A CO TAK SEBRAT JIM IMUNITU ÚPLNĚ?!!

Senátoři Miroslav Antl a Eliška Wagnerová navrhli novelu trestního zákona, která by omezila poslaneckou imunitu. Návrh reagoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který svým rozhodnutím vyňal bývalé poslance Tluchoře, Šnajdra  a Fuksu z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, kteří jejich rezignaci na funkce označili za korupční jednání, jelikož za odměnu získali výnosné posty. Jsem toho názoru, že Nejvyšší soud nejenže překročil svou pravomoc, ale především se choval protiústavně. Senát návrh svých kolegů dneska zamítl. Je mi celkem jedno, kdo ze senátorů jak hlasoval. Ovšem pokud i v senátu jasně ovládaném ČSSD neprojde návrh na rozumné omezení imunity, pak jsem toho názoru, aby jim imunita byla odebrána úplně. Vždyť za současného stavu se politici na půdě sněmovny mohou beztrestně snad i pozabíjet a nemusí to být nakonec trestným činem, pokud se najde soudce, který to uzná za „projev svobody“ na půdě parlamentu. Když nebudou mít imunitu, tak alespoň budou muset být k sobě slušní a už vůbec si nebudou moci dovolovat urážet dokonce občany, jak to často stává. Začněme s bouráním oligarchie, skryté pod pláštíkem jakési demokracie zrušením jakýchkoliv privilegií poslanců.

ZÁDRHEL ZASTUPITELSKÉ DEMOKRACIE

Známý komentátor Mitrofanov uveřejnil v sobotním vydání deníku Právo text, jímž obnažil další problém zastupitelské demokracie. Celý poslední sloupec jeho komentáře si zde raději zacituji: „…Babiš nebude moci existovat ihned ve třech různých podobách a ve všech skutečně fungovat bez narušení podstaty látky. Jinak řečeno, nemůže být hodnověrný, kdy bude zároveň řídit jako firemní diktátor Agrofert nebo přinejmenším mít na jeho řízení základní vliv, ve stejnou chvíli působit jako člen demokratické vlády ve vysokém postavení a k tomu ještě dodržovat pravidla parlamentní demokracie jako poslanec. Dokud to byl jen velký muž byznysu, nebylo jeho chování prioritně ve veřejném zájmu. Když se ale dobrovolně dal do služeb státu, máme všichni nárok po něm chtít, aby si vybral, čím chce být. Zda predátorem, či zaměstnancem voličů“. Konec citace. Předpokládám, že Mitrofanov je alespoň natolik demokratem, že neupírá nikomu, tedy ani miliardáři, aby se stal profesním politikem. Pouze asi chce vnutit čtenářům představu, že poslanec, který se pro dobu výkonu mandátu vzdá vedení firmy, s ní automaticky už nebude mít opravdu, „doopravdy a docela skutečně“ naprosto jistě, nic společného. Což je buďto naivita, nebo krytí podvodu. Právě naopak. Je potřebné, aby všichni nejen politici, ale i občané věděli, že takový poslanec při každém svém projevu, při každém jednání či nakonec samotném hlasování je tím, čím opravdu je, tedy velkopodnikatelem. Dlouhodobě demokratické země s „dospělácky“ vyvinutou politickou kulturou, mají již dávno v jednacích řádech parlamentů klauzuli, která každému poslanci nařizuje, aby před svým vystoupením řekl, zda je na projednávané věci nějak osobně zainteresován. Pokud jsme země alespoň trochu demokratická, není možné, abychom komukoliv zakazovali účast na „službě státu“, ani ve vládní funkci. Jen musíme najít mechanismy, podle nichž všichni jasně dokáží posoudit, kdy takový politik ještě vykonává službu státu a kdy už jenom sám sobě. Nemohu se zbavit dojmu, že Mitrofanov je dobrým komentátorem pouze tehdy, když píše o vnitřních vztazích v ČSSD. Jakmile však zabrousí do obecnějších politických problémů, tyk na sebe příliš rychle prozradí, že v podhoubí jeho myšlení něco chybí.

CO JE TÍM VE SKUTEČNOSTI ZAMÝŠLENO?!

Celý život jsem podrobně sledoval knižní produkci v naší zemi. Proto nemohlo uniknout mé pozornosti, že brzy po převratu se v prodejnách knih objevovaly neobvykle výpravné, také přiměřeně drahé, publikace o generálech německého wehrmachtu velících vojskům za druhé světové války, o konkrétních úspěších významných německých vojáků v té zabíjecí hysterii a podobné. Napřed jsem to vnímal, jako poněkud prostoduchý pokus o komplexnější pohled na historii druhé světové války. Leč pak začaly vycházet knihy o samotném Hitlerovi a nejen o něm, ale o jednotlivých aspektech jeho života, vztazích, myšlenkách a činech. Samozřejmě pak i o celém hnutí jeho nástupu k vůdcovství nad národem svým i obyvateli Evropy. To už mi vážně začalo vadit. Nikdy jsem žádnou ze jmenovaných publikací nečetl, ale vadila mi samotná jejich existence. Naopak mi nevadilo, když byl do češtiny konečně přeložen Mein Kampf. Byl jsem rád, že i Češi si mohou přečíst, pokud to vůbec někdo dokáže dočíst až do konce, příliš průhledné stupidity nacistického „fírera“. Naprosto jsem ale zpozorněl, když účel oněch publikací převzala televize a dokonce veřejnoprávní. Tehdy jsem si všímal, že se sice vždy tvorby tvářila jako odsudek, jenže…proč pořád dokola prezentovat Hitlera, a až do detailů hovořit o celém dění v tehdejším Německu? Proč neustále rozebírat, dokonce z odborného pohledu vojenských stratégů “ bitvy na východní frontě“? Proč doslova studovat Hitlerův život, motivaci jeho touhy po moci, dokonce i jeho soukromí prezentovat skoro pod drobnohledem? Začal jsem hledat odpověď na otázku nejen proč, ale kdo si neustále přeje, aby byl Hitler a jeho doba neustále na obrazovkách?! Komu záleží na tom, aby se prostě a jednoduše na něj nezapomnělo. Odpověď se přece nabízí sama. O kom se pořád mluví, ten je čím dál populárnější. Podvědomě ho, i kdyby to byl sám satan, lidé vnímají a berou za cosi známého. Koho nechci, tak o něm přece pořád nemluvím. Manipulanti celosvětovým veřejným míněním si jednoduše pod pláštíkem odsuzování, dovolují hitlerismem nasáknout co nejsilněji celý veřejný prostor. Proč asi. No protože jim to vyhovuje. Protože navykají lidi na to, že se jednou jeho „památka“ v podobě nápodoby vrátí. „Oni“ ho potřebovali kdysi a budou ho potřebovat zas!

CHA, CHA, CHA

Španělský soud vydal zatykač na prezidenta Čínské lidové republiky za, jak to zdůvodnil, „údajnou genocidu v Tibetu“, která by se měla – asi podle ne závislého myšlení zmíněného soudu – veřejně, tedy před zraky světa, soudně vyšetřovat. Pokud to není poněkud brzký silvestrovský vtip, tak na větší stupiditu globalizujícího se práva budeme asi ještě dlouho čekat. V prvé řadě již právní řád Španělska, který dovoluje stíhat kohokoliv za cokoliv, je poněkud mimo mísu. Od počátku takový přístup vnímám jako postkoloniální drzost Španělska, jímž jeho „politici“ chtějí zasahovat do vnitřních záležitostí především v hispánských státech Jižní Ameriky. Za druhé pak politickou páku v boji proti mocím, ohrožujícím panující politický systém v samotném Španělsku. V neposlední řadě pak známý cynismus všech zločinců, kteří získali moc a etablovali se díky takto získanému bohatství do společnosti „slušných“ lidí. Jedné z největších genocid v historii se dopustili, pod znameními katolické církve, právě Španělé v Jižní a Střední Americe, kde zabili tři čtvrtiny jejího obyvatelstva, zbytek zotročili a z celého kontinentu vydrancovali zlato. Za jeho pomoci se pak stali v jednom období dějin vlivnými pány Evropy a získali punc velmoci. Málokterá země na světě je tak zřetelným dokladem toho, že její bohatství je „kryto“ zločiny, jako Španělsko. A to chce nyní, když si již nakradlo a získalo vážnost, někoho soudit? Mělo by chodit kanálama, jak se říká. Minimálně jejich král by měl všechen svůj majetek vrátit indiánům. A pak, možná, by mohli mudrovat.

JÁSOT PRAVIČÁKŮ

Pravicová dogmatika v reálu získala další vítězné body. Statistický úřad z poloviny minulého měsíce konstatoval, že stále více penzistů má zájem být dále zaměstnán. Podle našich vládců je to důkaz, že zdravotní stav populace se ve stáří zlepšuje a dožití, především pak pracovní aktivita, může trvat stále déle. Čti to důkladně, půjdeš do penze v sedmdesáti a ještě budeš pracovat a rád. Bodejť ne, když ti penze bude stačit tak akorát na živoření. Druhým důvodem k jásotu, jímž se pravice utvrzuje v pravdivosti svých předpovědí je, že stále více zaměstnanců je ochotno dojíždět do zaměstnání na větší vzdálenosti, jak s povděkem konstatovaly televizní zprávy začátkem října nad jedním, jistě nezmanipulovaným průzkumem veřejného mínění. Dokonce s ideologicky nezpochybnitelnými titulky jako: „Krize zaúřadovala“, či „Všechno špatné je k něčemu dobré“. Zotročování populace globálním kapitálem tedy v reálu zdárně postupuje. Jenže přes halas pravice zatím většina veřejnosti nezaznamenává, že již i u nás se začíná slovo kapitalismus opět vracet do obecné mluvy v rozměru, který odhalil Marx, což přivodilo v dějinách stav, kdy pravici nakonec zmrzl jásot na rtech.

TŘI VRSTVY ROZPORŮ V ČSSD

V naší zemi existuje celá plejáda publicistů a jinak aktivních lidí, kteří zlehčují spor mezi nejvyššími představiteli ČSSD, jenž se provalil těsně po volbách. Útočnější z nich převrací dokonce fakta, osočují média, jmenovitě pražská, z pořádání honu na čarodějnice, snižují se ke spekulacím, ba dokonce k logickým nesmyslům. Jako ilustraci posledního si dovoluji uvést, že každého, kdo kritizuje prezidenta, zvrhle označují za fandu jeho soka ve volbách. Tím ale pouze dokazují, že soudí jiné podle sebe. Jelikož nekriticky fandí Zemanovi, tak lidi s jiným názorem na něj podezírají z fandovství ke K.S. Spory v ČSSD a nejen v jejím nejužším vedení, mají kromě viditelné bitky person ještě dvě vrstvy. Pod bojem o koryta je skryt souboj dvou skupin funkcionářů. Jedna chce modernizaci strany, spočívající především ve spolupráci s širokou paletou občanských iniciativ a nestranických aktivistů, jakož i otevření podílu na tvorbě programu strany levicovým intelektuálům. Tuto snahu torpéduji straničtí zasloužilci, protože se cítí ohroženi aktivitou především mladých lidí a o intelektuálech žvaní jako o „Pražské kavárně“. Ještě hlouběji, tedy pod hrubě popsanou vrstvou zdánlivého sporu o politickou taktiku, je skryt naprosto zásadní spor. Je to rvačka o peníze, o financování strany. Jednak o způsobu, ale především o návaznosti na bohaté subjekty. Každý, kdo stranu finančně podporuje, čeká totiž protislužbu a tak za Sobotkovci se skrývají jiní donátoři, za Haškovci zase jiní, ale především více než donátoři, zkušení a superbohatí loutkoherci, jejichž zájmy musí ti viditelní a zdánlivě volení, prosazovat.

SANTA KLAUS UŽ PŘIJEL

Svatý Martin sice nepřijel na bílém koni, leč naše ČNB přijela na oři inflace. Nechci tady plýtvat rozumy kopírujícími novodobé ekonomy, čti odborníky, kteří dovedou analyzovat vše, co se událo, ale zatím nikdy nedovedli předpovědět, jak se bude hospodářství vyvíjet v budoucnosti. Selským rozumem pouze konstatuji následující. Všichni naši občané obdrželi od cedulové banky ČR nezvyklý vánoční dárek. Zdražování. Pravé to antilidové opatření. Banka pod velením mladého guvernéra zavinila nejen vyšší výdaje na nákup dárků, ale především nám zvedla spotřebitelský žlab pro vánoční a silvestrovské povyražení. Souhlasím s těmi, kteří dokonce tvrdí, že opatření ČNB není ničím jiným, než pokračováním škrt reforem, které už je nemůže provádět Nečasova kompanie a Rusnokovci si to přece jenom nemohou dovolit, protože by poškodili „image“ skutečného předsedy současné vlády. Nota bene, který přece není v demisi. Není proto divu, že Rusnok krok banky uvítal a Zeman zdánlivě ne. Ze všeho nejstupidnější však bylo Singerovo zdůvodnění „devizové intervence“. Prý se tím podporuje zvýšení exportu, což následně zvýší zaměstnanost, čímž pak poroste spotřeba, která v konečném, díky konkurenci, způsobí snižování cen. Klasický to příklad katedrového ekonoma, nemajícího o skutečném dění v hospodářství ani potuchy a slepě věřícího ve vypreparovaná dogmata tržní ekonomiky, která nikdy, nikde neplatila. A nebo!!? Naopak příliš vychytralého služebníka nejvyšších světovládců, tak zvaných globálních financiérů, neviditelné to, nepersonalizované jediné moci celého světa.

TŘI PILÍŘE SKUTEČNÉ MOCI

Všichni teoretici demokratické moci hovoří o jakýchsi třech jejích složkách, doslova pilířích, jejichž interakce prý působí, nebo alespoň má působit, jako soustava brzd a ovlivňování, zjišťující mocenskou rovnováhu ve státě. Myslím si, že pokud to někdy vůbec platilo, tak jen v bohatých státech a to pouze do druhé světové války. Od té doby platí jiné tři pilíře moci, každé moci, demokratické nevyjímaje. Jsou jimi banky, televize a armáda. Televize veřejnost zhloupne, armáda uhlídá vzpurné a banky na to všechno poskytnou finance. Za pomoci těchto tří institucí ovládá neviditelná, abnormálně nepočetná skupinka osob bez národnosti a státní příslušnosti celý svět. Všichni ostatní si musí dávat jenom dobrý pozor, aby nebyla zkonstruována ve vesmíru umělá planetka, která by pojala tak půl milionu lidí, kteří by přežili vylidnění naší planety.

NALEJME SI ČISTÉHO VÍNA, LEVIČÁCI

Za celou popřevratovou dobu jsme vyhráli jen jedny volby do sněmovny a ty jsme ještě prokaučovali. Špidla totiž patřil do skupiny zdánlivých levičáků, chovajících se ortodoxně středově. Vždyť přece byl předsedou sociální demokracie, strany tradičně revizionistické v celém světě. V zemi postreálného socialismu pak navíc s historickým odporem ke komunismu, ba i socialismu, do té doby autentické to levici. Když k tomu připočteme ještě Špidlův osobní pocit, že mu KSČ nedovolila naplňovat jeho ambice, máme celkem jasno, proč se z něj stal politik inklinující ještě více e zpozdilému polistopadovému antikomunismu, než mnozí zarytí pravičáci. Sečteno a podtrženo, levice prakticky ani tehdy nevyhrála, protože ČSSD v celé polistopadové době nebyla reálnou levicí a za Zemanovy vlády, která přecházela volebnímu vítězství ČSSD pod vedením Špidly, už vůbec ne. V této zemi je levice dokonce v obrovské menšině. A to od převratu v listopadu 1989. Největší vinu na tom mají představitelé KSČ, protože pod jejich vedením se nerozvíjelo tvořivé poznání společenského dění. V dobách lidového vzepětí proto všichni občané převzali ideová hesla z druhé strany barikády studené války. Myšlenkový svět celé země okupovali tvůrci demagogie totality, lidských práv, demokracie a svobody, velikých to slov, jejichž reálnou náplň noví mocní, jako všichni před nimi, zneužívají pro naplňování jen a jenom svých vlastních zájmů, na úkor většiny občanů. Současná levice není pořád schopna ani nástupu na cestu reálného odporu proti současné ideologii globálního kapitalismu, což je první nutnou podmínkou k vytvoření šance na úspěch každého současného politického soutěžení.

ZÁKLADNÍ PROBLÉM LEVICE V ČR

Po každém volebním neúspěchu levice se objevuje řada myslitelů, kteří volají po vzniku nové levicové strany. Jako prvá se pak diskutuje otázka, zda je v současném spektru stran vůbec místo na novou levicovou politickou stranu. Samozřejmě že je. Levice již dávno vykrystalizovala na tři základní typy. Revoluční komunistickou, reformní socialistickou a revizionistickou sociální demokracii. První dvě jsou vůči současnosti stranami antisystémovými, čili chtějí změnu kapitalismu. Jedna se nebojí dosáhnout toho revolucí, druhá postupnými reformami. Třetí strana je fakticky už podle momentálního chování pravice více, či méně na pozici středu, protože jí jde jen a jenom o humanizaci kapitalismu. Komunisté k revoluci inklinují proto, že jsou přesvědčeni, že příslušníci privilegovaných vrstev dneška se nabytého postavení a vlastnictví bez boje nevzdají. Ačkoliv to byli v dějinách jen a jenom jejich političtí předkové, protokomunisté (předáci reálného socialismu), kdo jako první za celá tisíciletí se vzdali nadvlády „demokraticky“, bez krveprolití. Jen oni se dokázali vzdát moci, jakmile poznali, že občané je už nechtějí. Napomohlo tomu především to, že jejich privilegia nebyla tak obrovská, aby stálo za ně bojovat se zbraní v ruce. Především neměli nesouměřitelně obrovské majetky. V naší současné rodině politických stran tedy místo na třetí levicovou stranu je. Chybí totiž skutečná socialistická strana. Pokusil se o její založení Paroubek, po odchodu z ČSSD, který byl od samého svého počátku socialistou a ne sociálním demokratem. Proto se na něj soustředil nevybíravý odpor pravice. Osud jeho strany názorně ukazuje, že ale není vůbec rozhodující, zda existuje prostor pro nějakou stranu. Důležité je, aby taková měla dost finančních prostředků a denní prezentaci v televizi. Peníze a celostátní, především „veřejnoprávní“ televize, jsou podle mne jedinými šancemi pro politickou stranu. Levice má možná ještě jednu šanci, početnost. Pokud by se levici podařilo vytvořit masovou stranu, pak by její vliv mohl být alternativou peněz i televize. Jen je asi třeba najít metodu, jak k tomu využít moderních komunikačních technologií.