritice chování členů Evropské komise, konkrétních europoslanců a jednotlivých rozhodnutí politiků, i byrokratů, ale aby uvnitř EU byl dáván prostor jejím rozbíječům z řad politiků, to odmítám pochopit a netoleroval bych takové činy.

PONĚKUD OPOŽDĚNÝ PLÁČ

Vím, že pozdě, leč přece, jsem si právě teď přečetl e-mail ze 4. března letošního roku, který napsal údajný publicista pan Josef Reiman mému kdysi kolegovi Petru Kužvartovi. Hned v první větě svého dopisu odsuzuje skutečnost, že většina české společnosti otevřeně podporuje agresi na Krymu, kterou on sám hodnotí jako, cituji: „jednoznačné porušení integrity nezávislé Ukrajiny“, konec citace. V prvé řadě není pravdou, že většina Čechů podporuje agresi na Krymu, leč je pravdou, že asi dost občanů uznává, že si občané Krymu sami vybrali, kam chtějí patřit. Jelikož vůbec neznám pana Reimana, tak mohu s určitostí tvrdit, že když se ze zvůle tří nových mocipánů trhal Sovětský svaz, tak proti porušování jeho integrity ani nepípl, protože to bych se tehdy určitě dověděl. Takže si myslím, že je poněkud pozdní bycha honit. Jestliže něco mocipánům projde jednou, proč by to pak neopakovali kdykoliv to potřebují, aniž se ohlížejí na přání a zájmy obyvatel svých zemí, nadtož aby se jich na jejich názor ptali. Pro oživení paměti na tomto místě pouze připomínám, že 8. 12. 1991 se na dače v Bělověžském pralese sešli prezidenti Ruska a Ukrajiny, jmenovitě Jelcin a Kravčuk, kteří zde přesvědčili předsedu Nejvyššího sovětu Běloruska, Stanislava Šuškeviče, aby souhlasil s rozpuštěním Sovětského svazu a jeho nahrazení volným sdružením, tak zvaným Společenstvím nezávislých států (SNS). Tehdy veškerý antikomunistický svět a jak je dneska vidět i prtiruský svět, doslova řičel štěstím jako při nejvzrušivějším orgasmu. Nikdo si ani nepřipouštěl, že jde teprve o začátek skrývané diktatury nových „majitelů světa“. Na Krymu alespoň formálně byla dodržena vůle obyvatel, což asi nejvíc vadí dnešnímu globálnímu panstvu. Rozbití SSSR pouze třemi, ve skutečnosti komunistickými pohlaváry ale bylo, je a bude před soudem historie navždy největší možnou zradou víc jak století probíhajícího boje dělnictva proti tisícileté nadvládě panské, superbohaté vrstvy. O ní samotné snad někdy příště.

UKRAJINA TO MÁ UŽ SPOČÍTANÉ

První, kdo si troufl správně pojmenovat rodící se situaci na Ukrajině, byl v první prosincový den minulého roku její tehdejší premiér Azarov. Jasně už tehdy řekl, že jde o státní převrat. Každý takový násilný akt plodí v politické třídě předmětné země nejméně dvě antagonistické skupiny. Pro další klidný vývoj je ale nutné, aby k poraženým se nepřidal prakticky nikdo z veřejnosti. Což se na Ukrajině dalo předem vyloučit, protože ta je tvořena od počátku dvěma národy, které díky sousedství mají vždycky nějaké ty nevyřízené účty a z toho plynoucí reminiscence mezi některými příslušníky politických prominentů. Současná situace, jež vyhrotila v souvislosti s příliš předčasnými volbami prezidenta, už je fakticky občanskou válkou mezi etnikem Rusů a Ukrajinců, čili Malorusů. Tento vývoj zanechá mezi jejich příslušníky takové následky, že jednou bude muset dojít k jejich oddělení, i když se budou obě strany, možná i poctivě, snažit o jakýsi typ federalizace. Každá federace vytvářená z jednotného státu je cestou k rozdělení. Federalizace má smysl tehdy a jenom tehdy, když se naopak dva státy hodlají spojit, tak přechodně mohou ustavit federaci. Opačný postup je nesmyslný, protože stejně nakonec dojde k rozdělení. Takže Ukrajinu nic jiného nečeká, než krátký, ale spíše dlouhodobý proces rozbíjení společného státu. Čím delší, tím přinese více utrpení. Bylo by proto prozíravější, celý proces v zájmu jeho obyvatel urychlit. Sice dobrá rada, leč v tak emotivních situacích naprosto zbytečná, zvláště když se do situace motají cizí země, dokonce především zaoceánský „majitel Zeměkoule“.

STALINOVY CHYBY

Hned na úvod musím prohlásit, že nejsem stalinista, zato jsem zásadním odpůrcem Lenina. V mých očích byl totiž Lenin skutečným a v reálné politice vlastně jediným revizionistou marxismu. Naprosto zásadně překroutil Marxovu tezi o zahájení komunistické revoluce. Ta podle německého klasika měla zákonitě vzniknout v několika hospodářsky a vojensky nejsilnějších zemích s nejvyspělejším kapitalismem. V zemích, kde by se kapitalismus fakticky přežil, čili se stal regresivním systémem. Lenin ve své netrpělivosti zdivočelého levičáka tuto rozumnou poučku historie odmítl a hlásal jakousi zvrácenou ideu o revoluci, která zvítězí v nejslabším článku kapitalistického světa. Když se ale k jeho voluntarismu nepřidalo ani Německo, s nímž kalkuloval, tak „raději umřel“. Dostal tím Stalina do situace, která měla jenom dvě krajní východiska. Vzdát se cesty k socialismu, nebo zavést revoluční teror. Stalin si vybral to druhé a ze země, kde ve skutečnosti ani jinak vládnout nešlo, za čtvrt století vybudoval druhou a v jednu chvíli dokonce první největší mocnost tehdejšího světa.

Když však došlo v Evropě k lámání chleba mezi fašismem a komunismem, dopustil se přece jenom několika chyb. Dneska se zmíním jenom o třech.

Smlouva ministrů zahraničí SSSR a Německa.  

Pakt Molotov-Ribbentrop byl od samého počátku kritizován kde kým. Nejsilněji nakonec samotnými komunisty Západu, včetně Československých, kteří byli na počátku naprosto zmateni a pak až do smrti plkali cosi o Stalinově zradě. Politicky přemýšlející člověk ale hned na první pohled musel vidět, že o zradu vůbec nemohlo jít. Stalin pouze chtěl oddálit střet s Německem, aby byl lépe připraven.

Kdyby Stalin hodlal opravdu zradit západní komunisty, pak by se s Hitlerem bez rozpakování dohodl na rozdělení světa, minimálně asijskoevropského superkontinentu. Hitlerovi by přenechal část Evropy možná i včetně té proklaté západní Ukrajiny a vytvořil by mu koridor do tehdy celosvětové Britské koloniální říše na Blízkém Východě. Jinými slovy, rozdělili by si mezi sebou tehdy již známá, ropná ložiska. Následkem by byla fašistická Evropa, což by jí vesměs vyhovovalo, jak ukázal pozdější vývoj a dokazuje se mnohdy až do současnosti neustálým prosazováním nadpráv různých elit, dneska kupříkladu podnikatelských.

Pravdou sice je, že by už dneska v Evropě neexistovaly některé pidinárody, což ale považuji spíše za klad, protože současná, skoro třiceti jazyčná EU je spíše k smíchu, nebo naopak vzteku, než k reálnému řízení.

V Asii se naopak mohl pomalu šířit komunismus, který lépe odpovídá nejen kolektivistickému cítění a chování lidí v Orientu, ale docela slušně se snáší s idejemi konfucianismu, buddhismu, ba i s kastovním systémem Indie.

Že se Stalin s Hitlerem takto nedohodl, považuji za jeho první velkou chybu.

Druhá fronta.

Další, tentokrát mnohem větší Stalinovou chybou bylo volání po „druhé frontě“, tedy vylodění BritoAmíků na evropských březích za poslední velké války. Naopak, když ho Churchill víceméně podrazil vyloděním na Sicílii, měl Stalin udělat všechno, aby zahnal tak zvané spojence zpět do moře.

Jsem toho názoru, že nejpozději v roce 1943 měl Stalin vyhlásit pro Evropu ekvivalent Monreovy doktríny zkoncipované politickou reprezentací USA, čili jasně světu sdělit, že SSSR od té chvíle považuje jakékoliv vnější zasahování do vývoje Evropy za protisovětský, ale především akt proti nejniternějším zájmům naprosté většiny Evropanů. Po pádu Berlína pak měla Rudá armáda pokračovat až k břehům Atlantiku a ne své nejschopnější formace posílat na Dálný východ proti Japoncům.  Samotní američtí generálové po válce tvrdili, že kdyby se sověti nezastavili, že nejpozději za šest týdnů by se rekreovali u Atlantického oceánu.

Za takového výsledku by pak byla celá poválečná Evropa komunistická, protože v jejích rozhodujících zemích (Francie, Německo, Itálie) byly velmi silné komunistické strany a Sovětský svaz byl občanstvem Evropy všeobecně uznáván za jejího zachránce.

Že Stalin s touto perspektivou dlouhodobě neřídil válečné úsilí Sovětského svazu, je podle mne jeho další hrubá chyba.

Poválečný pardon.

Za poslední osudovou chybu stárnoucího a již příliš unaveného Stalina považuji jeho poválečné chování. Tehdy měl on osobně poslední šanci na záchranu prvního pokusu o komunismus. Bezprostředně po okázalých oslavách vítězství, se měl omluvit celé zemi za to, že ji strana tak tyranizovala v předválečném období. Což měl zdůvodňovat bezvýhradně nevyhnutelnou nutností připravit se na válku. Měl propustit naprostou většinu lidi z Gulagů, učinit všechno proto, aby měli maximální šanci zapojit se do poválečné obnovy a samozřejmě si pohlídat jejich vedlejší aktivity, což umí nejen každá diktatura, či policejní stát, ale každá země řízená schopnými politiky.

Nejpozději pak při pátém výročí vítězství měl udělit všeobecný pardon všem „zrádcům“ z doby války, tedy vesměs vojákům, kteří se dostali, mnohdy ne vlastní vinou, do zajetí.

Celou poválečnou dobu si měl vychovávat pokračovatele svého typu, tak jak to dělá nyní Putin. V roce 1950 měl s velkou slávou odejít ze všech funkcí a zajistit si u svého nástupce beztrestnost, jakou zaručil Jelcinovi jeho nástupce, pokud by se odkudsi vyrojil takový exot, jakým byl kupříkladu Chruščov, který se fakticky nejen velice aktivně zasloužil  o vytváření Stalinova kultu, ale se dokonce podílel na všech typech jeho „zločinů“. Na mnoha listinách je totiž vedle Stalinova podpisu i podpis toho, původem ukrajinského, užvaněného výtečníčka.

ZEMĚ „NA OKRAJI“

Několik mých zásadních názorů k současně nejsledovanější události Západu.

Předpokládám, že lidé i s podprůměrnými znalostmi historie ví alespoň něco o Kyjevské Rusi, stejně jako třeba o Velkomoravské říši. Pro Ruský kmen Slovanů je totiž Kyjevská Rus totéž, co pro Západní Slovany Velkomoravská říše, či pro Jihoslovanské kmeny Kosovo pole. Nedivím se proto, že Rusové mají zájem o to, co se děje v jejich historické pravlasti, vždyť je to součást jejich tradic, kus jejich dějin a především zásadní část jejich národního povědomí. Slovo „ukrajina“ je ve staroslověnštině té oblasti výrazem něčeho na okraji. Tedy oblast osídlená Ruským etnikem na okraji jeho, již tehdy poměrně rozlehlé země. Jsem si jist, že kdyby kupříkladu Maďaři chtěli ovládnout Nitru a okolí, mnoho Čechů by to nenechalo chladnými. Vždyť právě tady, za vlády Pribiny, bylo jednu dobu centrum velké Moravy. Takže podle mne každý, kdo dneska nadává Putinovi a Rusku, že se vměšují do situace na Ukrajině a při tom dokonce velebí Amíky  a Němce s Mereklbabčou v čele, je pro mne ignorant dějin, zrádce Slovanského etnika a především patolízalský slouha tvůrců novodobé globální nadvlády.

Kdo hovoří o jakési „anexi“ Krymu, ten zase ignoruje současnou situaci Ruska. To bylo Západem po rozpadu SSSR předurčeno k rozsápání, protože jeho obyvatelé podle představ Západu nezaslouženě obývají příliš velkém území s doslova nesouměřitělně obrovskými zásobami energetických, ale i dalších surovin. Možná, že jednou tady zveřejním, jak je nerostné bohatství od Uralu po Tichomoří obrovské na jednoho obyvatele Ruska, aby se ukázalo, proč kupříkladu polsko-židovský- američan Brzezinski již skoro půl století radí všem americkým prezidentům všemožné akce proti Sovětském Rusku a nyní Rusku. Boj s komunismem, byl pro všechny ty lokaje globálních superbohatců pouhou zástěrkou připravované celosvětové války o přírodní zdroje. Vždyť to Rusko má dokonce i největší zásoby pitné vody v tom Bajkalském jezeře!

Být v kůži Putina, tak bych upozornil svět, že Rusko by velice rádo zachovalo statut Krymu jako autonomní země, ale tehdy a jenom tehdy, když by USArmy opustila a definitivně zrušila všechny své vojenské základy alespoň na asijsko-evropském nadkontinentu a nejlépe po celém světě.

     Druhá velká válka, kterou pýcha bílého muže Západu prohlásila za světovou, vtiskla do vědomí naprosté většiny Rusů totální nesmiřitelnost s fašismem. I když si pod ním představují různí Rusové rozličné jevy a málokdo dokonce politický systém, jsou vysoce citliví na jakékoliv jeho projevy a bezvýhradně pak na jeho reminiscence, či doslova reinkarnace především v zemích svého okolí. To by Západní pohlaváři nikdy neměli opomíjet, pokud považují Rusko za nepřítele, kterého je třeba se konečně a definitivně zbavit. Putin není zatím tak rázný, jako Stalin, ale v Rusku se nakonec může zjevit nacionalista, který zásadně odvrhne Evropu coby historické zřídlo fašismu a s konečnou platností spojí Rusko s Orientem, odkud veškeré lidské civilizaci přichází již pět tisíciletí světlo, jak říká starobylý slogan latiniků: „Ex Oriente Lux“.

Pokud na Ukrajině protiústavní současní vládci, čili produkt politického puče vůči demokraticky zvolené vládě, nastolí jakékoliv násilí, Rusové ho budou vždy považovat za fašismus a nebudou se ostýchat to vykřikovat do celého světa. Nepochybuji, že i s takovými budou představitelé USA a jim zadek utírající EU chtivě spolupracovat, jako kdysi s Pinochetem, ale i Frankem, Salazarem a dalšími prokazatelnými fašisty. Západ by si měl při tom všem ale setsakramentsky uvědomit, že již není tím, čím býval, takže jakýkoliv hlas ba dokonce čin odporu vůči němu dosahuje v současnosti nebývalých sympatií ve zbytku světa – no zbytku, ten čítá dneska již většinu třeba jenom díky Číně, Indii a Brazílii. Rusko se nakonec může stát onou poslední kapkou, která definitivně zlomí světovládu pyšného bílého muže. Rusko je slabší než Západ, ale přirozenost lidská spočívá v sympatiích se slabším, hlavně když je napadán.

Kdybych já byl Putinem, ani chvíli bych se nerozpakoval a už dávno bych obsadil Ukrajinu minimálně po Dněpr a svůj krok bych zdůvodnil naprosto nevyhnutelnou nutností boje s fašistickým terorismem kdekoliv na světě, neboť ten je mnohem horší, než nějaký, uměle Američany vyprodukovaný, islámský terorismus. Čímž bych na svou stranu získal navíc i celý islámský svět. Pravdou je, že bych se předem musel zpravodajskou cestou dohodnout právě s Čínou a Indií, že se zdrží jakýchkoliv protiruských aktivit, což bych ztvrdil vysoce preferovaným rozvojem spolupráce Ruska se zeměmi Asie.

MŮJ NÁVRAT K NEHORÁZNOSTI

Je tomu letos 35 let, co jsme se s horníkem, který pracoval na dole ČSM a který před rokem 1969 byl mládežnickým funkcionářem celostátní působnosti dohodli, že budeme jako jiní aktivisté politického a nejen politického podzemí, rovněž vydávat samizdat. Nazvali jsme jej tehdy „NNNNN“ čili „Naše noviny, neb nehorázné názory“. Netajím se tím, že mne k názvu inspiroval tehdejší slogan „sedmi N“ v určité době velmi rozšířený na „naší“ šachtě zejména mezi havíři, jež byl jejich odpovědí na šikanu ze strany poněkud málo schopných, leč o to víc politicky věrných techniků. Sedm N se vykládalo slovy: „Nás nikdo nikdy, nikterak ničím, nemůže nasrat!“ Když jsem pak obnovoval v počítačové době pět vydávání samizdatu, tentokrát v postpřevratové éře, vrátil jsem se k onomu původnímu názvu, leč v praxi jsem, asi pod vlivem bujícího hulvátství, pomalu opouštěl jedno N, jímž je nehoráznost. Když ale čtu texty nejen různých blogerů, ale dokonce státních úředníků, především obslužnou kamarilu Klause, rozhodl jsem se vrátit k nehoráznosti. V té se ale hodlám vyžívat nikoliv v blogu, ale především, ne-li jenom, v delších textech.  A začnu hned dneska.

KONEČNĚ!

S vysokou pravděpodobností je to konflikt na Ukrajině, co způsobilo v Rusku oživení kauzy „Gorbačov“. Víc jak dvacet let existují v Rusku, ale nejen tam síly, které volají po obvinění Gorbačova. Za vlády opilce a zlosyna Ruska číslo jedna, se nedalo očekávat, že k něčemu takovému dojde. Ale předpokládal jsem, že za vlády Putina k trestnímu stíhání Gorbačova přece jenom nastal čas. Způsobil totiž Rusku, ale samozřejmě nejen jemu obrovské škody, dokonce horší, než poslední velká válka. Osobně jsem přesvědčen, že Gorbačov byl zrádce a ne naivní politický hlupák. Pokud se schopnosti státníka posuzují podle toho, jak dopadl stát pod jeho vedením, pak je Gorbačov dokonce horším státníkem, než Hitler. Německo přece jenom přežilo, ale SSSR totálně zanikl. Pokud se v současnosti rozvíjí iniciativa žádající soudní stíhání Gorbačova, je opravdu poslední možnost. Ten domýšlivec nemá právo dožít svůj čas jako každý jiný slušný člověk. Přinesl svému lidu tolik utrpení, celému světu tolik těžkostí, že je naprosto správné, aby ještě za svého života se od lidu, národa a světa dověděl, že je zločincem nejvyššího stupně. Nezáleží na tom, zda bude nějak potrestán, protože žádný trest by pro něj nebyl dost velký, ale je spravedlivé, aby neodcházel z tohoto světa s aureolou velikána, jakou nosí, když je považován za největšího Němce v dějinách, či dokonce Brita. Plně proto podporuji iniciativu za trestní stíhání Gorbačova, která se v Rusku rozbíhá.

BOHUDÍKY ZA KONFLIKT NA UKRAJINĚ

Všichni, kdo mají rádi spekulativní teorie, mohou být štěstím bez sebe. Dostali totiž nový velký prostor pro své zkoumání. Přece podle nich žádný přemýšlivý člověk nebude věřit, že vzpoura prozápadních Ukrajinců se vzepjala jen tak, sama od sebe. Všichni politicky znalí zase ví, že „štěstí“ přeje připraveným. Čili. Spouštěčem možná byla živelná akce, ale okamžitě byla využita všemi připravenými, CIA počínaje a Ruskem konče. Také všichni čeští jestřábi, válkychtivci ba i Havlem na čas osleplí vlastenci, se mohou radovat. Získali výjimečný argument pro své zmrtvýchvstání. Jediné, co k dalšímu svému prospěchu potřebují, jsou samozřejmě peníze. Proto je základním úkolem všech jim poplatných sdělovadel, čti oblbovadel, aby tezí o strachu z Ruska zaslepili veřejné mínění, které pak snadno zkousne zvýšení nákladů na armádu, zbrojení, součinnost s NATO, ba až přítomnost vojsk této mrtvoly bipolárního světa na našem území. Alespoň si trochu užijí naše prostopášné holčice. Zaujalo mne v prvním květnovém Magazínu deníku Právo, jak všichni dotazovaní, od herců, přes spisovatele po mecenáše, jednoznačně jsou pro zvýšení nákladů na armádu. Dokonce by sem tam někdo nebyl ani proti povinné vojenské službě, nejlépe všech mladých bez rozdílu pohlaví, jako je tomu v Izraeli. Neboť, světe div se. Ne už Německo, jako tomu bylo po celých tři sta, přesněji posledních tisíc let, ale jedině Rusko nás ohrožuje. I když si všichni oslovení ani možná nevšimli, že s ním už vůbec nesousedíme. To si asi myslí, že si na Rusku dodávky ropy a plynu vynutíme vojenskou silou, nebo co. Holt blázni byli, vždyť kordy měli. Ale rozumu stále velký deficit. Vydali jsme se před čtvrt stoletím na Západ a s ním se také staneme bezvýznamným, protože jeho čas už dávno minul. Všechno děláme pozdě. Zhlouple rozvíjíme stavbu dálnic, když se ke konci svažuje éra individuální dopravy, zbavujeme se zemědělské produkce, když ceny potravin budou v budoucnu pořád jenom růst a prodali jsme všechno svoje zlato, když se blíží doba jeho hodnotové jedinečnosti. A teď se chováme jak puberťáci, kteří si myslí, že budoucnost lidstva bude spočívat na předpotopním šíření nenávisti a jiných válečných hnusot, místo naprosto nezbytné spolupráce všech lidí a států na této planetě, pokud chceme alespoň přežít, ne se mít stále lépe a lépe, jak si to představují magoři pokroku a věrozvěsti všemocnosti člověka.