DĚJINY KORUPCE

Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že rozlišování mezi úplatkářstvím a korupcí není schopné vyvrátit tvrzení kohokoliv, včetně ideologů antikomunismu, kdo tvrdí, že současná korupce není výsledkem morální devastace, způsobené minulým režimem. Kdo ale není ideologicky zaslepený, podívá se v prvé řadě do historie. Za druhé pak také do jiných režimů a systémů, ve kterých reálsocialismus nikdy neexistoval. Bezpochyby zjistí, že korupce a úplatkářství existovaly vždy a i dneska existují všude. Dá se dokonce vysledovat, že ve společenstvích s velkými majetkovými rozdíly byly a jsou i úplatky či korupčné mnohem vyšší, častější a mají navíc mnohem vynalézavější formy. Už nejde kupříkladu pouze o všeobecně známé lobbování, či provize, ale o financování volebních kampaní, či nesouměřitelně vysoké platy třeba zaměstnancům v médiích. Korupcí jakéhosi vyššího druhu jsou i PR agentury, různé soukromé instituce výzkumu veřejného mínění, ratingové agentury a mnohé další instituce debilizátorů veřejnosti, včetně naší veřejnoprávní televize, či vymývači mozků politiků. Řekněme si, že získání zaměstnání v postavení příslušníka obslužné elity je fakticky korupcí. Odvažuji se tvrdit, že korupce existovala a existuje v dějinách všech kultur a je organickou součástí dnes dominujícího politického systému nejen u nás. Mimo jiné jenom z toho důvodu jsou některé její metody regulovány, jako kupříkladu lobbování, či dokonce povoleny zákonem, jako je tomu například v případě provizí, daňových úlev či dotací. Řečeno pejorativně, korupce v mezích zákona je systémovým prvkem naší současné společnosti. Polehčující okolností nám všem může ale být, že úplatky a korupce jsou projevem obecnějšího prvku lidského chování, jímž je podvádění, které prý je dokonce zakódováno v mozku.

EXISTOVALA ZA REÁLSOCIALISMU KORUPCE?

Většina nejbojovnějších antikomunistů, vesměs těch opožděných tvrdí, že současná korupce je pozůstatkem pokleslé morálky minulého režimu. Vždyť přece bylo dneska uzákoněno, že byl zločinný, takže logicky je v něm možné najít původ všeho zla a každé špatnosti. Opravdu, za socialismu se vesele uplácelo. Tuzexové bony lékaři, který měl operovat někoho z rodiny úplatkáře, bonboniéry pro sestřičky, aby se mu v nemocnici více věnovaly, v dnešní mluvě nadstandardně. Láhev dobrého truňku na úřadě, aby potřebné povolení bylo vyřízeno co nejdříve a ne až v úřednické lhůtě. Ba někdy i obálka s penězi pro policistu, který rozhodoval o vydání devizového příslibu. Každý, kdo měl příležitost, patřil do nějaké sítě protislužeb na nedostatkové zboží, od náhradních dílů do automobilů, po lepší maso na rodinné oslavy. Šlo fakticky o jakýsi ekvivalent trhu, vždyť se nadarmo neříkalo, že za socialismus nic není, ale přesto každý má co potřebuje. Kupující prakticky pouze akceptoval vyšší cenu, jako je tomu i dneska u výrobků, jejichž výrobní cena není ani desetinou prodejní. Jednak na to měl a za druhé artikl i za těch okolností chtěl. Jenže byla to všechno vůbec korupce? Podle mého soudu šlo pouze o úplatkářství, nikoliv o korupci. Nechci nějak fušovat odborníkům do řemesla a v žádném případě si netroufám poučovat experty, kteří mezi úplatkářstvím a korupcí vůbec nerozlišují. Jenže jsem přesvědčen, že při existenci nějakého rozdílu mezi dvěma jevy, mají tyto nárok na různé pojmenování. Úplatky za socialismu zajišťovaly spotřební výhodu na trhu nedostatkového artiklu, většinou pouze jednorázovou. Oproti tomu korupce je podnikatelskou investicí. Korupční náklad se korumpujícímu vrací ve formě zlepšení šancí v podnikatelské konkurenci, či jde dokonce o předplatné dosud neznámé výhody pro zvýšení svého zisku. Takže úplatek je akt s účelem získání spotřební výhody, vesměs jednorázové. Korupce je podnikatelskou investicí, většinou navíc dlouhodobější. Navíc, jelikož se v reálsocialismu nepodnikalo, tak korupce v něm ani být nemohla.

PROČ TAK SNADNO?

Brzy po převratu si takovou otázku položil Ivo Možný a prostřednictvím dlouhého eseje se stejným názvem hledal odpověď na problém, proč se minulý režim tak snadno sesypal. Našel hned několik důvodů, ale ten hlavní tehdy neřekl, ačkoliv ho musel, jako odborník a účastník událostí, dobře znát. Byl to důvod dvojjediný. Hlavní aktéři převratu se veřejnosti nechlubili, že hodlají zničit reálsocialismus a veřejnost si, možná až na jedince, absolutně ani nedokázala představit, že je vůbec možné zhroucení socialismu.

ŠETŘENÍ PO HEGEROVSKU

Jednu z mých sousedek odvezla rychlá záchranná služba do nemocnice. Tam zjistili, že jde o problém žlučníku. Trochu jí ho zklidnili a zapsali do pořadníku na operaci za dva a půl měsíce. Asi za tři týdny ji opět odvezli. Tentokrát do jiné nemocnice. Tam ji opět poléčili a když se dověděli, že je objednána na operaci, tak jí pouze naordinovali několik infuzí, na které chodila do místní rehabilitační ambulance. Nyní je již potřetí v nemocnici. Zatím nevím, jak to s ní dopadne, jestli ji budou operovat, či jí zase jenom bolesti rozeženou. Ovšem jedno je již dneska jasné. Na řešení jejího problému bylo vynaloženo mnohem víc financí, než kdyby byla ihned operována. Takže ony pořadníky na pomyslné neakutní operace jsou pochybné. Zajímá mne pouze jediné. To lékaři se švejkovskou důsledností aplikují ministerskou stupiditu, nebo racionální opatření vlády je realizováno stupidními lékaři? Ať tak, či onak, jde v každém případě o plýtvání penězi ze zdravotního žoku, kde je jich vážný nedostatek a ne přebytek.

POLISTOPADOVÁ HOSPODÁŘSKÁ KRIMINALITA BY MĚLA BÝT NEPROMLČITELNÁ

Velekněží privatizace prosadili do kontrarevolučního právního řádu pravidlo o zákazu soudního přezkoumávání privatizace. Restituce, především církvím a šlechtě, byly zase od samého počátku aktem průhledného revanšismu. Z čehož plyne, že oba akty byly v rozporu s vyšším principem mravním, který je podhoubím skutečného práva coby spravedlnosti. Přidáme-li k tomu všemu takové privatizační techniky, které byly doslova útěkem před právem a konečně chování mnoha privatizátorů, které i podle děravého právního řádu bylo trestnými činy, pak je oprávněná snaha každého, kdo se zasazuje za to, aby veškerá polistopadová hospodářská transformace byla postižitelná soudy kdykoliv v budoucnosti. Majetkový převrat byl v celku tak obrovským zločinem, že nesmí být nikdy promlčen.

HIT TÝDNE

Mediálně nejsledovanější událostí těchto dnů je soud s politiky VV. Nejtragičtější jeho součástí je ale vyjádření Klause, který místo odsouzení politiků hanobí soudce, který případ soudí. Je to jenom další důkaz, že už to náš stařík nemá v hlavě úplně v pořádku. Pro samotnou stranu bude soud s největší pravděpodobností sebevraždou, protože vyjde najevo taková špíně, o které se veřejnosti ani nezdálo.

VAJÍČKOVÝ TEST TRŽNÍ EKONOMIKY

Pro pořádek uvádím, že zásadně rozlišuji mezi trhem a tržní ekonomikou. První je nejen hospodářským, ale i společenským jevem, jehož různé varianty existují v lidské civilizaci již od prvních kroků dělby práce. Zatímco tržní ekonomika je fenomén velmi mladý, charakterizovaný minimálně podnikáním pro maximální zisk, všeobsáhlou konkurencí, nutností zvyšováním produktivity a minimálními zásahy neekonomických institucí. Právě probíhající nedostatek vajec odkryl podle mého soudu jeden ze základních problémů absolutizované svobody tržní ekonomiky. Vejce totiž patří do skupiny nezbytných potravin. Je sice možné je krátkodobě něčím nahradit, ale trvale jen velice těžko. Jejich nedostatečná produkce ukázala určitou bezohlednost trhu. Snížená nabídky zvýšila ceny tak vysoko, že spotřebu této základní potraviny si některé skupiny lidí musely odříct, nebo ji zásadně omezit. Při tom ale pořád existuje skupina lidí, kterou ani ještě mnohem vyšší cena by neodradila od neklesající, ba až plýtvající spotřeby této komodity. Vejce sice nejsou absolutně nezbytnou potravinou, ale tržní ekonomka by se v případě mouky, či obilovin a kupříkladu mléka, nechovala jinak. Z toho lze dovodit, že její mechanismy nedokáží v případě kritického nedostatku vyřešit problém minimálně nutné distribuce každému obyvateli. To je v mých očích závažný prvek reálné potravinové bezpečnosti.

Jak je vidět, nedostatek některé základní potraviny není nemožný. Uvědomíme-li si, že již celou dekádu je celosvětová spotřeba potravin vyšší, než jejich produkce, stojí za uváženou, připravit pro podobné situace krizový plán. Slepá tržní ruka by se mohla ukázat katastrofálně neúčinnou až prázdnou.

JSOU SNAD NEČASOVCI NEJLEVICOVĚJŠÍ VLÁDOU EU?

V pátek, nešťastný to den, nepodepsal Klausův výkonný tak zvaný Fiskální pakt Spojených států Evropských, k radosti KSČM, všech skutečných socialistů a také mojí. Mám ale vážné obavy, že vláda, která ho tímto chováním pověřila – nebo snad ne, když ministr zahraničí to odsoudil? – fakticky neví, co činí. Vždyť zmíněný dokument chce prakticky totéž, co je jedním a já tvrdím že jediným, programovým cílem současné trojkoalice. Zajistit vyrovnaný rozpočet a spolehlivé zaplacení dosavadního fiskálního dluhu. Kdo si trochu přemýšlivě přečte zmíněnou smlouvu, musí ale dospět k názoru, že je to další antisocialistický krok globální moci. Fakticky totiž zakazuje pro futuro v EU socialismus, což potvrdil nejeden odborník. Jsem přesvědčen, že Nečas, ani jiný vládní mocnář samozřejmě pakt nečetl, na to mají přece své lidi. Premiér, který prakticky všechna svá rozhodnutí řídí ideologií, nepodepsal jednoduše proto, že je servilně proamerický. Vždyť ho přece jeho veličenstvo Ó-bama označilo za nejspolehlivějšího spojence USA. Samozřejmě mimo nepotopitelné letadlové lodi nazvané velká Británie.

V JEDNOM JE ČESKÁ VLÁDA PŘECE JEN PRAVDOMLUVNÁ

Podle posledního průzkumu veřejného mínění, prováděného pravidelně agenturou CVVM, se vláda neumětelského Nečase těší spokojenosti 16ti procent občanů a jen 12% je spokojeno s osobami ministrů. Nevím, jestli to není také proto, že nejeden z nich veřejnosti řekl, že se máme dobře, či že si žijeme nad poměry a že se proto budeme muset uskrovnit. Není sice jasné, kdo si žil nad poměry, leč o to víc je jasnější, že budeme donuceni se uskrovňovat. Lidově řečeno, že dobře už bylo. Což je jedinou pravdou, kterou vláda za celou dobu svého fungování veřejnosti sdělila. A dobře ví proč. Přece už před volbami nás varovala před osudem Řecka. A to ještě tehdy nevěděla, že kupříkladu jeho technokratická vláda, tedy demokraticky nikým nezvolená, schválila v lednu doslova fantasmagorický zákon. Snížila totiž všechny platy, což by nebylo nic divného, jenže se zpětnou platností od listopadu 2011. Takže za leden víc jak šedesát tisíc dělníků nedostalo mzdu a někteří svým zaměstnavatelům dokonce ještě dluží. V novořeči globálních vládců tento jev už má dokonce i svůj název, říká se mu negativní mzda. Krásná ilustrace toho, že vítěz nejen bere vše, ale doslova může všechno. Konec studené války, se pomalu, ale jistě mění na totalitní nadvládu globálních finančních oligarchů, kteří získali doslova božský atribut všemohoucnosti, přesněji všehoschopnosti.

LOUPEŽ, KRÁDEŽ, RESTITUCE

Co bylo ukradeno, musí být vráceno, stalo se doslova antihusitským a hlavně antikomunistickým heslem politického boje předního polistopadového politika Lidovecké strany, trpícího napoleonským komplexem. Byl to fakticky jeho jediný přínos do popřevratové politiky, kromě toho, že včas umřel. Kdyby se mu to totiž nepodařilo, tak by byl dneska zašpiněn skandály jako většina politiků, kteří se podíleli na polistopadové moci. Kdo tomu nevěří, ať si ráčí vzpomenout, jak ve funkci ministra zemědělství vytvořil na každém tehdejším okrese tak zvané zemědělské správy, které fungovaly zároveň jako stranické sekretariáty, samozřejmě že za státní peníze. Mr. de Lux, coby generalissimus bitvy o majetek římskokatolické církve tedy znárodnění církevního majetku označil za krádež. Byla to vskutku podivná krádež, doslova podle vzoru všech lidových zbojníků, kteří nejbohatším brali a nejchudším dávali. Aby se KSČ nemusela zdržovat hledáním oněch nejchudších, dala fakticky majetky církví k dispozici všem, především jednotlivým obcím. S odkazem na znalosti historie lze odpovědně tvrdit, že KSČ odebrala církvi to, co ona naloupila za jedno a půl tisíciletí. Tato krádež, jak znárodnění pořád označují současní, ideologií zpití mocipáni, byla ve skutečnosti pouhou malilinkatou nápravou křivd, utrpení, zmařených životů a krvavých loupeží, které jako nesmazatelná špína lpí na veškerém tom zlatě a majestát kostelů, katedrál, biskupských paláců, ba dokonce na každé monstranci. Krádež nařízená KSČ, napravovala všechny ty vražedné loupeže, vedle nichž dneska získávané špinavé peníze jsou docela milým, ale určitě přijatelnějším způsobem bohatnutí. Současné restituce údajně napravují krádež, v mých očích doslova rehabilitují, ba doslova resuscitují loupeže. Považuji proto tento akt za nejzločinnější součást globální individualistické kontrarevoluce.