MAGHREBSKÉ HLADOVÉ BOUŘE

Lidové rebelie v zemích severní Afriky až Střední Asie spojují Západní publicisté se vším možným, především pak s odporem vůči diktátorským gerontům, jenom se ani slůvkem nezmíní o zásadní příčině. Od samého počátku jsem to viděl jinak a všechny ty kecy publikujících Abendlanďanů jsem považoval za manipulací s veřejností vlastních zemí. Jak v Egyptě, tak v Tunisu, ale i v Libyi mne totiž zaujaly zprávičky, že před revoltou enormně zdražily v zemi potraviny, nebo že vláda zrušila dotace na základní potraviny (Egypt). Ergo kladívko. Nalejme si konečně čistého vína. Lidu Arabských zemí nejde o žádnou demokracii, nejde o politickou vzpouru vůči diktátorům, tedy alespoň ne v prvním plánu. Jsme svědky sociálního projevu globální finanční krize, která začala v zemi (kapitalismu) zaslíbené už v roce 2008. Nedělejme si proto iluze ani my. Již nějaký čas na světových burzách zdražují základní potraviny, takže jsou už nejméně o čtvrtinu dražší, než před rokem. Krize neskončila. Netěšme se!

O TĚCH STRAŠLIVEJCH ZLOČINECH KOMUNISTICKEJCH

Česká televize, věrna svému pokleslému pojetí veřejnoprávnosti, zahájila od počátku letošního roku další etapu občanského vzdělávání, tentokrát se zaměřením na pamětí neposkvrněné dušičky, aby jim sugestivně znázorňovala ten strašlivý život za nadvlády KSČ. Vysílá seriál, který neopomene nejméně třikrát zopakovat, s názvem Abeceda zločinů komunismu. Podklad mu tvoří kniha, no&, spíše příručka, která byla v loňském roce, asi v rámci pomoci duchovně strádajícím, distribuována do základních škol nadací Člověk v tísni. Zajímavé to zneužívání peněz od přispěvatelů solidarizujících se s lidmi v těžké životní situaci. Ze seriálu bylo zatím odvysíláno asi osm dílů, takže si lze představit zbytek. Text celého scénáře jsem jen zevrubně proběhl. A&nenašel jsem v celém tom hororu jediný čin, který by vymysleli teprve pohlaváři KSČ a který by se tedy nevyskytoval v dějinách již před nimi. Veškeré to zlé a odsouzeníhodné chování prováděly prakticky všechny režimy před nimi, provádí je většinou ještě dneska a budou provádět vždycky všichni vládci, pokud budou mít strach o svou moc. Mnohde se dokonce provádí některá ztvárněná opatření preventivně, k zastrašování občanstva. Mé obecné tvrzení má však jedinou výjimku. Žádný režim před sovětským a jeho kopíranty, nesebral bohatcům jejich majetky. Zespolečenštění velkých soukromých majetků, to je ve skutečnosti to jediné zlo, kvůli němuž je nejen celý politický systém KSČ, ale i jeho ideje, vydáván a v některých nejstupidnějších zemích dokonce zákonem prohlašován, za zločin. Majetek, bohatství, to je věc, o kterou tu běží. Velký majetek je totiž v celém toku lidských historie jedinou spolehlivou zárukou nadvlády a jeho nedotknutelnost pak skutečnou jistotou věčnosti této nadvlády. Odebrání majetku zbavilo třídu bohatých definitivně její nadřazenosti a učinilo z ní konečně rovnocenné lidi se všemi ostatními. Což je v očích této, po celé dějiny lidstva privilegované kasty, zločin naprosto neodpustitelný, totálně hrdelní a proto na věky nepromlčitelný.

REFORMA ZDRAVOTNICTVÍ PRÝ KRÁČÍ SPRÁVNÝM SMĚREM

Definice lege artis – správného léčebného postupu, jak ji navrhuje Heger a společníci, zatím odporuje naší ústavě. Bude tedy určitě předmětem obrovského politického šermování. Jenže. Prakticky všichni víme, že ke zdražování zdravotní péče velkou měrou přispívají farmaceutické firmy, které přicházejí s novými technologiemi či léky, u nichž se někdy ani jednoznačně neprokazuje vyšší účinnost, ale jsou pouze dražší. Stále se zvětšující nepoměr mezi cenou nejmodernějších technologií a tím, na co zdravotnictví z veřejného pojištění má, panuje nejen v České republice. S finančním omezením v definici lege artis pracuje dokonce Světová zdravotnická organizace již celá léta. Hegerův návrh vychází z této skutečnosti. Podle Borise Šťastného (ODS), předsedy poslaneckého zdravotního výboru, však bude ještě třeba hledat lepší cestu. Jde to správným směrem, ale mně se ta definice nelíbí. Je to hrozně obecné a myslím, že i v rozporu s ústavou&. Chválabohu, že on myslí. Jenže občané jistě dobře ví, jak myslí představitelé polistopadových politických vítězů. Nikdy ne ve prospěch lidu, vždy pouze v zájmu těch, kdo je platí. Dá se tedy předpokládat nejen to, že definice, pokud ještě dozná změny, bude ještě zřetelněji vypovídat v neprospěch dolní části sociálního spektra, ale že nakonec vytyčí další cestu k úplné genocidě lidské skupiny nepotřebné v honbě za maximálním ziskem. Že by to nebylo ústavní, nemusíme mít vůbec pochyby. Náš neoliberálně všehoschopný Ústavní soud bude mít určitě dost času, aby vymyslel patřičné právnické kličky, nebo dokonce nalezl úplně nové formulace, které mocným umožní pokračovat na oné správné cestě k likvidaci chudoby, jak si to konec konců předsevzala na počátku tohoto tisíciletí dokonce OSN. I když to myslela úplně jinak. Sám bych kupříkladu navrhoval, aby následným krokem naší zdravotní reformy bylo snížení odvodů do zdravotních pojišťoven, především těch, které odvádí za zaměstnance zaměstnavatelé. Odvody na penze nám budiž vzorem. Hned by se snížily prostředky na léčbu, takže by se, při respektování individuality pacienta už opravdu na léčbu nepotřebných, nebo třeba i režimu nebezpečných nedostávalo.

VÍTĚZNÝ POSTUP NEOLIBERÁLNÍ KONTRAREVOLUCE

Ten nenápadný doktůrek, který ve vládě sociálního nečasu vypadal na první pohled jako odborník a dokonce snad jediný slušný člověk mezi mafiány, se nezvykle rychle vybarvuje. Podle pondělního tisku, asi pod euforií, že se ubránil hrozící krizi oznámil, že chce protlačit našim právem další znerovnoprávnění lidí. Tentokrát hned v té nejcitlivější oblasti, ve zdravotnictví. A chce to provést zdánlivě docela nenápadným způsobem. V novele zákona péče o zdraví lidu z roku 1966, tedy ještě z doby zločinného komunismu navrhuje, změnit definiční formulaci zdravotní péče. Doposud platí znění zákona č. 20/1966 Sb., cituji: Zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, konec citace. MUDr.(c) Heger prosazuje ale takovéto nové znění, cituji: Právo na poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznaných medicínských postupů a za stávajících zdrojů a podmínek a při respektování individuality pacienta, konec citace. Samozřejmě, že mocenská klika má pro tuto novou právní normu liduohledné zdůvodnění. Prý jde o opatření namířené proti farmaceutickým firmám, které předražují léky a podnikatelům, kteří vyrábějí zbytné zdravotní technologie. Z úst renomovaného lékaře je takovéto tvrzení natolik okatou lží, že dokazuje jediné, že se Heger na politiku opravdu nehodí. Musel by se naučit lhát mnohem přesvědčivěji.

DVĚ STRÁNKY TRŽNÍ DEMAGOGIE

Fundamentální dogma neoliberální ekonomie, které se v globalizujícím se světě prosadilo jako prvek nejen ekonomiky, ale dokonce politiky, je mýtus o nezbytnosti působení neviditelné ruky trhu. V mých očích šlo od počátku o jednostrannou demagogii, redukující složitou existenci lidského společenství na jednostrannou hypotézu neschopnou popsat, nadtož predikovat chování jednotlivců, lidských skupin, ani velkých společenství. Neoliberální myslitelé svou hypotézou neviditelné ruky trhu dali politikům do rukou nástroj, kterému podřídily všechny sféry lidské činnosti. Nejen ekonomické, jakými jsou veřejné sítě či dokonce statky, kupříkladu penzijní systém, ale i neekonomické veřejné sféry, především vzdělání a zdravotnictví, ale dokonce i sport, kultura a veškeré, mnohdy až intimní mezilidské vztahy. Považoval jsem takový postup za stejnou stupiditu, jakou bylo totální převedení soukromého vlastnictví do veřejné sféry, uskutečněné komunisty, vůbec nechápající Marxe. Tržní ekonomika má dva naprosto základní rysy. Je totiž totální rezignací lidské společnosti na schopnost řídit správu svých věcí. Lidstvo se samo zbavuje jakéhokoliv náznaku rozhodovat především o své budoucnosti. Přestává být tvůrcem svých dějin. A na druhé straně je tržní mýtus baladou o absolutizaci anonymní diktatury. Oba dva tyto rysy lze ale popsat sjednocenně. Zdánlivá slepá ruka trhu je zatím nejvyšším realizovaným stupněm totalitní diktatury uskutečňované nejmenší možnou menšinou nad zbytkem světa.

FALEŠNÍ BLANIČTÍ RYTÍŘI

Jistý pan Elmar Chmel byl za nadvlády KSČ vězněn. Šlo tehdy o drobné podvody, příživnictví a mimo jiné i neplacení výživného. Uplynulo pár let, přišel převrat v roce 1989 a následující chaos vynesl mnohé lidi do nových postavení. Někdy v roce 1992 se v televizi jako

PRYČ S NEČASEM V ČESKU! POUČME SE OD EGYPŤANŮ

Žádná předešlá vláda v ČR se nedočkala tolika akcí odporu, jako ta současné. A to existuje teprve něco přes půl roku. Za tak kratičkou dobu se dokonce dopracovala do stavu, že je už fakticky nelegitimní, čili nemá většinovou podporu veřejnosti. Podle průzkumů volebních preferencí by již několik měsíců neměla ve sněmovně většinu. Nebouří se proti ní jenom odbory, jako to dělaly i jiným vládám, ale celé profesní skupiny počínaje státními byrokraty a konče lékaři. Nikdy se v polistopadovém období v zemi veřejně neprezentovalo tolik občanských iniciativ, jejichž motivem vzniku je veřejně proklamovaný odpor vůči vládě. Ale hlavně, dosud se nikdy neobjevily snahy o sjednocení nátlaku všech zmíněných skupin odporu, což je kvalitativně naprosto novým jevem v našem politickém prostoru, zhlouplém neoliberálně sobeckým individualismem. Osobně právě v oné jednotě a rojících se výzvách ke společnému nátlaku, vidím reálnou možnost pádu této vlády, aniž se o to zaslouží sněmovna. Vyzývám proto celou veřejnost k činu pod heslem: Pryč s politickým nečasem v Česku! Egypt a další země Arabů, ať jsou nám vzorem.

LEGITIMITA SOUČASNÉ VLÁDY? KDEPAK, REŽIMU!

Stačily dva korupční skandály a lokajská novinářská smečka se změnila na roj protivládních sršňů. Začaly se dokonce zdůrazňovat výsledky posledních průzkumů volebních preferencí, podle nichž současná vládní koalice by ve sněmovně neměla nejen tak pohodlnou, ale dokonce vůbec žádnou většinu. Nejfrekventovanějším slovem popisujícím současnou vládu se stala pejorativní nadávka, mafie. Vyskytli se dokonce tací psavci, kteří tvrdí, že vláda nemá legitimitu ke svým úsporným škrtům, když sama promrhává miliardy v korupčních kauzách a vládne mafiánskými praktikami. Musím se v duchu smát. Najednou! Po celou dobu restaurace kapitalismu v Čechách tvrdím, že nejen on, ale každý kapitalismus v dějinách, začínal zločiny a mafiánskými praktikami. Prvotní akumulace kapitálu v Británii, Austrálii či v USA byla dokonce tak zvrácená, že v dílech některých myslitelů té doby vznikly ideje zásadního odporu proti soukromému vlastnictví produkčního bohatství. Nelegitimní v mých očích není proto Nečasova vláda, ale celý polistopadový režim. Jen to bývalí hlídací psi demokracie už nemohou rozeznat, protože v procesu antikomunistického třeštění zmutovali v hyeny.

BOJ O DOMINANCI NA PRAVICI

Nečasova vláda má ve sněmovně tak obrovskou převahu, že si může dovolit přepych, který v naší polistopadové politice prakticky žádná vládní koalice neměla. Až 35 jejích poslanců nemusí v jednotlivých hlasováních podpořit vládní návrhy. Když při tom opustí sál, tak pořád ještě celým legislativním, schvalovacím strojem budou záměry vlády uzákoněny. Asi to byla tato sebejistota a z ní planoucí pýcha, která zplodila docela nový jev v chování koaliční věrchušky. Veřejnosti je prezentován jako boj s korupcí, ale ve skutečnosti jde o snahu pohlavárů ODS a recyklátů shromážděných v TOP09, zajistit si dominantní postavení na pravé straně pravicového, čti, výnosnějšího politického spektra. Straničtí mocipáni k tomu zvolili velice nebezpečnou metodu, diskreditaci někoho z předních činitelů soupeřící strany. Vondra z ODS od samého počátku nástupu do funkce se začal pídit po korupční minulosti na ministerstvu obrany, protože dobře věděl, že v něm patří úplatky doslova k dobrému tónu ve všech zemích, v nichž zbrojaři mají svou hospodářskou váhu, tedy i v ČR. To rozzuřilo cara českých politických čachrářů Kalouska, kdysi finančního náměstka právě na ministerstvu obrany natolik, že okamžitě vyhrabal na Úřadu vlády doslova učebnicovou rozkrádačku, za kterou nese, minimálně politickou, odpovědnost Vondra. Lidová moudrost sice říká, že vrána vráně oči nevyklove, ale při mafiánství naší politiky i to je možné. Přece jeden z politologických klasiků na korupci kdysi řekl, že vláda, jež chce být úspěšná v boji s korupcí, musí najít velkou rybu a tu příkladně potrestat. A ta velká ryba musí být z vlastního tábora, v žádném případě ne z opozice. Bude proto po nějaký čas docela zajímavé sledovat, kdo se stane obětí vlády mafiánské antikorupčnosti.

INFEKČNÍ CHOROBA KOALIČNÍCH VLÁD V ČR

Ve všech koaličních vládách, které se kdy našim politikům po volbách podařilo splichtit, docházelo k trestnému činu vydírání, jenž za dvacet let existence v našem politickém prostoru doslova mutoval v nakažlivou chorobu. Malé strany, bez nichž by ale koalice neměla ve sněmovně většinu, dělaly totiž všechno možné, aby ze spoluúčasti na vládnutí vyzískaly maximum ze svého programu, čti, vytřískaly výhody pro spřátelené mafiány a lobbistické skupiny, které jim na oplátku přihrávají hlasy. Když už se u nás mohou beztrestně kupovat. Malé strany se ve všech vládních koalicích chovaly jako její vnitřní opozice. Když se sestavila současná vláda, prokazatelného nečasu pro levici, všichni političtí analytikové předpokládali, že při tak velké převaze se konečně ústavní orgány zbaví uvedené infekce. Bylo to naivní prognózování, zvláště když hned při sestavování dnešní vládní kamarily se symptomy neblahé nákazy projevily velmi výrazně. Véčkaři totiž podmínili svůj vstup do koalice postem ministra vnitra pro svého předsedu, kterému se dodneška už povedlo být nejméně schopným členem vlády a nejméně oblíbeným ministrem u příslušníků svého rezortu. Po obecních a senátních volbách se strana VV navíc dostala, a to nejen díky Johnovi, na trajektorii zániku. Vláda jako celek, je k tomu všemu programově protilidovou, takže už ztrácí svou legitimitu, což se projevuje v průzkumech volebních preferencí, v nichž už nemá virtuální většinu ve sněmovně. Véčkaři proto začínají vidět svou záchranu v příklonu k náladám protivládní veřejnosti, čímž se automaticky stávají onou vnitřní opozicí v koalici. Předpoklad, že Nečasova vláda konečně protrhne bludný kruh vydírání a z toho plynoucích věčných politických kuchhandlů při vládnutí, se tedy nesplnil. A navíc se v ní objevil další rozkladný prvek. O něm se zmíním zítra.