Havel se teprve po dvaceti letech přiznal, že po událostech ze 17. 11. 1989 záměrně nepoužíval slovo kapitalismus, i když mu nešlo o nic jiného, než o jeho znovuzavedení u nás. Své podlé zamlčování odůvodnil tím, že prý komunisté spojili slovo kapitalismus s mnohačetnými negativními, ba až zločinnými jevy. Po deseti letech pak ale sám nazval systém, jehož byl patronem, mafiánským kapitalismem. Jako diletant na politickou filosofii i ekonomii nikdy totiž nepochopil, že označení politického systému slovem kapitalismus je už samo o sobě naprosto dostatečné a nepotřebuje žádné další přívlastky, nadtož přídavná jména. Kapitalismus z celé své podstaty je zločinný, což zahrnuje i ono mafiánství. Neexistoval, neexistuje a nikdy nebude existovat jiný, než zločinný, tedy i mafiánský kapitalismus, takže nazývat jej takto je nadbytečným přídomkem.

O poslední zákonodárné činnosti prezidenta proběhly sdělovady dvě zprávy.  Prvá říkala, že Klaus vetoval zákon o zákazu prodeje Ruzyně. Druhá zase, že odmítl podepsat novelu zákona o podpoře bydlení. Na první pohled se jedná o věcně nesouměřitelné problémy, leč přesto ukazují na to, jakou dogmatickou stvůru máme na Hradě. Dělá neustále všechno proto, aby rozchvátil veškeré bohatství země a na druhé straně, se stejným zaujetím odmítá každý pokus o zlepšení života nebohatých. Učebnicová to asociální zrůda jednostranné neoliberální demagogie. Dávno měl být popraven a ne smrdět na trůnu českých králů.

Musím předeslat, že rozlišuji mezi filosofováním a filozofováním. Uznávám, že původně byla filosofií pouhá láska k myšlení, ba až radost z přemýšlení. Jenže z této motivace a následné činnosti se postupně vyvinula sice široká, ale přece jen určitým obsahem determinovaná oblast duchovní činnosti, která ke svému provozování potřebuje konkrétní odborné znalosti. Proto výsledky přemýšlení odborníka na myšlení a přemýšlení, považuji za filosofování a všechno ostatní za filozofování. Při čemž za odborníka považuji samozřejmě i sebevzdělaného amatéra. Je tedy pro mne filozofování filosofováním diletantů. Ani to není úplně bez významu. Pokud jde o poctivě prováděné kritické myšlení, pak je vždycky přínosné alespoň pro autora samotného. Nejabsurdnějším zjevem je ale filozofování blbce, bohužel ale také tím nejrozšířenějším, protože blbců je nepřehledné množství. Blbcem je totiž každý diletant, který je přesvědčen, že je odborníkem. Konkrétně tedy i diletant na filosofii, s pýchou odborného filosofa. Klasickým příkladem takového člověka je v mých očích kupříkladu Václav Havel.

Za pět dnů arktické zimy, která zasáhla naše území, zemřelo zmrznutím deset lidí, vesměs bezdomovců. Apoštol lásky a pravdy by se neměl tvářit, že na jejich smrti nemá žádnou vinu. Samozřejmě, že on je nenechal zmrznout, ale na Letné před dvaceti lety jasně řekl, že přišel změnit politický režim. A ten se do dnešních dnů už vyprofiloval nejen jako lživý, ale především bez lásky k člověku. Kdyby jí měl alespoň trošičku, nemohl by dopustit, aby mezi bezdomovci byly dokonce i děti předškolního věku, tedy bytosti naprosto čisté a nevinné. Politický systém, v němž může být dítě bezdomovcem i kupříkladu v kruté zimě, to už není pouze zločinný systém. Je to systém, který je naprosto bezpodmínečně nutné zničit. Vedle bezdomovectví dítěte, je totiž i ta poprava Horákové bezvýznamná, už jenom proto, že ona se na ní spolupodílela. Bylo jejím svobodným rozhodnutím, že se protivila moci, nemusela nové mocipány ještě navíc u soudu provokovat. Ona byla – krutě řečeno – spolutvůrcem svého osudu, což se ale nikdy nebude moci tvrdit o žádném dítěti předškolního věku. Mít hlad, a trpět mrazem v dětském věku je daleko horší, než smrt v dospělosti, navíc smrt v boji, jímž konec konců politika vždycky byla a je. Dokazuje to i fakt, že mnohý padlý v politickém boji, je později prohlašován za hrdinu.  

Za nadvlády KSČ bylo v padesátých letech popraveno několik desítek lidí odsouzených za nepřátelství vůči státu, čti tehdejšímu politickému režimu, který takové chování považoval za velezradu. Tu trestalo smrtí prakticky každý státní zřízení. Dvacet let po roce 1948 již nikdo za politické činy nebyl v ČSSR popraven. Tento týden postihly naši zem arktické zimy. Jen za prvé dva dny zemřelo zmrznutím pět lidí, dva v Praze, jeden v Ostravě a jeden dokonce v Těšíně. Společnou charakteristikou mrtvých je bezdomovectví, což je jednoznačně jevem zplozeným tímto režimem. Každým rokem na tuto nemoc systému zemře až několik desítek lidí. I když současný politický režim u nás existuje již dvacet let, stále se nevyrovnal s bezdomovectvím, jež je v tomto klimatickém pásmu smrtelným rizikem, pro mnohé dokonce rozsudkem smrti. Kdyby doba nadvlády KSČ nedokázala nic víc, než trvale vymýtit nezaměstnanost a bezdomovectví, tak udělala víc, než všechny dosavadní režimy v dějinách. Minulý režim již po několika letech nezabíjel, zato ten dnešní bude zabíjet po celou dobu své existence.

Gorbačov svou neuváženou politikou zavinil zánik prvotního pokusu o nadvládu nemajetných a především o rozpad Sovětského svazu. První je zradou na chudé části světa, druhé velezradou vůči státu, do jehož čela se dostal. S odstupem doby ale začal po světě hlásat, že jeho politika byla od samého počátku záměrná, že sledovala zničení komunismu, jak sám několikrát zopakoval. I když ubožák asi ani neví, o čem mluví, protože v SSSR žádný komunismus nebyl. V mých očích je však navždy jenom tím ubožákem. Vyměnil ideály, v nichž byl vychován, za pokrytecké chvály a dokonce za osobní přízeň nepřátel Ruska. Gorbačev byl chorobně ambiciózním člověkem. Navíc po celý život žil životem nejvýše privilegovaných, takže neměl ani ponětí, jak myslí občané jeho země. Když se konečně došplhal na funkci nejvyššího vůdce, jeho pýcha jej svedla k naivní představě, že božsky všemocné myšlení. Glasnosť a perestrojka toho byly dokladem. Šlo při tom o diletantskou naivitu, přesněji o politickou hloupost velikášského domýšlivce. On si je toho dobře vědom a proto při své ambicióznosti nechce být před dějinami za blbce. Raději o sobě tvrdí, že vše bylo antikomunistickým záměrem. Potvrdil tím ale jen svou naivitu. Předpokládá, že současný systém je věčný a že tedy jeho činy budou navždy oslavovány a že historie je nikdy nepojmenuje pravým označením. Gorbačov bude pro dějiny učebnicovým vzorem chorobně ambiciózního státníka, celoživotně patřícího mezi privilegované, naivně přesvědčeného o své výjimečnosti, z diletantství se dopouštějícího zločinu, který bude později vydávat za dobro. A nebude v tom sám. Už má prvního zdatného následovníka. Blaira. Tomu hrozí za vojenskou agresi proti Iráku odsouzení a tak rovněž svůj krvavý zločin prohlašuje před vyšetřovací komisí za dobro. A dokonce považuje za správné, že celému světu lhal, když vykřikoval, že Irák má zbraně hromadného ničení. Pomalu a jistě lze tvrdit, že se v současném světě začíná mezi státníky šířit nová duševní choroba – gorbačovský syndrom.  

Obchodní gigant Kaufland nabízí v půli prosince na severu Moravy čerstvé třešně – z Chile. Deset deka za dvacet pět korun. Považuji to za posměch probíhající konferenci o klímatu, která se koná v Kodani. Myslím si, že by nebylo od věci, kdyby se na něm politici zavázali, že ve svých zemích prosadí zákon, který podobné transporty zbytečností bude klasifikovat jako trestný čin a sankcionovat minimálně stonásobkem skutečných nákladů na dopravu a celoživotním zákazem výkonu funkcí všech manažerů v celé řídící pyramidě podniku.

Aby nebylo pochyb o vztahu vůdců ODS k voličům, je k dispozici nejnovější návrh novely volebního zákona z dílny ODS. Předkládá se v ní snížení váhy preferenčních hlasů na zvolení zástupce lidu. Jde o úplně učebnicový příklad omezování voličské, tedy občanské vůle, dotýkající se dokonce i základního a prakticky jediného podílu občana na moci. Ukazuje se tím naprosto zřetelně, že již samotný název strany je podvodem na občanech.

Při senátním projednávání zákona o krajských referendech charakterizoval senátor Kubera (ODS) chování politiků prosazujících referendům jako zříkání se odpovědnosti. To když o smyslu referenda řekl doslova, cituji: &abychom mohli tam, kde naše zodpovědnost se nám zdá příliš velká, tu zodpovědnost přenést na občany". Konec citace.  Zvrácenost myšlení představitelů naší jediné občanské strany, alespoň podle sebepojmenování, je až obludná. Pro ně je rozhodování občanů o sobě samých zlem, konkrétně pak zbabělostí politiků. Každý prvek přímé demokracie je v jejich pomatené mysli absencí odpovědnosti vůdců vybraných prozřetelností, pardon, zvolených jednou desetinou oprávněných voličů. U některých senátorů jich nebylo mnohdy ani tolik. Paní Marto, proč nyní není na všech náměstích země slyšet Vaše volání o navrácení vlády nad věcmi lidu do jeho rukou, jako před dvaceti lety?!! Nebo jste tehdy lidu této země lhala, jako všichni ostatní tehdejší svůdci davů, dneska se k tomu již chlubně hlásící? ODS nám zřetelně předvádí své praktické pojetí teorie demokracie, coby vlády lidu. Pro ně demokracie není vládnutí vložené do vůle lidu, ale diktování zvůle vůdců ODS všemu lidu této země.

Švýcarské referendum, prosazující zákaz stavby minaretů v zemi, není nějakým izolovaným jevem. Zvláště když si připomeneme muslimskou realitu v současném státě Helvétů. Dneska v něm žije na 400 tisíc muslimů, převážně utečenců před válkou na Balkáně a pak z tradiční emigrantské země, Turecka. Ti se modlí, pokud vůbec, ve sto šedesáti mešitách či modlitebnách a jen u čtyř jsou poměrně nízké minarety. Na obecních úřadech jsou pak pouze dvě žádosti o stavbu dalších, které by se měly postavit za pět let. Čili žádná minaretová invaze, nadtož zastínění Alpských vrchů na Švýcarském panoramatu. Naskýtá se proto otázka. Proč?. Minaret je totiž viditelný symbol. Jako kupříkladu vlajka na státní budově, ale také jako portrét revolucionáře na tričku velkého počtu mladých lidí, či rudá hvězda na pomníku padlých. A to především symbolem jinakosti. Což vždy Evropané bytostně nesnášeli, takže si na přistěhovalcích vždycky bezohledně vynucovali přizpůsobování. Viditelným znakem přizpůsobování je především symbolika. A tak dneska Evropané ve svých zemích zakazují kupříkladu školním muslimkám nosit šátek, ač na druhou stranu nařizují vyvěšení křesťanského kříže ve školách. Je úplně jedno, že prvé nařizuje stát se jménem Francie a druhé zase vládnoucí moc Polska. Jde totiž o Evropu, sjednocující se Evropu, takže by takové chování mělo být pro svobodomyslného Evropana nepřijatelné. Zakazování symbolů svědčí o strachu, ale také o pokrytectví. Měli bychom přijmout fakt, že muslimové v Evropě nezaniknou, když jim zakážeme stavět minarety, ba i mešity. Komunistické ideje stejně tak, ani kdybychom zakázali politickým stranám mít v názvu slovo komunistická.