PODVODNÝ NÁZEV JEDNOHO DENÍKU

Po listopadovém převratu někteří všehoschopní pracovníci redakcí deníků, které posluhovaly, ba až formovaly nadvládu KSČ, zneužili revolučního práva, čili privatizační loupeže, noviny z majetku veřejnosti sprostě ukradli a ihned přejmenovali. Tak kupříkladu z mládežnické Mladé Fronty se stala MFDnes, z Rudého Práva jednoduše Právo a podobně. Noviny, které nebyly přímo řízeny ústředním výborem stranovlády, zůstaly v majetku bývalých kolaborantských stran. Ty ale natolik vyměnily své vedoucí funkcionáře, že z důvodů jejich neschopnosti všechny stranické deníky postupně zanikly. Načež novinářská branže učinila z nouze ctnost a zneužila daného stavu k sprosté šikaně jediného stranického deníků – Haló Novin v režii KSČM – s odůvodněním, že celostátní tiskoviny nemají sloužit pouze jedné straně. Nikdo nemusí pochybovat o tom, že kdyby sloužily současné moci, v žádném případě by diskriminovány nebyly. Do plejády celoplošných deníků se v polistopadové době vrátily noviny, které po celou dobu nadvlády KSČ nevycházely – Lidové Noviny -, jež měly v prvé republice redakci v Brně. Aby se až do dneška vůbec udržely nad vodou, staly se nejvýraznější hlásnou troubou nejpravicovějších názorů, tedy v žádném případě ne zájmů nejširší veřejnosti. Nemá žádný smysl jejich redakční směřování, nadtož jednotlivé texty kritizovat. Veřejnost by pouze měla prosazovat, aby jejich název odpovídal obsahu, protože jinak jde minimálně o klamavou reklamu, ne-li vyloženě o podnikatelský podvod. Pokud se noviny správně přejmenují, pak nic proti nim. A jediný správný název by měl znít; Protilidové noviny.

NÁVRH NA PODRAZ SPROSŤÁKA

Dostal jsem mailem dobrý návrh, jak reagovat na zatím největší sprosťáctví této volební kampaně, na drzou poštovní poukázku šedé eminence TOP09. Je jednoduchý a nenákladný. Vložit poukázku do dopisní obálky a poslat ji nevyplaceně na adresu:

Celostátní kancelář TOP 09
Ing. Miroslav Kalousek
Michnův palác, budova č. 2
Újezd 450/40
118 00 Praha 1 – Malá Strana

NÁVRH ZMĚNY VOLEBNÍHO ZÁKONA.

V předvolební smršti všemožných návrhů na zlepšení politické kultury u nás, mne zatím nejvíc zaujal návrh exmístopředsedy ODS, exposlance a exministra Miroslava Macka. Ten na svém blogu navrhuje, aby měli právo volit jenom plátci přímé daně. Čili především, ne-li pouze podnikatelé a nanejvýše ještě živnostníci. Macek je znám tím, že vyjadřuje myšlenky, které si skoro všichni představitelé ODS sice myslí, ale nikdy by se je neodvážili veřejně vyslovit. Já si oproti Mackovi troufám zase navrhovat, aby volební právo měli jenom ti, kteří si již alespoň pět let vydělávají na své živobytí. A dokonce, že by i z nich měly být vyčleněny některé skupiny, jako profesionální sportovci, herci, zpěváci a&prostě všichni ti, kterým ještě naši moudří pradědové říkali komedianti, považovali je za příživnický póvl, a takovým tedy ani dneska volební právo nepřiznávat.

MOSKEVSKÉ OSLAVY VÍTĚZSTVÍ

K textu ze dne 10.5 jsem dostal, mimo jiné, tuto poznámku, cituji: Prosímvás a co ty oslavy v Moskvě, bez Stalina a těch všech maršálů, byly divné a co to má znamenat? konec citace. Co to má znamenat, ví podle mého soudu především dnešní ruská věrchuška, která zveřejnila, že organizuje oslavy vítězství jako skutečný konec studené války. Proto se asi pochodu vojsk na Rudém náměstí přímo zúčastnili vojáci válečných spojenců. Nechceme-li my ostatní spekulovat, musíme její vysvětlení uznat. Dosud byly oslavy, někdy jenom připomínky dne vítězství, ke konci existence Sovětského svazu a pak přirozeně od vzniku postsovětského Ruska, především děkovným aktem všem žijícím veteránům. Oni samotní si ale ten den připomínají naprosto jinak. V nich dominuje a navždy vítězit bude zážitek z první vojenské přehlídky po vítězství, kdy jim sám Velký Stalin a jeho maršálové děkovali za ubránění samostatnosti společné země. Pro všechny zúčastněné byla válka nepochybně nejstrašnějším životním prožitkem, který od té doby v nich nic nemohlo zastínit. Když si uvážíme, že pro některé trvala čtyři, ba až šest let, bylo to nekonečně dlouhé období strachu o život, které je fakticky duševně úplně změnilo. Američtí, britští ba i čeští veteráni dnešních válek, které jsou pro jejich účastníky nesrovnatelně méně náročné a trvají jen zlomek té dlouhé doby, zanechávají na nich takové následky, že dostaly specielní medicínský název  – posttraumatický syndrom. Pokud oni jsou nemocní, pak veteráni druhé světové války musí být úplně jinými a ne už lidskými bytostmi. Proto dotud, dokud budou alespoň někteří žít, do té doby budou oslavovat vítězství dvě naprosto odlišné skupiny. Jedna se sebevědomím neporazitelných hrdinů a druhá jim děkující. Až ti první vymřou, pak teprve oslavy vítězství ve druhé světové válce se stanou výrazem politiky té budoucí doby. Já k té, již docela nedaleké budoucnosti pouze poznamenávám, že kdo nebude v té době považovat vítězství v druhé světové válce za své vítězství, tak ten bude fakticky Němcem, nacistou či hitlerovcem, ať si sám o sobě myslí cokoliv.

ZELENKISMUS

Když jsem sledoval klip Issové a Mádla, považoval jsem jej za nevkusnou, generační rozpory zbytečně rozdmýchávající, mladickou nevychovanost. Pak jsme ale přečetl rozhovor tvůrce snímku, který veřejnost přesvědčoval, že levice je v jeho očích tak velkým nebezpečím, že cítil potřebné zdůraznit to za každou cenu. Jmenovaný počin v mé mysli proto vyagregovalo dvě myšlenky. Za prvé jsem si jenom potvrdil dávnou pravdu mé babičky, která říkávala, že volit by měli mít právo lidé, kteří si už sami vydělávají na chleba. Což mi nedávno oklikou připomněl exministr Macek ve svém blogu, v němž navrhuje takovou změnu volebního zákona, podle níž by směli volit jenom ti, co platí přímé daně. Druhá myšlenka je ale i pro mne samotného naprostým zlomem v mém nazírání na světovou kulturní revoluci. Zelenkismus, čili zdůvodnění vzniku jmenovaného klipu i samotní jeho realizátoři, mně otevřeli cestu k většímu pochopení chování rudých Khmerů.

DĚŇ PABJEDY

Celou druhou světovou válku jsem prožil v malém městečku na Hané. Její poslední dny pak, spolu s další asi desítkou rodin, ve sklepě činžovního domu, nejbližšího našemu bytu v selském stavení bez pořádných sklepů. Válka v podobě střílení pro nás skončila až 9. května a ne Zemanovsky o den dřív. Takže pokud budu živ, budu si konec té strašné životní zkušenosti připomínat v den, který za vítězství považují všichni Rusové, jimž a jenom jim, vděčím za to, že dneska mohu mluvit česky. Proto i děn pabjedy mi vždycky bude znít jako čeština. Při tom dnešním rozjímaní pak pro nepamětníky zdůrazňuji, že většina Čechů vlastně skutečnou válku, čili přechod frontových bojů přes krajinu svého života, vůbec nezažila. Takže pokud někdo z nich o válce mluví, či píše, neví vlastně o čem je řeč. Bylo mně tenkrát dvakrát tolik, co našemu dnešnímu prezidentovi, který se o víkendu ve vzpomínkách na válku nechal slyšet, že ve svých čtyřech letech, za povstání v Praze, pomáhal nosit dlažební kostky na barikádu. Pokud už nám rádoby tatíček nesenilní, pak tím Pražáky zbožňované a vysoce hodnocené jejich povstání, dokonale zesměšnil. Udělal z něho kabaret, v němž si mohlo zahrát i sotva chodící děcko. Naším městečkem prošla fronta, tedy linie bojů. A dokonce se Němci po prvotním ústupu na pár hodin probojovali zpět. Dunění děl a svist kaťuší jsme poslouchali několik dnů. Kdyby Pražské povstání bylo opravu tím, za co je Pražáky vydáváno, pak z válečných zkušeností ze svého rodného města bezpečně vím, že by žádný dospělý člověk nestrpěl, aby se na ulici dítě třeba jenom mihlo, nadtož aby ho nechal účastnit se bojování.

SKUTEČNĚ ZLOČINNÝ REŽIM

Všichni, kdo měli v listopadu 1989 alespoň deset let, byli novou mocí nainfikováni zásadní tezí: Komunismus byl zločinný systém. Naopak všichni, kdo umí kriticky myslet, na to reagovali názorem, že jde o zjednodušující blbost. Komunismus jako tisícileté ideály, které se začaly v devatenáctém století na různých místech světa, včetně USA, prakticky realizovat (komunistické utopie), v žádném případě nebyl zločinný. Rovněž ideologie, která se jako pokračování osvícenství, začala vytvářet nad myšlenkami Marxe a Engelse, nebyla antihumánní, jako tomu bylo kupříkladu s ideologií nacismu, se kterou je marxismus házen do jednoho pytle. Teprve v Rusku, na počátku dvacátého století, začal komunismus být vůči určité skupině lidí nelidským. Na tomto místě jenom konstatuji, že tato skupina byla v každém případě menšinová, i když to byla menšina početná a především do vzniku revoluce nejvlivnější. Před chvílí jsem si přečetl text českého studenta Thomase Kulidakise, který je na stáži v zemi svých předků a je svědkem událostí Řecka těchto dnů. Ve svém obsáhlém textu mimo jiné napsal; kapitalismus je proti většině lidstva, která neměla to štěstí být nahoře a je tedy, cituji: &ve svém principu zločinem proti lidskosti, konec citace. Mladý Český Řek tak vyslovil to, co si myslím já po celý svůj život. Dokonce od devadesátých let minulého století k tomu ještě dodávám, že za situace, kdy miliarda lidí nemá k dispozici ani zdravou pitnou vodu, dvě miliardy pak žijí v bídě, čtyři miliardy nemají adekvátní zdravotní péči a celých pět miliard už někdy zažilo hlad, pak vysoký konzumní životní styl 10-ti procent lidstva, je skrytou genocidou, čti, tím nejbrutálnějším zločinem proti lidskosti. Jelikož nehodlám být takový primitiv, jako polistopadoví političtí vítězové u nás, neříkám, že kapitalismus je zločinným režimem. Pouze si dovoluji tvrdit, že současná jeho podoba ve formě totalitního soukromého vlastnictví, absolutizace ziskového podnikání, úvěrové ekonomiky, finančního spekulantství a nadvlády největších nadnárodních finančních korporací nad státy, je zločinným systémem. Dokonce mezinárodním právem označovaným za nejtěžší zločin proti lidskosti.

SKUTEČNÉ RIZIKO GENETICKÝCH MANIPULACÍ ŽIVÝCH ORGANIZMŮ

Ostře se do mne obul jeden čtenář, že prý šířím paniku a co prý vlastně vidím špatného na genetických manipulacích, když přece každé šlechtitelství takovou manipulací prakticky je. Ač nejsem vůbec žádný odborník, dovolím si odporovat tomuto poměrně dost rozšířenému názoru, dokonce i mezi samotnými šlechtiteli. V šedesátých letech dvacátého století, kdy byly genetické discipliny v plenkách, přečetl jsem si v jednom populárně vědném magazínu zprávu, že ve Velké Británii se povedlo zkřížit mrkev s myší. Ten objekt sice neběhal, ani nerostl, ale přece jen nějakou dobu existoval. Jelikož v té době byli britští odborníci na genetiku uznáváni jako nejlepší na světě, již tehdy jsem si uvědomil, že lidstvo provedlo další průlom do přirozenosti univerza, do přírodnosti. Ano. V tom je zásadní rozdíl mezi šlechtěním, křížením a dalšími formami pěstitelství a chovatelství, oproti současným genetickým manipulacím. Všemi předešlými metodami vznikali pouze přírodně možné, tedy přirozené mutace, kdežto dneska vznikají takové, které žádným šlechtěním či křížením by v přírodě nevznikly. Umělost. To je klíčové slovo dnes začínajících genetických manipulací.  Tak jak člověk již půl století vytváří umělé chemické prvky, které na Zemi nikdy nemohou existovat, tak začíná dneska tvořit organizmy, které by bez zásahu člověka nikdy na Zemi nebyly. Zatímco ony transurany možná ale někde ve vesmíru přece jen existují, v žádném případě nikde ve vesmíru nejsou organizmy, které začíná tvořit naše biologie. Vzhledem k tomu, že v celé genetice toho daleko víc neznáme, než známe, je naše počínání vysoce rizikové. Domnívám se to myslím oprávněně.

PRIVATIZACE VÁLEK

V devadesátých letech, v době vrcholícího privatizačního fanatismu, jsem ironicky navrhoval, ať zprivatizujeme také stát. Ona to zase až tak moc velká fantasmagorie nebyla, neboť s tím v praxi začala již o deset let dříve britská Železná lady. Zrušila veškeré státní výzkumné ústavy, vládní poradní sbory a další studijní instituce. Následně pak studie, odborné posudky, průzkumy veřejných potřeb a mnohé jiné dokumenty, nutné k vládnutí, objednávala u soukromých firem, které samozřejmě tvořili oni bývalí státní zaměstnanci, protože to stejně nikdo jiný neuměl. Přínosem tohoto liberálního fundamentalismu bylo, že náklady na odborné podklady pro jednání vlády se zvýšily o zisk soukromých firem. V polovině devadesátých let jsem si ještě nedovedl představit, že stát by šlo skutečně úplně zprivatizovat. Jak jsem již napsal v tomto blogu, Fischerova vláda mne ale znova připomněla, že by to možná šlo. A opravdu to jde, sakumprásk, včetně válčení. Dneska je například v Iráku 104 000 bezpečnostních agentů, čili žoldnéřů bojujících v angažmá soukromých firem. Pravidelná armáda USA tam při tom má jen 80 tisíc vojáků a ostatní země spíše symbolické počty. Právě v tomto se rýsuje největší riziko globalismu. Nikoliv již státy, ale samotné nadnárodní korporace, nejbohatší to instituce světa, si povedou války a budou zotročovat celé národy, kdekoliv to budou potřebovat pro své zisky. Ne tedy Írán, či dokonce rudá Korea, ale soukromé firmy jsou největším rizikem tohoto světa.

WERICH O BLBOSTI

Na text z 28. 4. o mém dialogu s antikomunistou, mi jeden čtenář napsal, cituji: Víte, cesta k demokracii, dá fušku (J. Masaryk), ale na toho anonyma spíše sedí Jan Werich – hloupost se fackováním vyléčit nedá, konec citace. Přimělo mne to, abych si našel pár Werichových citátů o hlouposti, v jeho podání pak spíše o blbosti. Bez nároku na přesnost některé připomenu. Kromě autorem zmíněného jsou to třeba; Kde blb, tam nebezpečno. Aktivní blbec je horší třídního nepřítele. Nad lidskou blbostí se nedá zvítězit, ale nikdy se s ní nesmí přestat bojovat. Nejhorší je srážka s blbcem, protože jej nikdy neusvědčíte z blbosti a z takové srážky nakonec vyjdete vy jako ten největší blb pod Sluncem. Paměť je výsadou blbých, chytrý na ni nemá čas, musí přemýšlet a tvořit. Zaujala mne na všech těch citátech jedna věc, mimo posledního Werich nikdy fakticky neříká, co konkrétně je blbostí. Jedině snad v posledním citátu jakoby říkal, že blbec je ten, kdo vzpomíná. Což může především člověk starý. Fakt, že Werich nejmenuje jiné příklady blbosti, ve skutečnosti každému čtenáři sděluje, že blbostí je to, co za ni označí právě pan Werich. Zobecněno, hloupostí je v jednání jiných to, co za ni označíme my samotní. Takže v podstatě jsou Werichovy bonmoty líbivé, každý s nimi rád souhlasí, jelikož si především nikdy ani v duchu nepřipouští svou vlastní blbost. Ale prakticky nám neposkytují vůbec žádnou informaci o tom, co blbé skutečně je a co ne. Je to podle mne taková ta rabínská moudrost. Všichni s ní souhlasíme, protože se nás jakoby netýká. Každý ji přijímáme, i když ve skutečnosti nic konkrétního nesděluje. Považujeme ji za vrchol moudrosti i přesto, že jí fakticky vůbec není. Řečeno lapidárně, po jejím přečtení zůstáváme stejnými blbci, jakými jsme byli před tím.