Oprávněně jsem očekával, že v záplavě sebechvalných řečí ke dvacátému výročí Vítězného Listopadu, se najde nějaký solidní opoziční ekonom, který této moci vystaví účetní doklad o přechodu centrálně plánované ekonomiky na tržní. Nedočkal jsem se toho. Pokud by takový účet byl aktivní, nebo alespoň nějak jinak dokumentoval úspěšnost, určitě by jej mocenská elita neopomněla vynést do propagandistických výšin, alespoň nyní, v předvečer dalšího volebního klání. Opozice asi nemá přístup k důvěryhodným číslům, a tak nám účet vystavil ekonom z USA, nějaký pan George Mansfeld. Nedávno napsal doslova, cituji: Privatizace okradla o 1 500 000 korun každého občana ČR, to jsou peníze, které měl každý z nich férově dostat, když už se tedy privatizovalo. Místo toho každý dluží 200 000 korun, konec citace. Řečeno ještě jinak; Klaus jako náčelník uzurpátorů majetku vzniklého za nadvlády KSČ, okradl naši zem o bohatství v ceně dnešních 15ti bilionů korun. On a jeho následníci pak ji ještě zadlužili do výše dvou bilionů. Majetek za zmíněných 15 bilionů měl vydělávat minimálně na vzdělání, zdravotnictví a důchody. Kdyby nebyl uloupen, nebyla by dneska ČR zadlužena, ale pod správou schopných hospodářů by musela být pilířem jistoty i v dnešní hospodářské krizi. V každé slušné zemi by za takovou loupež byli její protagonisté popraveni, bez ohledu, zda je trest smrti zakázán, či ne. U nás právě naopak, vrchní loupežník sedí na Hradě.

Zvrácenost politické kultury ve vrstvě politických profesionálů odstartoval svým rozhodnutím v Melčákově kauze sám Ústavní soud. V prvé řadě proto, že povýšil názor jednoho poslance, navíc prokazatelně pokleslého chování, nad vůli velké většiny sněmovny. Za druhé nepřímo fakticky uznal přeběhlictví coby metodu neodporující Ústavě, tedy za oprávněný princip chování zástupců lidu v parlamentní demokracii ČR. Za třetí nerespektoval vůli občanů, kteří si většinově rovněž přáli nové volby. A konečně za čtvrté vytvořil precedent diktatury nad samotnou sněmovnou coby nejvyšším orgánem moci v parlamentní demokracii. Donutil sněmovnu pokračovat v činnosti, i když celá třída profesionálních funkcionářů, včetně samotných soudců ÚS dobře věděla, že bude bezvýsledná. Ústavní soud tak v praxi zavedl do současné demokracie prvky diktatury elit, což je jeden z nepopíratelných rysů fašismu. V pohrdání vůlí lidu nyní úspěšně pokračuje ODS vydávající se za opozici, ačkoliv se stále podílí na vládnutí prostřednictvím ministrů, které ona vybrala. Chování ODS je navíc praktickým neuznáním rozhodnutí Ústavního soudu, ba až demonstrativní metodou pohrdání touto institucí. Obstrukční chování je sice obecně považováno za princip demokratické soutěže, ovšem je-li jednosměrně zaměřeno pouze na bojkot přijímání zákonů prospěšných většině společnosti, začíná být rovněž prkem fašizace politiky.

Před několika dny hovořil ministr obrany USA Robert Gates na Univerzitě národní bezpečnosti. V projevu odsoudil evropské země jako celek za jejich neochotu poslat do jednotek NATO větší část svého obyvatelstva. Varoval, že evropská averze vůči válce vážně poškozuje různé americké vojenské operace podporované Severoatlantickou aliancí. Až potud nelze ministru války prakticky nic vytknout, protože se chová jako každý válkychtivec v dějinách. Jenže následně dodal, že proto je Evropa překážkou trvalému míru, který podle jeho názoru americké války vytvářejí. Teze tvrdící že válčení je cestou k míru, lidstvo rovněž ve své historii slyšelo nesčetněkrát. Jenže na závěr Gates doplnil, že demilitarizace Evropy byla pro NATO dlouhodobým a systémovým problémem a že by evropští členové NATO měli zvýšit své vojenské výdaje na úroveň, kterou od nich NATO požaduje. Z čehož pro náš kontinent vyplývá jediné. Evropa je v očích USA, nebo alespoň velení její armády, pouhou zásobárnou žoldáků, prosazujících eminentní zájmy USA po celém světě. Aliance pod absolutním velením USArmy je jedinou, nebo alespoň tou rozhodující světovládnou mocí. Evropané pak byli Američany jenom milostivě přizváni k tomu, aby jako knechti sloužili udržovat na planetě moc globálních oligarchů, politické to reprezentace třídy globální plutokracie.

Proletáři všech zemí spojte se, zaklínal kdysi Marx námezdné dříče, aby si tímto způsobem vytvořili šanci obhajovat své zájmy. Rada jistě správná, ba až jedině možná. Jenže dědku raď, jak se mají spojit stamiliony lidí, když mimo jiné na sebeorganizování nemají peníze, jichž se jim nedostává dokonce ani na to nejskromnější živobytí. Není proto divu, že se podle Marxovy rady zařídili ti, kdo mají peněz vždycky dost, ba až nehorázně mnoho. Po pádu Sovětské svazu se tato dlouho existující celosvětová extratřída už ani nesnaží zakrývat, že je reálnou supervládou nad vším lidstvem, odborně řečeno plutokracií, čili vládou bohatých a žádnou demokracií. David Rothkopf sestavil nedávno seznam plutokratů celého světa. Napočítal jich zhruba šest tisíc. Nejvíce jich žije v Americe a největší moc mají finančníci. Dále jsou to majitelé a akcionáři zbrojního průmyslu a velkých firem, ropní magnáti, majitelé a patroni vlivných médií, někteří politici, ale také pár generálů i prominentní mafiáni a organizátoři terorismu. To je ta celoplanetární svoloč, která nás pomocí peněz všechny ovládá. A i když je nás milion na jednoho, nic nám to není platné. Obecné přesvědčení lidí, že politika je špinavost, není absolutně pravdivé. To jedině bohatství je špinavost. A jeho ničím neomezené hromadění do soukromých rukou pak jediným skutečným zlem v lidských dějinách.

V nedávné době proběhly dvě zajímavé události, které zdánlivě neměly vůbec nic společného. První se týkala zrušení Dělnické strany. 17. února, v den, kdy Nejvyšší správní soud vynesl rozsudek, jímž rozpustil Dělnickou stranu, uspořádali před jeho sídlem místní sympatizanti jmenované strany demonstraci, která byla policií násilně rozehnána. Samotný likvidační rozsudek nad Dělnickou stranou má tři body, které se vešly na jednu tiskovou stránku. Celý rozsudek, včetně zdůvodnění, má však 121 stran. Jak je vidět, stát prostřednictvím údajně nepolitické instituce, si dal opravdu záležet na tom, aby vytvořil precedent v dané právní věci – v útoku na autonomii a svrchovanost politické strany. Při letmém čtení dlouhatánského odůvodnění rozsudku jsem sice nenašel ani jedno užití slova extrémní, nadtož sousloví extrémní strana. Ale i při takovémto seznámení se s rozsudkem jsem si z něho odvodil, že Dělnická strana byla nepočetná, postavení strany v celém spektru politických stran v ČR bylo krajní, mnohé její požadavky pak maximalistické, ideologické či ideové zdroje radikální, její násilnické chování výstřední.  Což jsou všechno charakteristiky plně naplňující obsah slova extremismus. Jedenáct dní před touto událostí zorganizovala jiná nepočetná skupina našich občanů také svou demonstraci. Na zamrzlém Štrbském plese uspořádali čeští miliardáři soutěž v pólu. Jediným rozdílem mezi oběma demonstracemi bylo chování státní moci, čili policie. Tu první násilně rozehnala, tu druhou naopak ochraňovala. Jde nyní pouze posoudit, zda čeští miliardáři jsou v naší společnosti extremismem jako Dělnická strana. Miliardářská komunita je určitě nepočetná, dokonce podle médií i se svými politickými sluhy čítá pouze několik stovek osob. Majetek jejich členů ve všeobyvatelském spektru naší země je naprosto krajní. Její příslušníci mnohé své požadavky – nejen na životní styl -, jasně sami deklarují jako maximalistické. Jejich političtí reprezentanti nepokrytě prosazují zájmy této nepočetné skupiny na základě radikální ideologie. A asi jen oni sami nepochybují, že jejich chování, kupříkladu i v případu hry na Štrbském plese, je výstřední. Takže i komunita českých miliardářů, pokud projevuje známky sebeorganizování, je extremistickou. Pro mé chápání je pak nepřijatelné, že jedna extremní skupina je státem chráněna zatím co druhá existenčně likvidována. Vůbec si totiž nejsem jist, která z nich více ohrožuje stabilitu v naší zemi.

Jsem nontheista, řečeno slovy Františka Koukolíka: Bůh není mou hypotézou. Nejsem tedy ateista, jinými slovy netvrdím, že bůh není. A už vůbec nemám snahu o tom někoho přesvědčovat, nebo dokonce nějak se proti věřícím angažovat. Pouze říkám, že mne osobně nezajímá, jestli bůh, či bohové jsou či neexistují. Přeji si ale, aby všichni věřící se chovali ke mně tak, jak já respektuji je. Nestačí mi proto, když mne budou pouze tolerovat, čili myslet si, že oni jsou sice nositeli jediné pravdy, ale mne nenutí ji vyznávat, ponechávají mne svému osudu a třeba mne i litují. Přeji si, abychom nejen žili v míru a vzájemném respektu, ale aby mé přesvědčení uznávali všichni věřící za stejně hodnotné, jako to své – svou vlastní víru. Jsem přesvědčen, že budoucí, globální lidská civilizace musí být plně pluralitní. Každý její jedinec musí přiznávat všem vyskytujícím se světonázorům či vírám stejnou hodnotu, nárok na existenci a právo na rovnocenné uznávání. Všichni bychom měli pak respektovat jedinou zásadu. Žádný světonázor by neměl společenství rozdělovat, nadto štvát proti jiným, či učit nenávisti. Proto také nemám nic proti tomu, když se lidé stejné víry sdružují, ovšem musí se sdružovat pouze pro sebe sama a ne proti jiným. Jakákoliv církev by se proto neměla v žádném případě zaměřovat na vnější působení a už vůbec ne vykonávat nějaký vliv na zbytek společnosti, nadtož pak podílet se na moci ve státě.

Na současných zimních olympijských hrách se převedl hokejový brankař USA Jonathan Quick v ochranné přilbě, na níž bylo heslo: Podporujete naše vojáky. Na první pohled to vypadá jako prohřešek jedince proti starodávnému duchu her. Jenže jmenovaný militarista nenastupoval na led sám, ale v celém kolektivu včetně trenérů a celého realizačního týmu. Kdyby v této mase lidí byl alespoň jediný člověk, který ctí smysl OH, pak by se nemohla taková zvrácenost dostat až na veřejnost. Vyřešili by si to v týmu interně. Jenže já si kladu otázku, vnímají vůbec sportovci a sportovní funkcionáři USA ještě ony pradávné tradice největšího sportovního svátku? Podle mého soudu určitě ne. Vždyť v den zahájení těchto her zimní olympiády zahájily Spojené státy největší ofenzivu vojsk NATO proti Talibanu v Afghánistánu. Přece to konec konců není poprvé. Vždyť i útok na Osetii zahájila Gruzie, s požehnáním USA, v den zapálení ohně her letní olympiády v Pekingu. Od počátků dvacátého století už není hlavním smyslem olympijských her sportovní soutěžení, nýbrž pro jedny politická propaganda a pro druhé možnost nebývalého zisku z obrovského byznysu. Olympijské hry po druhé světové válce pak už nikdy nerespektovaly starověkou tradici zastavení válek na dobu jejich průběhu. A jak se zdá, zrodila se v tomto století naprosto nová tradice, v den zahájení her zahájit také nějakou, podlou válku.

V systému, v němž prý jsou podnikatelé dobrodiním lidstva, alespoň podle plzeňského biskupa Radkovského a kde nejméně polovina zaměstnanců, podle průzkumů veřejného mínění, žije v neustálém strachu o existenci, čili o práci, existuje u nás skupinka superprivilegovaných zaměstnanců, kteří si nejenom u soudu prosazují zákaz ukončení svého zaměstnaneckého poměru, ale od samého počátku své existence si usurpují právo, sami sobě určovat výši platů. Napadá vás, o koho asi jde? Ne, nejsou to nejvyšší manažeři gigantických podniků, jimž správní rady odkývají jakoukoliv výši odměny, pokud jejím členům a akcionářům zajišťují tučné zisky a dividendy. Jsou to naši poslanci. Ano, nejvyšší reprezentanti demokratismu u nás se nějak zapomněli a určují si příjmy za službu svému zaměstnavateli, svrchovanému lidu, aniž by se na jeho názor vůbec někdy ohlíželi. Jejich přístup k vlastním odměnám je v mých očích hypertrofií v chápání svobody, která byla v popřevratové době doslova povýšena na všemohoucí božstvo. Naše zákonodárce nikdy ani nenapadlo, že by o jejich platech měl rozhodovat jen a jenom jejich zaměstnavatel, tedy lid, třeba formou plebiscitu. A už vůbec ne, že by, podle zkušeností z poslední doby (obstrukce), jejich odměny měly být dokonce vázány na skutečnou zákonodárnou aktivitu a ne na bojkotování práce sboru. Za dvacet let existence superprivilegovaných, se sice několik jednotlivců z jeho řad pokoušelo alespoň o nějakou kosmetickou úpravu daného stavu, ale vždy se sbor rozhodl odmítnout takový návrh s odůvodněním, že se připravuje lepší, komplexnější a všeobecně přijatelnější. Jedním z takových pokusů byl i poslední návrh předsedy sněmovny, Vlčka. Jeho záměrem prý bylo zjednodušit systém odměňování a především zdanění všech náhrad a dalších příjmů. I tento návrh samozřejmě nepřipouštěl, že by zaměstnavatel poslanců určoval jejich platy. Naopak Vlčkův návrh fakticky skrytou formou navrhoval možnost zásadního zvýšení poslaneckých platů, když jejich výši doporučoval odvozovat od platů poslanců Evropského parlamentu. V tisku 1040 v §8 totiž čteme, cituji: (1) Poslanci náleží plat určený z platové základny, za kterou se považuje základní plat poslance Evropského parlamentu, jemuž je plat vyplácen z rozpočtu Evropské unie, násobený platovým koeficientem ve výši 0,31, konec citace. Opět tedy nikoliv skutečný zaměstnavatel, ale dokonce onen mnohými našimi zákonodárci odsuzovaný evropský sbor, má určovat výši jejich platů.

Tři měsíce po své návštěvě v Pekingu, při níž Obama sebechlubně prohlašoval, že ČLR a USA si nikdy nebyly tak blízko jako nyní, se americká vláda rozhodla prodat na Tchajwan zbraně za šest a půl miliardy dolarů. A aby toho nebylo dost, tak v těchto dnech Bílý dům zveřejnil, že se Obama osobně rozhodl sejít se s dalajlámou, ač při zmiňované návštěvě Pekingu jasně řekl, že ve věcech lidských práv bude respektovat jejich pojetí odpovídající tradicím a kultuře Číny. Jestřábi v ČLR, čti armáda, která je od založení země její skutečnou vedoucí silou – oproti oficiálním proklamacím o vedoucí úloze Komunistické strany -, reagovali na první akt bezprostředně. Požádali vládu, aby dodávala zbraně Venezuele, Íránu, KLDR a Sýrii, jakož do budoucna všem otevřeným odpůrcům USA. Na druhý akt už reagovala nejen armáda, ale celá veřejnost. Podle okamžitého výzkumu veřejného mínění je celých 55 % občanů ČLR přesvědčeno, že USA zahájily vůči ČLR studenou válku. Na této platformě lidového názoru si pak mohli armádní analytici dovolit následně prohlásit, že protiakce ČLR musí být taková, cituji: aby to Američany bolelo, konec citace. Čínští politologové a další analytici světového pohybu při tom jsou přesvědčeni, že USA se již nachází na úpadkové ekonomické a tím i světovládné trajektorii, zatímco ČLR teprve na vzestupné. Jejich odborné analýzy při tom dokazují, že do deseti let si může ČLR troufnout, hodit USA válečnou rukavici. Uvědomuji si, že je u prezidentů USA v jejich prvním funkčním období tradicí, dělat po světě ramena, aby se tím zalíbili domácím voličům a tak si zajistili zvolení i podruhé. Ale cit mi říká, že to tentokrát Obama přestřelil. Američané nemají ještě vyřešeny své problémy s miliardovým Arabským světem a už se sápou na jeden a půl miliardovou Čínu. Pokud tím nechtějí, pod tlakem své Židovské lobby, vyvolat Apokalypsu, pak je určitě opustilo racionální myšlení.