SVĚTOVÍ ČECHÁČCI

Když jsem po zvolení Zemana prezidentem konstatoval, že éra havloklausismu bude pokračovat, myslel jsem tím především etapu dějin naší země, kterou modelují superčecháčci. Prvním byl sám Havel, který ze svých elitářských výšin uvedené slovo doslova nadužíval a prakticky o každém, kdo měl jiný názor než on koktal, že je „čecháček“. Klaus toho slova nepoužíval, ale jenom proto, aby se zásadně odlišoval od svého předchůdce na Hradě. Zeman ho také nepoužívá, zatím, leč jak Klaus, tak i on očividně pohrdají každým, kdo v jejich očích nedorostl jejich výšin. Osobně slovo čecháček nesnáším. Jednak nevím, kdo je tím míněn, ale především proto, že jsem Moravan a označovat mé rodáky za čecháčky považuji za nejhorší projev nacionalismu Čechů. Přesto ale tvrdím, že náš stát v postavách Havla, Klause a Zemana vyprodukoval superčecháčky. Všichni tři trpí společnou chorobou. Myslí si, že jsou osobami světového významu, ačkoliv v dějinách světa nic neznamenají, ba dokonce je prakticky ve světě nezná nějakých sedm miliard lidí. Havla opravdoví světoví politici vnímali jako neškodného fantastu a každý realistický státník se s ním nechal rád vyfotit jako s exotickým tvorem. Klaus ve své pýše ani nepostřehl, že je všem normálním lidem, tedy nejen státníkům, k smíchu. A Zeman? Ten se chce vyvarovat chyb svých předskokanů, takže prahne po tom, aby náš stát reprezentovat v mezinárodním prostoru sám. Pochopil, že Ústava mu jinou šanci na projevy svobodné vůle, čti jeho intelektuálského radikalismu, nedává prostor. Jsem přesvědčen, že jeho mezinárodních eskapád si ještě užijeme a stejně tak jsem přesvědčen, že nakonec bude ze jmenované trojice čecháčkem největším, čti mezinárodně naprosto bezvýznamným, leč o to více sebevědomým mluvkou.

JAK ZASTAVIT ZEMANA?

Redakce Britských Listů (BL) mně již třikrát odmítla publikaci textů na téma Zeman. Zdůvodnění bylo vždycky stejné. Prý jsou subjektivní a spekulativní. Poslední z nich, napsaný přesně před měsícem, reagoval na prvé kroky toho tělesně chátrajícího obra v prezidentské funkci, zatímco prvé dva se týkaly jeho negativního vlivu na ČSSD a na politiku v zemi. Oznámil jsem redakci BL, že Zeman nebude předmětem mých textů. O to víc ale budu o něm psát ve svém blogu. Z prvých zahraničních návštěv jasně plyne, že Zeman je nejen nenapravitelný, ale že se k jeho nešvarům přidala ještě pýcha plynoucí z mylného přesvědčení, že vlastní jakýsi vyšší mandát, plynoucí z volby všemi občany. Havel svým chováním na Hradě nezapřel, že byl celý život elitářským oligarchou, se sklony k diktátorství. Klaus s přibývajícím věkem už vůbec nedokázal kontrolovat své negativní vlastnosti, takže odcházel už jen jako ješitný stařík, z jehož bývalého ekonomistického diktátorství zbyl jenom nenávistný antisocialismus tvrdohlavého individualisty, kombinovaný se zarputilým odporem k jakékoliv občanské aktivitě. Zeman na Hrad přišel jako tlučhuba, zdivočelý intelektuál sám sebe považující za radikálního liberála s jakýmsi neurčitým sociálním cítěním, projevujícím se zatím jen a jenom v řečnění. Společným rysem zmíněné Hradní trojky bylo jejich přesvědčení o své obrovské výjimečnosti, která je doslova předurčovala k vyjadřování se ke všem událostem a každému významnému člověku, k zasahování do všech dějů na planetě, k mentorování všech domácích politiků a v prvé řadě nadřazování svého názoru nad vědomí veškerenstva, ba dokonce povýšení svého svědomí na božská sdělení. Zeman hned při prvních zahraničních cestách prokázal, že bude našemu státu škodit daleko víc, než Havel s Klausem dohromady. Jsem přesvědčen, že je nutné ho zbavit funkce. Za jednu z možností bych navrhoval změnu Ústavy. Všechny strany by, alespoň v této věci, dokonce v pudu sebezáchovy, měly spojit své snahy k jednotné akci. V první fázi by měly doslova naprosto osekat prezidentské pravomoci a v druhé fázi tuto postmonarchistickou funkci zrušit. Naše Ústava je co do ústavních činitelů zbytečně předimenzovaná. Pokud máme dvě komory parlamentu, pak vůbec nepotřebujeme prezidenta.

U NÁS NA HRADĚ

Ve včerejším vydání deníku Právo je publikován tradiční sobotní rozhovor. Tentokrát s novučičkým kancléřem Hradu, kterého zpovídá Jiří Ovčáček, kdysi pracovník ČSSD, kterého vyhodili pro, ne-li neschopnost, tak určitě pro lenost. Zemanův kancléř Mynář, který se jako předseda SPOZ v Osvětimanech nechal znovu zvolit do čela krajské organizace Zemanovců ve Zlíně, v rozhovoru vystřelil první Zemanem nařízenou střelu. Vyhlásil, že tvůrci amnestie jsou Jakl, Hájek a Hausenkopf, jejichž dílko vzal Klaus gentlemansky, což Mynář dvakrát zopakoval, na sebe. Zeman tím pokračuje ve své soukromé snaze navazovat na staré vazby s Klausem. Počítá totiž s tím, že v budoucím souboji s pravděpodobnou vládou ČSSD, bude využívat schopností týmů kolem exprezidenta. I v tom směru kancléř poslal jedovatý vzkaz, tentokrát předsedovi ČSSD, když souhlasil s hodnocením Ovčáčka, pro nějž je rekonstrukce stínové vlády přepsáním výsledků posledního sjezdu ČSSD. Aby to nebylo všechno, Mynář se zamontoval i do Fischera. Ovčáček konstatoval, že prezidentští kandidáti už odevzdali účetnictví za kampaň, a jen týmy Zemana a Fischera konstatovaly, že jim zůstaly nevypořádané některé částky. Mynář se suverenitou zkušeného mafiána ve své odpovědi o problému Zemanova týmu řekl jednu větu a jinak hovořil, slušně řečeno pomlouval, ve zbylých dvou odstavcích tým Fischerův. Za zmínku stojí, že Mynář, když mluví o svém novém působišti, užívá obrat „u nás na Hradě“, což z celého rozhovoru považuji za nejcharakterističtější znak nového kancléře. Že se mu za pár týdnů už podařilo najít „obětní beránky“ trestuhodné amnestie, to on sám považuje spíše za vedlejší produkt své vazalské služby Zemanovi.

TVRDOHLAVOST HODNÁ VÝZNAMNĚJŠÍ VĚCI

Od samého počátku prosazování Klausové na post velvyslankyně na Slovensku bylo toto Zemanovo chování klasifikováno jako klientelismus. Osobně jsem o tom rovněž přesvědčen a tvrdím, že mimo jiné se názorně potvrzuje, že příchodem Zemana na Hrad se pouze prodlužuje havloklausovská éra stagnace naší země. Jakési nové normalizace. Jelikož klientelismus je prvkem mafiánství, tvrdím, že z Hradu se opět začínají zdárně šířit chapadla chobotnice, tentokrát pouze reprezentované novými lidmi. Což začalo již jmenováním osob ze SPOZ do vysokých funkcí Hradní kanceláře. Tvrdohlavost, jakou Zeman předváděl při prosazování Klausové, byla v mých očích ale přesto přehnaná. Ovšem pouze dotud, dokud Zeman do problému nezamontoval premiéra. V té chvíli totiž už nejde jen o Klausovou, dokonce ani v prvém plánu, ale o existenci vlády. Je sice pravdou, že staříček Schwarzenberg již několikrát vyhrožoval odchodem z vlád, ale teď si myslím, že mu jde opravdu o podstatu ústavnosti tohoto státu. O to, zda Česko bude nadále parlamentní republikou, nebo prezidentskou „diktaturou“, třeba až Ruského typu. Pro Zemana situace není příliš příznivá. Média vtipně šíří nový průzkum veřejného mínění, který dokazuje, že jen třetina občanů si přeje pád této vlády. Dvoutřetinová většina se přiklání k tomu, aby Nečasovci doživořili až do trpkého konce. Z čehož nepřímo plyne, že Zeman je v kleštích. Pokud jeho tvrdohlavost vyvolá pád vlády, tak ztratí velkou část své popularity, pokud bude i nadále ještě dlouho trvat na poněkud svérázném jmenování, potvrdí klientelistické chování své kliky a ztratí popularitu možná ještě víc. Typicky nevýhodná pozice pro každého politika, když se dostane do situace, v níž ať udělá co chce, vždy to bude pro něj nevýhodně.

DUBNOVÉ NAROZENINY

Dvacátého dubna se narodil nejen Hitler, ale i můj přítel Miloš. 21. dubna pak můj přítel Jiří a dneska si připomínám narozeniny Vladimíra Iljiče Uljanova. Což jsme všchni společně dělali celé minulé půlstoletí.  Zatímco o Hitlerovi se v našich televizích hovoří skoro každý den, o Leninovi se mlčí. Nejsem sám, kdo si už všiml, že dokonce ČT, čili nejvlivnější veřejnoprávní sdělovalo, vysílá tak četné množství pořadů o Hitlerově Třetí říši, že mnozí diváci již vidí v mnohých z nich doslova oslavování alespoň některých osob a událostí té doby. Záměrně dneska připomínám narozeniny Lenina, protože to byl první člověk, který se otevřeně vzepřel celodějinné vládnoucí moci. Ta sice po třech čtvrtinách století jeho vzpouru porazila, leč podle mého přesvědčení jenom oddálila svůj konečný pád. Neboť tvrdím spolu s jinými“. „Budoucnost lidstva musí být kolektivistická, ať již se bude nazývat jakkoliv – a nebo nebude žádná“. Jsem jist, že sobeckost, pěstovaná pod rouškou osobní svobody je pomalu a jistě již dneska genocidou. Uvědomil jsem si tuto pravdu víc jak jindy dneska, kdy jsem na netu objevil fotografii muslimského dítěte, sajícího mléko z prsu mrtvé matky. K čemuž jsem si přečetl následující příšernou statistiku: Jen v Iráku bylo od zločinné Bushovy agrese, čili od roku 2003, zabito 50 tisíc dětí za každý rok. To je 137 za každý den. Jedno dítě za každé čtvrt hodiny po celé desetiletí. A naše sdělovala nám drze předvádějí oplakávání jedno dítě z Bostonu?!! Zmíněná fotka muslimského děcka tam nikdy nebyla. To už není jenom zločinná manipulace, to je doslova Hitelrovský rasismus; vždyť ono v tom Iráku jde přece jenom o jakési muslimy, že?!!

DRZÁ HUBA

Od doby, co jsem osobně poznal Zemana, tak mu jinak neřeknu, než Velká Huba. V naší politice se v poslední době vyprofiloval exemplář, který mu zdatně konkuruje. Je jím současný premiér. Pro něj si, po událostech posledních dnů, rezervuji ale pojmenování Drzá Huba. Proč? Hitem současné mediální občanské výchovy realizované našimi sdělovali je problém instituce, s pitoreskním názvem Ústav pro studium totalitních režimů. Jednak se obnovovala Rada tohoto zařízení, protože řadě členů vypršel mandát. A druhak, ta rada odvolala jeho ředitele. Navíc klerikála, takže se do festivalu nenávisti zdatně zapojil i katolický „primáš“ Duka. Vyhazova veřejnosti prakticky neznámého Hermana se stala obrovskou to ranou pro všechny antikomunistické štváče. Motoru antikomunismu tím ale byla dodána další pohonná směs, zajišťující jeho setrvalý běh, která musí pravici vydržet až do parlamentních voleb. Předsedkyní nové rady se stala známá disidentka, vězenkyně svědomí, signatářka a mluvčí Charty 77, členka režimem pronásledovaného Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a samizdatová autorka Petruška Šustrová. Petr Nečas, který v posledních letech komunistické éry pasivně kolaboroval s režimem v Socialistickém svazu mládeže a studoval poměrně prominentní vysokou školu, si na nově zvolenou předsedkyni rady nestydatě otevřel hubu, jak napsal nejeden levicově smýšlející publicista, jejichž názory se ovšem nemohou dostat do médií ovládaných lokaji současné moci, takže je lze číst pouze na internetu. Ubožácký mládežník nemohl Šustrovou nařknout ze sympatií ke komunismu, tak ji pro změnu označil přímo za trockistku. On to přece musí vědět, protože z toho kdysi na své alma mater skládal zkoušku. K tomu mám jenom jeden komentář. Zoufalství naší pravice ji žene do stavu, ve kterém už ztrácí veškerou soudnost. A tak máme všichni štěstí, že nevlastní jaderné zbraně.

VZPOURA ÚSTAVNÍHO SOUDU

Ne, není místo pro obavy, že se snad Rychetského kompanie rozhodla konečně k opravdu samostatnému politickému kroku. Naopak signál odporu instituce dohlížející na ústavnost přišel doslova z konce Evropy, z Portugalska. 5. dubna tam v podvečerních hodinách rozhodlo třináct portugalských ústavních soudců, že hlavní úsporná opatření rozpočtu na rok 2013 jsou „protiústavní“. Ano, čtete dobře, protiústavní, ne jenom neústavní, takže jsou zmíněným verdiktem zrušena. Vláda, která se podvolila diktátu „nesvaté trojice“ (MMF, EK a EC), čti politicko-finančního vládnoucího komplotu, má zmíněným rozhodnutím zrušeny asociální škrty, které byly vyhodnoceny jako odporující ústavě. Takže má nejen vysoce deficitní rozpočet, ale celkově nestabilní veřejné finance. Nedovedu posoudit, nakolik měly na rozhodnutí soudců vliv masová vystoupení občanů, kterých se jenom 2. března zúčastnilo v celé zemi na 1,2 milionu obyvatel.  Problémem v mých očích je, že za Portugalsko se ke škrtům zavázaly vlády obou politických směrů. Tedy napřed levice, která díky tomu prohrála volby a nyní i pravice. Takže situaci nemůže pomoci vyřešit obvyklý trik s odstoupením vlády a následným vypsáním nových voleb. Opravdu jsem proto zvědav na další vývoj. Zvláště když jde o zemi, kde jsou lidé zvyklí dávat najevo svůj odpor a kde je po celý rok pro pouliční demonstrace docela příznivé klíma, ne tak jak je tomu na Islandu.

EPIDEMIE TERORU

V Bostonu došlo k výbuchu v cíli známého maratonu. Na místě zemřeli všeho všude tři lidé. I když je možné, že další ještě zemřou, přece jde doslova o prkotinu v porovnání s tím, kolik lidí v ten den zahynulo násilnou smrtí, po celém světě a o nichž se nikdo nedoví. Zatímco o jmenované tragedii v USA už bylo napsáno víc, než kupříkladu o pádu meteoritu u Čeljabinska, skoro nikdo neví o naprosté většině jen v ten den teroristy zabitých nevinných obětí v jiných částech světa. Kupříkladu v Iráku o sedmi, v Indii o devíti, v Mali o několika desítkách a tak dál. Když už o tom píši, tak jen připomínám, že v Iráku, kde před americkou okupací se teror nevyskytoval, je díky bombovým útokům každý týden zabito na desítky lidí. O Afghánistánu ani nemluvě. Takže Amerika fakticky jenom sklízí to, co ve světě zasévá. Už několik let tvrdím, že v USA by se vedle počítačových her měly začít volně prodávat nejen pěchotní, ale i těžké zbraně. Možná že by svět měl jednou od všech těch amerických manýrů pokoj, protože by se ti přitroublí superindividualisté konečně vzájemně pobili.

DAŇOVÉ RÁJE VE ZKRATCE

Byl jsem přesvědčen, že si globální financiéři vydržují daňové ráje především pro praní špinavých peněz. Ovšem od dob kasínového kapitalismu, kdy je v globálním finančním systému obrovský nadbytek peněz, které není kam investovat, superboháči fakticky vysávají peníze z pokladen celého světa a doslova je ukládají „na hnůj“, aby jejich nedostatek přiměl státy i lidi k žebrání. Z ekonomického hlediska nejde ovšem jenom o daňový únik, čili trestný čin, dokonce jeden z nejhorších, podle etiky údajných „starokapitalistů“, čti, podle zákonů USA. Jde doslova o temnou komoru korupcí, tunelování, mafiánských zisků, praní špinavých peněz, ale především „o krev“ v největší počítačové hře současnosti. Hře, v níž vítězství, čili zisk jedněch je prohrou, čili čistou ztrátou jiných, při čemž nevznikají absolutně žádné nové předmětné hodnoty. A nezúčastnění to všechno platí doslova svou krví. Celosvětově zahájená politická likvidace daňových rájů je naprosto nezbytná a mohla by alespoň částečně omezit, či ztížit realizaci všech zmíněných a jistě i dalších zločinů. V mém pojetí byly daňové ráje vždycky projevem chorobné hypertrofie svobody podnikání, stupidním výsledkem demagogie „malého státu“ a především prvkem zotročení lidstva kapitálem.

DESET DNÍ POTÉ

Čtvrtého dubna letošního roku došlo k zemětřesení v hlubokém, ba až nejhlubším oceánu globální ekonomiky. V 36ti světových médií byl totiž konečně zveřejněn seznam 120 tisíc firem a celebrit ze 170 států a teritorií na obrovské globální „mapě daňových rájů“. Materiál zveřejnilo Mezinárodní konsorcium investigativní žurnalistiky, v němž v poslední době celé měsíce pracovalo 86 novinářů ze 46 zemí. Jmenovaná skupina zpracovala 160krát více materiálu (260 gigabitů), než byl objem diplomatických depeší, jež v roce 2010 zveřejnila Assangeova WikiLeaks. Přeložili do „čitelnosti“, čili dekódovali, srovnali, analyzovali, pospojovali do souvislých celků a nakonec ověřili, kolem 2,5 milionu dokumentů. Nazvali svou práci „Offshore Leaks„. Odborníci na daňové ráje odhadují již delší dobu, že bohatí lidé mohou mít v daňových rájích až 32 tisíc miliard (32 bilionů) dolarů, které nashromáždili za posledních 30 let. Evropská komise vyčíslila v těchto letech objem každoročních daňových úniků do „rájů“ z EU na bilion eur. Částka odpovídá zhruba polovině HDP Itálie. Kyperská ekonomika by se z ní dala zachránit asi tak šedesátkrát. Nechci to příliš emotivně komentovat, leč není možné, abych neřekl to podstatné. Celý svět, má žít dál v bídě a řadoví obyvatelé bohatých zemí mají „žít skromně“ a zvolna se sesouvat do bídy proto, aby si hrstka lidí – v porovnání se světovou populací je to jen hrstka – pro sebe „našetřila“ dalších dvaatřicet bilionů? Necelých dvě stě tisíc nejbohatších vlastní majetek, představující jmění, které odpovídá HDP Spojených států a Japonska dohromady. A to všechno jenom proto, že ty, které jsme si údajně demokraticky zvolili, aby spravovali společnost ve prospěch všech obyvatel, slouží jen a jenom zmíněné hrstce. Takže nejde tak ani o ty biliony, z nichž většina jsou fakticky virtuální peníze, ale o to, že jde o globální útok na demokratický politický řád. Záměrně jsem čekal deset dní, abych zaznamenal nějaké reakce vlád. Sice nejsem vševěd, ale zatím jsem nic nenašel. Asi proto, že mezi jmény, jež jsou ještě pořád zveřejňována, je i mnoho politiků. Hranice třídního boje je tedy jasně dána. Buď zmíněné informační zemětřesení vyvolá tsunami na ostrůvcích „daňových rájů“, nebo se pomalu a jistě nepropadneme do středověku, jak hlásají skeptičtí sociologové, ale přímo do otroctví.