NENÍ KAM EMIGROVAT – A UŽ NIKDY NEBUDE

Bylo velkým dobrodiním minule rozděleného světa, že dával šanci k útěku. Kdo nechtěl bojovat sociální boj na své části globu, mohl odejít z říše kolektivismu na nebesa individualismu, dneska se říká z totality do svobody, ale i naopak, ze světa nejistot do zemí alespoň sociálních jistot. Svět se, a dokonce mílovými kroky, protože je urychlován rozežraností milionů a nadspotřebou stamilionů, řítí nezadržitelně k další revoluci, i když je uměle narkotizován opiátem jménem svoboda. Nevyhnutelná vzpoura davů bude mít jednu, dosud v historii nepoznanou výhodu, čímž ponese první rys definitivy. Nebude kam utéct. Lidstvo se jako celek bude muset rozhodnout mezi životním stylem sobců, nebo spolupracujících. I když si možná už nebudou říkat soudruhu.

DILEMA LEVICE

Globální vítězové dneška si financují služebníky, kteří v dobytém veřejném prostoru vytváří atmosféru, jež doslova zhypnotizovala levici. Sugerují jí ztrátou idejí, hlavní to zbraně každého dějinného pohybu. Dokazují, že cesty vysněné jejich dědy a otci jsou slepé. Navozují levici umělý spánek fascinací konce dějin. V mých očích jde o nebezpečné chování. Uměle brzdit pozvolný, leč neúprosný přechod lidstva od sobeckého individualismu, prezentovaného jako vrchol lidství, k bezpodmínečnému kolektivismu, zajišťujícímu jedinou možnou formu jeho přežití ve vesmíru, se jednou zákonitě musí vymstít. Současné panstvo světa by si mělo uvědomit, že čím déle bude zadržovat změnu ke kolektivismu, tím bude změna bouřlivější. Dnešní světapanstvo by nemělo zapomínat na to, že utiskovat zbytek příliš dlouho, vede v jeho vrstvě k takové rozmařilosti, která volá po drastickém vyrovnání šancí. Když se Abendlanďané příliš opožděně zbavovali feudálních pánů, tak jeho reprezentanty museli popravit. V Británii, Francii i Rusku. Až si skutečná levice budoucnosti uvědomí, že svět opravdu nejde změnit bez násilí na těch, kdo ho provozují denně, až se nebude bát zrušit trest smrti pro každého, kdo svou činností zavinil smrt od stovek po miliony, pak si teprve vytvoří základ osvobození z tenat do níž ji uvrhla současná panská rasa. Levice trpí nerozhodností. Bláhově odmítá být násilná, i když každým dnem může lépe a jasněji vidět, že panství menšiny, ba menšinečky nad zbytkem, je prakticky neustálým násilím. Výbuch revoluce pouze to dlouhodobé, zdánlivě až neviditelné násilí, na několik malých okamžiků v záři blesků osvětlí, zkoncentruje a tím zviditelní. Nic víc. Levice s proto nesmí bát sdělit světu, že každodenní mnohaleté násilí několika na všech, lze zastavit pouze jednorázovým násilím všech na oněch několika.

EVROPANÉ A ARABOVÉ

Mediální žoldáci globálních finančních oligarchů z Abendalndu jsou na rozpacích. Bude letošní rok nakonec Arabským či revoluční Evropy. Arabové skutečně v tomto roce se chovají neislámsky. Tunis, Egypt, Sýrie, Jemen, ale také Bahrajn a především Libye, všude se to mydlilo, nebo už pere. Události v těchto zemích nepůjde přehlédnout v seberozličnější mozaice přehledů, jejichž soupisů se dočká veřejnost v rádoby souhrnech na Silvestra. Jenže on je tu i Island, zatím zdárně ignorovaný tvůrci zpravodajství, pak neutajitelné Řecko a Španělsko. Věčně rebelující Francii bylo už také letos slyšet. Něco mi říká, že to pořád ještě nic není. Hrůza pro globální panskou vrstvu začne, až dojde trpělivost těm, kdo už kdysi žili ve společnosti bez strachu o práci, bez strachu před žebrotou ve stáří, bez strachu ze smrti pro nedostel prostředků na léčení. To teprve začne mela. Takže odkud přijde obroda? Od Arabů, nebo jako obvykle od světových barbarů, jak se na Evropany dívá skutečný Orient.

ABSURDNÍ OBŽALOBA

Poslední šéf MMF je stíhán za znásilnění pokojské. Lidé světa, jen se dívejte, jaký je to projev rovnosti před zákonem, že jeden z nejmocnějších mužů světa je stíhán za porušení lidského práva i naprosto neznámé uklízečky. V mých očích jde ale pouze o další absurdní divadlo globální moci, které je veřejnosti lokajskými médii předváděno. Zmíněný pohlavár totiž za působení ve funkci šéfa MMF zprostředkovaně způsobil mnohem těžší zločiny a nejen na individuálních lidských právech, ale dokonce zločinech genocidy. Zavinil smrt hladem, útrapy bídou, či umírání bez lékařské pomoci desetitisíců, ba milionů lidí. A za to nebude nikdy postižen, naopak za to pobíral supervysoké manažerské odměny. Mezinárodní soudy sice stíhají některé válečné zločince, ale vesměs jen za vraždy či zabití, kterých se sami osobně dopustili. Nikdy nebyli souzeni za to, že svým rozhodnutím poslali zabíjet své vojáky, že jejich rozkazy způsobily smrt či zranění tisíců a dokonce žen a dětí. Nejvyšší politici totiž dobře vědí, že kdyby jednou mezinárodní soud soudil vůdce i za jejich rozhodnutí, tak prakticky všichni politici velmocí by museli být stíháni za činy proti lidskosti, a nejen velmocí.

FAŠIZUJÍCÍ CHOVÁNÍ STÁTU?

Nečasova vláda ve svém pionýrském tažení za totální změnu všeho, zasáhla, asi včera, či až dneska, do právního řádu země. Podala totiž žalobu ve sporu dvou soukromých subjektů. Odboráři pražské firmy zajišťující dopravu ve městě vyhlásili stávku. Oznámili ji zaměstnavateli, který si již na dobu jejího konání zajišťoval náhradní opatření, aby dopady stávky byly menší. A do toho najednou vstupuje vláda. Podá na odboráře žalobu, že stávku neoznámili včas. Soud, všestranně nezávislý, tedy především nezávislý na našem právním řádu, s nebývalou rychlostí vyhoví vládě a vydá předběžné opatření, jímž stávku zakazuje. Pokud by něco podobného provedl státní zástupce na žádost podniku, tak by to možná ještě prošlo. Ovšem pokud žalobu podává jedno z ministerstev, pak je minimálně vytvořen precedens, podle kterého vláda může kdykoliv a kdekoliv zasahovat do soudních sporů dvou soukromých právnických osob. Pokud ještě toto není fašismem, pak už opravdu nevím, co jím je.

NEJNOVĚJŠÍ FORMA FAŠISMU

Levicově zaměření ekonomové začali hospodářskou praxi Thatcherové a Reagana nazývat ekonomickým neoliberalismem. A někteří levicoví sociologové se dokonce pokusili definovat neoliberalismus jako politickou doktrínu. Sám se přikláním stále více k názoru, že politická praxe dvou výše jmenovaných a ekonomické zásady tzv. Washingtonského konsensu, na jehož základě nejen MMF a SB, ale i ministerstvo financí USA kolonizují celý svět, jsou obyčejným fašismem. Přesněji řečeno, jeho nejnovější, globální formou. Začínám proto ztrácet důvod, hovořit o nějakém neoliberalismu a současnou epochu lidských dějin označuji za globální, fašistické autoritářství, umožněné totalitou peněz.

ZASE PRAHA  MADRID

V předvečer druhé světové války se zvedla ve Španělsku zuřivá občanská válka. Tehdy mezi protifašistickými intelektuály v ČSR vznikl bojový slogan, V Madridu se bojuje i za Prahu. V posledních dnech současnosti, se ve Španělsku opět rozvíjí minimálně politický, ale možná už i nový sociální střet. Že je to mnohem víc, než obvyklý protivládní odpor, kterých bylo po válce po Evropě desítky, ba stovky, lze vyčíst především z širokého záběru požadavků vzbouřených občanů země. Už 20. května se četná sdružení odpůrců shodla na 16ti požadavcích, které zde reprodukuji podle webu http://imcmedia.cz/?p=215 .

1. Změna volebního zákona. Otevřený a jasný volební systém.
2. Dodržování základních práv zakotvených v ústavě, zejména:
– Právo na přiměřené bydlení
– Právo na veřejnou zdravotní péči (zdarma), svobodnou a univerzální.
– Právo na volný pohyb osob a posílení veřejného a sekulárního vzdělávání.
3. Zrušení zákonů a opatření, která jsou diskriminační a nespravedlivé, jako tzv. Boloňského proces zabývající se vysokoškolským vzděláváním
4. Daňová reforma příznivá pro nižší příjmové skupiny lidí, reforma daní a nemovitostí. Zavedení Tobinovy daně, která zdaňuje mezinárodní finanční převody a odstranění daňových rájů.
5. Reforma pracovních podmínek politiků. Trvalá okamžitá odvolatelnost, závazné plnění voleb. slibů.
6. Odmítnutí a odsouzení korupce. Absolutní netolerance vůči politikům podezřelých nebo usvědčených s korupce
7. Dodržování článku 128 Ústavy, který říká, že všechno bohatství této země v jejích různých formách a bez ohledu na jeho vlastnictví je podřízeno obecnému zájmu. Snížení zásahu MMF a ECB. Okamžité znárodnění všech bankovních subjektů. Zpřísnění kontroly finančních institucí a operací, aby se zabránilo případnému zneužití v jakékoliv formě.
8. Jasné oddělení státu a církve
9. Participativní a přímá demokracie, v níž občané budou aktivně podílet. Média musí informovat eticky a pravdivě.
10. Úprava zákoníku práce a kontrolování jeho dodržování
11. Uzavření všech jaderných elektráren a podpora energie z obnovitelných zdrojů.
12. Větší podpora podniků, které zajišťují veřejné služby
13. Jasné oddělení moci výkonné, zákonodární a soudní
14. Snížení vojenských výdajů, okamžité uzavření továren vyrábějící zbraně a větší kontrolu nad bezpečnostními silami státu. Neangažovat se v žádných válkách.
15. Obnovu historické paměti a základních principů boje za demokracii v našem státě.
16. Celkovou transparentnost účtů a financování politických stran za účelem snížení míry politické korupce.

Na první pohled je vidět, že Španělům jde dneska o totéž, co nám. Bylo by proto velice dobré, kdyby se spojily i naše desítky protivládních iniciativ a především odbory, a společně podpořily sociální boj Španělů. Aby jim vrátily historickou iniciativu, aby prostě v této době bojovala Praha za Madrid. A tím také za sebe.

JEDEN Z POHLEDŮ NA SOUČASNÝ KAPITALISMUS A LIBERALISMUS

Po skončení horké etapy antikomunistického revanšismu, nazvaného pro dějiny eufemisticky studená válka, nejeden mudrlant se vyznal z víry v konec dějin, kterých bylo údajně dosaženo tím, že liberalismus ve své formě demokratického kapitalismu ovládl svět. Jenže tvůrce této myšlenky, populistický filosof Fukuyama, takovým přesvědčením neobjevil nic nového. Už tatíček mnoha filosofů, Hegel, považoval mírně zdokonalenou společnost své doby za nejlepší možnou a udržitelnou na věky věků. Historie nás ale všechny poučuje, že nic netrvá věčně, nadtož láska k jedné slečně, alias k jedné společenské formaci. Zdá se, že liberalismus ve své kapitalistické formě nebude ani potřebovat vnějšího nepřítele, jímž byl dlouhodobě, leč pouze zdánlivě, socialismus a komunismus. Teze nejnovějších teoretiků liberalismu dostaly označení neoliberalismus. Což je pojmenování nic nedefinující. Nikdo si totiž, mimo jiné nechce přiznat, že přímo v nich je skryta sebezáhuba, spočívající nejen v absolutizaci svobody jedince, ale v dominanci svobody lidstva na Zemi, čili fakticky proti Zemi. Globálně rozšířený kapitalismu jako nejvyšší možná forma kolonizace světa navíc dosáhl svých konečných, tedy planetárních hranic. A hlavně, politici vyznávající liberalismus, doslova zpití vítězstvím, se přičiňují o urychlení konce liberálního kapitalismu svým bezohledným privilegování miniaturní komunity finanční oligarchie a služebným útiskem většinové společnosti. Liberalismus je v současnosti ve své sebevražedné fázi, nikoliv neoliberální. Kdo ještě dneska věří ve věčnost kapitalismu, ten podvědomě doufá v brzký konec lidstva.

NEÚSTAVNÍ, ZATO NADÚSTAVNÍ

Neustálé hádky ve vládní trojce odhalily jeden zajímavý rys údajně demokratického vládnutí v naší pseudorepubličce. Politici a po nich jejich mediální obsluhovači, začali pojednou otevřeně hovořit o jednání ve formátu K9. Dali tím ctěné veřejnosti neomaleně najevo, že uskutečňují jakási obskurní dohadovací řízení při setkáních třech trojic nejvyšších bossů jednotlivých stran. Pokud by se domlouvali pouze na personálních věcech vlády samotné, dalo by se to ještě uznat. Jenže podle veřejných výstupů oni dohadují základní rysy navrhovaných zákonů, což je diktát vůči poslancům. Ve spojitosti s praxí uvnitř VV jde podle mne dokonce o protiústavní chování. Každý poslanec VV musel přece před svou kandidaturou podepsat smlouvu, ve které se zavazoval hlasovat podle stranické maršruty. Jakýsi nově vzniklý neústavní orgán s kódovým označením K9, je v naší současné, demokratické praxe nejen novou institucí, kterou Ústava nezná, ale v reálné politické praxi nepochybně institucí nadústavní. A náš nejvyšší ochránce ústavnosti? – nic. Jako vždycky, pokud si přece nikdo nestěžuje&!

NOVÝ REKORD NAŠICH POLITICKÝCH DĚJIN

Poslední průzkum veřejného mínění ukázal, že Nečasovu vládu si už nepřeje devadesát procent dotázaných. Troufám si tvrdit, že takového stupně nesympatií nedosáhla ani vláda KSČ, takže jde doslova o nový rekord v celých dějinách naší země. Troufám si totiž tvrdit, že tak nepopulární nebyla snad ani vláda za druhé republiky, čili za prezidentování Háchy, protože i na tehdejším okleštěném území ještě pořád žilo dost Němců. Současně vysoký stupeň nedůvěry v trojkoaliční skvadru už není konstatováním pouhé nelegitimity, ale jednoznačnou výzvou pro všechny obyvatele země. Dělejme všichni, alespoň z oněch devadesáti procent, všechno, co je v našich silách, aby tato vláda zmizela. Zbavme se nečasových pohůnků, když není ve sněmovně síla k jejich odvolání a ani jeden nemá dostatek soudnosti, aby zmizel. A proto si myslím, že je naprosto oprávněné bojkotovat tuto vládu, vypovídat jí poslušnost a vytvářet na ni neustálý nátlak, dokud ji to neubije. V současné politické atmosféře naší země už dávno není místo na slušnost, nadtož pak čest. Politici převážně neodcházejí z funkcí při žádné své aféře – a pokud ano, tak vypočítavě, protože očekávají za svůj krok ještě vyšší korýtka. Pokud je mé první tvrzení o rekordu ve znemožnění se možná sporné, pak naprosto určitě platí, že dosud žádná vláda nevyprovokovala vznik tak velkého počtu protivládních, občanských iniciativ, jako Nečasova. To je v mých očích daleko jasnějším barometrem dokazujícím ztrátu legitimity. Máme vládu, v níž není ani jeden člen hodný toho, aby v ní od samého počátku byl, nadtož pořád ještě setrvával. A její boss, je v mých očích dokonce článkem nejslabším.