JE SOBOTKA SCHOPEN PODEPSAT I PŘÍKAZ KE SVÉ POPRAVĚ?

Je pochopitelné, že vedoucí pracovníci nejsou schopni časově zvládnout přečtení všech písemností, které musí podepsat. Leč jsou případy, kdy tak udělat musí. Takovým případem jsou určitě dokumenty historické ceny a jedním z nich je bezesporu žádost o jmenování ministrů své vlády, kterou premiér adresuje prezidentovi. Uvedený dokument nesmí obsahovat ani nepatrné pravopisné chyby. Že jsou v něm chybná jména, ba dokonce i mylné nominace, je naprosto nepřípustné. V zemi slušných vztahů mezi politiky by už minimálně prezidentův kancléř vyzval premiéra k rychlému doručení bezchybného podání. V našem případě si samozřejmě Zeman doslova vychutnal roli pana učitele peskujícího nepozorného žáčka, i když na druhé straně mohl dokonce jmenování vlády Sobotkovi zkomplikovat, za což by si tentokrát mohl premiér sám. Ve své příslovečné ješitnosti dokonce mohl nepečlivost v práci úřadu vlády vnímat jako pohrdání úřadem svým. Sobotkova výmluva, že na přílohách byla jména správně, jenom dokladuje reálný vztah těchto dvou politiků. Vztah synka a blahovolného, leč ironického pantáty. Zeman po volbách se Sobotkou prohrál už příliš hodně střetů a nakonec si premiér skóre tak neprofesionálně zpackal. Stačilo chvilkové podcenění důležitosti jedné písemnosti a Zeman se na veřejnosti mohl prezentovat jako přece jenom vítěz. Osobně mne jenom zajímá, zda Sobotka umí vůbec zvládat nutné byrokratické úkony, spojené se svým vysokým postavením.

SOVĚTSKÝ SVAZ NÁŠ VZOR, SPOJENÉ STÁTY NÁŠ CÍL

Hlavním heslem vládců celé epochy reálného socialismu byl slogan Sovětský svaz náš vzor. Oni sami jej svými rozhodnutími naplňovali natolik otrocky, že i v očích samotných vládců v SSSR byli někdy podezřelí a většinou stupidní. Nejednou sověti veřejně dokonce řekli, že oni se učí od nás, třeba z našeho systému školství. Současní vladaři našeho státu mají jinou psychickou úchylku. Dala by se označit mottem – USA náš cíl. Nepochybně se tak chovaly dvě poslední vlády, Topolánkova a Nečasova, které neustálými škrty sociálních výdajů země dohnaly zem na roveň situace v Americe. Tam, podle průzkumu z roku 2011, odborníci zjistili, že medián příjmů mužů, očištěný o inflaci,  dosáhl vrcholu v roce 1964 a od té doby se prakticky nezvyšuje.  To znamená, že téměř půl století prudkého vzestupu produktivity práce nepřineslo zaměstnancům prakticky nic. Veškeré příjmy z růstu ekonomiky shrábly firmy, jejichž zisky jsou v současné době, tedy v době doznívající hospodářské krize a vrcholícího zadlužení státu, nejvyšší od konce druhé světové války. Při tom zaměstnanci odevzdávají ze stagnujících mezd stále víc na soukromé pojištění, které nahrazuje sociální stát. Jen za posledních deset let stouply příspěvky na zdravotní pojištění o 90 procent, poplatky za studium na veřejných vysokých školách o 27 procent. Větší přísnost na chudé, snížení pojistného a rozval veřejného sektoru, nepřinesly více peněz pro ty, kdo pracují. Zapříčinily pouze výrazné zbohatnutí několika procent příslušníků nejvyšších vrstev. Prosperita při současném útlumu sociálního státu je tak rezervována pro ty, kdo slovy jednoho z ministrů bývalé Clintonovy vlády „dokončili své odtržení od americké unie“. U nás lidé o takto „úspěšných“ říkají, že jsou za vodou. Otázkou zůstává, jestli jsou až tak daleko, že už k nim nelze doplavat žádným způsobem, dokonce ani revolucí. Ta ba samozřejmě měla začít právě v USA. A pak by onen současně zrůdný slogan – Spojené státy náš cíl -, mohl přece jenom platit.

LEX KALOUSEK

. Zeman v mých očích získal kladné body. Sice s nekalými úmysly, ale přece jenom zprostředkovaně prosadil dobrou věc. Dvanáct let je totiž už platný, leč neúčinný, tak zvaný služební zákon. Politici se neustále nechtěli zbavit šance na politizaci státní správy, čti na dobré joby, když náhodou vypadnou z politiky, třeba kvůli nezvolení. Zeman svým tlakem na tvořící se koalici způsobil, že služební zákon bude konečně uveden v život. Ve své poťouchlosti vlastně nachystal past na Babiše. Vzal jej za slovo, že jako ministr financí, aniž bude snižovat daně, zlepší sociální standard většiny potřebných. Aby se Babiš ale mohl stát ministrem, bylo zapotřebí zrušit podmínku, že ministr musí mít lustrační osvědčení, na které Zeman od začátku souboje se Sobotkou stupidně trval. Služební zákon, který byl schválen před víc, jak deseti lety obsahoval ustanovení, že ministr nepotřebuje lustrační osvědčení, takže Zeman vyhlásil, že pokud sněmovna schválí, alespoň v prvním čtení služební zákon, pak Babiše jmenuje ministrem. Služební zákon sám o sobě je víc jak potřebný. Mimo jiné pomůže i v protikorupčním snažení, ale především postupně vysoce zprofesionalizuje a tím zefektivní a zkvalitní státní správu. Konečně rovněž splníme jeden z požadavků EU, jejíž představitelé nás mají pomalu plné zuby za neschopnost čerpat fondy, opakované neplnění slibů, ba dokonce za prokazatelný odpor vůči celému společenství. Osobně mně vadí, že nebyl jednoduše zrušen lustrační zákon, který je fakticky protiústavní, diskriminační, ale především účelový, protože se s ním operuje jen tehdy, když je to pro mocichtivce výhodné pro politický boj. A proč o zákoně o státní službě hovořím jako o Lex Kalousek? Protože on ho při jeho projednávání v tomto týdnu označil za lex Babiš. Jako je u něj obvyklé, pouze ale manipuluje s fakty. Jakoby zapomněl, že to byl právě on, kdo před dvanácti lety do něj prosazoval, aby ministři nepotřebovali lustrační osvědčení.

ZEVŠEOBECŇUJÍCÍ KOMENTÁŘ O SOUČASNÉM KAPITALISMU

Dnešní kapitalismus bývá nazýván kasinovým kapitalismem, který se vzdálil hodnotovým postulátům, na nichž vznikl. To už není „spořte, odkládejte spotřebu, neste odpovědnost“. Tam často není žádná individuální odpovědnost, protože vlastnictví je mnohdy hrozně difúzní, jde spíše o fondy. Nikdo neodkládá spotřebu, naopak jsme motivováni k utrácení peněz. A pak to jsou iritující záležitosti, kdy se určitému typu amerických společností podaří přivodit celosvětovou finanční krizi, ty společnosti se nechají zachránit státem, a jelikož jim přitekly peníze na účty, tak dospějí k názoru, že to byl úspěšný rok, a rozdají si bonusy, protože přece neskončily ve ztrátě.  To ve vás nevzbuzuje pocit sounáležitosti, naopak to ve vás vzbuzuje pocit, že ta společnost je vnitřně rozdělená, a že jste vždycky v té špatné škatulce. A vy nejste ten, kdo má ty bonusy a kdo drží ty politické páky. Jste ten, na koho se všichni odvolávají, všem jde o vaše dobro, ať už jako spotřebiteli nebo jako voliči, pro všechny jste jakoby král – ale vy si málokdy jako král připadáte. Takže znovu končíme u toho problému nedůvěry a odcizení. Tolik anonymní text, který jsem nedávno obdržel.

BEZ KOMENTÁŘE

Na světové síti je k dispozici zajímavá animace, http://reporti.net/polis/video-1945-1998-rytmus-2053-jadernych-vybuchu trvající necelých patnáct minut. Představuje historii všech 2 053 výbuchů jaderných bomb od jejich vzniku v roce 1945. Jde konkrétně o 1032 náloží vyrobených v USA, 715 Sovětských, 210 původem z Francie, 45 Britských, 4 Indické a dvě Pákistánské. Animace končí rokem 1998. Od té doby provedla jaderné výbuchy už jenom KLDR v počtu tří. Mezinárodní komise pro radiologickou ochranu vypracovala model, podle kterého na následky radiace z výbuchů zemřelo na rakovinu skoro 1,2 milionu lidí. Evropská komise pro radiační riziko odhadla riziko dokonce na 61,6 milionu postižených rakovinou.

USA UŽ VYHROŽUJÍ I UKRAJINĚ

Samolibost vládců vojenského hegemona planety opravdu nezná mezí. Obamova administrativa oznámila před několika dny světu, že potrestá vládu Ukrajiny sankcemi, pokud bude použito násilí proti demonstrantům, kteří – podle jednoho z Amerických senátorů – prý „volají Ameriku na pomoc“. Není tajemstvím, že supervládci USA mají ve svém dlouhodobém programu jako jeden z významných prvků svého tak zvaného „národního zájmu“ nejen odtržení Ukrajiny od „Velké Rusi“, ale dokonce rozbití i samotného Ruska. Není se proto co divit, že po „pádu železné opony“ zpravodajské sítě CIA vyvinuly v tom směru na Ukrajině nejednu aktivitu od „Oranžové revoluce“, až po dnešní „lidové“ demonstrace. Za opilce Jelcina to všechno vypadlo pro Američany slibně. Jenže Američtí „bílí koňové“ na Ukrajině se začali prát mezi sebou. Juščenko a Tymošenková nejenže táhli každý za jiný provaz, ale rovněž si při tom každý z nich vytvořil svou klientelistickou síť všeobecné korupce. Je dlouhodobě známo, že zpravodajci USA jsou stejně pyšní, jako vládci této země. Proto asi obojí ztrácí rozum. Mimo jiné nějak špatně vyhodnocují i současnou sílu Ruska. Že by ještě fungoval syndrom „Jelcin“, sice tělesně medvěd, ale s prochlastaným mozkem neschopným vést cokoliv, nadtož druhou vojensky nejsilnější mocnost světa? Asijskoevropský superkontinent, navíc s celou Levantou, je pro USA nezvladatelný, to by si už konečně měli Amíci přiznat. Rusové, kteří už dávno pochopili, že ve spojení s ČLR jsou silnější než USA, si budou moci ve svém sousedství dovolit brzy i to, co ještě před deseti lety vůbec nepřicházelo v úvahu. Tedy zasáhnout na Ukrajině i vojensky, což USA nikdy udělat nemohou. A Evropa? Pokud bude na jmenovaném superkontinentu služkou zájmů USA, tak spolu s nimi půjde od válu. Bohužel do úplné nicoty, protože navíc zásadní světové dění se přesune z Atlantiku do Pacifiku. A tam mimo jiné Čína bude potřebovat zase pomoc od Rusů. Takže dokud se Američanům nepovede vrazit klín do spojenectví ČLR- Rusko, může si o světové hegemonii už nechat jenom zdát.

ZEMANOVY PROTIVLÁDNÍ OBSTRUKCE

Prezidentova hra na stárnoucího mocnáře, ve věci jmenování vlády, začíná pomalu vrcholit. Zemanova vláda pod vedením „guvernéra“ Rusnoka už zemi vladaří víc jak půl roku a dokonce bez důvěry ze strany sněmovny. Jelikož ale „rusnokovci“ nezískali důvěru „zástupců lidu“, což byla pro Zemana první a zásadní porážka od parlamentu, nemá už jejich vládnutí pro Zemana praktický význam, jelikož jejich misii není schopen prodlužovat a za druhé proto, že oni v demisi si nemohou troufat opravdu vládnout. Zemanovi proto již mnoho měsíců nejde o to, aby svou vládu udržel co nejdéle, ale především, ne-li jenom o to, aby se mstil Sobotkovi. Když díky spiknutí svých knechtů v ČSSD přišel Zeman o možnost Sobotku nejmenovat premiérem, tak se mu celé povolební období snaží všemožně vyhrožovat, klást až nesmyslné podmínky a dokonce skrytě vyhrožovat. To období se pomalu chýlí ke konci. Za prvé, Zeman slíbil Sobotku zítra jmenovat premiérem. Za druhé, vláda je sestavena.  Ovšem prezident ve svém, neskonalém vrchnostenském výkladu Ústavy, se rozhodl zdržovat jmenování ministrů tím, že si osobuje právo vést debatu s každým navrženým na ministerský posed. Asi počítá s tím, že přece jenom některé zvyklá a tím Sobotku oslabí, ba dokonce ještě jeho jmenování nakonec bude moci zrušit, protože se následně rozhádá koalice. Zeman až příliš riskuje. Velmi rychle totiž roste počet jeho voličů, kteří už mají plné zuby jeho eskapád. A o politicích přece už vůbec nemusí pochybovat, že ho mají doslova po krk a že se už určitě chystají na to, aby mu všechno spočítali. Naprostá většina právníků, odborníků na stát a právo, jim předkládá v tisku i v diskusích až nadbytek argumentů.

K NOVÉMU ZÁKONU O VYSOKÝCH ŠKOLÁCH

V akademické obci se vede vášnivá debata o přípravě zákona o vysokých školách.  Nebylo by na tom nic k divení, pokud by nešlo o zákon poněkud účelový. Iniciací jeho urychleného přijetí bylo Zemanovo odmítnutí jmenovat profesora, což je podle mne příliš nicotný důvod ke změně nejen zákona, ale dokonce Ústavy. Každý, kdo kandidoval na funkci prezidenta věděl, jaké jsou její povinnosti, vyplývající z Ústavy. Pokud některé neměl v úmyslu plnit, neměl kandidovat, nebo měl jasně voličům sdělit, že hodlá tu, či onu konkrétní kompetenci změnit. Jsem proto toho názoru, že měnit Ústavu kvůli vrtochům jakéhosi střečkujícího starocha, nemá opodstatnění. Zeman se tváří, že se vzdává jakéhosi svého práva, ale to je zásadní omyl. Krutou pravdou totiž je, že odmítá plnit svou ústavní povinnost a to by se nemělo promíjet nikomu. Takže by měl, coby zákonů dbalý politik, abdikovat. Na druhou stranu je pravdou, že v současnosti je vysokoškolských profesorů obrovské množství. Ne jako na začátku minulého století, kdy tato tradice u nás vznikla. V právním státě by tedy v prvé řadě měl být vydán zákon o změně statutu profesorů VŠ a pak teprve měnit způsob jejich jmenování, čili Ústavu. Osobně nevidím žádný důvod, aby akademičtí učitelé získávali tituly profesora na celý život a dokonce v jakémsi obecném pojetí. Profesory by měly podle odborných potřeb „vytvářet“ katedry, či fakulty a jmenovat by je měl pouze rektor a to jen na dobu, po níž učiliště jejich potřeby využívá. Pokud s titulem odejde konkrétní osoba do penze, tak by se snad její titul mohl uchovat ve formě „emeritního profesora“. Popsaný způsob jmenování profesorů by podle mne i posiloval autonomii vysokých škol, po níž tyto stále více volají.

NÁVRAT LIDOVCŮ

Když se Lidovci v předminulých volbách nedostali do Sněmovny, uváděla se různá zdůvodnění oné události. Nikdy jsem si ale nevšiml, že by mezi nimi bylo vzpomenuto to, jež bylo podle mne rozhodující. Lidovci v postavě Čunka ztratili důvěru onoho malého zbytku svých voličů, kteří se rekrutují z jihu Moravy. Ti Čunka odmítali pro jeho rasismus, korupčnost a podivuhodné bohatnutí. To všechno se na bohabojném a především pracovitém Slovácku a okolí nenosí. I když je Čunek ještě pořád senátorem, Lidovci o něm nyní nemluví. A dělají dobře, že ho nejen neprotěžují, ale vůbec nepřipomínají. Dnešní jejich vedení má a bude mít již tak dost velké problémy. Po návratu do sněmovny by jim spíše svědčilo zůstat v klidnějších vodách opozice, než být ve vládě a ještě k tomu prakticky v opozici proti několika zásadním předvolebním slibům dvou zbývajících koaličních stran. Poslanci, ale především členové vlády z KDU-ČSL si nebudou moci dovolit dělat nějaké větší chyby, jinak opět ztratí přízeň prakticky regionálních voličů a to by asi znamenalo definitivní odchod z politické scény.

KDY VLASTNĚ ZEMŘEL ŠARON?

V Japonsku se prý za datum narození pokládá den početí. Sice nevím, zda to je skutečnost zapsaná v osobních dokumentech, ale zmíněná myšlenky mne přivedla k otázce, uvedené v titulku. Jmenovaný izraelský politik, ba spíše především válečník, utrpěl ve svých nedožitých 77tinách – 4. 1. 2006 cévní mozkovou příhodu. Od té doby už jenom existoval ve vegetativním stavu. Z kómatu se totiž neprobral. Letos 11. ledna, čili po celých sedmi letch, zemřel a dneska byl pochován. Osobně mne zajímá, kdy fakticky zemřel. Z vědeckého – tedy medicínského hlediska, je to nezpochybnitelné, ale co z hlediska různých náboženství, či dokonce z hlediska obecného duchovna?