SPEKULATIVNÍ TEORIE O CÍRKEVNÍCH RESTITUCÍCH.

O církevních restitucích jsem 25.6.2012 pro Britské Listy napsal text, jehož základní teze jsem publikoval už v roce 1990 a pak ještě asi dvakrát. Nezajímal mne nikdy právní stav věci, protože za dlouhou dobu existence římskokatolické církve se právní normy o vlastnictví a majetku mnohokrát zásadně změnily, takže jakési „právo“ na navrácení majetku je vhodné pouze pro nikdy nekončící diskuse „zasvěcených“ právníků, které, kdyby se platily, tak se veškerý majetek církví „prosoudí“. Zajímal mne vždycky jen politicko-filosofický rozměr restitucí. Z debat na internetu jsem si v posledních dnech zjistil, že samotní věřící nejsou všichni příliš nadšeni z návrhu restitucí, které chce realizovat nejasociálnější vláda v moderních dějinách naší země. Mají v zásadě čtyři výtky. Restituce jsou velké a v současné tíživé situaci země dokonce nevhodné. Majetek církve zkorumpuje. Z velké části bude rozkraden. A za čtvrté ještě prohloubí antipatie, až odpor k církvím. Poslední z vyjmenovaných důvodů mne přivedl ke spekulaci. Už je to dávno, co Ransdorf pronesl jeden ze svých silných bonmotů, když tvrdil: „Bývalí komunisté jsou ve všech jiných stranách ve větším počtu, než v KSČM“. Takže současné, významně protilidové, církevní restituce realizují převlékači kabátů KSČ a stran tehdejší Národní fronty, kteří nyní tahají za nitky v našich polistopadových pravicových stranách. Pokračují tak totiž ve svém „třídním boji“ proti Vatikánu a jeho církvi se světovládnými ambicemi. Kdyby byla římskokatolická církev alespoň trochu chytrá – a to už nemluvím o její moudrosti a dokonce svatosti -, tak by sama se současnou formou restitucí absolutně nesouhlasila. Oni by jí to ale měli především sdělit její věřící.

Z VÁLEČNÝCH ŠTVÁČŮ JSOU VÁLEČNÍ ZLOČINCI.

Sověti v dobách studené války o státech Západu nemluvili jinak než o válečných štváčích. Jakmile se Sovětský svaz rozpadl, Západ se kvalitativně změnil. Z válečného štváčství se transformoval ve válečného zločince, provokujícího celosvětový konflikt. Vůdčí silou v něm jsou Spojené státy Americké a ideovým hegemonem Izrael. Oba tito globální padouši mají při každém jednotlivém válečném dobrodružství eminentní zájem na tom, aby nezůstali osamoceni. Zatím se jim vždycky podařilo zlákat dost stupidních vlád, které se k jejich válečným zločinům připojují, takže je udržována šance na vznik celosvětového konfliktu. Stačí, aby se proti této mezinárodní kamarile postavila silnější moc, třeba Rusko s Íránem a Čínou. Zatímco do Afghánistánu a Iráku šly USA v první línii, v Libyi už jakoby vůbec nebyly přítomné a nyní v případu Sýrie dokonce obviňují OSN z kolosálního selhání“. V Sýrii se totiž v posledním týdnu začaly dít věci. Britské „speciální“ jednotky vstoupily do země a postoupily prý do hloubky deseti kilometrů. Turecko provedlo test, který může být považován jednak za průzkum bojem, ale i za provokaci. Dvě jeho „průzkumná“ letadla prý byla v mezinárodním vzdušném prostoru ostřelována a jedno při tom sestřeleno. Británie na to reagovala slovy jednoho vládního činitele, který prohlásil, že Sýrie bude potrestána. Jak se vidět, Obama se nevzdal věčného snu USA na globální hegemonii a Netanjahu zase snu p Velkém Izraeli. Čím více upadá jejich skutečný vliv, tím jsou intenzivnější jejich válečné operace a tedy i větší válečná zločinnost.

LETADLA POTÁPĚJÍCÍ PARKANOVOU

. Jakmile se naše armáda z všobčansky obranné stala profesionálně agresorkou s globálním využitím, vyskytla se potřeba přepravy mužstva a především těžké techniky na velké až obrovské vzdálenosti. Tehdy na ministerstvu obrany úřadující náměstek pro vyzbrojování, Jaroslav Kopřiva se, s vysokou pravděpodobností ne zadarmo, zahleděl do španělských letounů CASA. Armáda je od samého počátku odmítala s tím, že jejich dolet je pro naše potřeby nedostačující. Kopřiva ale stále na koupi naléhal, takže armáda nakonec ustoupila ale s tím, že se letadel koupí méně a přikoupí ještě nejméně dvě další s delším doletem. Vláda nato promptně schválila nákup CASA, ačkoliv byl, podle odborníků, předražen o 658 milionů. Kupříkladu vzhledem k nákupu, které realizovalo Portugalsko. Mimo jiné uvidíme při zítřejším fotbalovém utkání Španělska s Portugalskem, jestli ta „sleva“ byla pro Španěly dobrou investicí. Ovšem pro Parkanovou a především pro KDU-ČSL, která doslova okupovala ministerstvo obrany víc jak deset let, (Baudiš, Holáň) je to nebezpečná smyčka. Ani sebelepší konstrukce institutu vojenského tajemství je před vyšetřováním neuchrání. Při tom se v celém světě ví, že právě v oblasti zbrojení se skrývá nejvíc zbytečně vynaložených prostředků. A utajování je navíc obrovským ochranným štítem korupce.

MŮJ „ÚHLAVNÍ PŘÍTEL“ CHCE BÝT PREZIDENTEM

Když jsem byl předákem odborů, tak mne tehdejší ministr Vladimír Dlouhý tituloval slovy “můj úhlavní přítel“. V sobotu jsem se dověděl, že vyhlásil svou kandidaturu na prezidenta. Pro Dientsbiera by to mohl být až příliš silný soupeř. Je poměrně mladý, z politiky odešel doslova před mnoha lety. Uspěl v soukromé sféře. Je vzdělaný, zná asi pět řečí a…na svých internetových stránkách se vychvaluje dokonce mnohem víc. Takže u konzervativních voličů mu ublíží jeho přehnané sebevědomí. Tvrdí o sobě, že je člověkem, kterého v této době naše zem potřebuje. A to si právě nemyslím. Odůvodňuje to v prvé řadě tím, že je nestranický. Což ale vůbec není pravda. Sice není v žádné politické straně, leč jednoznačně podporuje politiku současné koalice, tedy protilidovou až doslova protilidskou, ba dokonce s ní spolupracuje jako člen Národní ekonomické rady vlády. Hlavně mi však vadí, že ani v nejmenším nedokázal reflektovat chyby vlád, jejichž byl členem až do roku 1997, jako by se nic v naší společnosti za tu dobu nestalo. Uvážím-li k tomu, že byl členem KSČ od roku 1978 až do prosince 1989, nemám vůbec žádný důvod ho volit. Ne pro ono členství ve straně, ale pro ten obrovský, popřevratový kotrmelec, z něhož se dodneška neprobral, o čemž svědčí mimo jiné to, že kupříkladu tvrdí, že řešení krize nás bude bolet a že lidé si budou muset utáhnout opasky. Že by právě proto chtěl být prezidentem? Vždyť on je od převratu v pozici, ze které je povinen se všeho osobního nadbytku vzdát a věnovat ho na krizový oltář! On totiž nesporně stál u naprostých počátků vznikání tehdy ještě neviditelné krize. Měl přece nadprůměrné vzdělání, takže to měl vědět.

HRA O SÝRII

Přičinlivá loutka globálních hráčů nazvaná Obama, musela 19. června veřejně prohlásit, že se jí nepodařilo získat podporu Ruska a Číny pro záměr svrhnout Bašára Asáda. Veřejnost se tak dověděla minimálně dvě skutečnosti. Že Spojené státy severoamerické už hrají nějakou roli v současných nepokojích v Sýrii. Jinak by neměly zájem odstranit jednu stranu konfliktu. Obama tím za další nechtěně popřel výpotek domácí ekonomickou situací deptaného britského premiéra, který v Mexiku povolil uzdu tvořivosti a vydával za fakt své přání tvrzením, že Putin už nepodporuje vládu současné Sýrie. V Sýrii samozřejmě nejde o Asáda, nadtož o „libyjskou“ pohádku šířenou z OSN, že v zemi vláda vraždí bezbranné civilisty. A už vůbec ne o strach Netanjahua  ze Syrských chemických zbraní a raket, které mohou zasáhnout kterékoliv místo v Izraeli. Úsilí USA je pozůstatkem zkostnatělé snahy amerických světovládných psychopatů v prosazování své představy ovládnutí Blízkého Východu. Obama před volbami cítí, že musí nějak dokázat svou rozhodnost v mezinárodních vazbách. Do problému v Sýrii se mu nějak nepovedlo zaangažovat žádného zběsilce z Evropy, jako byl Blair v případě Iráku, či Sarkozy v kauze Libye. Tak sázel na své soupeře o globální hegemonii. Odpověď přišla poměrně rychle. Čína, Rusko, Sýrie a Írán oznámili, že na počátek července plánují společné manévry, které mají být největšími v dějinách regionu. Velcí globální hráči tak dávají světu na vědomí, že mimo jiné nehodlají dopustit novou Libyi.

Z NAHLÉDNUTÍ DO „PLEMENNÉ KNIHY“ POP CELEBRIT

Sousedky půjčují manželce různé ty „společenské“ žurnály, pro které je i slovo bulvár vysokým oceněním. V nechuti k lepší činnosti, způsobené horkem, jsem sáhl pro jeden z nich, s názvem Rytmus života.  V čísle 43 z konce října loňského roku jsem narazil na zajímavost. Poslanec Jan Husák nechal loni provést srovnání cen mobilního telefonování u nás a u sousedů. Jen pro zajímavost, je to ten stoudní politik z TOP09, který nedávno vyzval poslance KSČM, aby se zdrželi hlasování o církevních restitucích. Když jeho loňské srovnání obdrželi novináři, obrátili se ihned na předsedu Rady Českého telekomunikačního úřadu jistého pana Dvořáka s tituly před i za jménem, co on na to. Jeho odpověď mne přiměla k tomu, že jsem poslanci Husákovi dneska napsal, když jsem se před tím trochu seznámil s jeho aktivitami. Text dopisu následuje:

Vážený pane poslanče.

Pane Jane Husáku.

Na vašem blogu jsem si přečetl, cituji: “Až o 50% očekávám budoucí snížení současných cen za mobilní volání a internet i díky novele zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.” Konec citace. Napsal jste to 24. října loňského roku. Vím také, že jste v minulém roce nechal provést srovnání cen mobilního telefonování u nás a v okolních zemích, ze kterého jsme nevyšli nikterak valně. U nás bylo dráž dva až šestkrát. Pokud pozoruji, od té doby se nic nezměnilo. První otázka tedy zní, můžete časově upřesnit své očekávání?

V několika svých vystoupeních kritizujete činnost ČTÚ. Nedávno jsem se dověděl, že předseda její Rady novinářům sdělil, že lidé tak vysoké ceny mobilního volání “chtějí”, protože kdyby tomu tak nebylo, tak by netelefonovali. Nevím, co je na tomto drzém výroku pravdy, ale vím bezpečně, že ČTÚ, Rada ČTÚ a tedy i její předseda, nehájí zájmy uživatelů, ale jen a jenom provozovatelů.

V našem, korupcí prolezlém systému se proto zákonitě nabízí otázka, proč tomu tak je. A vybaví se ihned podezření, v mých očích naprosto odůvodněné, že jsou za tím vysoké příjmy mimo ty oficiální. Myslím si proto, že poslanecká sněmovna, její odpovědný výbor, by se měl zabývat nejen problémem obsazení posledního místa v Radě ČTÚ, ale především vazbami členů Rady i úředníků samotného úřadu, na poskytovatele telekomunikačních služeb. Z této části mého dopisu vyplývá pak můj druhý dotaz. Funkce v Radě jsou veřejnými. Proto mne zajímá, zda jsou zveřejňovány platy jejích členů a majetková přiznání?

S pozdravem

MODELOVÝ PŘÍKLAD ZE SPORTU

Někteří teoretici chápou korupci pouze za jednu z mnoha forem porušení obecně přijatých zásad. Viz zde: http://claudiawilliamson.googlepages.com/publicchoice.pdf . Korupci nejen v naší zemi pak vykládají jako nedostatečnost systému, který, cituji: „ze zásadních důvodů nemůže být dostatečně účinný v boji proti korupci (protože je podstatným způsobem ovlivňován působením struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad)“, konec citace.

Pro současnou debatu o korupci v naší zemi, která se stala systémovou a dokonce přerůstá až v korupční systém generovaným právním řádem, jsem našel ilustrativní a snadno pochopitelný příklad uvedených tezí.

Faktická událost: 19.6. t.r. se na fotbalovém mistrovství Evropy hrálo mimo jiné utkání mezi domácí Ukrajinou a Anglií. Skončilo výsledkem 1:0 pro hosty, při čemž rozhodčí neuznali Ukrajině nezpochybnitelným způsobem dokumentovanou branku.

Obecný pohled na současnou kopanou: Ve sportovním utkání trvajícím jeden a půl hodiny, rozhoduje o výsledku v naprosté většině případů jeden gól. Daleko kvalitnější povrch hřišť, technologie výroby míčů a v neposlední řadě technická vyspělost a rychlostní schopnosti hráčů vytváří situace, k jejichž posouzení je potřebná daleko vyšší přesnost, než kdysi.

Právní řád fotbalu: Od památné, nemýlím-li se Maradonovy ruky, která zajistila Argentině titul mistrů světa, bylo nejvyšší povinností kodifikátorů „fotbalového práva“ udělat vše, co je v možnostech současné techniky, aby se takové porušení obecně přijatých zásad, již nemohlo opakovat. Že to možné je, dokazují videozáznamy kritických situací, které jsou všeobecně průkazné. Dávno proto měly být součástí rozhodování, především v tak důležitých utkáních.

Závěr: Pokud ani za několik desítek let nebyla pravidla kopané inovována o záznamovou technologii, naskýtají se minimálně dvě otázky. Za prvé, jakým strukturám založeným na vzájemném krytí v porušování obecně přijatých zásad, tento stav vyhovuje? A za druhé proč? Zvláště když uvážíme, že korupce je jenom jednou z metod porušování obecných zásad. Osobně se mi nabízí třeba nesympatie rozhodčího k mužstvu, či dokonce národní prestiž. Ale mohou být i mnohé další.

„HITLARY“ CLINTONOVÁ POKRAČUJE VE VEDENÍ TŘETÍ SVĚTOVÉ VÁLKY

Afghánistán, Irák, Libye – tři první bojiště třetí světové války. Pro někoho už čtvrté, když tu tak zvanou studenou, dokladuje údajně padesáti miliony mrtvých. Války nejen o ropu, jak světovou veřejnost mystifikují média. Ale především války Amerického fundamentalismu. V jedné zemi Jihovýchodní Asie nedávno odsouzený válečný zločinec Bush mladší, tuto válku zahájil. Je vedlejší, zda letecký atentát na „dvojčata“ byl realizovaný na základě spiknutí, či zda byl skutečně teroristickým činem zplozeným nenávistí ortodoxních islamistů vůči satanskému Západu. Podstatné je, že Bushem vyhlášená válka proti terorismu se stala oficiálním začátkem nepřiměřeného zupáctví bílého muže, začátkem další světové války. Není bez zajímavosti, že v ní nyní pokračuje žena, kterou proto protiamerická média často nazývají Hitlary. Už jedna Američanka na jejím postu se „proslavila“ válkychtivostí, dokonce větší, než její kolega, ministr války. Američané v naprosté většině na vlastní kůži neprožili válku. Ženy ještě ve větším počtu. Ti mužští, kteří válkou osobně prošli, jsou mnohdy tělesně invalidní a z velké části psychicky postižení. To všechno dokazuje, že populace USA, která za největší válku považuje tu svou občanskou, neví o čem mluví, když si přeje válku. Při tom reálně je málo odolná vůči opravdovým krutostem válek posledních století. Přesto je ještě pořád tak bojechtivá. Poslední průzkumy kupříkladu ukazují, že vojenské napadení Sýrie si přeje skoro dvě třetiny Amíků. Z toho mi rezultuje závěr. Aby se veřejnost USA vzpamatovala, je zapotřebí přenést válečné běsnění nejmodernější války na její území. Zbytek světa by měl proto přemýšlet, jak to provést.

NEJZLOČINNĚJŠÍ MANEKÝN

Když Obama nastoupil na trůn největší vojenské mašinerie světa, napsal jsem o něm, že je to nejlépe placený manekýn, který bude poslušnější loutkou skutečných globálních vládců, než byli všichni jeho předchůdci. Mýlil jsem se, on je nejen loutkou plnící slepě jejich rozkazy, ale umí navíc myslet jako oni, takže plní i jejich nevyslovená přání. Mimo jiné má svou vlastní „Knihu mrtvých“, přesněji budoucích mrtvých, tedy lidí, které svým rozkazem odsoudil k popravě. Jako vrchní velitel USArmy a všech ostatních bezpečnostních složek včetně zpravodajských, osobně rozhoduje o popravách s pomocí bezpilotních letadel. Z hlediska mezinárodního práva jde o jednoznačný zločin. Válka s terorismem, kterou vyhlásil Bush mladší, není skutečnou válkou podle mezinárodních konvencí, je proto nepřípustné, aby lidé byli zabíjeni pro pouhé podezření z čehokoliv, tedy i terorismu. Navíc je prokázáno, že bezpilotní letadla jsou na svůj cíl naváděna GPS zařízením, které do cílů dávají místní „spolupracovníci“ CIA. Jelikož Amíci za tuto činnost velice dobře platí, na místní poměry fakticky až celoroční příjem, je víc jak jisté, že velká část takových cílů jsou osobní nepřátelé spolupracovníků a mnohdy naprosto nevinní lidé, protože spolupracovník má strach přijít do styku s opravdovými teroristy. Takže Obama zabíjí nevinné lidi a nemůže tvrdit, že o tom neví. Nejhorší na tom je, že se zarputilostí každého zločince neustále světovou veřejnost ohlupuje svými plky o úspěšném boji s Al-Kaidou, Talibánem a jinými teroristy.

DOPIS KLUBU POSLANCŮ KSČM.

Vážené poslankyně a poslanci sněmovny ČR.

Vážené soudružky a soudruzi.

Souhlasím plně s tím, že jste všichni bez výjimky hlasovali pro vydání MUDr. Ratha k trestnímu stíhání. Předpokládám ale, že to neznamenalo váš automatický souhlas také s vyšetřovací vazbou. Podle informací v médiích totiž byly pro ni soudcem uvedeny poněkud nedostatečné důvody. V mých očích neobstojí argument, že by obviněný na svobodě ovlivňoval ostatní spoluobviněné, či svědky. Při tak dokonale prováděných odposleších, zajištěném sledování jeho pohybu, či dokonce nařízeném domácím vězení to lze prakticky vyloučit. Ještě méně obstojí argument, že by mohl utéci. Při tak masivní mediaci a u tak známé osobnosti je to prostě vyloučené.

Jeho uvěznění, stejně jako uvěznění ostatních obviňovaných, ve mně spíše vzbuzuje podezření, že pádné důkazy proti obviněným, ale především poslanci Rathovi, se teprve hledají. To v lepším případě. V tom horším dokonce konstruují. První možnost naznačil i jeden z jeho advokátů. Navíc je podivné, že se ihned začalo ve vládní koalici hovořit o institutu „účinné lítosti“, čili spolupracujícího obviněného coby korunního svědka, který bude buďto úplně zbaven obvinění, nebo odměněn nizoučkým trestem. Všichni navíc z psychologie známe tak zvané „vězeňské dilema“ a proto nepochybuji, že orgány činné v trestním řízení mohou svou moc v případě věznění obviněných, účinně využít proti předem vybrané osobě. Tedy především vůči Rathovi.

Souhlasím totiž bez výjimky s názorem kupříkladu exministra Ivana Davida, který i po osobních zkušenostech s činností našich orgánů činných v trestním řízení naprosto nezpochybnitelně tvrdí, že Rath je politickým vězněm. Což dokladuje větou, cituji:  „Všichni si pamatujeme ‚Kubiceho zprávu‘ – sbírku účelových pomluv ‚nedopatřením‘ uniklých do médií těsně před volbami. To není ‚teorie spiknutí‘, to je praxe“, konec citace.

Svým souhlasem s vydáním Ratha, jste udělali pouze první krok v jeho kauze a především k nápravě korupčního systému v naší zemi. Nezbytně dalším krokem je mimo jiné i zajištění úplné veřejné kontroly nad průběhem vyšetřování a soudního procesu. Soudy jsou sice nezávislé, nikoliv však na vůli jediného svrchovaného zdroje veškeré, tedy i jejich moci. Aby s politickým vězeněm neproběhl i politický proces, je bezpodmínečně nutné zaručit naprostou transparentnost celého řízení. Vaše strana má k tomu ojedinělou příležitost, protože je ve věci naprosto nezainteresovanou.

Nechceme-li, aby byl u nás dosavadní korupční systém nahrazen policejním státem kombinovaným se soudcokracií, obojí nám totiž hrozí, musíme orgány činné v trestním řízení podrobit přísné veřejné kontrole. O tu jste, podle mého názoru, povinni se zasazovat, protože jste prakticky k ní, svým hlasováním v kauze Ratha, pootevřeli cestu.