Nikdy jsem nesouhlasil a nikdy souhlasit nebudu s existencí systému, režimu, společensko-ekonomické formace, či jak kteří odborníci nazývají mocenskou realitu světa, v níž skoro všichni pracují, či vyvíjí nějakou činnost, při čemž mají sotva na přežití, maximálně na poměrně slušný život, a naproti tomu doslova mikroskopická menšina ve svém osobním vlastnictví shromažďuje veškeré přebytky všelidského bohatství. Pokud přesto, a plně věřím že jen dočasně, takový systém přece jenom existuje, pak tvrdím se vší vážností, že svou legitimitu, i když ne oprávněnost, si zajistí tehdy a jenom tehdy, když naprosto bezpodmínečné vrstva vlastníků zmíněného bohatství se vždy postará o slušný život všech. Zásadně takové společenské odpovědnosti odmítám říkat solidarita. Je to totiž neodmyslitelná povinnost každého shromažďovatele majetků. A není-li bohatci splněna, mají ostatní plné právo je zlikvidovat. Lid má nejen svatou povinnost svrhnout tyrany, jak už dneska deklaruje mezinárodní právo, ale podle mne má stejnou povinnost povstat a zrušit všechny, kdo mají přebytky, když on trpí nedostatkem. V současné konkrétní situaci tedy globální vládci, čili financiéři a jejich korporace, jsou výsostně povinni zabránit nejen hladu, nedostatku zdravotně nezávadné vody, umírání dětí z důvodů chybějících léků a zdravotní péče či chudobě miliardy lidí, ale dokonce i vytvořit všem ostatním lidem šanci na zlepšování si své sociální situace, to znamená zajistit jim pracovní příležitosti. Považuji za zločin proti lidskosti, ba až genocidy, když zmínění superboháči dneska na svých kontech kdesi shromažďují biliony dolarů, aniž jim umožňují oběh. Zrušení možnosti takového skrblictví vidím jako první stupeň globální revoluce dneška.

V ČLR ještě pořád politika ovládá ekonomiku. V Rusku se o to Putin stále úspěšněji snaží. Naproti tomu v USA a v EU ekonomika jednoznačně stále víc a víc ovládá politiku. Nehodlám dneska argumentovat co je lepší, či horší, ale jenom připomínám – mimo jiné s ohledem na vichřici z Majdanu -, že každý režim se musí nakonec legitimizovat. Přesněji nadvláda jeho panské vrstvy. A jedinou legitimizací není opěvovaná svoboda, ale především zajištění živobytí a ostatních nezbytných potřeb pro všechny. Dále pak stále se zlepšující stav vzdělanosti, ale i technologických inovací, zdokonalování péče o zdraví a nutné péče o potřebné. Pokud to vládnoucí moc zajistí, tak jí lidé budou tolerovat nejen autoritativní vládnutí, ale i diktaturu či totalitu. Ukázal to mimo jiné i nedávný výzkum mez našimi občany.

Britský „Agent 007“, stejně jako československý „Major Zeman“, byly ve své době tak zvané masové kultury výplodem dominantně třídní nenávisti. Žánr těchto krimipříběhů je ovšem v literatuře věčný, jelikož je divácky vděčný. Proto je přítomen i v dnešní popkultuře mírou víc než vrchovatou. Na první pohled jde o pohádky pro dospělé, v nichž vždycky vítězí dobro nad zlem. V současném multikulturním světě je ale podivné, že představitelé dobra jsme vždycky „MY“ a reprezentanty zla „oni“. Jak jsem již vzpomenul, ještě nedávno v Západních filmech komunisti, sovětští špióni a agenti z Východu, byli těmi špatnými a na revanš kapitalističtí zločinci zase v našich pokleslostech. S koncem studené války se nic nezměnilo. I v době postupující globalizace, především pak mísení lidstva, jsou opět určité lidské skupiny předváděny jako naši nesmiřitelní nepřátelé. Především popkulturní produkce USA ve svých apokalyptických výtvorech, za všesvětové hrdiny, zachraňující svět před zločinci všeho druhu, vždycky představuje své občany. I tímto jevem se nedávno zabýval Chomsky, kterého jsem tady připomínal včera. Ten studiem populární kultury od doby kolonialismu až po nynějšek, dospěl k zajímavému výsledku. Píše doslova, že filmy a romány proniká jedno společné téma: Jsme na hranici katastrofy, nepřátelé nám jdou po krku. A v poslední vteřinu nás někdo zachrání. Kdo však byli (a nyní jsou) ti nepřátele? Často právě ti, které Amerika utlačovala. Indiánští divoši hodlající přepadnout a zničit mírumilovnou společnost. Později to byli otroci, kteří se vzbouří a zabijí všechny muže a znásilní ženy. Potom to byli Rusové, pak Číňani a Vietnamci a nyní to jsou fašističtí muslimové. K tomu já navíc dodávám, že dneska se podstata zmíněného žánru populární kultury z třídní nenávisti změnila na nenávist nacionální. Na první pohled tak pohádka fakticky vždycky a dneska v globalizujícím se světě je zrůdně nebezpečnou propagandistickou taktikou, která doslova pěstuje v divácích ducha největšího zla současnosti – války kultur, kterou jejich šiřitelé nazývají dokonce válkami civilizací. Již v tom povýšení vlastní kultury na civilizaci je totiž zakleto ono pověstné jádro pudla ZLA. Civilizace člověčenstva na této planetě je jenom jediná, všelidská, i když se různí do rozličných kultur. Globální lidstvo bude muset být jednotné v různosti, nebo prostě a jednoduše nebude.

Hitlerův ministr propagandy Goebbels se nikdy netajil svým obdivem k propracovanosti reklamy na spotřební zboží v USA. Podle jejího vzoru pak vypracovával svou metodu propagandy ve Třetí říši. Dnes nejcitovanější myslitel světa Noam Chomsky s Andre Vltchkem v knize „On western terrorism“ mimo jiné píší o současné reklamě a konstatují, že podvrací trh. Argumentují tím, že liberální teorie svobodného trhu je založena na předpokladu informovaných spotřebitelů, kteří dělají racionální rozhodnutí. Ale když se podíváme na televizní reklamy, jsou vyrobené tak, aby vytvořily neinformované spotřebitele dělající nerozumná rozhodnutí. Takže tím dochází minimálně k deformaci, ale čím dále více k znevažování až konečně k podvrácení trhu. Ještě horší je, že média pod vlivem agentur public relations(PR)postupují vůči občanům podle stejného mustru i v předvolebním období. Média se rozhodně nesnaží vytvořit dobře informované voliče dělající rozumová rozhodnutí. Jelikož jde o stejné techniky jež podlamují trh, pak média ve volbách ve skutečnosti  realizují podlamování demokracie.

Každá učebnice politologie, ve které se píše o demokratickém politickém zřízení, neopomene podrobně popisovat mechanismy fungování jejích třech pilířů, jimiž jsou moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní. Ty prý vzájemným působením svých institucí tvoří brzdy, zajišťující společenskou rovnováhu, aby společnost nebyla ve svém celku ovládána jednou skupinou lidí. Vždycky jsem tvrdil, že v našem státě nikdy žádné tři pilíře demokratické moci nebyly. Jde pouze o tři větve rašící z jednoho kmene. Podle naší Ústavy totiž všechny údajné tři pilíře moci, pocházejí z jedněch – sněmovních –, voleb. V nich se zvolí poslanecká sněmovna, ta zvolí vládu a za pomocí prezidenta volí i soudce. Tři pilíře by to mohly být, pokud by jedny volby vytvořily moc zákonodárnou, jiné pak moc vládní a zase jiné soudní. Ta poslední by dokonce mohla vznikat losováním. Celá současně vyznávaná teorie demokratické moci v zastupitelské demokracii, je ve skutečnosti obrovskou, až zásadní zastírací lží dnešní panské vrstvy. Její teorie totiž v praxi vypadá úplně jinak. Skutečné tři pilíře reálné moci současné globální vrchnosti totiž jsou: banky, televize a armáda. A i tyto její  větve vyrůstají z jednoho jediného kmene, jímž jsou peníze.

Václav Havel se vždycky v cizině ohrazoval proti tomu, že naše zem byla Západem řazena mezi země označované termínem postkomunistické. Ne sice proto, jak argumentují ortodoxní komunisté, že tady žádný komunismus za nadvlády KSČ prakticky, ani teoreticky nebyl, ale proto, že podle něj naše zem i tehdy patřila do západní kultury. Bohužel pro Havla, obrovská většina společnosti v ČR byla tehdy a dneska možná ještě mnohem víc, antikomunistickou. A dokud antikomunismus v politice a ostatní kultuře našeho veřejného prostoru bude dominující, bude naše republika reálně postkomunistickým regionem. Obyvatelé České republiky, díky vojenské intervenci v roce 1968, jsou na tom dokonce ještě hůře, než ostatní země bývalého východního bloku. Oni si navíc spojili antikomunismus velice úzce s antirusismem. Po rozpadu SSSR se pomalu, leč jistě, český antikomunismus metamorfoval navíc do rusofobie. Není to jenom současná situace na Ukrajině, která víc než přesvědčivě dokazuje, že nenávist k Rusku se v naší společnosti povýšila o strach z Ruska. Jde o přirozený psychický jev. Jako jsou nejortodoxnějšími odpůrci kouření napravení kuřáci, jako je nejvěrnější ženou bývalá prostitutka, tak kdysi doslovní vlezdoprdelisté vůči sovětskému Rusku jsou dneska jeho největšími nepřáteli. Klasickým příkladem může být kupříkladu senátor Štětina. Hlubinným zdrojem jejich chování je totiž zbabělost, nevíra v sama sebe, ve svou odolnost. Odtud pak pramení onen strach. Oni se děsí toho, že by opět propadli své obsesi a tak jsou extrémně nenávistní k Rusku, ke komunismu, ba ke všemu jenom trochu sociálnímu, či jinak evokujícímu předešlý režim. Pokud budou u nás existovat, dotud budeme postkomunistickou a pro Západ tedy jaksi mentálně postiženou zemí.

Bush ml., který vyhlásil válku s terorismem, do konce svého angažmá válčil v šedesáti státech, jak tvrdí investigativci Nick Turse, ale i další elitní novináři, jako je namátkou Jeremy Scahill. Tito se nyní týmově věnují válečnickým aktivitám současného obyvatele Bílého domu a dospěli k prozatímním obludným číslům. Za prezidentování Obamy uskutečnily USA šestinásobný počet útoků bezpilotními letadly než za Bushe ml. Celkem ve 134 zemích světa, což je 70% planety, dneska USA vedou utajovanou válku pod rouškou boje s terorismem. Americké speciální jednotky (Zelené barety, Rangeři, Navy SEALs, komanda Delta Force, dále pak specializované posádky helikoptér a bojových člunů atd.) operují téměř všude na světě. Při každém útoku dronu zahyne v průměru šest lidí, co je o dva méně, než za Bushe. Jen v Pákistánu, Somálsku a Jemenu bylo takto usmrceno 2 400 osob. Ani zdaleka nelze dokázat, že šlo vždy o teroristy a ne o kombatanty „vyzbrojené“ pouze motykou při obdělávání svého políčka.  Obama se osobně podepisuje pod tyto rozkazy k faktickým popravám, což v takovém rozsahu nedělal ani Hitler. Noam Chomsky označil Obamovu válku bezpilotních letadel za „zdaleka největší teroristickou kampaň ve světě“, která ve skutečnosti v zemích s tradicí myšlení formovaném krevní mstou, další teror jenom generuje. Při všech těchto operacích tajné útvary USArmy prakticky porušují suverenitu států, v nichž operují. Jde sice o jakousi válku malé intenzity, ale lidé v ní umírají. Údajní zločinci bez soudu a nikdo neví kolik dokonce nevinných. Je typické, že OSN k tomu mlčky přihlíží, ačkoliv jde o učebnicové porušování mezinárodního práva, které má tato instituce nejen chránit, ale adekvátní silou zabraňovat. A je proto vysoce cynickým chování, ve kterém bezskrupulózní válečný vrah ověnčený Nobelovou cenou za mír, drze v těchto dnech vytýká jiným, že porušují mezinárodní právo.

Obamova administrativa je vzteky bez sebe, že nemá šanci účinně ovlivňovat situaci na Ukrajině, nadtož tam dominovat, jak má v uběhlém čtvrt století ve zvyku. V posledních hodinách zveřejnila dokument, ve kterém konkretizovala deset Putinových lží. Byl by to jistojistě velice závažný čin, hodný pozornosti, kdyby veřejná Putinova prohlášení vyvracely veřejné důkazy. Jenže Putina ze lži obviňují americké zpravodajské služby. Za posledních dvacet let jistě ti nejprofláknutější lháři světa. Od svého krachu v symbolickém 11. září 2001, kdy nedokázali včas varovat svou zem, jdou špióni USA od skandálu ke skandálu, počínaje Husajnovými neexistujícími zbraněmi hromadného ničení po krachující oranžové revoluce v Arabských zemích. Putin podle mého soudu naprosto správně odmítá uznávat vzbouřence za vládu Ukrajiny. Nevidí proto žádný důvod k tomu, aby s nimi jednal jinak, než oni jednali s demokraticky ustavenou vládou, tedy silově. Vzbouřenci mohou být vůbec rádi, že se Putin nechová jako oni, tedy že sílu jen demonstruje – zatím. Jakmile ale  USArmy, prodloužená to Obamova ruka velící přežitku studené války zvané NATO, začne místo dosavadních siláckých řečí nějak jednat, mají se na Ukrajině na co těšit. Evropští členové, čti američtí poskoci, v NATO by si konečně měli uvědomit, kde bydlí. Zda ve společném asijsko-evropském, společném domě, či na americkém předměstí.

Na úvod jen několik nepopíratelných faktů z Ukrajiny. Skoro po tříměsíčních demonstracích v Kyjevě obsadili rebelové vládní budovy, rekonstruovali parlament, zvolili „dočasného“ prezidenta a ustavili „prozatímní“ vládu. Původní prezident, řádně zvolený ve všelidových demokratických volbách, se cítil ohrožen na životě a požádal v Rusku o svou ochranu. Autonomní moc na Krymu odmítla uznat nové vládce Ukrajiny, vyhlásila referendum o setrvání ve svazku s ní a požádala Rusko o podporu ve svém snažení. Rusko, které má na Krymu námořní vojenskou základnu, zvýšilo počet jejich vojáků na maximum, podpořilo svou ochranou autonomní proruskou moc a zabránilo provokaci, kterou měl být výsadek Ukrajinských vzbouřenců, jenž měl vyprovokovat krvavé střetnutí na Krymu. USA a EU považují novou politickou moc v Kyjevě za legitimní a nejenže s ní jednají, ale ji od samých počátků rebelie podporují. Čímž podle mne nechtěně svým odpůrcům po celé EU nabízí recept, jak je také možné likvidovat legální vlády. Ve své bezhlavé podpoře se však poněkud přepočítali. Určitě si nepřáli spor s Ruskem. Jenže Putin vycítil šanci. Když už se bál angažovat v Libyi, či Sýrii, Ukrajina je jiný tabák. A to nejen proto, že je sousedem. Ruští analytici jistojistě ví nejméně dvě věci. USA si netroufnou vojensky zasahovat v Ukrajině a Evropa zase si netroufne drasticky přerušit s Ruskem hospodářské styky. Takže oběma zůstává jen bezmocný „štěkot“. Tím zběsilejší, čím je beznadějnější. Pokud ale zůstaneme v rovině faktů, je jeden nejdůležitější a to nejen proto, že se již objevil. Ukrajinské vedení do světa vykřičelo provokaci, podle níž dostala Ukrajinská armáda od Ruska ultimátum ke kapitulaci. Tato zpravodajská hra fakticky zpustila onen poněkud živelný a nepromyšlený, leč až bezbřehý štěkot Západu. Již Otto von Bismarck říkával, že politik může lhát ve třech případech. PŘED volbami, ZA války a PO lovu. Každý jenom trochu přemýšlivý člověk ví, že při sporu dvou subjektů je potřebné slyšet každého z nich. Při tom ale v dnešní „informační“ době, v níž není důležitá hodnota informace, ale jen a jenom fakt, kdo ji první zveřejní, vzniká obrovské pole pro provokace, podvody a záměrná matení. V tom vidím obrovské riziko nepředvídaných událostí na Ukrajině. Stačí k tomu přitroublá provokace a v tak vypjaté atmosféře o tragedii nebude nouze. Osobně doufám, že k provokaci, podrazům až podvodům bude inklinovat Kyjev s podporou Západu, a jenom doufám, že chladný kalkulant Putin nenaletí. Dnešní Obamovu nabídku na řešení považuji za takový provokaci, ne-li otevřený podvod. Chce po Putinovi, aby stáhl Ruskou armádu z Krymu, že ji nahradí pozorovatelé OSN. Blbec. To by jich tam musel poslat alespoň milion a s tou nejtěžší technikou. Jinak armáda Ukrajiny by Krym ovládla za pár hodin.

Od poloviny minulého století znám jednu ze strategických doktrín USA, která by se dala shrnout do následující teze. Sovětský svaz, kterému Američané z propagandistických důvodů neřekli tehdy jinak než sovětské Rusko, obývá surovinami neobvykle bohaté území, zdaleka neodpovídající počtu jeho obyvatel. Jde fakticky o světové přírodní bohatství, na které nemají Rusové žádný přirozený nárok jenom proto, že se v těch prostorách narodili. Pokud Rusko světovému obchodu nedovolí, aby se na tomto, převážně neobnovitelném bohatství, mohl podílet, je svět oprávněn Rusko k tomu donutit třeba i silou. Od té chvíle jsem si byl jist, že USA jednou povedou horkou válku proti Rusku. Jak jsem již konstatoval, konec studené války otevřel prostor pro takovou horkou válku, válku o zdroje, která do té doby probíhala pouze ve skrytu chytlavějších ideologií. USA na počátku devadesátých let minulého století využily mocenského vakua k vytvoření unipolárního světa pod reálnou nadvládou své militární moci. Ta jim umožnila zvednout hledí a světu s drzým cynismem otevřeně sdělovat, že zdroje celé planety jsou jejich „národním zájmem“. První, skutečně globální impérium v dějinách tak bylo konstituováno jednoznačnou vojenskou převahou USArmy. Politická moc USA a především za ní se skrývající moc globálních financiérů, dosáhla takto reálně absolutní nadvlády nad světem. V dějinách zatím vždycky platilo, že v absolutním vítězství je vždycky skryta budoucí porážka. Pro nadvládu USA byla logicky skryta v možném spojenectví, spolupráci, nebo alespoň koordinaci zájmů všech ostatních aktérů světového dění. Unipolarita dávala šanci vygenerovat globální antiamerikanismus; doslova lze říci, globální hnutí „všichni proti USA“, i když zatím ne vždy a všude, ale zato pomalu a jistě. USA mají zatím bezmezně oddané dva velké ostrovy na okrajích „Heartlandu“, na jeho západě Velkou Británii a na východě Japonsko. Západ asijskoevropského kontinentu zatím lavíruje. Ovšem až půjde do tuhého, asi se projeví, že košile je skutečně bližší, než kabát. Jakmile začne být zdrojů opravdu vážný nedostatek, Evropané přilezou ke křížku, čili k Ruské zásobárně. Jenže do té doby o ni Rusové nesmí přijít. Mají největší zásoby především energetických surovin, ale i vody, dvou prvních, o něž bude globální bitka. Chce-li si Rusko udržet svůj celosvětový význam, musí své zdroje ubránit. Nelze se divit, že si proto drží odstrašující jadernou sílu. Ta je naštěstí mnohem lacinější, než nutná agresivní síla jeho potenciálních okupantů.