Na počátku týdne jsem obdržel mail s novým druhem paniky.  Prý mám dávat bedlivý pozor na to, kam si sedám, protože se rozmohlo nastražování podivného ohrožení. Na místech, kde je špatně vidět, jsou odkládány injekční jehly tak, aby se sedající bodl. Prý jsou údajně infikovány virem HIV. Nějak se mně to nezdá, protože pacienti s HIV jsou registrováni a v bance dat jsou i jejich kompletní DNA, takže by takový zločinec byl příliš lehce odhalitelný. Jde podle mne o záměrné šíření paniky, abychom si nepřipustili, že v současném, individualistickém světě kapitalismu, existuje mnohem nebezpečnější ohrožení. Je jím závisláctví. Nejde o závislost na drogách, alkoholu, kouření, ba ani hráčská. Je jí závislost na hromadění bohatství. Její nebezpečnost je závažnější proto, že se v žádném případě nepovažuje za chorobu, ale naopak za ctnost, dokonce snad tu nejvyšší. Při tom je pro lidstvo skutečně nejnebezpečnější. V prvé řadě tím, že hromadění majetku v rukou maličké menšiny způsobuje, že na druhé straně existuje obrovské množství lidí, kteří díky tomu naopak žádný majetek nemají a ani mít nemohou. Ale hlavně proto, že kumulace majetku se skoro ve všech případech spojuje s další nemocí, chorobnou touhou po moci. Dokud se neprosadí morální zásada, že honba za bohatstvím je špatnost, ba nebezpečné zlo, dokonce při současné vyspělosti válečných technologií největší riziko pro bezpečnost celého lidstva, existuje trvalé nebezpečí lidské sebezáhuby. Proto jsem již dávno prosazoval, aby akumulace kapitálu byla mezinárodním právem označena za genocidu. Koncentrace bohatství v rukou několika milionů je totiž bezprostřední příčinou nedostatku, hladu, ale i šíření těch nejnebezpečnějších nemocí miliard obyvatel planety. Riziko sebelikvidace lidstva je pak tou třešničkou na dortu, která by měla provokovat k neodkladným činům.

Finanční krize, která podle statistických čísel bank v USA už skončila, nebyla tím, za co ji, globálními financiéry vydržovaná média, vydávala. Byla ve skutečnosti prvním, otevřeným testem, prvou dějinnou zkouškou, zda demokratické vlády světa se podvolí nátlaku globálního bankovního světa, či ne. Test pro globální investory dopadl skvěle. Politický svět se podřídil nadvládě finanční oligarchie a vynaložil, údajně na záchranu bank, do té doby nepředstavitelně vysoké finanční prostředky. Dokonce vyšší, než činí výdaje na zbrojení. Jako vždycky ale, každý záměr přináší i vedlejší účinky. A někdy se stává, že jejich efekt přehluší, nebo dokonce zásadně změní původně sledovaný záměr. Pro finanční supervládce světa se tak stala mnohem důležitější následná reakce třídy profesionálních politiků, kteří v panice a podle neoliberálních receptů, začínají šetřit a škrtat rozpočtové výdaje. Politici tak nechtě zasazují ránu budoucím ziskům bank, který je založen především na neustálém zadlužení. Bude zajímavé sledovat spor dvou vlivových skupin globálních vládců. Jedné, snažící se vymanit z nadvlády bank a druhé, toužící přes finance totalitně ovládat celý veřejný prostor globalizujícího se světa, včetně samotné politiky.  

Když byla prezidentem jmenována Topolánkova vláda, myslel jsem, že jde o vtip. Zapomněl jsem, že jsem v Česku, v němž je humor, především ten recesní, většinou oním jediným realizováním velkých rozhodnutí, jelikož ty jsou ve skutečnosti out dokonce i pro mnohé intelektuály. Vždyť právě oni jsou nositeli a udržovateli hypotézy Cimrman, která zdegenerovala nejméně dvě generace vzdělanců. Především jsem si ale myslel, že asociální rozměr Topolánkovců nemůže již být překonán. Jak je vidět, může. Včera Klausem jmenovaná, Nečasova vláda, která bude pro většinu lidí opravdovým sociálním nečasem, už ale do kategorie recesních vůbec nepatří. Je první z generací vlád, kde nejsou jen lokajové skutečných mocných, ale oni mocní přímo. Vedle staroknížete Karla třeba novokníže Bárta. Tato vláda nebude proto ani potřebovat lobbyisty upozorňující v každém konkrétním zákoně politiky na podnikatelské zájmy. Má mezi sebou dost členů, kteří tyto zájmy budou prosazovat nezprostředkovaně. Napsal jsem v titulku, že jde o vládu Bakalovu, ale myslel jsem tím, že jde o přímou nadvládu podnikatelské vrstvy, v mých očích třídy. Skutečným předsedou vlády sice ještě není Bakala, či jiný velkofinančník, ale to bude v další etapě transformace politické moci určitě následovat.

Byl jsem, především v dobách nadvlády KSČ, zastáncem co nejširšího podílu občanů na rozhodování o sobě. Naivně jsem totiž vycházel z poměrně vysoké politické vyspělosti, kterou vykazovali lidé v ČSSR. Po listopadu 1989 jsem ještě nějaký čas věřil v lid, tedy v demokracii. Ovšem pomalu a jistě jsem se jí zbavoval a v době rozšíření internetu jsem ji definitivně ztratil. Diskuse, následující po politických textech, mne svým primitivismem a také vulgaritou dokonale vyléčily z přesvědčení, že demokracie by měla být vůlí tak pokleslého lidu. Květnové volby tento můj pozvolný přerod pak definitivně dovršily. Netvrdím to obecně pro celý svět, ale pro Česko jednoznačně platí, že jeho lid nemůže být nejen svrchovaným nositelem moci, on nemůže být ani ponechán mluvit do politiky. On je totiž zvláštní kombinací dvou největších ideálů Čechů – Švejka a Cimrmana. A takové vzory nejsou vhodné pro reálnou politiku, v níž je potřebí té největší míry odpovědnosti.

Vláda ještě ani není sestavená a už první průzkumy ukazují, že s výsledkem voleb víc lidí nesouhlasí, než souhlasí. Je otázka, zda to ukazuje, že mladí prozřeli, nebo zda výzkumní agenti se náhodou neptali převážně starších lidí.  

Zajímavá názor jsem slyšel při televizních reportážích z demonstrací proti nedávné schůzce představitelů G20 v Torontu.  Událost mne zaujala tím, že policie zatkla nebývale vysoký počet demonstrantů s odůvodněním šéfa policie v Torontu, cituji: Nikdy jsme dosud nezažili takhle velkou míru svévolné zločinnosti a vandalismu a ničení našich ulic, konec citace. Po tomto výroku pak na kameru jeden ze zatčených replikuje, opět cituji: Toto není násilí,&Tohle je vandalismus proti násilným korporacím. My jsme nikoho nezranili ani nepoškodili. Lidé jsou poškozováni korporacemi. Rozumím-li tomu dobře, pak násilí je poškozování zdraví lidí a vandalismus naopak ničením materiálních hodnot. Měli bychom se to pomalu začít učit rozlišovat, protože tento svět musí očekávat rebelie, vzpoury, lidové bouře i revoluce. Ti, proti komu budou namířeny, se je budou všechny snažit prohlašovat za terorismus a neadekvátně trestat. Snad právě z toho důvodu není terorismus dosud mezinárodním právním řádem přesně definován. Takže je akutní potřebou, aby mezinárodní právo, vzhledem na globální charakter budoucích střetů, přesně definovalo alespoň teroristické činy a eventuální sankce za ně jasně kodifikovalo.

Včera jsem uvedl, že médiokracie, čili politická vláda, ba dokonce nadvláda médií, je nesmyslem. Jde pouze o záměrně šířený dojem, jenž má zabránit odkrývání skutečných osob ovládajících politickou část veřejného prostoru. To ale neznamená, že média nemají obrovskou moc nad veřejností. Dá se dokonce tvrdit, že především plošné televize, mají vedle informačního monopolu naprosto zásadní vliv na tvorbu veřejného mínění, životního stylu a formování ideového přesvědčení veřejnosti. Mají také, ne-li především, absolutní moc nad veřejně známými osobnostmi. Média dokáží z kohokoliv vytvořit celebritu a naopak z kterékoliv celebrity udělat lumpa, ba ji i totálně znemožnit. Tato manipulace, především s veřejně činnými lidmi, není pro publikum nikterak průhledná. Mně osobně je kupříkladu naprosto nepochopitelné, jak člověk s tváří dementa, či prokazatelně degenerovaného parazita, se stal na fotografiích docela přijatelným mužským a mohl získat první příčku v oblíbenosti mezi politiky.

Nejeden sociolog, politolog, či publicista již tvrdil, že v posledním desetiletí se stále více ve světě, ale i u nás, projevuje obrovský vliv médií, takže se začíná hovořit o moci či až o vládě médií. Pozici médií nejen ve veřejném prostoru, ale i v samotné politice považují za natolik významnou, že začínají hovořit, ale především varovat před mediokracií. Jde ovšem pouze o povrchní pohled, bez hlubšího hodnocení. Média nikdy nevládla, nevládnou a vládnout nebudou. Média nebudou sídlem moci, mohou ji pouze zprostředkovávat. Mohou jenom sloužit jako nástroj vlády určitých vrstev a nepochybně nejvíc mohou dopomoci k vládě samotným vlastníkům médií. Především celoplošná média v rukách soukromých osob, jsou nejúčinnější pomůckou v soutěži politických subjektů. Pokud se pak vlastníci médií rozhodnou vstoupit přímo do nejvyšší politiky, pak vždy už jde o nadvládu a nepochybně v kritických chvílích bude tato zneužita k přímé diktatuře. Pokud je dneska Itálie ovládána mediálním magnátem, pak je již před branami nové, fašistické diktatury. Ta už jenom čeká na spouštěcí mechanismus politického puče. Takže současné užívání pojmu berlusconizace ještě nemusí být konečnou charakteristikou tohoto jevu. Medikracie neexistuje a existovat ani nemůže. Pokud o ní někdo hovoří, vypouští tím pouze mlhu, která má zakrýt skutečné držitele moci.

Antropologové i další odborníci již celé věky hledají typické znaky, kterými se člověk odlišuje od ostatních tvorů. Jinými sovy hledají jakési rozměry lidství. Před dvěma sty lety jím byla práce, před tím dokonce spřízněnost s Bohem, jindy zase smích či pohřbívaní mrtvých. Do dnešních dnů se za jeden z nesporných rozměrů lidskosti stále častěji považuje solidarita. Slovo ovšem tak obsáhlé, že nakonec vůbec nic neříká, protože si pod ním každý představuje to, co mu vyhovuje. Nejčastěji se pod ním skrývá pomoc nemohoucím, almužna bědným, podpora chudým, ochrana slabých či zastávání se týraných. Všechno bohužel jevy nekvantifikovatelné, neboť co je pro jednoho už chudobou, pro jiného ještě nemusí být ani bědností. Protože není norem pro vnímání jakékoliv zmíněné nedostatečnosti, není ani pravidel pro poskytování pomoci, takže veškerá ta solidarita je jen a jenom ponechána na emocích poskytovatelů. A podle toho to také vypadá. V posledních dvou stoletích se sociálně vyspělejší státy snažily vypracovat normy solidarity, až postupem času vytvořily stav, který získal všeobecný název sociální stát. Což není nic jiného, než jenom na právní řád povýšené sociální cítění, čili poskytnutí jakési pomoci každému člověku, který se dostal do neřešitelných potíží. Jenže lidství nespočívá v tom, že se všichni rvou o co největší bohatství a ti, kdo v tomto boji úplně prohrají, obdrží od ostatních možnost přežití, když už byli o všechno ostatní olradeni. Lidstvo je společenstvím, ne bandou rváčských individualit, i kdyby se rvali podle sebelepších pravidel. A vyspělost každého společenství se měří vyspělostí nejslabších. Takže dokud budou na světě stamiliony, které nemají zdravou pitnou vodu, miliardy, které mají hlad, miliardy, které umírají na nemoci lehce vyléčitelné, dotud nikdo nemá právo na solidaritu, ale povinnost vzdát se všeho nadbytečného. Dokud bude na jedné straně několik miliard lidí bez bohatství a na druhé několik milionů, kteří vlastní veškeré bohatství světa, dotud bude solidarita sprostým slovem, protože představuje pouze jakýsi odpad ze stolů přežranců a nic víc.    

Politický, protikomunistický převrat, byl bývalými disidenty od prvních listopadových dnů roku 1989 představován jako boj za lidská práva, především pak politickou svobodu. Politická svoboda nemá samozřejmě s lidskými právy nic společného, protože jde pouze o občanské svobody, které teprve právní řád povýší na občanská, nikoliv však lidská práva. Nebylo proto náhodné, že součástí nové Ústavy státu se stala Listina práv a svobod. V ní dostali občané různá práva od petičního, přes shromažďovací až po právo na odpor. Ovšem nikdo při tom lidu neřekl, že jeho práva jsou prakticky k ničemu, protože proti těm všem stojí právo vítěze demokratických voleb, rozhodovat podle vlastní vůle o čemkoliv. Takže démos má sice právo stávkovat, demonstrovat či psát petice, ale demokraticky zvolená vláda má z voleb plynoucí právo na veškerý tento odpor svého obyvatelstva, či občanstva se vykašlat. To je podle mne konflikt práv a ten je mnohem horší, než jakýsi konflikt zájmů jednotlivých zvolených činitelů.