NAPROSTO ZBYTEČNÁ, BA AŽ ŠKODLIVÁ STRANA

V každém politickém spektru je místo pro radikální levici. Radikální ve smyslu návratu ke kořenům, tedy k odporu vůči kapitalismu, dneska přesněji proti spekulativnímu kapitálu, zastupitelské demokracii a globální nadvládě investorů. Po listopadovém převratu tuto roli celkem spolehlivě plnila KSČM. Ovšem s postupem doby a hlavně za předsednictví Filipa, začala být přítěží celého politického systému naší země. Nedivím se, že její nejschopnější lidé se raději uchýlili do Evropského parlamentu. Doslova katastrofální roli sehrála KSČM před těmito volbami. Připojila se k honbě na ČSSD, personifikované v Paroubkovi. Nebyla schopna podpořit program ČSSD a začala se prezentovat dokonce jako jediná levicová strana, čímž levicovou politiku ještě více mládeži vzdálila. KSČM je po celou svou existenci zbytečná jako kůl v plotě, protože má nulový koaliční potenciál a v poměrně závažných volbách, kdy se rozhodovalo o dalším osudu většinové společnosti, se přidala fakticky k politikům, kteří lidem, jediným to zdrojem moci, ve skutečnosti pohrdají. Tím se změnila ze strany zbytečné na škodlivou.

STRAŠENÍ ŘECKEM

Každý, kdo se jenom trochu vyznal v národohospodářství, tak dobře věděl, že předvolební strašení bankrotem ČR podle Řeckého mustru je lží. Já osobně jsem jenom čekal, kdy naše zlotřilá média to sdělí obecnému lidu. A už je to tady. Dneska se na internetu poprvé objevila informace, že EU nás zařadila na desáté místo mezi všemi zeměmi Unie v konsolidovanosti hospodářství. Novinářská banda je alespoň natolik slušná, že tu zprávu přece jenom pustila, a nenechala si ji až na později, aby při tom konstatovala, že je to již zásluha nové vlády lidové chudoby. A propos nová vláda ještě ani neexistuje a už má hned několik přívlastků. Sama sebe nazvala vládou rozpočtové odpovědnosti, média už jí říkají vláda Bakalovy koalice a Rath ji hned po volbách nejpřípadněji označil za vládu chudoby lidu.  

NE PODLE SLOV, ALE PODLE ČINŮ POZNÁTE JE.

     Bismarckovi se přisuzuje následující citát: Politik může lhát po lovu, za války a před volbami. Proto se v předvolební kampani žádný soudný politický komentátor příliš nevěnuje verbálním projevům politiků, kteří již měli šanci fungovat přímo v reálné politice. Naopak ale, velmi bedlivě sleduje každé slovo politiků nastupujících teprve do té části veřejného prostoru, kterému se říká politika. V letošních volbách se ze všech politických stran, které dosud nebyly v parlamentu, dostala do sněmovny jediná, Věci veřejné. Již skoro dva roky se veřejnosti představovala především jako strana přímé demokracie a odpůrce zbyrokratizování správy státu a politiky. Většinovou veřejností byla dokonce vnímána jako odpůrce politické kultury dlouhodobě v politice působících bafuňářů, jak sama známé politiky nazývala.

     Strana VV postavila svou předvolební agitaci převážně na přesvědčování občanů, že o jejím chování na politické scéně nebude rozhodovat vedení strany, ale její členové v internetových referendech. Dokonce uspořádala pro své členy, tak zvané véčkaře, nesčetná hlasování o politických problémech a podle jejich výsledků pak sestavovala program strany. V něm je pasáž přímé demokracie opět silně zdůrazňována. Mimo jiné i tím, že se vedení strany zavázalo, že o případné koaliční smlouvě bude rozhodovat celonárodní referendum véčkařů.

     Když VV získala tak vysokou podporu voličů, očekával každý jen trochu přemýšlející občan, že tématem prvního povolebního, vnitrostranického referenda bude problém vstupu do vládní koalice. Jaké však bylo překvapení i pro samotné véčkaře, když první povolební anketou byla výzva, cituji: Vyberte nejsympatičtější poslankyni a dejte jí svůj hlas, konec citace. Pro ty, kdo by zapochybovali, že to vedení strany myslí vážně, následovala hned výzva k účasti na další anketě, opět cituji: Volte Miss Parlament ČR& konec citace. A kdo by přece jenom chtěl vedení strany omlouvat povolební euforií, až ovíněním, mohl i o tom spolehlivě pochybovat, když ještě 12. června byly obě ankety stále propagovány ne webu strany VV, aniž tam byla jediná anketa s politickým obsahem. Charakteristické pak je, že na webu ze zmíněného nejnovějšího data, jsou již jenom stanoviska vedení strany, polemiky s představiteli jiných stran a sebechvalná oznámení vyjednavačů strany o tom, co se jim podařilo už prosadit do společného vládního prohlášení. Takže dosavadní chování vedení VV se nikterak neliší od chování ostatních bafuňářských stran, o nějaké nové politické kultuře nemluvě.

FANTASMAGORIE ČESKÝCH LEVICOVÝCH INTELEKTUÁLŮ

Ještě horší, než intelektuálské analýzy, jsou jejich návrhy na další postup. Nejmagorštější je návrh na vytvoření nové strany, jako vždycky charakterizované coby autentická levice. Nadšenci pro tento návrh se nechávají opájet úspěchem VV a především TOP09, aniž je napadá, že obě jmenované jsou stranami nejbohatších lidí v zemi, jimž navíc zajišťovala podporu všechny média v soukromých rukách, u nichž boháči platili inzerci. Přitroublí levicoví psavci si neuvědomují, že založení strany stojí tak kolem stovky milionů a její roční provoz ještě víc. Dalším návrhem ze stejného ruksaku je návrh na ovládnutí médií, především veřejnoprávního. Nikdo z levicových mudrlantů si prostě nepřipouští, že média potřebují pro svůj provoz dokonce víc peněz než strana, protože v ní na úrovni obcí a okrsků mohou pracovat nadšenci za minimální režii. Levice má jedinou možnost, ovládnout svou početností internet a proti moci postavit nespokojenou ulici. Levice nikdy nemůže zvítězit stejnými prostředky, jaké užívají boháči, alias pravice.

HLUPSTVÍ ČSSD, ČI MOŽNÁ NĚCO HORŠÍHO

Je logické, že po bitvě je každý generálem. Proto se dneska, jako vždycky, objevují opět desítky intelektuálů, kteří dovedou analyzovat chyby ČSSD, levice celkem a samozřejmě právě oni všechno ví a skálopevně věří, že mají pravdu. Nechci se k nim řadit, ale přece mi to nedá, abych se k chování ČSSD nevyjádřil. Podle mne udělal Paroubek jednu fatální chybu. Neměl dát na hlasy právních odborníků ze své strany, jmenovitě JUDr. Křečka a po pádu Toplánkov vlády měl dál, se svou býčí zarputilostí jít za co nejrychlejším uspořádáním voleb. Řečeno lidově, bít pravici, dokud je blbá. Koncem minulého roku by ČSSD získala určitě víc jak 40%. Pokud ale Paroubek ztratil iniciativu, tak si mohl lehce spočítat, že bude řízeně odrovnán on sám. O mediální štvanici na jeho osobu jsem psal včera. Dneska už jenom něco o chování ČSSD. Znám tu stranu zevnitř. Sice jen za pár roků, ale i to mi stačilo. Jednak je to pytel blech, na jehož zdisciplinování je třeba silné osobnosti, hodně času a především sil, které by zvolený lídr mohl využít mnohem účelněji. Ale hlavně, funkcionářský aktiv ČSSD není prodchnut duchem spolupráce, opravdového spojenectví, takže při jeho konsolidaci je potřebí používat metody, které na slušnější část oné partička působí negativně. Za druhé, na všech úrovních od obcí, přes okrsky a především kraje až po centrum, přední funkcionáři nespolupracují, ale soutěží. Napřed mezi sebou, a když se začínají objevovat chyby bosse, tak místo aby mu podali pomocnou ruku, kryli záda, veřejně s ním šli do bojů s ideovými soupeři, nechávají ho v tom všem plácat samotného. A mnozí dokonce začínají cítit svou šanci a napřed skrytě, později i ve veřejných náznacích, začínají předsedovi házet klacky pod nohy. A jak některé znám osobně, nepochybuji vůbec o tom, že nejeden má dokonce škodolibou radost z každého lídrova neúspěchu. Paroubek již po minulých volbách mohl lehce rozpoznat, že za ním ani jeho nejbližší spolupracovníci nestojí. Kdyby tomu tak bylo, tak by jej prosadili na post předsedy Sněmovny, který mu jednoznačně patřil. I to se straně nakonec vymstilo. Průběh této předvolební kampaně pak už ukázal naprosto jasně, že ani nejvyšší vedení strany není týmem. Místo osobní angažovanosti každého, nechali nakonec za sebe agitovat zahraniční firmu.

KDO PROHRÁL VOLBY

Z politických stran určitě nejvíc Lidovci. Poprvé v celé historii se nedostali do Sněmovny. Stejný osud potkal sice rovněž Zelené, ale ti se stejně v minulých volbách prosmýkli do parlamentu nepoctivě, chovali se ve Sněmovně katastrofálně, až nakonec byli strůjci pádu vlády, takže si nic jiného ani nezasluhovali. Prohrál Paroubek, ale mnohem víc ČSSD, která si to jako obvykle nechce přiznat, pokud si to vůbec uvědomuje. Prohráli všichni, kdo cítí levicově, tedy proti nadvládě globálních korporací nad státy a jejich vládami. Nejhůře však prohráli ti občané, kteří ještě pořád věří v demokratičnost voleb. Letošní předvolební kampaň v podání naprosté většiny médií totiž nabrala rysů, zpochybňujících volby coby pilíř zastupitelské demokracie. Většina novinářů dala ve svých textech přednost působení na emoce, ba především až na pokleslé pudy. Novináři se tak stali jednoznačně viníky všech násilností v době volební kampaně. Obzvláště pak tím, že je alespoň následně vehementně neodsoudili. Myšlenkové postupy prakticky všech novinářů byly založeny na nenávisti, jedné z nejhorších to motivací určujících jednání člověka. Dá se dokonce říci, že zkonstruovali davovou psychózu vůči levici, sociální demokracii a Paroubkovi. Všechny tři rysy patří k základním charakteristikám fašizace společnosti. Média, včetně veřejnoprávního, uspořádala v naší polistopadové zemi dosud nevídanou štvanici na jedince. Nikdo nikdy z celého polistopadového společenství, tedy nejen z politiků, nebyl dosud tak démonizován, zesměšňován, lživě napadán, jako Paroubek. Za vrchol stupidity celé kampaně pak vnímám dvojportrét mussilinsky nadutého Paroubka, vedle usměvavě klukovského Nečase, která byla tak ubohá, že jsem vůbec nepochyboval o její kontraproduktivnosti. V tom jsem se mýlil nejvíc. Dneska jsou již lidé definitivně v područí reklam, takže soudnost mají již dávno zablokovanou. Jsem si naprosto jist, že nikdo z těch, kteří se na Paroubka s takovou zavilostí vrhali, by podobný hon neunesl a nejeden by pod takovým nátlakem spáchal sebevraždu. Mám dokonce hluboké přesvědčení, že si mnozí do své nenávisti promítali vlastní zakomplexovanost, méněcennost, soukromé deprese a všechny ty obdobné mindráky intelektuálů. Jelikož se ale v celé společnosti, nejen tedy mezi politiky, nenašel prakticky jediný hlas, který by se ostře postavil proti tak stupidní dehonostaci jedince, ukazuje se, že v těchto volbách prohráli především všichni slušní lidé. Oprávněně proto očekávám, že v budoucnu bude naše společnost dávat přednost až chorobným emocím, bude manipulována médii, působícími na pudy, nikoliv na rozum a v jakémkoliv soutěžení bude využíváno všech možných projevů nenávisti, zášti, vyvržené zloby, sledující likvidaci protivníka či soupeře, nikoliv férové vítězství.

KDO JSOU VOLEBNÍ VÍTĚZOVÉ

Každý, kdo si pamatuje události alespoň z loňského roku, musí uznat, že hlavním vítězem voleb do sněmovny je triumvirát Melčák, Kalvoda a Ústavní soud. Melčák tím dovršil svůj přestup z přesvědčeného sociálního demokrata do tábora lepších lidí. Dnes už JUDr. Kalvoda, který se musel s politikou rozloučit, jelikož tehdy ještě titul neměl, ale se s ním zdatně oháněl, se fakticky pomstil a dokázal právníkům z poslanecké sněmovny, že na něj už nemají. Konečně Ústavní soud opakovaně sdělil všem ústavním činitelům, že on je tady pánem a všem občanům názorně ukázal, že v zastupitelské demokracii se voličský lid aktem voleb prakticky vzdává svého postavení mocenského suveréna. Druhým vítězem Je Zaman. Nic to lépe nedokazuje, než jeho potměšilý úsměv, se kterým se hned po volbách v televizi loučil a odcházel do tchoří nory kdesi na Vysočině. On splnil zadání, které mu Havliáni uložili a ještě se pomstil celé ČSSD. Samozřejmě, že vítězem jsou všichni, kdo budou vládnout. Popravdě řečeno je ale pro ně takové vítězství pouze přínosem vysokého příjmu každému jedinci. Jinak bych nechtěl být v jejich kůži. Budou mít totiž někteří, předpokládám, problém unést odpovědnost za vládnutí ve prospěch těch, kdo si je zaplatili.

VZKAZ PANTÁTŮM Z SPOZ

Zkratka vaší strany se dala od počátku vykládat kupříkladu jako Srocení pantátů okolo Zemana. Jelikož jste byli vesměs odpadlíky od sociální demokracie, tak jste se správně měli jmenovat Sociálnědemokratičtí podrazáci otročící Zemanovi. Jediným smyslem vaší existence bylo přispět k oslabení ČSSD. Zemanovi jste při tom chtěli pomoci splnit si svou poslední chorobnou ambici – dostat se na Hrad. Prvé se podařilo. A je podle mne největším úspěchem voleb, že to druhé ne. Opět jste potvrdili starou, historicky mnohokrát ověřenou pravdu, že na sociální demokraty se občané nikdy nemohou spolehnout. Vždycky a naprosto bez výjimky, v těch nejkritičtějších chvílích, někteří, až mnozí, zradí obyvatele z dolních dvou třetin majetkové stratifikace. Svou existencí jste politikům, sloužícím zájmům nejvyšší majetkové skupiny, napomohli k takovému vítězství, že se jí konečně podaří u nás dokončit převrat, který byl započat v listopadu 1989 coby politický a v celém světě nezadržitelně spěje do nové formy globálního feudalismu, pod knutou panské vrstvy nejbohatších světových investorů. Pokud jste i to považovali za své přání, pak jste splnili své záměry naprosto dokonale. Jestliže to poslední naopak neodpovídá vašemu celoživotnímu snažení, potom jste angažovaností za poslední rok, popřeli celý svůj život. Jelikož svůj prvý záměr jste dovedli ke zdárnému konci a druhý absolutně nemá šanci na své naplnění, bylo by od vás nyní nejpoctivější, kdybyste jidášský žold, získaný svou volební zradou, od státu vůbec neinkasovali a podpořili tak rodící se vládu v plnění zadání, uložené jmenovanými světovládci. Čímž byste konečně zmizeli slušným lidem z očí.

O MRTVÝCH JEN&PRAVDU

Před několika dny byl pohřben a pro média tak fakticky zapomenut, doktor ještě dvojího práva, Otakar Motejl. V týdnu smutku na něj byla pěna chvála ze všech kanálů vládních i opozičních. Na pohřbu dokonce slzeli dva prezidenti, jeden se navíc pochlubil, že byl jeho přítelem. Druhý sice jeho poslední životní funkci vůbec neuznával, ale prohlásil, že si Motejlovy celoživotní pouti váží. Takže trochu k té celoživotní pouti. Že podle jeho vlastního odhadu na ní vykouřil skoro čtvrt milionu cigaret, to snad zaujalo jenom bulvár, ale paradoxně asi utkví v paměti obyčejných občanů nejvíc. Motejl nastoupil na univerzitní studia práv v roce 1952. Nejen pamětníkům se nutně vybaví, že to už bylo období, kdy KSČ pevně třímala moc ve svých pažích. V praxi si to pamatujeme jako plošné čistky v učitelských sborech všech vysokých i většiny ostatních škol, především ale na právech. Práva, jako základ legality každé moci, si komunisté obzvlášť pečlivě hlídali. Odpovědně mohu tvrdit, že bylo vyloučeno, aby se tehdy na právnická studia dostal člověk, který neměl, jak jsme tehdy ironicky říkali, půdrol a klapoklidez, čti původ dělnicko-rolnický a kladný poměr k lidově demokratickému zřízení. Motejl tedy musel být nejen přísně prověřený, ale dokonce perspektivní komunistický kádr. A pokud jím už nebyl, ale byl jenom devatenáctiletým svazákem, pak se jím na škole určitě stal. Jak totiž tvrdili tvůrci nekrologů, ihned po studiích coby advokát hájil v politických procesech nepřátele socialismu, dokonce i velmi známé. Nepochybně byl stranou vybrán coby advocatus diaboli, čili člověk, který hovořil ve prospěch protisocialistických sil. Což si mohli dovolit opravdu jen u člověka mnohokrát prověřeného a nejspolehlivějšího ze svých lidí. Že byl schopný a při tom i spolehlivým komunistickým kádrem, dokazuje i fakt, že byl v roce 1968 jmenován soudcem Nejvyššího soudu. Dosáhnout v Kristových letech na nejvyšší příčku soudcovské kariéry nebylo ani za Dubčeka dovoleno nějakému kolísavci, nadtož zjevnému antikomunistovi, jakého z něj vypreparovala současná média. I když byl z NS po nástupu Husáka vyhozen, byl advokátem i nadále a i za nejtužší normalizace obhajoval nepřátele režimu až do úplného konce a nikdy nebyl sám soudně stíhán, což je další rarita. Možné námitky současných antikomunistů, zmařil ještě dříve, než mohly vůbec vzniknout tím, když prohlásil, že se celý život trápil otázkou, zda svou činností vlastně nepodporoval komunisty, protože tak poskytoval legitimitu jejich právnímu řádu. No. Osobně jsem ho sice znal, ale nikdy jsem s ním nějak dlouho nehovořil a neslužebně už vůbec ne. Každý režim potřebuje ikony. V právní branži je mohl ten nynější hledat jen velice těžce. Bral tedy, co se samo nabízelo. A Motejl přestoupil na druhou stranu barikády hned v prvních hodinách převratu, ani ne dnech. A hlavně, zásadním způsobem pomohl ke zvolení Havla prezidentem, čímž si nový režim zavázal. Svou odbornou erudicí tehdy navrhl hned v prvních dnech tak širokou amnestii, která by Havlovi zajistila čistý trestní rejstřík, aby náhodou některá domácí, ale především světová média nemohla objevit senzaci, že Československým prezidentem je zločinec.

CO SI VLÁDNÍ KOALICE DOHODNE NEVEŘEJNĚ

Už prvního června si zahrál expremiér Špidla na prognostika a sdělil veřejnosti své představy o budoucím programu nové vlády. Jako exponent přes sociální politiku vydedukoval z prozatímních programů vítězných stran celý soubor opatření, kterými novopečení mocnáři budou oblažovat svůj lid. Celkem s jeho výčtem souhlasím, méně již s principálními schématy. Dneska se ale jimi nehodlám zabývat, protože na to bude dost času po různých těch expertizních výstupech. Jestli jsem před dvěma dny ale konstatoval, že bude dovršen převrat, pak především v politické oblasti. Tam očekávám tři hlavní kroky. Eliminaci KSČM a to nejen jejího vlivu, ale dokonce i existence. Koalice se dokonce s tím ani nebude muset špinit. Nechá to na občanských iniciativách, zaplacených jak z domácích, tak zahraničních zdrojů, které při dobře zvládnuté public realtion mohou na státu vynutit i zákaz činnosti KSČM. Druhým hlavním politickým cílem nové koalice bude stabilizace politického systému, čti zabetonování se v dosažených pozicích. Především se změní některé články Ústavy a hned na to volební zákon. Všechno tak, aby se už ve volbách nemohly prosadit ani nové, ani malé strany. Zásadně se pak zamezí jakémukoliv podílu občanů na rozhodování politiků. O referendech si budou moci občané nechat jenom zdát. A občanským iniciativám bude znemožněna jakákoliv participace na rozhodování mocných. Třetí oblastí pak bude tichá, ale o to intenzivnější přeměna vládnoucích stran z politických subjektů na obchodní společnosti, jakou již dneska fakticky je strana VV. Tím bude teprve završena absolutní privatizace veřejného prostoru, protože státu bude prakticky vládnout soukromá vláda. Dojde tak k historicky třetí fázi vývoje politických stran. Tou první byly již v 19tém století vznikající masové strany s milionovými členskými základnami. Vývojově druhou fázi představovaly strany voličského typu, což byly a pořád dosud jsou, malé skupinky funkcionářů v obcích s následně vybudovanou strukturou sekretariátů od okrsků, přes kraje po centrum. V budoucnu pak půjde už jen o ad hoc sestavované manažerské týmy, které si zaplatí ti, kdo budou mít zájem něco ve veřejném prostoru si prosadit. Týmy zorganizují výběr poslaneckých kandidátů, zaručujících naplnění zájmů plátců, jejich  následnou popularizaci a konečně zvolení. Takto vyprodukovaní poslanci pak nominují vládu profesních odborníků, kteří budou přímými zaměstnanci vítězných firem. Vyzkoušené už to v ČR je. Fischerova vláda byla docela slušným pokusem. Zatímco za několik týdnů tedy diváci politického spektáklu uslyší různé ty programy, o které média rozpoutají virtuální bitku, příslušníci panské třídy, jediného to skutečného vítěze posledních voleb, neveřejně pověří ty, jimž již několik let dobře platili, aby dokončili převrat, čti zprivatizovali konečně v jejich zájmu ten prokletý, demokratický stát.