ZAMYŠLENÍ NAD SUVERENITOU ZEMĚ

Celý týden jsem reflektoval volby v USA. Je to pro mne velice nezvyklé a proto s tím končím. Takže dnes už zase o něčem jiném. Existuje řada politiků a dalších veřejných činitelů, především v Evropě, kteří považují jakékoliv sdružování států do společných celků za ztrátu suverenity. Otázkou v prvé řadě je, kdo ztrácí suverenitu. V ideologii demokracie, základním to prvku hodnot Západu a tedy především Evropy, je jediným suverénem lid, takže by všem mělo jít o to, aby tento subjekt neztrácel svou suverenitu. Jenže on ji neztrácí, protože ji nikdy ani neměl. Považovat volby, navíc v dnešním světě v němž korporace dovedou zmanipulovat a když se to nepodaří, tak zfalšovat vše, za suverénní projev lidu je cynické. Pokud příslušníci mocenské elity a její poskoci tedy hořekují nad ztrátou suverenity, tak v praxi vždycky a bez výjimky jim jde jenom o to, že se musí o svou osobní moc podělit. V tomto případě kdysi naprosto suverénní národní elity s těmi nově se tvořícími – globalizačními. To je stěžejní problém současných bojů o moc. A nemyslím tím jenom moc formální, tedy osob viditelných, veřejných, leč i, a možná především, onu moc hlubinnou, moc neviditelnou, moc anonymních korporací, konkrétně jejích rozhodujících vlastníků.

Tento úvodní odstavec předesílám před krátkou úvahou o jednom problému současného Ruska. Mnoho let v zemi sílí aktivita „Národně osvobozovacích hnutí“, čtěme patriotů Ruska. Těm se nikdy nelíbilo, že už za Gorbačeva začal proces nadřazování norem mezinárodního práva nad právo Ruska. Za Jelcina dospěl tento proces do stavu, ve kterém se ruští patrioti rozhodli k ráznému odvetnému kroku. Žádají změnu Ruské Ústavy. Považují takový čin za začátek dlouhodobého úsilí ruského národního obrození. Mají pravdu, když tvrdí, že nadřazování mezinárodního práva nad právo země způsobuje ztrátu suverenity Ruska. Rusko je natolik velká a hlavně na přírodní zdroje tak bohatá zem, že podřízení mezinárodnímu právu může pro ni znamenat ztrátu kontroly nejen nad svými zdroji, ale dokonce nad částmi svého území. V dnešním světě zdivočelé honby za ziskem by se totiž lehce mohlo stát, že by se anonymní, nadnárodní korporace staly vlastníky velkých částí území Ruské federace. Z toho hlediska je opravu nutné vytvořit základní právní normu, která nic podobného nedovolí. Nyní má k takovému činu vládní moc Ruska jedinečnou příležitost. Putinova strana získala totiž v obou komorách parlamentu ústavní většinu. Putin má jedinečnou šanci zajistit na dlouhou dobu své zemi postavení adekvátní skutečné síle Ruska. Pokud vládě v takové snaze pomůže dokonce velmi vlivné občanské sdružení ruských nacionalistů, je vysoká šance na uskutečnění cílů, zajišťujících co nejsvobodnější Rusko v celé globalizační módě. Ono totiž vůbec nejde o módu. Jde o dlouho připravovaný, velice úspěšně po víc jak půl století utajovaný, plán třídy superboháčů na podrobení si světa, na vytvoření nové vrchnosti, na vznik celoplanetární panské třídy.

RUSKO V SÝRII PROHRÁVÁ.

Pokud je součástí současného válčení i informační válka se všemi fintami propagandy, pak Rusko se v Sýrii dostalo pod silný tlak. Američanům se povedlo, svým podrazem s příměřím, dokonale vyšachovat Rusko a převzít naprostou iniciativu nejen před světovou veřejností, ale bohužel i před rozhodujícími celosvětovými institucemi. Rusové se svými spojenci sice tvrdí, že USA od samého počátku neměly v úmyslu příměří dodržovat, ale naopak ho zneužít. Pokud tomu tak opravdu je, pak se divím, že na jednání o příměří vůbec přistoupili. Je totiž zásadní chybou, když vítězící strana souhlasí s příměřím, které vždycky prohrávající využije ke zformování, přesunům a vůbec k oddechu, nebo dokonce k nenadálým útokům. Právě to poslední provedla vojska Americké koalice, když napadla, dokonce ve spolupráci s teroristy ISIL, syrské vládní vojáky, aby tak umožnili teroristům zaútočit. Aby Američané odvedli pozornost světové veřejnosti od svého zlovolného činu, tak zajistili další podraz. Nechali zničit humanitární konvoj a z toho barbarství obvinili Rusko a Sýrii. Za svůj zlovolný čin se Asadovi omluvili, čímž z toho, pro své světové mediální slouhy, udělali uzavřenou záležitost. O to víc tito jejich propagandisté před světem rozvíjeli problém zničení konvoje, čímž dostali Rusko do obrané pozice, která je v propagačním souboji vždycky těžší. Rusku se povedlo nakonec problém konvoje jen těžce se ztrátami prestiže ustát.

Jenže se zapletlo do dalšího, mnohem složitějšího propagandistického boje. Na podrazácký útok muselo Rusko nějak reagovat, protože jinak by Americká koalice a ISIL získali dojem, že si Rusové, ze strachu z velkého konfliktu, nechají líbit mnohé a možná ještě víc. Už 23. 9. se ve světových informacích objevila zpráva, že Rusové zabili v oblasti Aleppa několik desítek důstojníků převážně z Izraele a zbytku aliance. Udivilo mne, že zprávu nikdo nepotvrdil, ani nedementoval a především, že se z USA neozval propagandistický řev. Ukázalo se totiž později, že tito lidé řídili v Allepu boje teroristů, což Izrael, ani nikdo jiný nemohl přiznat. Bohužel mlčeli i Rusové, jejichž rozvědka velice důkladně zjistila bunkry návodčích a zničila je řízenými střelami odpálenými z lodí na Středozemním moři. Mediální ticho však bylo nebezpečným klidem před bouří. Trvalo jen několik dnů dalších bojů v Allepu, aby koalice nasbírala dost „důkazů“, že Rusové a jejich spojenci bombardují nemocnice a další objekty a způsobují v Allepu obrovské civilní ztráty. Nikdy se samozřejmě neobjevila ani zmínka o konkrétním útoku na bunkry důstojníků. Teprve nyní se vzpamatovala ruská propaganda a světu svůj čin oznámila. Tragicky pozdě, protože tím jakoby potvrdila, že při tom zabila civilisty, zničila dokonce dvě nemocnice a tak dál. Světové mínění se rozhořelo protiruskou záští. Dokonce i VS OSN začalo probírat Ruskou agresivitu. Nezapomněl samozřejmě proti Rusku vystoupit sám generální tajemník. Pentagon vyhrabal snůšku dalších civilních ztrát, které připsal Rusku. Podezřele v tutéž dobu Nizozemská vyšetřující komise zveřejnila „nesporné“ důkazy o tom, že Rusko má minimálně podíl na víc jak rok starém sestřelení malajského letadla nad Ukrajinou. Americké propagandě stačilo ani ne týden na to, aby svou prohru na bojišti změnilo ve výhru ve světovém veřejném mínění. Ukazuje se, že informační válka je dneska nejen součástí každého konfliktu, ale může jej zásadním způsobem ovlivnit a možná i rozhodnout. V každém případě proti veřejnému mínění se těžko bojuje a získat ho opět na svou stranu bude teď pro Rusko a jeho spojence velice obtížné a nepochybně zdlouhavé. Sice se ve vojenské teorii odmítá pojem hybridní válka, ale v mých očích to o čem píši, je její ukázkový příklad. Doslova skvělá synchronizace mediálních útoků na široké frontě dostala Rusko do jasné defenzivy.

Protiruská atmosféra kvůli Sýrii spolehlivě zachvátila svět. Nejsem sám a zdaleka ne první, kdo již léta tvrdí, že všechny válečné konflikty, v jejichž začátcích mají prsty Spojené státy Severoamerické, mají původ v provokacích ze strany USA, ať už zorganizovaných Pentagonem, či CIA. Není tomu jinak ani v současné situaci v Sýrii. Rusové se opět dopustili fatálních chyb. Jednak že vůbec přistoupili, nebo dokonce navrhli a prosadili, příměří v Sýrii. A ještě větší tím, že světu ihned neoznámili svůj útok na bunkry důstojníků, čímž dokonce dávají koaliční propagandě šanci ve vhodné pro ni chvíli prohlásit, že to není pravda.

     Američané přistoupili k dohodám o příměří pouze ze svých vnitřních – předvolebních – důvodů. I proto je odmítli zveřejnit. Trump převzal rotiž iniciativu a oznámil, že vstoupí do spojenectví s Putinem a společně s Ruskem zlikviduje Islámský stát. A tak volební týmy Obamy a Clintonové musely ukázat, že zatímco Trump jenom hovoří, ony se již s Ruskem dohodly. A to je ten důvod, proč USA dohody podepsaly a v žádném případě nedovolily zveřejnit. Podepsaly totiž závazky, které nikdy nehodlaly, ba s ohledem na své spojení s ISIL, ani nemohly nikdy splnit. Zásadní ovlivnění světového veřejného mínění, které se jim skvěle povedlo, dá navíc, po případném vítězství Hitlari, šanci Pentagonu zintenzivnit vojenskou konfrontaci s Ruskem.

PO VÍKENDOVÉM SJEZDU BY UŽ KONEČNĚ MĚLI FILIPOVCI ODHODIT ŠKRABOŠKU KSČM

Dneska jsem sice chtěl psát o něčem jiném, ale na webu http://outsidermedia.cz/smrt-zatim-jenom-klinicka-nebo-uz-definitivni/ jsem našel text ze dne 16. 5. 2016, který mi promlouval z duše. Proto si jej tady celý otiskuji:

SMRT ZATÍM JENOM KLINICKÁ, NEBO UŽ DEFINITIVNÍ?

Na víkendovém sjezdu hrobařů Komunistické strany Čech a Moravy, komunistické už spíše jen podle názvu a řečí, než podle činů, bylo již zcela nezastřeně potvrzeno, že komunistická strana umřela společně s Mílou Ransdorfem. On byl komunista celou svou osobností a poslední, který měl ještě odvahu se rvát. On chtěl, aby strana dělala čest svému jménu a proto ho jeho „soudruzi“ , kteří si stranu chtěli pro sebe zprivatizovat beze zbytku, pomohli ve spolupráci s „nezávislými“ médii uštvat k smrti. Po Ransdorfově smrti jim narostla křídla, cesta je konečně volná. Takový způsob ovládnutí, jakého jsme byli svědky na víkendovém sjezdu KSČM, se v byznysu označuje jako nepřátelské převzetí firmy.

Zdá se, že přední činovníci KSČM uvažují podobně jako feldkurát Katz ve slavném Haškově románu. Když se feldkuráta Katze ptali, proč on, pokřtěný žid, se dal na dráhu polního kaplana, odpověděl: „Pokud budou vojáci jdoucí do boje potřebovat boží požehnání, tak je to dobré zaměstnání.“ Kdyby se souvislostí neznalý malý občan optal předních komunistických činovníků podobně: „Proč jste se vy, soudruzi, v podstatě přesvědčení hrabiví liberálové, nominovali do čela právě komunistické partaje?“, musela by znít odpověď, pokud by byla upřímná, asi podobně, jako v případě feldkuráta Katze: „Pokud bude stále dost lidí vzpomínat na socialismus a dost lidí bude věřit, že jim komunisté pomohou vybojovat lepší život, je to dobré a výnosné zaměstnání.“

Nelze nepřiznat stranické věrchušce, že sestává z opravdu zkušených, znalých a dokonale stmelených technologů moci. Schéma je prosté – podle římského Divide et impera! Hlubokým příkopem oddělit naivní členskou základnu od těch správných a znalých na vrcholu organizační pyramidy, ale zároveň také vystavět nepřekonatelné zdi mezi základními organizacemi navzájem. Potom už to jde všechno jako po másle. Na sjezd musí být nominováni především obročníci, jaképak o tom diskuze s hloupým a naivním členstvem? Vše se řeší direktivně a autoritářsky. Než se zestárlé členstvo s již pomalejšími vitálními reakcemi stačí rozkoukat, je vše upečeno a hola hej!…., už se cválá močálem černým podél bílých skal k vytčenému cíli. „Dobré“ dílo se podařilo a že se podaří, to věděli Katzesoudruzi již dlouho předem, protože nic neponechali náhodě. Zbývá už jen kondolovat těm mnohým a v komunistickou myšlenku upřímně věřícím soudruhům úplně dole. Ale proč nakonec? Vždyť o ty tady přece vůbec, ale opravdu vůbec nejde!

Čest světlé památce kdysi proletářské strany!

K textu si jenom dovoluji poznamenat, že bych změnil titulek na „Konec komunistů v ČR!!!“.

AŤ UŽ TY VÁLKY JEDNOU SKONČÍ SAKRA

Pro mne jsou dny z počátku května po celý život vzpomínkou na konec války. Přebývání ve sklepě za dunění děl a především strachy dospělých, že nás přijdou Němci postřílet. Dneska jsem narazil na webu http://cz.sputniknews.com/svet/20160505/2964096/francouzska-provincie-kreml-neuveritelny-pribeh.html na srdceryvné válečné příběhy od současné války v Sýrii po tu druhou světovou. Nemám sice oprávnění, ale doufám, že za to nebudu napadán, když celý zmíněný text ze Sputniku si zde opíšu. Tady je:

Kdo by si jen mohl pomyslet, že jednou k nim zavítá velvyslanec Ruska ve Francii a odevzdá osobní poselství prezidenta Vladimira Putina? To je sice pravda, že život je nepředvídatelný, a manželé Maguéovi se mohli o tom sami přesvědčit.

Div jsme neomdleli z té nečekanosti, byli jsme velmi dojati. Vůbec jsme nečekali, že náš čin, který jsme udělali z čistého srdce, bude mít takové následky“, řekli manželé v interview pro Sputnik.

To všechno začalo koncem března letošního roku, kdy ruská masmédia oznámila smrt mladého důstojníka v Sýrii: okolnosti jeho odvážného a hrozného činu francouzská média sice neoznámila, manželé Maguéovi snad ale napomohli tomu, aby se o něm dověděli lidé ve Francii.

Alexandr Prochorenko, jehož úkolem bylo ukazovat na území Palmýry cíle pro následující letecké útoky, se dostal do léčky teroristů Daiš. Poprosil svého velitele, aby zahájil palbu po něm. 25letý mladík zahynul spolu s teroristy. Tato informace se rozšiřuje v sociální síti Facebook, a právě z ní se manželé Maguéovi dověděli o hrdinské smrti důstojníka.

Za svého života pracovali oba manželé jak ve vojenské, tak i v civilní oblasti, tato zpráva se ale dotkla jejich bolestivého místa kvůli jedné osobní vzpomínce.

„Vzpomněli jsme si na našeho syna, který zahynul v Sarajevu, v Bosně, i když ne na bitevním poli. Už 15 let není s námi. O jeho smrti jsme se dověděli zcela všedním způsobem: zatelefonovali nám“.

Manželé Maguéovi si hned pomysleli na příbuzné Alexandra Prochorenka, na jeho rodiče a na manželku, která čeká dítě, a na to, jaké neštěstí prožívají. Kladli si otázku: proč o tom nikdo nic neříká?

A konečně se rozhodli poslat Alexandrovým příbuzným to nejcennější, co měli v rodině: Válečný kříž (Croix de guerre 1939-1945) a řád Čestné legie.

Tato vyznamenání nejsou jediná, která dostala rodina Maguéových, mají ale zvláštní cenu.

Řádem Čestné legie byl vyznamenán strýc Micheline Maguéové: „Byl mým kmotrem, měla jsem ho moc ráda“. Byl radioelektrikářem z povolání a členem hnutí Odboje Aliance, byl zatčen Gestapo a poslán do Buchenwaldu ve věku 17 let. Na rozdíl od svého náčelníka, jemuž se podařilo zachránit, nechtěl skočit z vlaku po cestě do koncentračního tábora, „protože se obával, že jeho rodina bude perzekuována“.

Válečný kříž patřil Michelininu otci, pilotovi bombardéru, který se ozval na legendární výzvu generála de Gaulle z 18. června 1940 a byl vyznamenán také syrským Řádem za zásluhy. Není divu, že syn Maguéových šel ve stopách svých blízkých a stal se kapitánem ženijních vojsk.

„Vždy jsem ukolébávala svého syna za zvuků vojenských pochodů“, přiznává se Micheline. „Vždy jsme měli spojení s Ruskem: v oblasti Západní Sahary, kde pracoval syn, mu ruský důstojník daroval svou vojenskou čepici“.

Poté, co manželé svůj dar odevzdali, sesypali se na nich děkovné dopisy z Francie, Belgie a Ruska, a děkovali jim dokonce i v novinách. Někteří lidé následovali jejich příklad a poslali příbuzným Alexandra Prochorenka peníze a dokonce i medaile. Manželé Maguéovi, milovníci Tolstého, Ejzenštejna a Borodina, brzy pro sebe odhalí nové Rusko v průběhu cesty, na niž ani nečekali.

„Prostě jsme si představili, co mají cítit lidé, kteří ztratili svého 25letého syna, cítili jsme přece stejnou bolest, kdy jsme ztratili svého. A to bylo všechno, nechtěli jsme nic jiného, ani tu politiku, ani něco jiné“.

Pozvánka do Moskvy pro manželský pár z Florensaca, který žil 20 let v malé komuně Héraul na jihu Francie — to není náhoda. Všechny příběhy se proplétají, manželé Maguéovi ale uvažují takto: „Je třeba, aby ty války jednou skončily“. Konec textu, ke kterému dodávám jen to své zaklení.

NEOLIBERALISMUE? ALE KDEŽE, JDE O KONZERVATIVNÍ KONTRAREVOLUCI

Žádný neoliberalismus, to je vyprázdněný pojem. Klasičtí liberálové totiž, jako kupříkladu John Stuart Mill, John Dewey a mnozí další až třeba po Roberta Alana Dahla, byli spíše umírněnými socialisty, nebo alespoň teoreticky sociálně myslícími osobnostmi. Tvůrci, kteří dneska hovoří o neoliberalismu, tímto kvazipojemem ale jenom matou veřejnost. Nejde totiž o liberalismus, ale o kontrarevoluci ke stávajícímu sociálnímu systému. Ten si na feudálech a tehdy nastupujících kapitalistech za celá dlouhá staletí vybojovala nespočetná sociální hnutí, odbory a politické strany, hájící zájmy námezdně pracujících, tedy lidí nevlastnící kapitál. Nikdo dnes už nespočítá, kolik to stálo lidských obětí. Kontrarevoluce byla zahájena prakticky vládami Reagana a Thatcherové, když už v průběhu druhé světové války se, především v USA, pro ni připravovaly teoretické základy a vypracovávala ideologie. V tomto kratičkém textu pouze načrtnu základní prvky této kontrarevoluce:

-likvidace vlivu odborů zajišťující systematické rozbíjení organizované pracovní síly a struktur sociálního vyjednávání

– obrovské snížení daní bohatým, v USA šlo za vlády Reagana konkrétně o půl bilionu dolarů, což s jistotou vyvolával bankrot sociálního státu

-mediální propaganda velebící svobodný trh, konkurenci, demokracii a další pilíře nově se tvořící ideologie

-nenávist k socialismu v praxi se neomezující jen na ďáelské štvaní, ale především na otevřený boj s každým jeho projevem především v latinské Americe a Africe

-komunismus považován za nesmiřitelného nepřítele, s nímž není možné žít v trvalém soužití, takže byla odmítnuta i politika détente, čili uvolnění napětí

-monopolizace médií, především všudypřítomné televize

-přípravy a schválení první světové závazné smlouvy absolutizující nadnárodní korporátní práva a jejich postavení nad všechny minulé či budoucí demokratické politiky nebo zákony

-trpění daňových rájů, ba spíše jejich vytváření

-tajné podporování drogové ekonomiky jako možnosti praní špinavých peněz

Celkovým závěrem lze tvrdit, že takto byly nastaveny parametry současné Říše chaosu, kterou zpoza scény ovládá mafie oligarchů, čti vlastníků největších bankovních domů. Podařilo se na dlouhou dobu obrátit poválečný vývoj směřující k bezpečnému životu pro velkou většinu. Hlavním principem dneška je financializace a změna peněz na diktátorskou komoditu všeovládajících spekulativních her. Realitu této nové moci zajišťují služebné armády, likvidující každý pokus o alternativu.

ODEJÍT, NEBO ZŮSTAT?

     Nadpis tohoto textu s vysokou pravděpodobností ani nepotřebuje jmenovat předmět jeho obsahu, protože každého, alespoň trochu poučeného čtenáře, s vysokou pravděpodobností napadne, že jde o Evropskou Unii a Českou republiku.

Vznik a rozšiřování evropského soustátí

Sjednocovací snahy v Evropě jsou dlouhodobé, potřebné a logické. Po druhé světové válce se začaly v její západní části vyvíjet velmi přirozeně. Po rozpadu Sovětské svazu se ale, do té doby pozvolný a racionální vývoj, zvrhl v doslova v nesmyslné chování. Je mi osobně jedno, zda bylo způsobeno tlakem vlivových struktur USA, nebo vítězným opojením samotných politiků západní Evropy. Zbrklé rozšiřování Evropské Unie, aniž měla před tím kodifikované své základní konstituční normy, jsem považoval od počátku za stavbu domu od střechy. Takový způsob výstavby obydlí je v době vyspělých technologií sice uskutečnitelný, ale určitě méně nákladné a mnohem efektivnější, je vždycky stavba budovy od jejích základů.

Jsem hluboce přesvědčen, že Evropská Unie tvořená původním spojenectvím ekonomicky, politicky a společensky sobě skutečně rovnocenných států, si v prvé řadě měla schválit svou Ústavu a další potřebné zakladatelské zákony a pak teprve následně měla ostatním zemím nabízet členství za jediné podmínky – ona jasná pravidla akceptovat. Možná že by nebylo při tom na škodu všem určovat i jakousi kandidátskou zkušební lhůtu, čili prozatímní členství, které po určité době mohly obě strany zrušit. Při tom jim všem mělo soustátí dávat jasně na srozuměnou, že pravidla jsou měnitelná pouze za souhlasu všech členů.

Bohužel tento postup nebyl po zrušení bipolárního světa použit, Evropská Unie se doslova živelně rozrostla a již delší dobu čelí vážné existenční krizi. Je pravdou, že podle mne poněkud zbrklé začleňování států z bývalého sovětského mocenského okruhu, není dnes jediným důvodem krize EU, ale je jeho úhelným kamenem.

Důvody k odchodu ČR z EU.

Nehodlám dneska provádět obsáhlou, nadtož co nejvíce vyčerpávající analýzu důvodů k odchodu mé vlasti z tak velkého a mocného seskupení států. Hodlám se pouze zamyslet nad třemi důvody, jejichž význam v poslední době doslova hypertrofoval. Prvním je problém kvótování migrace z Orientu a severní Afriky do jednotlivých zemí EU.

Po celé půl tisíciletí to byly země Západní Evropy, které bohatly i vytěžováním zdrojů, dokonce též lidských, z celého světa. Každý, kdo má jen trochu smyslu pro spravedlnost si musel připustit, že jednou přijde čas, kdy bude nutné tuto, především na koloniích vynucovanou půjčku, začínat vracet. Dokonce i s úroky. Na to měla být stará, čili Západní Evropa, již nejméně od konce kolonialismu, připravena. Ona ale místo toho, aby svá sociální pravidla aplikovala v okolním světě, tak se bezhlavě připojila k neoliberálnímu globalizačnímu tlaku z USA, jímž ekonomicky okupovala dokonce postsovětský východ Evropy. Západ Evropy a USA nejenže není ochoten si připustit, že velké části světa něco dluží, ale je zvrhle přesvědčen, že se naopak i jeho zbývajícího bohatství zmocní.

Země východní Evropy se nepodílely po celá staletí na probíhajícím zneužívání Orientu a Afriky. Pokud ale dneska nemají dostatek sil změnit politiku EU, měly by z ní odejít, aby se nemusely podílet na „náhradě škod“, které Západ světu za půl tisíciletí způsobil. Spíše naopak by se měly přidat k poškozeným, protože po rozpadu SSSR si Západ bez skrupulí přivlastnil nezanedbatelné bohatství zemí postsovětské sféry. Proto tvrdím, že oněm zemím by neměly být určovány kvóty migrantů a naopak by jim měly být vytvářeny podmínky vracení jejich majetku, které země Západu získaly podle zvrácených pravidel Washingtonského konsensu. Politická reprezentace České republiky je podle mého soudu povinna vyjednat s EU výjimku z přidělování migrantů a prodloužení lhůty přechodu ze země čerpající z evropských fondů do stavu zemí „dárcovských“. Jinak by měla uvažovat o odchodu z EU.

Za mnohem významnější důvod k opuštění EU ale považuji samotný politický režim, který se v EU vyvinul. Politická reprezentace EU totiž prokazatelně opustila zásadní ideály sjednocování. Její politická správa naprosto nepochybně už neslouží většinové společnosti, ale její nejbohatší minoritě. Nejhorším pak na tom je, že najde o vlastní bohatce, ale mimoevropské. Což je víc jak umocněnou zradou zmíněných ideálů, protože jde o zavlečení EU do vazalského vztahu vůči USA. Pokud politici EU schválí tajně vyjednávané smlouvy globalizačních trhovců, pak by ČR měla nejen uvažovat o odchodu z EU, ale v prvé řadě od samého počátku odmítnout podřízení se diktátu USA a začít jistit svou měnu širším portfoliem měn.

Za kardinální důvod k odchodu z EU ale považuji současné válečné harašení na evropském kontinentu. Dneska už asi jen málo lidí v EU nevidí, že vazalství reprezentace EU vůči USA se kvalitativně změnilo. Země evropského společenství byly dosud v očích mocných USA sluhy zájmů nejmocnějších globalizačních struktur světa, čti z velké většiny sídlících v USA. Od loňského roku se ale Evropa pomalu, leč jistě, už i v očích průměrných občanů USA, stává horkým bojištěm ve střetu USA s Ruskem a Čínou. Americké veřejné mínění už prokazatelně považuje obyvatele zemí Evropy za své knechty, kteří jsou povinni bojovat s Ruskem a ČLR za zájmy jakési fiktivní západní civilizace, tedy za konkrétní zájmy Američanů. Z tohoto zorného úhlu je odchod ČR z EU dokonce existenčním problémem. Je otázkou záchrany alespoň holé existence obyvatel naší vlasti v případě válečného konfliktu s Ruskem. A to bohužel jen tehdy, pokud nepřeroste v jaderný.

Důvod pro setrvání ČR v EU.

Vidím-li pro odchod z EU hned několik důvodů, pro setrvání pak jen jeden jediný. Ale ten stojí zato. Tak maličká země, jako je ta naše, nemá v globalizujícím se prostoru šanci uhájit svou suverenitu a tím pro své obyvatele v běžném provozu slušný život a v konfliktním dokonce holou existenci. Zdá se, že je naším osudem v EU zůstat a s ní buďto padnout, nebo se vzpamatovat a za každou cenu se zbavit – okamžitě vojenského a následně i ekonomického vazalství vůči USA.

Tak jako se nemůžeme vystěhovat z Evropy, tak se nemůžeme s celou Evropou vystěhovat ze superkontinentu asijskoevropského, do něhož já osobně nikdy nepočítám Británii ani Japonsko. Což je má poslední myšlenka k danému tématu. Košile je vždycky bližší, než kabát. Žijeme v euroasii, což je naše nejširší vlast. Amerika je skutečně za vodou.

OSVOBOZENÍ ČI DOBYTÍ – POKUS O STRUKTUROVANĚJŠÍ POHLED

Poněkud emotivní diskuse, která proběhla ve veřejném prostoru kolem nedávného výročí konce druhé světové války, nejenže přispěla k otevření některých zapomenutých, či záměrně skrývaných témat, ale mimo jiné rovněž zvýraznila někdy dosud nejasné hranice mezi veřejnými činiteli naší země. Následující text nemá v úmyslu poskytnout nějaká definitivní pohledy, ale, jak uvádí jeho titulek, je pokusem alespoň některé problémy lépe definovat.

Dobytí a osvobození nejsou v absolutním protikladu.

V prvé řadě jsem přesvědčen, že lexikálně jde, mírně řečeno, o nedorozumění. Slova dobytí a osvobození totiž nejsou v absolutním protikladu, jak to chápala velká většina diskutujících. Alespoň v češtině ne. Dobyto bývá především území, hrad, čili objekt. Dobyto je nějaké území tehdy a jenom tehdy, když cizí vojska ke vstupu musela překonávat odpor. Jinak jde spíš jen o obsazení.

Osvobozeni mohou být pouze lidé. Tak kupříkladu byla Vietnamskou armádou dobyta Kambodža, ale Kambodžané byli osvobozeni z tyranie Rudých Khmérů. Podle naznačeného schématu pak lze kupříkladu říci, že Rudá armáda dobyla Československo, ale osvobodila její České obyvatelstvo. Otázkou bylo, je a bude, zda osvobodila rovněž Německé obyvatele tehdejších Sudet, ba dokonce Slováky. Od hitlerismu zcela jistě osvobodila naprostou většinu všech obyvatel Československa, ale jinak, kupříkladu národnostně, toť otázkou. A nelze nepřipouštět, že i na území Československa žili v té době lidé, kteří se necítili osvobozeni, protože byli přesvědčenými, když ne přímo hitlerovci, tak nacisty, antisemity, rasisty, či fašisty.

Z předešlého odstavce plyne minimálně tvrzení, že ne každé vojenské dobytí území jiného státu, musí být negativním jevem v další historii onoho území a především jeho obyvatel. Snad si dále mohu dovolit tvrdit, že zásadní protiklad vzniká po dobytí cizího území teprve následně. Vojska cizí moci buďto odtáhnou, nebo území dlouhodobě podrobí moci svých vládců. Vidím proto jako absolutní protiklad v dané sféře problémů nikoliv v dobytí a osvobození, nýbrž v okupaci a osvobození. Závěrem v této souvislosti si dovoluji pouze tvrdit, že neexistuje nějaká obecná zásada pro hodnocení obsazení území cizími vojsky. Vždy je nanejvýš nutné hodnotit každou situaci v konkrétních souvislostech. Proto také se i tento text bude týkat pouze druhé světové války.

Proklamovaný cíl druhé světové války.

Hitler se nikdy netajil tím, že jeho cílem je rozšíření životního prostoru pro Německý národ, dokonce celou Germánskou rasu. Takový prostor jednoznačně vždycky viděl na východ od Německa. K tomu ale potřeboval spolupráci, nebo alespoň pasivní rezistenci národů sídlících od Německa na Západ. Jen tak si lze vysvětlit, že své válečné tažení nasměroval napřed vůči Francii a Británii.

Na východě vnímal prostory tehdejšího Polska za nejvýhodnější pro okamžité osídlení německým živlem, protože v průběhu historie tam stejně německý živel byl hojný. Čechy dokonce považoval za tradiční území Germánů a kupříkladu Karel IV. byl pro něj jen a jenom císařem římským národa německého.

Hitler si byl vědom toho, že Ukrajinu, obilnici své budoucí říše, nemůže německý národ ihned osídlit, takže pro ni zvolil taktiku vytváření osídlovacích center, která by později expandovala do svého okolí. Národy Polska i Ukrajiny považoval za podlidi, jako příslušníky Slovanských kmenů, které je nutné z Evropy vytlačit nejméně za Ural, i když ani tuto hranici nepovažoval pro svou tisíciletou říši za konečnou. Hitler tedy „svou“ válku prohlašoval za národní až rasovou, čili od samého počátku jako nacistickou.

Jakmile napadl Sovětský svaz, svou nacistickou rétoriku v zásadě nezměnil, pouze zdůrazňoval spojení Židů s bolševismem, takže židobolševismus označil za největšího nepřáteli germánské, v jeho očích nadřazené rasy. Hitlerovu rukavici nacionalismu po krátkém váhání Stalin zvedl. Sice nebyl prvním, kdo pro boj s hitlerovci použil termínu vlastenecká válka, ale určitě ve svém, na jeho způsob veřejných projevů, nezvykle emotivním vystoupení dne 3. července 1941, vytyčil obyvatelům Sovětské svazu jejich pozici v boji s nepřítelem. Sovětský svaz od té chvíle vedl svou Velkou vlasteneckou válku za holou existenci všech svých národů, napadených Hitlerem.

Sečteno a podtrženo, Rudá armáda ve svém dalším boji byla armádou osvobozující národy od hitlerismu, poněkud zkratkově a na dnešní dobu nesystémově, od fašismu. Za ródinu, za Stálina umíraly pak miliony rudoarmějců. Spolu s nimi pak i příslušníci dalších národů, které byly Hitlerem okupovány. Ti pak, kteří se v Rudé armádě účastnili osvobození své země, byli přídavným důkazem, že jejich stát byl osvobozen a ne pouze dobyt. Což se týkalo především Čechů a Slováků.

Závěrem k této části textu si troufám tvrdit, že Rudá armáda veškerá území, jež byla obsazena hitlerovskými vojsky a jejichž obyvatelstvo bylo nuceno, mnohdy jako polootroci, pracovat pro průmysl říše, dobývala s tím, že jejich obyvatelstvo osvobozuje od fašismu. Po konečném vítězství nad Hitlerem nejenže Rudá armáda obsazená území opouštěla, ale nechávala, až na výjimky, jakou byly například Zakarpatská Ukrajina, či část Polska, jejich obyvatele ať si své mocenské problémy vyřeší po svém. Takže „dobytá“ území ve skutečnosti ani neokupovala. Nejenže je osvobodila, ale mnohé, především ty slovanské, zachránila před jistou likvidací, alespoň tedy dočasně. V nastupující globalizaci budou totiž malé národy opět zásadně existenčně ohroženy, dokonce mnohem víc a nevyhne se tomu kupříkladu ani národ Čechů, jak připomíná i František Koukolík.

Hlubší cíl druhé světové války.

Dvě velké války v první půli minulého století nebyly jenom válkami národními. První z nich byla mimo jiné definitivním ukončením dlouhé revoluce měšťanstva, tedy třetího stavu, proti tradičním, dědičným až tisíciletým nositelům moci, feudálům. Ne všichni si toho byli vědomi, ale v Evropě konec první velké války znamenal rovněž definitivní konec existence hlavních, velkých monarchií. V Evropě zvítězil republikanismus. Ty monarchie, které přece jenom zůstaly, se staly spíše ceremoniálním atavismem, nikoliv reprezentantem politické moci. Ne nadarmo kupříkladu T. G . Masaryk dané období označoval za světovou revoluci.

Zatímco první světová válka byla poslední válkou buržoasie s feudály, druhá už byla první válkou čtvrtého stavu proti třetímu, proletářů vůči buržoasii. Otevřeně o tom hovořil v oné době jen málokdo. Ovšem vůdcové jak fašistické osy, tak protifašistických spojenců, na to v žádném případě nezapomínali. Nepopíratelným důkazem toho byla v prvé řadě vojenská neangažovanost koloniálních velmocí ve prospěch Hitlerem napadených zemí na východě. Ještě zřetelněji pak neustálé odkládání druhé fronty, či vstup britských vojsk na jih Evropy, místo na její západní pobřeží a v neposlední řadě Churchillovy tajné plány na vojenské napadení SSSR ke konci války.

V průběhu války se v Moskvě organizovaly skupiny politiků z okupovaných zemí, které politicky začaly formovat pátou kolonu komunismu v tehdejších kapitalistických zemích. Tato skutečnost byla všeobecně známá a byla proto základem „třídního“ boje uprostřed druhé světové války, oním projevem jejího dalšího rozměru vedle všeobecně uznávaného a viditelného osvobozování národů. Nelze ani popírat, že mnozí velitelé Rudé armády si byli „třídního Boje“ vědomi a v prvních dnech na osvobozovaných územích, při formování prozatímní správy, preferovali moc „pracujících“ před mocí ostatních sociálních skupin.

Z tohoto úhlu pohledu lze odvozovat, že Rudá armáda na osvobozených územích zvyšovala šanci „proletářům“ na nadvládu, takže jejich antipodi se mohli již tehdy necítit jako osvobozovaní. Ovšem v euforii všeobecného nadšení z národního osvobození se své pocity v žádném případě neodvažovali veřejně prezentovat.

Teprve po odchodu vojsk začínal v jednotlivých zemích proces sociálního souboje. Sovětský svaz měl samozřejmě zájem, aby na jeho západní hranici nevznikaly státy vyloženě nepřátelské. Je logické, že ale využil každé šance, aby podpořil politické síly korespondující jeho politickému systému. Vzhledem k tomu, že na území Polska i Ukrajiny se ještě dlouho po válce pohybovaly různé vojenské jednotky, bylo samozřejmé, že se na jejich likvidaci podílela neformálně i vojska z SSSR, což bylo chápáno jako posílení proletářských diktatur v daných regionech.

Třetí rozměr druhé světové války.

Od samého počátku vůdčí politici USA se rozhodli považovat zmíněnou válku rovněž za boj o kolonie. Tehdejší prezident dokonce od počátku hovořil o konci kolonialismu. Nehodlal pouze imperiálním říším Evropy odebrat jimi kolonizovaná území a podřídit je nadvládě své mocnosti. Trval na zajištění jejich svrchovanosti. Právě tím se stala druhá velká válka opravdu světovou, protože byla, alespoň ze strany republikánských idejí USA, vedena rovněž za osvobození obyvatel Asie a Afriky z koloniální nadvlády. Bohužel Franklin Delano Roosevelt ještě před skončením války v Evropě zemřel a jeho nástupce jeho záměry vůči koloniálním mocnostem Evropy plně nesdílel, takže národně osvobozovací boj si kolonie většinou musely poněkud později vybojovat samy. Je ale nesporné, že účast vojáků z kolonií v řadách protifašistických spojenců, vytvořila všestranné podmínky ke zmíněné dekolonizaci.

Závěrem.

Lze tvrdit, že ať byla území, na nichž se v druhé světové válce bojovalo dobyta kýmkoliv, tak skoro vždy bylo konečným výsledkem osvobození na nich žijících národů. Osvobození od hitlerovské tyranie, fašistických diktatur (Bulharsko) a především národnostního útlaku. Pokud šlo o předválečné státy, tak především v Evropě se malá část jejích obyvatel nemusela cítit národnostně osvobozena. Troufám si tvrdit, že na územích dobytých Rudou armádou, se nepatrná menšina obyvatel již tehdy nemusela, s ohledem na ideologii třídního boje, cítit osvobozenou, ale potenciálně dobytou. Šlo především o ekonomické, politické a ostatní mocenské představitele měšťanské, tedy buržoasní, kapitalistické moci.

OTEVŘENÝ DOPIS K OTEVŘENÉMU DOPISU

Dne 4. 5. 2015 byl na webu http://czechfreepress.cz/vase-free-zona/otevreny-dopis-karel-schwarzenberg-predseda-top-09.html zveřejněn skoro půl roku starý dopis pana Jan Boučka z Nečic. Autor v něm žádal poslance Schwarzenberga, aby nechal na své náklady zbourat vepřín v Letech. Od té doby uplynula již dostatečné dlouhá doba, v níž mohlo být na jeho iniciativu reagováno. Jelikož jsem nic takového nezaznamenal, obrátil jsem se dneska svým vlastním dopisem hned ke kovářovi, místo různých kovaříčků.

Tady je tedy text mého otevřeného dopisu předsedovi vlády České republiky:

Dobrý den pane předsedo vlády České republiky.

Na počátku letošního roku pan Jan Bouček z Nečic zveřejnil otevřený dopis, adresovaný panu poslanci Karlu Schwarzenberkovi. V něm ho žádá, aby na své vlastní náklady zboural vepřín v Letech, protože na tom místě byl za druhé světové války, právě na žádost rodiny Schwarzenbegů, zřízen tábor pracovní a koncentrační, pro zajištění dostatečného množství otrockých nádeníků pro jejich latifundie. Záměrně v druhé větě píši německé znění jména zmíněné rodiny, když ve větě před tím jsem užil rádoby počeštěné verze, kterou někdy pan poslanec propaguje.

Pane Mgr. Bohuslave Sobotko. O iniciativě našeho společného spoluobčana jsem se dověděl teprve 4. 5. 2015 z webu http://czechfreepress.cz/vase-free-zona/otevreny-dopis-karel-schwarzenberg-predseda-top-09.html . Jelikož jsem nezaznamenal žádnou reakci na zveřejněnou žádost řadového občana, dovoluji si obrátit se s ní přímo na Vás. Nejenže se tímto otevřeným dopisem připojuji k iniciativnímu návrhu pana Jana Boučka z Nečic, ale ještě jej rozšiřuji. Navrhuji, aby rodina pana poslance Schwarzenberka financovala a zajistila i stavbu památníku, který musí být zřízen na místě zlikvidovaného vepřína k uctění obětí, které v táboře zahynuly, protože i na jejich smrti spočívá vina jmenované „otrokářsko-feudální“ rodiny.

Žádám Vás proto, abyste osobně inicioval prošetření informace o tom, že tábor byl zřízen na přímou žádost, či alespoň za spolupodílení jmenované rodiny. Pokud ano, pak trvám na tom abyste, opět osobně, inicioval vládní návrh zákona o financování zbourání vepřína a postavení pomníku obětem. Když restituce, tak tedy skutečně restituce, i ty ztrátové, ne jenom ziskové. Zasloužil byste se mimo jiné možná o to, aby se kupříkladu i k dalším restitucím, stát i jednotliví občané mohli postavit konkrétněji.

Stanislav A. Hošek

Český Těšín

14.5.15

JEDNA POZNÁMKA KE VZTAHU MERKELOVÉ A UKRAJINY

Děkuji redakci webu Nová republika za upozornění na nedávný článek v novinách Deutsche Wirtschaftes Nachrichten (DWN), vyvěšený na webové stránce http://deutsche-wirtschafts-nachrichten.de/2015/05/03/mit-deutschen-steuergeldern-adenauer-stiftung-mischt-in-der-ukraine-kraeftig-mit/ . Stalo se tak publikováním textu http://www.novarepublika.cz/2015/05/majdan-v-kyjeve-organizovala-angela.html , který byl redakcí Nové republiky zvýrazněn symbolem „zásadní“. A on opravdu zásadní je. V tomto mém textu si jenom dovoluji upozornit na souvislost, která by neměla být v této věci opomenuta.

Dílem náhody jsem prakticky v tomtéž dni pozorně znova pročetl projev Reinharda Heydricha ze dne 2. 10. 1941 v pražském Černínském paláci. Je celý v českém jazyce publikován mimo jiné v knize muže, který je již dlouho pro mne příkladem minimálně svým způsobem myšlení a obrovskou pílí. Jde o pana MUDr. Františka Koukolíka a jeho novou publikaci „Češi, proč jsme kdo jsme – a jak dál“. Z ní si dovolím ocitovat delší pasáž ze jmenovaného projevu, v němž jsem se až dosud vždy věnoval především částem týkající se Čechů. Nyní jsem si naopak všiml pasáže týkající se Ukrajiny. Cituji:     „Pak přijde Ukrajina, jež má též žít především pod německým velením jako velká surovinová a vyživovací základna, když nejprve jistým přechodným řešením bude postupně vyloučena z velkoruského prostoru s tím, že se použije a využije jistých, v podvědomí ještě dřímajících, vlastních národních myšlenek, aniž dáme tomuto národu kulturní posilu či oporu, aniž bychom tam chtěli vypěstovat silnou inteligenci, aby tak nevznikla v pozdějších dobách nějaká opozice. Taková inteligence by se pod slabým vedením mohla po létech opět chtít odpoutat. Vcelku vzato platí tedy zde v prostorech na východě starý kolonizační princip, jenž však v protikladu k dřívější kolonizaci řádových rytířů a baltských baronů sleduje tu myšlenku, že jejími nositeli jsme my, naše krev, a že se na východě probouzí stará idea, idea řádových rytířů, jako stupeň k opanování prostoru, který nemůžeme úplně osídlit“. Konec citace.

Předpokládám, že pro čtenáře, kteří znají zmíněný text v DWN, není třeba žádného dalšího komentáře. Pro ty, kdo jej neznají říkám bezohledně, že současná vláda Německa, konkrétně její kancléřka, jakož minimálně i řídící pracovníci Nadace Konrada Adenauera, jsou zdatnými a doslova přímými pokračovateli politiky Adolfa Hitlera. Abych byl poctivý, pak alespoň ve sféře využití skrytého nacismus v myslích mnoha Ukrajinců k odtržení od jejich „ruských rasových bratrů“, řečeno v nacistické terminologií.

K tomu za sebe pouze přidávám, že kdo by chtěl, tak v činnosti vlády pod vedením exkomsomolky Merkelové, především v její snaze o dominanci v EU, najde dokonce prvky známé z politiky „Drang nach Osten“. Ale o tom snad někdy později.

PODOBNOST ČISTĚ NÁHODNÁ

V týdnu, kdy byl Putin mimo dohled televizních kamer, podle jedněch si léčil záda (Rakouský lékař), podle jiných byl za manželkou, která ve Švýcarsku rodila, jsem zaznamenal nejen mnoho spekulací, ale i několik poněkud méně známých informací, které jsem si dal trochu do souvislostí. Podle první údajný třetí nejdůležitější muž Ruska, bývalý agent KGB, Putinův přítel a poradce, Alexander Bortnikov, byl v únoru pozván do USA na Summit k boji proti extremismu. O jeho účasti mělo být údajně rozhodnuto až dodatečně a na poslední chvíli a pozván byl i přesto, že v rámci sankcí proti Rusku je na seznamu osob, které mají zakázán vstup do zemí EU a do Kanady. V USA se měl tajně setkat v Bílém domě s Obamou a to na jeho osobní pozvání k soukromé  schůzce. Tam měl být Obamou varován, že globální válka se blíží a že není v silách Obamy ji zastavit. Informace druhá spočívá v tom, že už v květnu 2014 došlo k podobnému setkání Obamy s jiným ruským představitelem, údajně s druhým nejvyšším mužem Ruska, s bývalým ředitelem FSB,  nyní ředitelem Rady bezpečnosti ruské federace (SCRF) a rovněž bývalým agentem KGB, s Nikolajem Patruševem. Na něj Obama naléhal, aby Rusko změnilo svou politiku, protože on není schopen zlomit válkychtivost některých republikánů. Pokud prý Rusko bude dál pokračovat v dosavadním trendu, globální válku již nelze odvrátit. Jako třetí informaci jsem zaznamenal zprávu o docela nedávném telefonátu Nulandové s Lavrovem. Podle něj byla neuvěřitelně hrubá, až vulgární, nediplomaticky dokonce křičela. Původně sice volala jen kvůli tomu, aby Rusko neparalyzovalo elektronicky lodě USA, ale v rozhovoru trvajícím víc jak hodinu postupně ztrácela nervy, až prý doslova vyštěkla „…to Dick Cheney nyní řídí USA, nikoliv Obama, to byste už měli konečně vy ruští zm… pochopit“.

Žádnou ze tří informací nehodlám komentovat, jen chci dneska vzpomenout událostí mnohem starších, uskutečněných před Hitlerovým napadením SSSR. Tehdy se přihodily některé poněkud podivné události, z nichž připomenu také tři. První cituji podle knihy známého amerického historika Roberta Tuckera, autora Stalinova životopisu: „19. května 1941 pozval německý velvyslanec v Moskvě Werner von Schulenburg na oběd Vladimíra Georgijeviče Děkanozova, navrátivšího se z Berlína, kde byl jmenován novým velvyslancem. Přítomni byli G. Hilger a von Walter. Velvyslanec se během oběda, jak to později historiku Kumaněvovi vylíčil Mikojan, naklonil k Děkanozovovi a řekl mu: ´Pane velvyslanče, něco podobného dějiny diplomacie asi nepamatují, protože já vám teď hodlám vydat státní tajemství č. 1: předejte, prosím, panu Molotovovi a ten, jak doufám, informuje pana Stalina, že Hitler rozhodl rozpoutat 22. června proti SSSR válku. Asi se mne zeptáte, proč to dělám. Já mám však výchovu v Bismarckově duchu a ten byl vždy proti válkám s Ruskem´“. Konec citace. Druhá informace je podobná. Tu dokonce rozšířil Chruščov. Podle ní byl první tajemník sovětského velvyslanectví v Berlíně Valentin Michajlovič Berežkov pozván na jaře 1941 svým americkým kolegou Pattersonem na koktejl a představil mu tam vysokého muže v uniformě Luftwaffe“. Ten ho – jak to sám Berežkov popsal už v 60. letech – „odtáhl stranou, aby mu diskrétně sdělil, že kvanta vojenských jednotek, včetně jeho eskadry, se přesouvají na východ, k sovětským hranicím“. Jako třetí informaci uvádím jméno rozvědčíka Richarda Sorgeho. Starší ví, o koho jde, takže pro mladší jen poznamenávám, že před válkou pracoval v Japonsku, kde získal informace o operaci Barbarossa, což byl krycí název pro napadení Sovětského svazu, osobně o tom Stalina informovala a stal se posmrtně legendou v socialistickém táboře.

Poslední práce historiků ukazují, že všechny údajné „úniky informací“ o přesném termínu napadení SSSR byly řízeny Hitlerovým štábem. Měly jediný smysl. Zajistit Německu uskutečnění „bleskové války“, taktiky, kterou Hitler do té doby porazil všechny jím okupované země. Sověti s Německem si totiž koncem roku 1939 rozdělili Polsko, takže Stalin neměl na nových hranicích své země dokončená opevnění. Sovětský svaz měl v té době 2,9 milionů vojáků, ale Hitler se svými spojenci dal dohromady armádu s počtem 5,5 milionů vojáků. Hitler potřeboval, aby Stalin poslal všechny vojáky co nejblíže hranic, kde by je svou početní a především technickou převahou okamžitě rozdrtil. Podle odborníků, by ještě do zimy obsadil Moskvu. Jenže Stalin nebyl blbec. Na obranu hranic vyčlenil jenom jednu třetinu vojsk a z dalších vytvářel obranné sledy především na původním území SSSR, kde navíc byly obranné linie vybudovány, čímž brzdil ofenzivu Němců. Tak znemožnil Hitlerovi „blitzkrieg“ a fakticky vyhrál válku. Dneska se ví, že většina generálů Sovětského svazu byla proti Stalinovu rozhodnutí, proto také některé okamžitě zlikvidoval. Průběh války pak dokázal, že Stalin si plně zasloužil označení vojenského génia. Válku SSSR nad Německem tedy vyhrálo politické vedení, vedení Všesvazové komunistické strany (bolševiků).

Nevím proč, jsem si na události staré skoro tři čtvrtiny století vzpomněl právě při informacích o Obamově varování adresovaném Putinovi. Trochu si proto zaspekuluji. Americe jde v současnosti doslova o krk. Zadluženost ze všech států největší. Útoky na dolar stále četnější a sofistikovanější. Neobnovitelné zdroje energie rapidně ubývající a nové technologie k jejich dalšímu získávání velice nákladné. Několik neúspěšných válek za poslední dvě desetiletí. Na hospodářském nebi ztráta několika prvenství. Obrovský a všestranný vzestup ČLR. Ztráta vlivu na zadním dvorku, čili v Jižní Americe. To všechno, včetně vnitřní, stále se zhoršující sociální situace, jsou neodvratné příznaky přinejmenším konce světové prestiže, ne-li dokonce možného bankrotu země. USA strašně potřebují válku a především vítěznou válku. Proto všechno ta Obamova údajná bezmocnost. Obama zoufale potřebuje vítězství, jenže si k tomu vybral až příliš veliké sousto. Úpěnlivě proto prosí Putina, aby se Rusko podrobilo nátlaku USA. Ony totiž na skutečný, čti jaderný, konflikt s Ruskem nemají, ač se tak před světem tváří. Celé NATO je sice početně a technicky možná až pětinásobně silnější, než Rusko. Leč útočníkovi nezajišťuje vítězství mnohdy ani desetinásobná převaha, pokud se obránce umí bránit. USA si při tom nemohou dovolit otevřeně napadnout Rusko, protože to by už skutečně před mezinárodním společenstvím neustály. I tak nelze počítat s tím, že by Americe v napadení Ruska šel někdo, kromě přitroublé Británie, skutečně pomáhat. Pobalťané totiž mají doma až příliš silnou „menšinu“ Rusů a Poláci, ti jsou celé Evropě ve skutečnosti k smíchu již několik století. Ostatní ať si čtenáři domyslí.