ZEMAN JAKO „PRODLUŽOVÁK“ HAVLOKALUSE

Je vysoce pravděpodobné, že zvolením Zemana nedojde v politice této země k žádné zásadní změně. Ono by k ní nevedlo nic, ani kdyby vyhrál jeho konkurent. Proto se mimo jiné divím všem, kdo dokonce ještě dneska nosí placku s čírošláfnberkem, od nichž navíc očekávám nějakou tu „demonsračku“ v den Zemanovy inaugurace. Tito političtí neználkové tím jenom dokazují svou stupiditu, protože „Asleepmann“ by pro ně nebyl ani tolik přínosný, jako bude přece jenom „Zeman“. Nepochybně totiž všichni, kdo jsou nositeli vysoké popularity, si mohou být jisti, že pokud ji využijí k podpoře proslulosti chorobného ješity Zemana, tak se budou mít i nadále skvěle. Vůbec nemusí mít obavy žádný, kdo si nahrabal v privatizaci, Zeman to dokazuje již nyní tím, že brání Klause proti senátorským „zběsilcům“, kteří mají tu drzost chtít odcházejícího zasloužilce pohnat před soud. Mimo jiné, podle mého názoru Klaus by neměl být souzen jen pro závěrečnou provokativní amnestii, ale pro celou svou činnost od převratu, tedy od velezrady, které se dopustil již tím, že brzy po 17. 11. 1989 se ze své vůle dostavil na velvyslanectví USA a tam se zavázal změnit ekonomiku země na tržní a tím ji převést do sféry vlivu USA. Což bylo to jediné, co Amerikánské politiky na veškerých změnách ve Východní Evropě skutečně zajímalo. Nemusí mít obavy ani řvoucí rasističtí „vlastenci“, pokud budou jako dosud správně orientovaní pouze proti bezprizorným „nepřizpůsobivým“. Bohužel se ale nic nezmění rovněž na dalším poklesu vlivu odborů, na bídě „neúspěšných“, beznaději vyloučených a stálém zvyšování žlabu pro většinu sociálně zesláblých, jejichž řady dále porostou. Kdo si dobře pročetl Zemanův prezidentsko-politický program totiž ví, že všechny jeho rádoby sliby jde splnit formálně, až symbolicky, takže na podstatě dění nebude nic změněno. Jsem o tom přesvědčen již proto, že Zeman je líný. Což není pomluva, ale opakování jeho často zmiňovaných slov. Pravdou je, že jeho lenost mu vždycky bránila jít do hloubky jakéhokoliv problému. Jen své vysoké inteligenci pak vděčil za to, že se dokázal „vyučit“ v problematice během samotné debaty, takže se mohl přiklonit k řešení, jež se líbí veřejnosti a zajišťuje mu popularitu. V tom směru bude Zeman jako Husák. Příliš se vyčerpal v honbě za naplněním své ambice dorvat se na trůn a pak mu došly nápady a síly. Nebude proto dělat nic jiného, než aby se na něm udržel i druhé období.

ZAČALA PALEBNÁ PŘÍPRAVA NA VOLBY DO SNĚMOVNY

Pravicové politické síly se opírají o obrovskou majetkovou převahu. Mohou si proto dovolit nejkvalitnější odborníky nejen na bezprostřední předvolební kampaň, ale i na dlouhodobé působení v médiích, která jsou rovněž v rukou bohatých. Tím si pravice ve veřejném prostoru vytváří silně zmanipulované prostředí sledující její zájmy a zvyšuje šanci na konečný volební úspěch. Díky dlouhodobosti celkového působení, může se pravicová scéna připravovat jak na různé výkyvy ve veřejném mínění, ale především ho záměrně ovlivňovat. Navíc si svou taktiku může připravovat v několika variantách a přizpůsobovat ji vývoji situace. Vidím nyní již tři metody předvolební přípravy. První spočívá v „řízeném“ antikomunismu. Podle metod barevných revolucí, jež byly Západem vyprovokovávány od Ukrajiny po loňské „Arabské“ jaro, si naše pravice najímá nivní mládež, či iniciuje zaryté antikomunisty k akcím sledujícím odvolávání z funkcí právoplatně zvolených členů KSČM. Jsou to regionální testy, jak asi bude možné vyprovokovat po volbách „lidový“odpor proti eventuální koalici KSČSSD, jak je taková možnost již léta vulgarizována. Druhou metodou je manipulace s výsledky předvolebních průzkumů. Nedávno se v tisku dokonce objevila zpráva, že ČSSD by nyní získala přes 40 procent hlasů, TOP09 a KSČM stejných 16 a ODS by se tak tak dostala do sněmovny. Je to na první pohled nesmysl ve srovnání s průzkumem provedeným v prvním týdnu února agenturou STEM, v níž ČSSD získala pouze něco nad 26%. Cíl jmenovité manipulace je jediný. Nasadit pro levicové strany nyní vysoké preference, které budou pomalu, leč neustále klesat, až těsně před zahájením volební kampaně se budou vydávat za takřka vyrovnané. Třetí čertovo kopýtko vidím v odkládaném procesu s Rathem. Pravice potřebuje, aby soud proběhl co nejblíže k volbám, aby to poškozovalo ČSSD. Lokajská média budou příběh rozmazávat, samozřejmě lhát a pak opožděně dementovat a různě jinak zneužívat pro své účely. Levice to má holt těžké. Jejích příznivců je sice velká většina, leč neumí prokázat svůj vliv. Počet totiž ve zindividualizované společnosti vůbec nerozhoduje.

DESET DNÍ…

…to trvalo, než se naplnilo mé tušení. 13. února jsem zde psal o tom, že Palachův čin nepatří do Evropy a že oživování běsu sebevraždy není v současnosti žádoucí s ohledem na sebevražedný terorismus. A hele, už je to tady. Ve Frenštátě pod Radhoštěm se zabije člověk pod tlakem bezvýchodnosti, takovým způsobem, že zničí celý bytový dům, ze kterého jej chtějí vystěhovat. Vezme sebou do hrobu čtyři nevinné lidi. Jsem zvědav, jak se z toho poučí naši politici. V Holandsku kupříkladu v podobném případě změnili legislativu exekucí.

K PROBLÉMU POTRAVIN Z POLSKA

Neuplyne ani týden, aby nám masmédia nesdělila nový „úspěch“ naší potravinářské inspekce, spočívající v tom, že opět nalezla nějakou závadu v potravinách z Polska. Jelikož se moje manželka narodila v Polsku, měli jsme šanci už za nadvlády KSČ chodit třeba i několikrát za den přes hranici bez jakýchkoliv formalit, i když jenom do vzdálenosti 25 kilometrů od hranice. Což samozřejmě nikdo nekontroloval. Takže nejméně čtyřicet let nakupujeme většinu potravin právě v Polsku. Naprosto jistě všechny ryby, sýry, uzeniny, chlazená, nikoliv mražená kuřata, čerstvou zeleninu z trhu a kupříkladu máslo, které i po vyndání z lednice se dá mazat na chleba a nemusí se sekat. I bez norem EU totiž v polském másle nebývala voda, takže v něm nemělo co na kost zmrznout. Když tak hovořím se zdejšími starousedlíky, vesměs rovněž většinu potravin nakupují „za řekou“. Nikdy s nimi neměli žádné problémy a jsou zdraví. Ironicky dneska říkají, že polské potraviny musí být asi setsakramentsky o mnoho lepší než naše, když inspekce je tak agilní. Takže to vypadá, že jde asi pouze jenom o poněkud divnou metodu nekalé konkurence. Osobně jsem si navíc všiml, že se četnost „nálezů“ ze strany obchodní inspekce zmnohonásobila právě od doby, kdy byla u nás u potravin zvýšena sazba DPH a kdy tedy vláda předpokládá, že lidé u hranic budou o to víc nakupovat u sousedů.

DIAGNÓZA – ANTIKOMUNISMUS

Srdceryvné emoce mnohých známých intelektuálů kolem voleb prezidenta, revoltující studenti proti krajské radní z KSČM a konečně humbuk kolem Grebeníčkova vystoupení ve sněmovně při projednávání zákona o dnu památky Jana Palacha, to všechno dokazuje jediné. Naše zem se ani skoro za čtvrt století nevymanila z osidel postkomunismu. Havel od samého počátku nelibě nesl, když cizina o naší zemi mluvila jako o postkomunistické a tvrdil, že jsme zemí fungující standardní demokracie. Nebyla to samozřejmě nikdy pravda, to byla jenom pýcha „otce“ na své dítko, nic jiného. Postkomunistickou zemí jsme byli od samého počátku, protože jsme uvízli v pokračujícím, doslova nepřerušeném, třídním boji. Nebyl to ovšem už boj mezi buržoazií, čili zaměstnavatelským měšťanstvem a proletariátem, ale mezi byrokracií komunistické strany, jíž noví mocní říkali „staré struktury“ a nově se tvořící ekonomickou a politickou mocí. Dokonce se u nás nevyprofilovaly v Evropě běžné, politické strany, nadtož standardní politické spektrum od radikální levice po radikální pravici. V každém politickém aktu, kde do hry vstupovala celá veřejnost, tedy ve volbách, se vždycky politický prostor rozdělil na antikomunisty a ostatní. Při čemž antikomunisté byli jak na levici, tedy v ČSSD, tak samozřejmě na pravici. Antikomunismus u nás je ale prapodivný. Jelikož se po listopadu vůbec nevyjasnilo, co to vlastně byl ten komunismus, je antikomunismus takticky zásadním odporem proti všemu, co kritizuje dnešek. Každý kdo něco na současnosti, kromě posledních dvou let kritizuje je označován za člověka, který si přeje návrat starých časů. Z antikomunismu se stala až pandemie psychické choroby, periodicky zachvacující velkou část politicky aktivní části společnosti. Ironicky řečeno, zatím co komunismus je přesvědčení, či pro mnohé víra, antikomunismus, alespoň ten v ČR, je duševní chorobou.

NĚCO O UMĚNÍ A KULTUŘE

Velice nerad píši o umění a kultuře vůbec, již proto, že mám na ně svérázné a neodargumentované názory, že těm jevům vůbec nerozumím a konečně proto, že ani nevím, co vlastně jsou a jak se odlišují. Přesto se do toho dneska pustím, protože se zase objevil výtvor notorických petentů, kteří se vztekají nad tím, že jim stát bere dotace, prý na živou kulturu. Už to je nesmysl. Je-li kultura živá, tak nepotřebuje resuscitační berličky. To za prvé. Za druhé; ty řvouny jsem neslyšel, když stát bral peníze invalidům, neřku-li penzistům. Za třetí, pracovníci v kultuře jsou buďto „osoby výdělečně činné“, jako třeba Gott, nebo prostě „socky“, na něž je trapný pohled, ať již na obrazovce TV, nebo v reálu. Ti první jsou natolik populární, že se svou činností uživí, ti druzí ať jdou na „pracák“, udělají tím veřejnosti hned dvojí službu. Možná získají opravdu pro veřejnost užitečnou práci, ale určitě nebudou devastovat skutečnou kulturnost našeho národa, vlastně národů žijících v tomto státě. Tak jsem se dostal k té kultuře. Uznávám za kulturu jakýkoliv projev člověka, ať už se týká „umění“, či kupříkladu stylu oblékání, nebo způsobu stolování, nadtož mluvou a chováním třeba na fotbale. Uměním je pro mne každé konání člověka, ať již si píská jako kluk na vrbovou píšťalku, nebo to mydlí na housle jako Šporcl, maluje grafiti, či staví monumenty. Tvůrčím uměním…to je doména talentu a ten nemám, takže o něm bych ani neměl psát. Patřím totiž do té skupiny lidí, kteří tvrdí, že Picasso se fakticky vysmíval obrovské většině lidí, hudba je jim příjemná od klasiky po folklor, ale pouze ta, která přetrvala alespoň století, malířství rozdělují pouze na dvě kategorie, na obrazy které je zaujmou a mazanice. A tak bych ještě chvíli mohl pokračovat. Zakončím to celé ale úplně jinak. Dneska je epocha zásadní změny přístupu ke všemu minulému. Takže si troufám tvrdit, že kapitalismus svou pokleslostí udělal z uměleckých děl kapitál, z „velkého“ umění zábavu pro vyvolené bohatce a masovou pop kulturu ztechnologizoval na konzumerství lidu, jímž ho zluzovatěl, tedy znekulturnil. Amen pravím já.

PALACHŮV ČIN NEPATŘÍ DO EVROPY

Je naprosto jedno, zda Palach protestoval proti vojenské intervenci, nebo proti komunismu, či jenom proto, že ideály a politická praxe roku 1968 braly za své. Při vší snaze se to už nikdy nedovíme, protože v takové situaci byla jeho psychika vypjatá, takže jakákoliv svědectví kamarádů, ale ani jeho eventuální písemné zprávy, nemají plnou vypovídající hodnotu. Navíc se na událost nalepilo mnoho manipulací jak okamžitě, tak samozřejmě po vyšetřování. Nejtrapnější na celé události je, že se stal pro intelektuály „Pražského jara“ okamžitě symbolem a tím objektem tehdejší mocenské hry, sice v té době již rozhodnuté, ale přece jen definitivně nedořešené. Ovšem tragikomedií je, když si jeho oběť chtějí dát na svůj bojový praporec dnešní antikomunisté. Že jej „zbožštila“ vzdělanecká elita v dobách nadvlády KSČ, se ani moc nedivím, protože to byli všichni ateisté. Že si z něj dělá ikonu mocenská elita dneška, zavání nejen novou manipulací, ale tentokrát i podlostí, jelikož Palachův čin odporuje hlubokému mravnímu základu, od něhož současní mocní tak halasně neustále svou moc odvozují. Veřejnost je ze všech propagandistických zdrojů masírována, že se naše zem vrátila do Evropy, že všechno naše nové duchovno, určující veškeré činy se vrátilo do lůna judaisticko-křesťanské kultury, ba až civilizace. Jenže. V ní je sebevražda jedním z nejtěžších hříchů a mnohde tedy ještě pořád zločinů. Není tomu tak dávno, kdy sebevrazi nesměli být pochováni na hřbitově, čili do posvěcené půdy. A najednou chce ze sebevraha tato mocenská klika udělat oslavovaného. To je projevem obrovské duchovní bídy. Jistě, byl to akt zoufalého hrdinství, především tehdejší vládci by se za něj měli stydět. Ovšem sebevražda nepatří do kultury této části světa. A za současné globální atmosféry bychom její příklady už vůbec, ale vůbec neměli oživovat. Od nich je totiž jenom krůček k sebevraždám z Orientu, které nás tady v Evropě právem všechny děsí. Alespoň doufám, že pořád všechny.

BOJOVÝ ZÁPAL NEUHASÍNÁ

Po tak emočně vypjatém období, jakým byly prezidentské volby, jsem předpokládal alespoň na pár týdnů klidnější období. Marně. Naši zastupitelé museli zahájit bitku hned o další barikádu. Několik novopečených tvůrců dějin navrhlo, aby bylo do kalendáře jako další památný den přidáno datum smrti Jana Palcha. Asi by si toho gesta nikdo ani nevšiml, pokud by se tématu nechopil Gebeníček, v očích většiny příslušníků politické třídy, včetně nového nejvyššího ústavního mentora, učebnicový představitel stalinismu v ČR. Zatím návrh zákona o dalším zbytečném památném dni procházel koncem minulého týdne sněmovnou teprve v prvém čtení a už se z toho stala událost číslo jedna. Tedy alespoň do doby, než abdikoval Ratzinger. Grebeníček měl, podle většiny odborníků, ba i politiků nezaslepených antikomunismem, nakonec pravdu. Takže se prolátlo, že nejzuřivějším antibolšánům vůbec nešlo o to co říkal, ale že to říkal právě on. Přesně podle věčné pravdy, že dějiny píší vítězové. Jen je vždycky otázkou, kdo jsou v dlouhodobém horizontu těmi skutečnými vítězi, aby se jejich interpretace skutečnosti už v průběhu dalších časů neměnila. Pokud by nová moc, která zákonitě jednou vymění i tu dneska zdánlivě věčnou, nebude mít už zájem o jakéhosi Palacha, demokratický socialismus či celé Pražské jaro z roku 1968, pak bude Palach vnímán tak, jak si ho současní mocní prosadí do legend.

KATOLICKÁ BOMBA

Papež Benekdit XVI. oznámil rezignaci ze zdravotních důvodů. Takovou situaci nejpočetnější křesťanská církev nepamatuje stovky let. Ledaže by osmapadesátiletý otec otců ještě do volebního konkláve zemřel. První má reakce spočívá v tvrzení, že Vatikánské církvi teprve odchodem tohoto papeže končí dlouhá éra pontifikátu Jana Pavla II., kterému vysokou laťku teologické „neomylnosti“ zajišťoval právě Ratzinger. Nejsem si už tak jist, zda tímto činem spíše občanské, než církevní instituce, chce Benedikt XVI. položit základy nové tradice. Spíše předpokládám, že k tomu církev ještě nedorostla. Papež odešel, a kde hledat nového? Již po smrti Jana Pavla II. jsem předpokládal, že bude zvolen některý z kardinálů sídlících v Africe. Tedy, že zvítězí potřeba obrody, nad pocitem odměny za zásluhy, jak jsem vnímal zvolení Ratzingera. Evropan, nadtož Ital, by v žádném případě papežem být neměl, vždyť kromě Španělska, Itálie, Portugalska a Polska v ní převažují protestanti či dokonce pravoslavní. Nejkatoličtější je sice Jižní Amerika, leč v ní je až příliš hodně biskupů infikovaných „teologií osvobození“, což je pro ryze antikomunistickou církev naprosto nepřijatelné. Před církví je mnoho problémů, které byly odkládány, především pak vztah k sexu, od regulace porodnosti po svátost manželskou. Podle mého soudu by ale měla v prvé řadě řešit problém rovnoprávnosti žen ve svých institucích, neboť současnost odráží ještě stav z doby zakladatelské, čili vztahu muže a ženy ve formě vlastníka a exkluzivního dobytčete.

A JE VYMALOVÁNO

A JE VYMALOVÁNO. Na začátku listopadu loňského roku se poslanci ODS Fuksa, Šnajdr a Tluchoř doslova překotně vzdali svého mandátu a prakticky tak umožnili vládní koalici prosadit záměr zvýšení daně z přidané hodnoty, na jehož základě bylo možné schválit pochybný rozpočet na letošní rok. Brzy nato byli první dva jmenováni na lukrativní pozice a třetí se jí dočkal později. Včera jsem se z médií dověděl, že místopředsedkyně sněmovny parlamentu ČR Miroslava Němcová, která je i členkou nejvyššího grémia ODS, se za tento postup omluvila, alespoň posluchačům Rádia Impuls. Doslova prý řekla, cituji: „Za sebe bych se ráda omluvila, protože myslím, že je chyba, že jsou tito tři lidé na těchto místech,…Bylo by snadné říct, že mi to vadí, ale jsem součástí vedení ODS, takže se nemůžu postavit stranou a umýt si nad tím vším ruce“, konec citace. Podle jejího posouzení prý tento personální kompromis byl „přes čáru“. Za prvé mi osobně daleko víc vadí, že se především neomluvila za to, že místo jmenovaných se stal poslancem i pravomocně odsouzený člověk. Nebo to snad již byla domluvena amnestie pro něj? Nevím proč jsem si hned vzpomněl na minulý politický režim, který kupříkladu své politické odpůrce uvěznil, nebo dokonce popravil a za několik let je pak rehabilitoval. Jinými slovy propustil, leč vesměs neodškodnil, ale vždy poškodil. Navíc vždycky rehabilitoval v době, kdy už neměli reálnou šanci být efektivními protivníky existujících potentátů. To ovšem bylo v diktatuře „omluvitelné“, což se vůbec nedá říct o demokracii. Ani nevím, jak by se měla jmenovat taková demokracie, ve které se politická strana dopustí nedemokratického skutku a za nějaký čas se jeden z jejích představitelů za to omluví, aniž by došlo k jakékoliv nápravě. Jde v mých očích o další přínos ODS ke světové praxi demokratických systémů. Jeho schéma zní; proveď podraz, zajisti si jím splnění svého cíle, pak se veřejně za něj omluv, pokud možno jinou personou, která podraz provedla, neproveď žádnou nápravu a…je vymalováno.