Od samé prezentace zvěsti, že Kundera jako studentský funkcionář udal spolužáka, jsem vůbec nepochyboval o zásadní pravdivosti této informace. Kundera na počátku padesátých let byl jedním z typických zjevů toho mladointelektuálského, vysokoškolského prostředí. Šlo o společenství zanícených komunistických mládežníků, nositelů nového učení a hluboce věřících, že budují nový svět. Měl k tomu přirozené vlohy, ambiciózností počínaje a inteligencí konče. Podle mne je jenom zbabělý. Po logické ztrátě iluzí se ze své minulosti snažil většinou své tvorby pouze vypsat, aniž by ji osobně reflektoval, jako třeba nositel Nobelovy ceny Grass. I když ten to udělal sakra pozdě. Ale alespoň zabránil tomu, aby byl svým neblahým mládím dostižen. Tolik první poučení. A to druhé? Pozorujete všichni, kolik lidí se dokáže výtečně přiživovat na cizí popularitě?! Začínám být přesvědčen, že tak zvaná informační éra přináší novou vrstvu investorů, jakýchsi tvůrců populárních osobností. Napřed je doslova svým úsilím vyprodukují, investují do nich své manažerské schopnosti, či alespoň mediální vklady, aby se pak na všech jejich lidských slabostech mohli dlouhodobě, dokonce i po jejich smrti, výborně živit. A ještě nás všechny při tom umně odvádí od témat, která jsou pro nás mnohem významnější, ba až životně nezbytná.

V předešlém týdnu mne zaujaly dvě sice nesrovnatelné, leč dokonale současný svět ilustrující události. Ruský prezident Medveděv nabídl světu, ale především Evropě, debatu o nové bezpečnostní doktríně. Prakticky v tutéž dobu se náš první z ministrů Toplánek, na návštěvě Turecka už viděl v roli prvního v celé EU a samolibě vyhlásil, že se ČR při svém předsedování celé Unii bude řídit selským rozumem. Ještě štěstí, že sám Topolánek není sedlák, takže se vláda bude muset řídit rozumem někoho jiného, i když nevím koho. Vondra a Schwarzenberg, jak je dosud vidět, nepobrali nikterak moc jakéhokoliv rozumu, nadtož selského. Selský rozum jsem ale naopak cítil z názorů Medveděva. Nabádal Evropu, ať se začne starat především sama o sebe, což znamená, že si především dobře uvědomí, s kým je na jedné superkontinentání letadlové lodi. Asioevropský kontinent je totiž geograficky nedělitelný. Na jednom konci s Čínou, a na druhém s Evropou by mohl být nepotopitelný, zvláště když mu ochranu z vesmírného oceánu zajistí jeho přirozený svorník – Rusko! Pokud chce vláda ODS za nástroj svého rozhodování v mezinárodních problémech užívat selský rozum, pak by jí měl někdo říci, že pro každého sedláka byla, je a bude vždycky košile bližší, než kabát, konkrétně tedy společné asijskoevropské bydlení potřebnější, než americký rekreační ranč.

Jedním z hlavních článků víry současných hlasatelů vládnoucí ideologie je i tvrzení, že stát je zlodějem. Prý daněmi okrádá občany o jejich těžce zasloužené bohatství. Dokonce si podle svých demagogií vypočítávají jakýsi fiktivní den daňové svobody, tak jako nesčetní dávní mágové vypočítávali například dny vhodné pro zahájení války. Mocenské kroky na řešení současného hurikánu ve finančních institucích odhalily s průkaznou jednoznačností, že stát není jenom obyčejným zlodějem, ale doslova loupežníkem, lupičem. Jedněm sice bere, ale jiným dává. Přesněji řečeno skoro všem bere a jen té zbývající, malinkaté menšině dává. Není při tom pravdou ani aktuální interpretace chování státních funkcionářů, kterou sděluje veřejnosti většina všeobecně slyšených intošů, že se stáním řešením finančních zmatků náklady socializují, když zisky jsou pořád soukromé. Nic se nesocializuje. Pouze se drze krade a ještě cyničtěji rozdává. Při čemž žádný opravdový socialismus nikdy nebyl bohapustým rozdáváním. Maximálně pomocí nejvíce potřebným.

Tak by se dal asi nejpřesněji charakterizovat obsah šestnáctistránkového magazínu s názvem Zdraví pro vás, vydávaného v říjnu 2008 – dokonce na křídovém papíru – v obrovitém nákladu 4,6 milionů výtisků ústředím ODS na Jánském vršku Prahy 1. I na předvolební materiál jde, až na dvě výjimky, o sbírku výjimečně pokleslých chvalozpěvů na zdravotní reformu Julínkovy produkce. Jako pamětník prohlašuji, že jsem ani v padesátých letech minulého století, ba ani za normalizace po roce 1969, nečetl tak koncentrovaný soubor análně provládních výlevů. Jako vždy takovým stupiditám vévodí v prvé řadě herci, jmenovitě pak výzva ke čtenářům, podepsaná krasoobličejnou Šinkorovou a dále pak osobní vyznání politizujícího příslušníka populární šmíry, Topfera. První se upřímně hrozí nad stavem našeho zdravotnictví před reformou a druhý nás dokonce oblažuje svým, cituji: čerstvým, báječným zážitkem, konec citace. Když prý nedávno přišel k lékaři a byl, cituji: &otřesen, nečekal jsem příliš dlouho,&není to úžasné?. Konec citace. Šinkorová nás na závěr s vykřičníkem vyzývá, cituji: Pojďme společně vydržet a zdárně dokončit započatou reformu!. Konec citace. A její profesní kolega zase považuje za hrdinu toho, kdo, cituji: &ve své snaze vytrvá až dokonce. Doufám, že to tak dopadne i se zdravotní reformou. Konec citace. Vrcholem lumpenintelektuálské publicistiky je pak na třinácté straně otištěné vyznání, ba doslova poděkování jakéhosi Ivana Kieslingera zakrslému obrovi Cikrtovi, který pisateli doslova v hodině dvanácté zachránil zrak. Evokovalo to ve mně oslavné ódy na Stalina, za jeho angažovanost ve prospěch konkrétních neznámých lidiček, kterýchžto příběhů bylo v tisku ČSR té doby nepočítaně. Že je jmenovaná slátanina naplněna chválou reformy z počítačů lékařů, se nedivím. Jen mne provokuje jejich drzé čelo, lepší poplužního dvora, když jedním chórem bohapustě lžou, jak jim reforma, díky poplatkům, umožňuje odpovědněji, účinněji a celkově lépe léčit. Suma sumárum mne jenom zajímá, zda jsou v ODS opravdu takoví blbci, že věří ve volební úspěch za pomoci takovýchto propagačních paskvilů. Přesvědčte se každý sám na webu www.zdraviprovas.info .

Klaus tento týden absolvoval spanilou jízdu po USA. Jejím předmětem byla sice především prezentace sama sebe, přesto ale coby hlava státu, zprostředkované vypovídá o nás všech, že strpíme takovou figurku na křesle prezidenta. A když pak kupříkladu novinář James Pitkin napíše, cituji: Klaus je doma znám pro svou extrémní aroganci&dalším proslaveným rysem: téměř patologické neschopnosti přiznat chybu nebo nedokonalost&, konec citace, nelze se divit, že na tiskovku s Klausem v Oregonu přišli jen tři novináři. Klausovi se tedy už nedaří ani svým klimatologickým klaunovstvím navázat na Havlův politický exotismus, svou naivitou tak interesantní pro nejpragmatičtější společenství světa, jímž Američané bezesporu jsou.