Texty minulého týdne a dvou prvních dnů týdne tohoto, byly motivovány studií, zveřejněnou na webu: http://dolezite.sk/Cirkevne_bohatstvo_su_krvave_peniaze_162.html#ixzz1mx3Yygbi . Na něm je uvedeno několik desítek prací, ze kterých studie čerpala. Přiznávám se k tomu, že jsem si neověřoval jedinou informaci, která je ve studii publikována. Bral jsem ji totiž celou pouze jako ilustraci svého celoživotního přesvědčení, vytvořeného na základě osobních zkušeností s římskokatolickou církví. Od prvních úvah o církevních restitucích jsem tvrdil a mnohokrát veřejně řekl i napsal, že restituce jsou protiústavní. Součástí naší Ústavy je totiž i Listina základních práv a svobod, která kodifikuje celou soustavu lidských práv a občanských svobod. Majetek římskokatolické církve i majetek šlechty byl získán pregnantním porušováním lidských práv, protože má původ v nevolnictví a v dobách kdy církev byla součástí absolutní moci nad všemi lidmi. Návratem takového majetku potomkům šlechtických rodů a církevním institucím náš právní řád nejen de jure, ale de facto uznává porušování lidských práv jako metodu získávání majetku. Neváhám tvrdit, že církev a mnohé šlechtické rody jsou v dnešním slova smyslu instituce zločinné a politický režim, který tvořily, byl zločinem proti lidským právům, ne jenom zločinem vůči občanským svobodám. Jmenovaná církev i šlechtické rody byly po celá staletí součástí totalitní moci a jen a jenom díky ní získaly nepředstavitelné majetky. Restituce jsou v konečném důsledku tedy zločinem proti lidskosti, ba až zločinem genocidy.

Jestliže většinu zlata, stříbra a drahokamů získala církev zločinem genocidy, pak dalšího zkrvaveného majetku dosáhla zločiny ještě hnusnějšími, motivovanými fanatismem inkvizice, který vyvrcholil upalováním čarodějnic. Nikdy jindy v dějinách se katolická církev nezaprodala samému Satanovi tak strašně, jako v té době. Vraždění věřících bylo vůbec nejhanebnějším způsobem, jímž církev získávala majetek. V té době se dokonce Evropou šířilo rčení, chceš-li co nejrychleji zbohatnout, upaluj čarodějnice. Již v roce 380 byli jinak věřící, čili kacíři vyobcovávání z církve a zbavováni majetku. Ještě před vznikem inkvizice kupříkladu papež Alexander III. na koncilu v Tours roku 1163 přikázal biskupům, aby majetek kacířů byl vždycky zabaven. První inkvizice, tak zvaně biskupská, byla ustavena papežem Luciem III. prakticky ihned potom, konkrétně r. 1184. Tato metoda se v běhu času stále zdokonalovala, až nakonec z nařízení papeže vznikla papežská inkvizice (r.1215) a vydáním buly Summis desiderantes affectibus z roku 1484 papežem Inocencem VIII. pak byly kodifikovány čarodějnické procesy. Pikantní na věci je, že ještě papež Řehoř VII. v 11. století zakázal dánskému králi Haraldovi uskutečnění čarodějnického procesu s ženami, které údajně svými kouzly zavinily úděsné sucho. Názor o ďábelskosti čarodějnic začala ovládat katolickou církev teprve po křižáckých válkách. Upalování čarodějnic bylo doslova vyvrcholením perverze, ba až sexuální zvrhlosti některých inkvizičních vyšetřovatelů. Ovšem nejhnusnější bylo celkové chování světské a církevní moci nejen k čarodějnicím, ale ke všem kacířům. Za kacíře mohl být obviněn prakticky každý, kdo se znelíbil mocným. Již při obvinění mu byl odebrán majetek, rodině nezůstalo mnohdy vůbec nic a zemřela třeba hlady. Z toho logického důvodu musel být každý odsouzený nakonec shledán vinným. K čemuž se užívalo těch nejkrutějších metod mučení. Na tomto místě si dovolím připomenout jinou zvrácenost v získávání majetku. Obviněný nejenže se nemohl nějak vyplatit z trestu, ale dokonce musel zaplatit náklady svého mučení. V Darmstadtu k tomu existoval dokonce ceník. Z něho pro příklad cituji jen dvě položky: natahování na skřipci stálo 8 kr., uřezání uší a nosu po 5.kr. Pro rozdělení majetku mezi církev a světskou moc existovala v každé zemi pravidla. Ale i přesto po skončení procesu se pak církev a světská moc o něj přetahovaly, mnohdy i celá desetiletí. Snad nejodpornější bylo, že i zemřelý člověk mohl být prohlášen za kacíře a jeho majetek zabaven, takže mohl být každý nepohodlný člověk zruinován obviněním svých mrtvých předků. Promlčecí dobu církev stanovila na sto let. Nevím, která kultura si vypracovala tak systematicky dokonalý způsob obohacování svých mocných. Vím zato jediné; majetek svaté říše římskokatolické, byl získán těmi nejhnusnějšími zločiny v dějinách lidstva.

Katolická církev je vlastníkem největšího množství zlata na světě. Jak jsem se zmínil, Vatikán má druhé největší zásoby měnového zlata. Ale daleko nejvíc zlata, stříbra a drahokamů je součástí liturgických předmětů, relikviářů, oltářů, výzdoby chrámů a paláců a samozřejmě uměleckých artefaktů od hodin po různé umělecké skvosty. Naprostá většina všeho toho zlata je z Nového světa. Mexiko, Peru a další země toho kontinentu obývaly po tisíciletí kultury, které nepovažovaly zlato za měřítko všech hodnost, jako Abendalnská kultura. Pro pokolumbovské dobyvatele, ale i pro samotného Kolumba bylo ale zlato základní komoditou, kterou v regionu loupili. Kvůli tomu vyvraždili devadesát procent všeho obyvatelstva kontinentu. Před rokem 1500 žilo kupříkladu na území současného Mexika asi 25 milionů Indiánů. O sto let později už jen milion. Pochybuji, že se někdy podaří alespoň odhadnout, kolik církev získala zlata z genocidy celého kontinentu. Sám Kolumbus věnoval ze svých cest katedrále v Sevile kolem dvaceti tun zlata, ze kterého je mimo jiné její oltář a to nezmiňuji Toledo, které má ze stejného daru zlatou sochu vysokou tři metry. Nelze se vymlouvat, že loupili žoldnéři. Byli doprovázeni kněžími a misionáři, kteří činy zločinců nejen posvěcovali, ale k nim nabádali. Jak vypadala tažení za zlatem, popisuje kronikář mimo jiné slovy. Indiáni byli ve výpravách vedeni svázaní v řetězech a sloužili jako potrava pro psy. Jen jediná výprava do dnešního Peru naloupila tolik zlatých předmětů, že je řemeslníci tavili celý měsíc. Kronikář jejich cenu vyjádřil v ceně 1,326.539 zlatých pesos. Zatímco prostí lidé v Evropě té doby žili v nepředstavitelné bídě, trpěli hladem a bez pomoci v nemocích, církev bezuzdně vraždila a loupila. Byla v tom dokonce horlivější, než světská moc. Kupříkladu papež Alexander VI. měl pod kontrolou jakési lovecké lístky na zabíjení Indiánů. A to nebyly jediné krvavé peníze, které vytvořily bohatství církve svaté.

Zastánci církve zásadně odmítají tvrzení, že náboženství je ideologií. Patřím naopak k těm, kdo náboženství považují dokonce za prazáklad ideologií. Ale i kdyby náboženství nebylo ideologií, ale čímkoliv jiným, jeho pravidla jsou vždy soustavou, kterou věřící musí jako dogma své víry dodržovat, nebo alespoň využívat. Katolické náboženství od samého počátku má ve své dogmatice učení o odpouštění hříchů. Na tomto místě nehodlám se zajímat o to, co je to vlastně hřích, takže proto je toto slovo v uvozovkách. Zajímá mne pouze mechanismus odpouštění, který z původně Ježíšova učení zdegeneroval v jednu z nejhnusnějších metod nabývání majetku. O tom víme my Češi hodně, protože nás v tom směru vyškolil Hus a Žižkovo hnutí. Přesto si dovolím připomenout některá méně známá fakta. Zvrhlou odpustkovou praxi zahájil papež Sixtus VI., který v roce 1467 rozhodl, že lze platit odpustky i za duše trpící v pekelném ohni. Kněží tak brali poplatky za zesnulé, aby je uchránili pekla. Místo pouti do Říma, jež poutníkovi zajišťovala úplné odpustky, stačilo od té doby zaplatit jednu třetinu nákladů na cestu papežova legáta do místa bydliště kajícníka. Zádušní mše za tučný peníz jsou známy v praxi římskokatolické církve dodneška. Nemám v úmyslu popisovat všechny metody poskytování odpustků, které lze najít v literatuře, na kterou upozorním na konci celé této série. Jen uvedu, že podle Corvina (1990) bylo odhadnuto, že odpustková politika přinesla Vatikánu za šest set let majetek ve výši miliardy dukátů. Nejhnusnější ovšem bylo, když papežové vyhlašovali mnohaleté odpustky za zabíjení, čti za účast ve válce proti nevěřícím, od muslimů, po kacíře, včetně těch českých. Jak je vidět, současní islámští fanatici se mají od koho učit. Nejhorší ovšem na celé té zpozdilé praxi je, že v jisté míře trvá dodneška. Vatikán na ni měl ještě v roce 1990 dokonce ceník. Za osobní požehnání od papeže se platilo pět tisíc marek. Za povýšení do knížecího stavu pak dva a půl milionu. Jako pikantnost uvádím, že se církvi platilo i za svatořečení. Jen za pontifikátu Jana Pavla II. za 464 svatořečení obdržela Vatikánská pokladna 116 milionů Eur. Amen.

Církev jako prvá fakticky zaváděla nevolnictví, což bylo otroctvím zvláštního druhu. Provozovala systém poddaných už od čtvrtého století. Postavení nevolníků se příliš nelišilo od otroků. Naopak, bylo pro ně v mnoha případech nevýhodnější. Pán kupříkladu se nemusel starat o jejich zdraví, ba dokonce ani jejich přežití při hladomorech a jiných katastrofách. Na druhé straně nesměli opustit panství kláštera, či biskupa, byli šikanováni a obvykle za půdu museli nejen robotovat, ale platit lichvářské úroky. Rodiče proto často své děti prodávali, chlapce do otroctví, dívky do nevěstinců. Majetky klášterů byly mnohdy i na dnešní poměry nepředstavitelné. Jen pro zajímavost, kupříkladu klášter ve Fuldě vlastnil 15 tisíc velkostatků a jiný v St. Gallenu dva tisíce poddaných. Jestliže církevní parazité dneska hovoří o tom, kolik svatá církev získala odkazy a dědictvím, pak vědomě zamlčuje, kolik takových případů bylo čistokrevným podvodem a kolik bylo dosaženo kupříkladu psychickým nátlakem na umírající, či sliby uzdravení jejich blízkých. Nejčastější metodou podvodného získávaní majetku bohatých byla ale forma nalezení v archivu listin, které obsahovaly majetkové odkazy. Tyto listiny ovšem byly falešné. Kupříkladu Mnich Gueron na smrtelné posteli přiznal, že pro kláštery a kostely takových listin po celé Francii vyrobil stovky. Vrcholem tohoto způsobu bylo, když papež Štěpán II. v roce 757 vyhlásil, že byl objeven list, jímž císař Konstantin odkázal papežům celý západní svět starověkého Říma. Což bylo založeno na legendě, že císař Konstantin byl tehdejším papežem Silvestrem I. údajně vyléčen z lepry a ten mu z vděčnosti takový úpis věnoval. V prvé fázi vzdělaní pochybovači o pravosti listiny byli popravováni, což trvalo až do roku 1440, kdy pravost listiny vyvrátil teprve sám papežský sekretář Laurentius Valla. Přesto kvůli odporu proti tomu podvrhu byl popraven ještě v roce 1458 Friedrich Reiser ve Štrasburgu.

Vatikán vlastní kupříkladu v Německu skoro milion hektarů půdy, v Itálii půl milionu, v Portugalsku a Argentině celou pětinu veškerých polností. V Británii sice jen asi sto tisíc, ale v USA víc jak milion hektarů. A to je jen orná půda, lesy a ostatní se do toho nezapočetly. Mnohem větší, doslova obrovské majetky má papežský stát v nemovitostech. To již nejsou jednotlivé nemovitosti, ale dá se mluvit o celých čtvrtích, ba městečkách. V samotném Římě mu patří celá třetina budov, vesměs starých paláců, prakticky je to polovina starého města. Ve Veroně kupříkladu dokonce polovina celého města. Celkově se odhaduje majetek nemovitostí na 160 bilionů eur, což je naprosto nepředstavitelná suma. Nejhnusnější ovšem je, jakými způsoby Vatikán mnohé nemovitosti získal. Tisk jmenuje některé příklady, kdy po jejich zakoupení byli lidé doslova vyhozeni na ulici, ačkoliv jim Vatikánská banka slíbila docela něco jiného. Ovšem ta se chová tak, jak je pro Vatikán tisíciletou tradicí. O čemž něco zase příště.

Zatímco na Ministerstvu zlodějů studují možnost zmrazení či dokonce snižování penzí, vláda rozhazovačné odpovědnosti schválila mnohaleté cpaní peněz do katolických slamníků. Majetek katolické církve, ať je v kterékoliv zemi, je fakticky majetkem papežského státu Vatikán. Ten má kupříkladu druhé největší zásoby zlata na světě, po USA. Obchoduje s akciemi, především na Wall Street. Odhaduje se, že v akciích a jiných kapitálových účastech, má dneska majetek kolem sta miliard eur. Církev je dokonce spoluvlastníkem průmyslových podniků, jako kupříkladu Fiatu. Vatikán je obrovským hospodářským komplexem, angažujícím se v obchodě s nemovitostmi, výrobě umělých hmot, oceli, cementu, elektroniky, potravin, stavebnictví. Patří mu v Itálii kupříkladu firma Italgas, která má filiálky v 36 městech země. Vlastní nejvlivnější Italské banky a 180 kreditních institucí v zemi operuje z jedné třetiny penězi Vatikánu. Tento celosvětový chudák jak je vidět velice nutně potřebuje peníze i od našich plátců daní. Tento týden na svůj blog vyvěsím o církvi svaté ještě další informace z časopisu OGGI.

Drahý, až předražený pane prezidente.

Dávno již nesleduji Vaše chování, jednání a už vůbec ne výroky, protože to všechno považuji za výplody slábnoucího mozku. Přesto se ale doneslo k mému sluchu, že jste kdesi blízko mého bydliště prohlásil, že vzdělání poskytované zdarma je příživnictvím. O něco dříve jste současného ministra školství ocenil jako nejlepšího v popřevratové době. A před nedávnem jste se dokonce velmi intenzivně ohradil proti aktivitám univerzit, hájících svou svobodu.

Všechny tyto projevy jsou onou příslovečnou poslední kapkou, která mne motivuje k tomu, abych Vám nejen napsal svůj názor, ale zahájil aktivity, které by Vás jednou dostaly tam, kam jedině patříte, a totiž do vězení. I když za poslední roky je to spíše na blázinec.

Nedávno Vám můj dobrý známý veřejně napsal, abyste už konečně držel tu svou nevymáchanou hubu. On, coby inteligent to napsal celkem slušnou formou, což já vůbec, ale vůbec nemusím. Dokonce Vás oslovil Vážený pane prezidente, což já rovněž nemusím, protože jsem si Vás nikdy nevážil a v žádném případě Vás nepovažuji za svého prezidenta.

Osobně chápu, že člověk, který nikdy v životě neřídil jako vedoucí ani svou kancelář a najednou uchvátil řízení celého státu, zdevastoval vše, o čem osobně rozhodoval. Je naprosto pochopitelné, že člověk, který sám sebe instaloval do řízení největší majetkové loupeže v dějinách této země, nedokáže pak správně vyhodnotit ani své kleptomanské chování. Je hodně pochopitelné, že člověk, který se za celý život nedokázal vzchopit k tomu, aby něco hodnotného vytvořit, považuje destrukci celého hospodářství mé vlasti za slávyhodný čin. Ještě jsem schopen pochopit, že předseda strany a vlády, které se nechávaly uplácet, se následně vždy chová jako kmotr všech mafií u nás. Nepochybuji vůbec o tom, že osoba, která je celoživotním parazitem, protože vždy byla odměňována z rozpočtu státu, nedovede poznat špinavé peníze. Stejně tak je pochopitelné, že celoživotní zbabělec, kolaborující vždycky s mocenským systémem, nesnáší jakékoliv kritiky mocných. Rovněž je pochopitelné, že člověk, který vystudoval a po celý život se věnoval pouze ideologické nauce, nemající s vědou prakticky nic společného, má doslova instinktivní odpor ke všem tvořivým osobnostem ve skutečně vědeckých oborech. Stejně je pochopitelné, že existují lidé, kterým už prvotní vědomosti z nějakého oboru dávají sebevědomí, že mu skutečně rozumí, tak jako si to myslíte Vy o klimatologii. Víc než pochopitelné je, že člověk, který se stal vysokoškolským učitelem jen a jenom díky své mocenské pozici, v reálném chování nenávidí každého, kdo má věrohodnou akademickou hodnost.

Přesto všechno ale nikdy nepochopím, že člověk s vysokoškolským vzděláním, ba dokonce vyučující na vysoké škole, se stane nejen příslušníkem, ale dokonce předním reprezentantem společenské vrstvy, která se oprávněně nazývá lumpeninteligencí.

V mých očích jste mimo jiné učebnicovým příkladem stupidity, tak jak ji definovali skuteční vědci, jmenovitě Koukolík a Drtilová. Dokonce jste jejím absolutním maximem. Každý jiný může být pouze zlomkem Vaší stupidnosti.

Po dvou týdnech arktické zimy, představované mrazy dostupujícími třiceti stupňů, přišla najednou pravá ladovská zima. A zase je to tady. Nejenže silniční doprava kolabuje, ale i železniční. Osobně si nepamatuji, že by někdy kvůli sněhu nejezdil vlak mezi Frýdlantem na Ostravicí a Ostravicí. Dneska nejezdil, ačkoliv napadlo pouze dva decimetry sněhu. Jak je vidět, privatizace ukazuje svou skutečnou a ne propagandistickou tvář. Stát měl kdysi dostatek prostředků, aby udržoval těžkou techniku, jež by kupříkladu proplužila trasy i podhorských železnic. Dneska není ani dostatek personálu, ani technika, takže&lidé postarejte se sami o sebe. V celé zemi dneska nejezdily vlaky asi na sedmi železničních tratích. Prokazatelný to návrat do předminulého století.