VEŘEJNÉ PODĚKOVÁNÍ

Včera jsem poslal e-poštou tento dopis

Vážená paní předsedkyně Sněmovny Parlamentu ČR,

paní Miroslavo Němcová

 

Vysoce oceňuji, že jste se vzdala klání o prezidentský stolec, i když spolu s Vámi plně věřím, že Váš pan manžel by roli prvního „pána“ zvládl, jak jste uvedla v médiích. Samozřejmě, že to není důvod, proč jsem se rozhodl Vám psát právě nyní. Tím skutečným důvodem je žádost. Žádám Vás – a to docela vážně – abyste z pozice své funkce a pěkně veřejně ze své tribuny, přečetla mým nástupcům, následující osobní poděkování.

Vážení poslanci,

zastupitelé svrchovaného lidu, především všichni ti, kteří jste hlasovali pro snížení valorizace penzí.

Nejeden klasik politologie již před mnoha lety vybádal, že každý politik od obecního po státního a dneska již i nadstátního působení, se při hlasování o věcech veřejných rozhoduje jen a jenom podle toho, jak přijímané pravidlo, zákon, či směrnice ovlivní jeho vlastní život.

Na první pohled se proto většina občanů diví, že existují poslanci, kteří hlasují pro faktické zmrazení valorizace penzí. Vždyť se to přece týká i jich samotných, či alespoň životního standardu jejich nejbližších.

Právě, že netýká. Každý, kdo jen jedno volební období vykonává ústavní funkci, zvýší si svůj celoživotní příjem natolik, že bude mít penzi mnohem a mnohem vyšší, než naprostá většina ostatních obyvatel našeho státu. Ne nadarmo si proto i Ústavní soud svým rozhodnutím o výpočtu penzí, „nediskriminujícím“ osoby s vysokými příjmy, prakticky sám pro sebe zajistil vysoké penze, jež tím rozhodnutím doslova daroval i Vám osobně a všem ostatním ústavním činitelům.

Vy všichni, kteří jste ve funcích dokonce mnohá volební období, jste navíc již dávno mimo realitu všedního života zdrcující většiny obyvatel, o nichž suverénně rozhodujete. Především nemáte a nikdy už ani mít nebudete, jejich každodenní starosti, což vás dle mého náhledu, každého jednotlivě, fakticky diskvalifikuje pro rozhodování o jejich životě.

Já osobně mám před sebou už jen zbytek života. Navíc, jak řekla jedna z „chytrých“ Vašich kolegyň, patřím k těm, kteří zažili i válečný nedostatek, takže jsem si již dávno „zvyknul“. Dovolte mně proto, abych prostřednictvím Vaší třetí nejvyšší ústavní funkce, všem poslancům, kteří vědomě zvyšují laťku dosažitelnosti životních potřeb, u velké většiny starých lidí dokonce těch naprosto nezbytných, upřímně poděkoval. Poděkoval za odhození jejich masek lidskosti, či alespoň oněch slabošských citů solidarity, čili za odhalení reálné tváře politického systému, který i Vy sama osobně již mnoho let celému státu vnucujete.

Pokud Vám nějaká, mně neznámá pravidla jednacího řádu PS PČR nedovolují můj dopis přečíst Sněmovně, buďte tak laskavá a alespoň jej nechejte svým sekretariátem přidělit v této elektronické formě všem poslancům, kteří pro poslední úpravu valorizace penzí hlasovali.

Považujte jej navíc za věc veřejnou, protože jej vyvěšuji na svůj blog a dám k disposici některým elektronickým médiím.

S pozdravem

DOPLNĚK

Poznamenal jeden čtenář, že není správný můj nedávný titulek „Vláda blbců, nebo zločinců?“ Že se ty dvě vlastnosti přece nevylučují, ale každý člověk může být jak blbec, tak i zločinec a u politiků tím víc. Takovou připomínku nejen uznávám, ale pokouším se, jak je mým zvykem zase prohloubit. Za nadvlády KSČ se v naší zemi rozšířil slogan, že nejhorším vedoucím je pracovitý blbec. Heslo to nebylo původní, znám jeho verzi z četby textů již z doby C&K Rakousko-Uherska, a navíc ani není pravdivé. Pracovitý blbec může, třeba i nechtě někdy udělat dobrou věc. Ovšem zločinec, pokud je navíc pracovitý, ten naopak vykoná vždy pouze špatnost, při své pracovitosti dokonce větší, či dokonalejší zločin a celkem napáchá těch lumpáren mnohem víc, než lenoch. Takže shrnuto; v tomto politickém systému platí, že nejhorším politikem je pracovitý zločinec. Kdo z nich je jenom blbcem, nadělá také dost škod, ale nikdy ne těch nejhnusnějších.

POCTIVÝ NÁVRH

Nedávno byl z moci mocných vzdušný přístav v Praze – Ruzyni přejmenován na Letiště Václava Havla. Prakticky okamžitě vznikla občanská iniciativa požadující, aby byl objekt opět přejmenován, tentokrát na „Letiště humanitárního bombardování“. V mých očích je občanský návrh velice poctivou iniciativou, kráčející ve stopách pravdy lásky daleko věrněji, než učinili iniciátoři přejmenování letiště z místního názvu na jméno osobností. Při tom právě v naší zemi máme dlouholeté zkušenosti s přejmenováváním všemožných objektů, připomínající dobově podmíněně „významné“ osobnosti. Nešlo jen o Gottwaldov, či Stalinovy závody v Litvínově. Ale třeba i důl generála Svobody, třídu maršála Koněva, či šachtu Jeremenko, důsledky to věčnosti „lidu“ za osvobození z Hitlerovy okupace. Takže už vůbec nemluvím o radikálním přejmenovávání po první světové válce, kdy každá víska musela mít školu TGM, protože neměla náměstí, které by se tak mohlo jmenovat, opět jako výraz díků „tatíčkovi Masaříkovi“. Což se hned po „Vítězném únoru“, opět všechno přejmenovávalo.

CHCE TO ZMĚNU!

Celá desetiletí je klíčovým slovem politiků, ať již vládnoucích, ale především opozičních, pojem „udržitelnost“. Psal jsem o něm v září hned třikrát. V posledních letech se pak ještě frekventovanějším slovem stalo módně fascinující slůvko „změna“. U nás kupříkladu s ním šly do volebního klání jak Věci veřejné, tak TOP09. Po globálních hospodářských kotrmelcích ve formě finanční a následně v některých zemích i sociální krize, se prakticky v politice o ničem jiném už nehovoří, než o potřebě změny. Na můj vkus ale velice cudně. Jenom ti největší radikálové hovoří třeba o znárodnění bank, což je považováno za naprostý vrchol odboje vůči současné globální světovládě. Nikdo zatím se neodvažuje říci to nejpodstatnější. Že to chce opravdu změnu, ale tu nejzásadnější, kterou si lze vůbec představit. Dosud totiž po celé dějiny ovládala veškeré lidstvo malinkatá menšina. Vesměs tvořená těmi nejbohatšími. A právě to je třeba změnit. Měli příležitost celých dlouhých pět a více tisíc let. A zatím dovedli lidstvo tam kde dneska je, totiž na okraj konce jeho existence. Takže to je nutné změnit. Je zapotřebí vytvořit konečně skutečnou vládu většiny, té největší možné, obrovské většiny dělných, celou tu dlouhou dobu ovládaných, potlačovaných, ždímaných až týraných lidí. Kdo není ochoten akceptovat nutnost takovéto změny, nemá podle mého soudu vůbec oprávnění o nějaké změně hovořit. Žádná reforma není faktickou změnou, je pouze ubohou údržbou současné vlády celosvětového padoušství.

VLÁDA BLBCŮ, NEBO ZLOČINCŮ?

Aféra kolem metanolu ve spotřebním alkoholu ve mně vybudila základní otázku. Je Kalousek neschopný blbec, nebo zločinec? Nebo existuje ještě nějaká jiná možnost? Nemyslím si sice, že jde o lenost, Kalousek přece není Schwarzenberg, ale jsem jist, že jde o tradici pracovníků ministerstva financí. Už za Kočárníka se naučili podvádět ve velkém. A nejen machinacemi s lehkými topnými oleji. Ještě za jeho ministerstvování se přece k nám dovážel líh jako čisticí prostředek, který tou nejjednodušší filtrací se měnil na konzumní alkohol. A zase šlo o daňový únik, jako u těch olejů. V polovině devadesátých let se to týkalo několika tisíců tun onoho produktu slovenských dodavatelů. Několik novinářů na to tehdy upozorňovalo, leč nikdo neměl zájem problém řešit. Přece bylo nutné vytvořit rychle kastu bohatých, tak zněl ideologický rozkaz dozorců nad naší vládou. Naše transformace ekonomiky dosáhla ve věci alkoholu historického úspěchu. Po celé dějiny se pašoval alkohol, především čistý líh, z Polska do Čech, ale za vlády revolučních pionýrů tomu bylo naopak. Dozorci nad státní kasou se nechali okrádat dokonce českotěšínskými obchodními amatéry, kteří se díky tomu zařadili mezi bohatce, i když ne superbohatce. Co se ministerští za Kočárníka naučili, to fakticky provozují neustále. I proto je erární kasa pořád prázdná. Zdá se, že žádný další ministr s tím nehnul, neboť nechtěl. A Kalousek sám? Tomu úplně stačilo, že osobně měl pořád co pít. Dvacet let stát není schopen uhlídat jednu základní komoditu, která měla přinášet nejvyšší daňový výnos. Protože tolik let nepřináší, musí se nakonec snažit zvednout DPH. To je vůči nízkopříjmovým skupinám absolutním zbídačováním, čili nejhnusnější politický zločin této vlády.

POVINNÁ ČETBA

Německý novinář Michael Morris vydal v roce 2011 na současné poměry dosti objemnou publikaci s názvem Was Sie nicht wissen sollen! Jež byla promptně přeložena do češtiny Zuzanou Žáčkovou a v letošním roce vydána nakladatelstvím ANCH BOOKS pod názvem Co nesmíte vědět! Hlavním mottem knihy je tvrzení: „Celý západní svět patří jen několika rodinám a ty nyní chtějí zbytek“. Kniha má čtyři části. Hospodářství a peníze. Muži v pozadí. Nový světový řád. Alternativy. První část tvoří skoro polovinu textu a snaží se popsat historii a fungování peněz, finančnictví a bank. Autor v něm lapidárně sděluje, že veškerá složitost a zdánlivá nepochopitelnost popisovaných systémů je pouhým klamem, jímž se ohlupuje nepoučená veřejnost, aby nepoznala jak je fakticky ovládána malou skupinou soukromých bankéřů největších bank. Nejzajímavější je druhá část, která se pokouší rozplétat personální vazby velkých bankéřských rodin a příslušníků jejich „obslužné elity“. Třetí část přináší kusé informace o tajných piklech zmíněné superelity tvořící se globální světovlády. Poslední část je pak nejslabším místem knihy, protože nabízí pouze individuální obranu proti globální moci, což jsou fakticky iluze. Každý občan by měl knihu přečíst, zvláště když její četba není vůbec náročná, čte se doslova jako detektivka. Autor odhaluje nejen propojení soukromých a veřejných finančních institucí, ale zviditelňuje hlavní postavy ovládající přes peníze svět, zveřejňuje jejich světovládné praktiky a především jejich protilidské až genocidní záměry do budoucna. Poznání jejich způsobů nadlvády je jedinou možností, která může vyburcovat světovou veřejnost ke své záchraně. Píši, že může a říkám k tomu, že pokud se veřejnost nevzbouří společně, pak se její příslušníci stanou novodobými otroky. Osobně mně v publikaci chybí jediné. Uvádění etnicity současných finančních manipulátorů. Jsem přesvědčen, že naprostá většina jsou Židé, kteří se tak snaží realizovat světovládu, k níž jsou hnáni od biblických dob. Autor se vyhýbá tomuto problému už proto, že je Němec, čili příslušník národa, na němž leží dědičný hřích holocaustu. Židovská světovládná mafie totiž holocaustu zneužívá a fakticky tak cenzuruje jakékoliv reálné informace o touze Židů po světovládě.

KTERÝ REŽIM JE OPRAVDU ZLOČINNÝ?!

Není dne, aby novodobí antikomunisté nepřipomínali zločiny minulého režimu. Leč. Realita dneška jim však bere dech. Existují důkazy, že současný globální režim je dokonce genocidní. Bez dalšího komentáře si zde opisuji skoro měsíc starý kratičký text z Britských Listů. Cituji: „Profesor Magnus Essand, genový terapeut z univerzity v Uppsale ve Švédsku, vytvořil virus, který usmrcuje ten typ rakoviny, jaký zabil Steva Jobse. Ovšem pouze v laboratorních výsledcích a při pokusech na zvířatech. Jenže je velmi pravděpodobné, že jeho převratný vynález, už z roku 2010, nikdy neprojde řádnými laboratorními zkouškami a nepřevezmou ho farmaceutické firmy do výroby. Proč? Profesor Essand potřebuje přibližně půl druhého milionu dolarů na zpracování byrokratické dokumentace, která by vedla ke svolení k laboratorním testům druhé a třetí fáze. Profesor Essand a jeho kolegové už však zveřejnili výsledky svého výzkumu ve světových odborných časopisech a nepatentovali je, takže na výzkumu nemohou soukromé farmaceutické společnosti vydělat miliardy, a nemají proto zájem investovat své peníze do této převratné, a zřejmě nesmírně účinné technologie. Už z minulosti jsou totiž známy případy, kdy viry – často překvapivě a náhodně – zlikvidovaly rakovinu. Pozoruhodnou historii převratného léku, který farmaceutické společnosti nerozvíjejí, odhalil ve své reportáži v deníku Daily Telegraph Alexander Masters“. Konec citace.

OPERETKA, NEBO GENERÁLNÍ ZKOUŠKA?

V Chrastavě, starobylém hornickém městečku mezi Libercem a Hrádkem nad Nisou, tedy v blízkosti hranic s Německem, se mladý muž o prodlouženém víkendu zveřejnil „atentátem“ na Klause. Při slavnostním otevírání mostu se dostal až do tělesného kontaktu s prezidentem, vedle něhož z druhé strany kráčel starosta Chrastavy. Vytáhl dětskou pistolku a na prezidenta z ní několikrát vystřelil plastové kuličky. Nic mu nebránilo, aby vytáhl skutečnou pistoli a prezidenta několika ranami zastřelil. Jenže proč?! To by měl největší polistopadový demagog příliš lehké. Ten musí dlouho a ve velkém utrpení umírat, pokud existuje nějaká vyšší spravedlnost. Jenže ona jiná, než lidská bohužel neexistuje. A ta, pokud vůbec je, je velice pomalá. Teprve vzdálená budoucnost ukáže, jaký byl Klaus vlastně lump. Není důležité, jak atentátník svůj čin zdůvodňoval. Důležité je, že se taková příhoda vůbec stala. Jako generální zkouška dopadla perfektně. Prezidenta lze lehce a kdykoliv zlikvidovat. Ostatní politiky při jejich předvolebních „lžinách“, pak určitě ještě lehčeji. Ať je jim to všem proto výstrahou. Po vajíčkách na Paroubka a kamenu na Topolánka, je tu nový typ projevu nechuti lidu vůči politické vrchnosti. A to je jediné jisté. Lidé současné politické načalstvo nenávidí víc, než komunisty, protože mají nejen pocit bezmoci jako tehdy, ale navíc dokonce existenčního ohrožení. A v takové situaci se budou bránit jakýmikoliv prostředky.