LEVICE A PRAVICE DNES

. Je vysoký počet lidí, zajímajících se o politiku, kteří tvrdí, že v současnosti neexistuje rozpor mezi levicí a pravicí. Jiní zase, že rozdílnost mezi pravicí a levicí není pro světové dění rozhodující. Ještě jiní, že jsou v současnosti mnohem důležitější společenské rozpory, než ten mezi levicí a pravicí. A konečně, že levicovost je jakýsi marxistický, komunistický, či socialistický přežitek. Nic z toho není pravda. Jedinou pravdou je, že levicoví politici, ale především politologové a filosofové jsou v totální dezorientaci. Komplexní vítězství jejich třídních nepřátel, korunované rozpadem socialistického tábora a likvidací SSSR je natolik vyvedlo z míry, že zatím nebyli schopni vypracovat ucelenou ideologii levice pro stávající globální společnost. Při tom se doslova vtírá do mysli každého jen trochu neelitářského myslitele zásadní levicová idea. Dokonce vyloženě nosná, specielně v posledních týdnech obzvlášť srozumitelná naprosté většině lidí. Je to problém války a míru. Nikdy v dějinách nebyla válka touhou řadových občanů a vůbec prostých lidí. Válku vždycky chtěli, prosazovali a nakonec cizíma rukama vedli jen příslušníci elit a z nich pak ti nejvíc ambiciózní a především mocichtiví všeho druhu až po psychicky narušené. Levicový politik se od jiných tedy odlišuje naprosto zásadně tím, že odmítá válku. Problémy řeší vždy jen vyjednáváním, trpělivým dialogem a hledáním kompromisů. Odmítá dokonce teorie o spravedlivých válkách, obraných válkách, nadtož o preventivních vůči údajné hrozbě. Žádný politik, připouštějící válku jako řešení, i když třeba poslední a údajně nevyhnutelné, není levicovým a když to o sobě tvrdí, pak je hned dvojnásobným lhářem. Lže o válce obecně, jako o možném řešení sporů a o konkrétní válce tím spíše, protože ji sám zavinil, nebo je alespoň spoluviníkem. Vypracovat životaschopnou teorii míru jako nosnou ideologii je podle mého názoru prvním úkolem opravdové levice.

STUDENÁ VÁLKA NESKONČILA

Existuje mnoho žurnalistů, kteří píší o tom, že současný vztah Ruska a Západu je novou studenou válkou. Je to nesmysl, či spíše záměrné matení pojmů. Studená válka byl dlouhodobý proces s cílem likvidovat komunismus, přesněji globální metodou třídního boje. Proto rozpadem SSSR, prvního to pokusu o institucionalizaci komunismu, studená vlka opravdu skončila. Leč, bohužel, zůstalo po ní nejedno neblahé dědictví, které v současnosti přerostlo v monstrum daleko nebezpečnější, než byl celý reálný socialismus. Zůstaly po ní, mimo jiníé, instituce zpravodajských služeb pevně zakotvené do celého politického systému. Ne že by nebyly špionážní služby dávno před tím, než vznikl bipolární svět, ale v průběhu nesmiřitelného třídního boje se jejich činnost stala neodlučitelnou složkou veškeré moci, ba dokonce tvořila v jeho politickém systému prakticky svrchovanou instituci a to nejen v socialistickém světě. Jelikož studená válka byla přece jenom válkou, tak zpravodajské služby sloužily navíc nejen proti vnějšímu, ale i proti vnitřnímu nepříteli. Čím se cítil systém slabším, tím byl vliv složek vnitřní bezpečnosti vlivnější. To zaprvé. Zpravodajské informace se vždycky daly těžko ověřit a ve vrcholící době třídního nepřátelství prakticky už vůbec ne. Jejich důvěryhodnost byla dána převážně důvěrou v persony, které informace sbíraly. Těžká kontrolovatelnost spolu s dalšími vlivy včetně špatných charakterových vlastností  jedinců způsobovaly, že zpravodajci informace nejen sbíraly, ale je vymýšlely, ba dokonce provokacemi vytvářely. Osoby ve vrcholných pozicích státu se měnily. Na Západě dokonce po každých volbách, ale i na Východě určitě rychleji, než odborníci zpravodajských služeb, takže po čase zpravodajské centrály měly přirozenou informační autoritu daleko přesahující znalosti politiků i státníků. Zpravodajské služby se díky všem těmto okolnostem stávaly nejen svrchovaným a prakticky nekontrolovatelným státem ve státě, ale především faktickou řídící složkou státní moci. Pomalu, leč jistě jejich argumenty o rozhodujícím vlivu tajných informací si ani nedovolil nikdo zpochybňovat. Mimo jiné i proto, že by byl obviňován z nepřátelství a automaticky tajnými službami vyšetřován. Jak jsem napsal na začátku tohoto textu, zpravodajské služby se staly nevoleným, leč o to víc vlivným systémem v celém politickém režimu zemí, ať již na Východě, tak na Západě. Bylo to především skvělé zaměstnání pro určitý typ lidí. Po skončení studené války v žádném případě o ně nechtěli přijít a tak se doslova v systému státní moci zabetonovali a aniž jsme si toho všimli, opět jsou rozhodující silou státní moci. Takže sice studená válka skončila, leč některé její metody deformující státní moc, přežily.  

KONKRÉTNÍ LEŽ O RESTITUCI

Po dva dny jsem se rozmýšlel, jestli mám dále pokračovat ve svých ideových tvrzeních o lžích lidí, kteří jsou mými sociálními nepřáteli. Dobře jsem udělal, že jsem pár dnů vyčkal. Našel jsem totiž dneska na netu text, který považuji za tak důležitý pro seriál o lžích dnešní moci, že ho okamžitě zařazuji do svého seriálu. Týká se restituce majetku Schwarzenbergů. Ve Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé ze dne 13. 8. 1947, částka 66. byl publikován tak zvaný Lex Schwarzenberg. Plný název zákona zní: „143. Zákon ze dne 10. 7. 1947 o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou“. To znamená, že restituce tohoto majetku je trestným činem, protože k jeho zespolečenštění došlo už před únorem 1948, který byl zákonem o restitucích stanoven za JEJICH časovou hranici, jako důvod pro tvrzení o zločinnosti vlády KSČ.

PUTIN MÁ DNESKA 63 LET

To je poprvé, co dělám výjimku v psaní tohoto blogu a během jednoho dne do něj píši dvakrát. Právě tím se chci připojit ke všem, kdo oslavují narozeniny tohoto sympatického státníka. Přeji mu proto, aby v dnešním hokejovém zápase veteránský mančaft účastnící se Ruské „Noční hokejové ligy“, v němž má Putin zase hrát, vyhrál jako v květnu, když dal Putin šest branek a „jeho“ mužstvo vyhrálo 18:6. Na tomto místě se zároveň doznávám, že jsem právě dneska projevil sympatie občanskému sdružení „Češi a Slováci za vstup do Ruské federace“. Dávno již jsem přesvědčen, že Moravané mluvící česky patří spíše k Východu, než k tomu zdivočelému Západu, do něhož nás zatáhli proněmečtí Pražáci.

ZE VZPOMÍNEK EUROPOSLANCE RANSDORFA

Jelikož v této zemi není zvykem číst deník Haló Noviny, je skoro vyloučeno číst texty Miroslava Ransdorfa, nesporně jednoho z nejvzdělanějších politiků naší současnosti. Dne 16. 5. 2015 napsal do jmenovaných novin kratičkou osobní vzpomínku, kterou jsem se rozhod celou tady vyvěsit.

Proč po převratu zmizel jeden úřad

Sedmdesáté výročí porážky fašismu, které jsme v minulých dnech oslavili, vyvolalo podněty k zamyšlení nad tím, že řada zločinců nacistického období žila a dožila v klidu a spokojenosti.

K tomu do jisté míry bohužel přispělo i to, že v naší zemi na začátku posametových politických změn byla na popud nových nositelů moci v čele s Václavem Havlem zrušena Komise pro stíhání válečných zločinců. Dovolím si v této souvislosti uvést jednu osobní vzpomínku.

Kdysi jsem byl na stáži v Kabinetu politické výchovy KSČ na Praze 1. Na tomto stranickém pracovišti panovala otevřená atmosféra a chodilo tam hodně vzdělaných a chytrých lidí. Jedním z nich byl dr. Karel Kamiš, tajemník Komise pro stíhání válečných zločinců, hubený, ale vůbec ne asketický muž, s neuvěřitelným smyslem pro humor. Dělal úžasně zajímavou práci a byl doslova studnicí vědění o nacistické okupaci a jejích důsledcích pro český národ. Vídal jsem ho často, ale když odešel do důchodu, naše styky byly řidší.

Komise pro stíhání válečných zločinců shromáždila ohromné množství materiálů a informací. Na rok 1990 bylo připraveno pět procesů s dosud žijícími nacistickými válečnými zločinci.

Jenže k moci přišli Havel a jeho lidé, nastoupila Čalfova vláda a komise byla zrušena. Materiály komise se ocitly bez řádné péče a rozplynuly se jak sníh na slunci. Pár z nich získalo neorganizovaně ministerstvo spravedlnosti, některé dokumenty se dostaly na ministerstvo vnitra, ale největší část organizovaně zmizela kdoví kde. Pohrobci Třetí říše dostali od Havla a jeho kamarádů velkorysý dárek. Stíhání válečných zločinců ustalo a paradoxně jediné iniciativy, které se řešily, byly ty, které přišly z Německa. Inu, velký humanista má problematické dědictví. Stojí za to přemýšlet o tom, pro koho a proč to vše dělal.

Miloslav RANSDORF, poslanec Evropského parlamentu za KSČM HaNo 16.5.15

Komentář k tomu nepřidávám.

NEJLEPŠÍ POPIS SOUČASNÉ SITUACE LIDTSVA A NEJVĚTŠÍ RIZIKO JEHO DALŠÍHO VÝVOJE

Včera jsem opomenul vyvěsit na tento blog text, který jsem napsal v noci z 29. na 30. dubna. Ten ale dneska nevyvěšuji, protože dnešní den je pro mne vysoce symbolický. Oslava práce, jako tvůrkyně všech hodnot lidského společenství je v mých očích oslavou samotného kardinálního rozměru lidskosti. Jelikož od roku2008 vnímám existenci stále se rozrůstající strukturální krize globálního světa, jako riziko samotné existence lidstva, vyvěšuji si zde dneska nejlepší text o této krizi, jaký jsem zatím četl. Jde na velice malé ploše nejen o co nejkoncentrovanější charakterizování zmíněné krize, ale o i charakteristické, ba až definiční rysy současné vývojové fáze kapitalismu. Tvůrcem textu publikovaného 22. 4. 2015 na webu http://www.stripkyzesveta.cz/cz/media/1107/william-i-robinson-rozmery-krize-rizika-fasismu je Williama I. Robinson, jemuž se tímto doslova klaním a na webu s puncem nehoráznosti si jej dovoluji publikovat s tím, že je ode mne nehorázností tak seriozní text tady otisknout.

Takže tady je celý text:

WILLIAM I. ROBINSON: ROZMĚRY KRIZE, RIZIKA FAŠISMU

Hrozí nám znovu fúze, jíž podá kapitál ruku lúze?

„Světový kapitalistický systém prochází nejhorší krizí za 500 let své historie.“ Tím přesněji třeba dešifrovat její konstanty a proměnné, píše William I. Robinson, profesor University of California v Santa Barbaře.

Zaměřit se – ve shodě s Marxem – na samu „vnitřní dynamiku kapitalismu“, jež krizi generuje, její „kvalitativní změny v posledních desetiletích“. Především na vše, co s sebou přináší „vzestup kapitálu po všech stránkách nadnárodního“, „nové globální produkce a finančního systému, do nějž byly, přímo či nepřímo, integrovány všechny země a většina lidstva“. Na posun od „světové ekonomiky, v níž země a regiony propojoval obchod a finanční toky“ k „integrovanému mezinárodnímu trhu, globální ekonomice, v níž jsou země navzájem spjaty organickou transnacionalizací výrobních procesů, financí a akumulace kapitálu“. A tedy do stadia, kdy se od „globální ekonomiky či průniku společenské, politické a kulturní infrastruktury globálního kapitalismu nedokáže izolovat jediný stát“.
Chce to tak analyzovat i roli, již hraje „nadnárodní kapitalistická třída“, „třídní skupina sestávající ze svých kontingentů ve většině zemí světa, Severu i Jihu“. „Hegemonistická frakce světového kapitálu“, „aspirující na pozici globální vládnoucí třídy“.
A detailně zmapovat i úlohu „aparátu nadnárodního státu“, který si vytváří „coby volnou síť nadnárodních organizací vedle národních států“, aby „nadnárodní akumulaci kapitálu organizovala adekvátní podmínky“. A „prostřednictvím aparátu nadnárodního státu výkon své třídní moci institucionalizovala“.
Čtvrtým definičním rysem dnešního kapitalismu je „nové stadium, jejž v globální společnosti dosáhly nerovnost, nadvláda a exploatace“, „transnacionální sociální a třídní polarizace“, násobící hlavně „nerovnosti mezi Severem a Jihem“.
Dnešní krize není zdaleka jen o tom, co obnažila „Velká recese“ od roku 2008. „Kauzální zdroje globální krize tkví v nadměrné akumulaci a rozporech státní moci.“ Ve „vnitřních rozporech samotného kapitalistického systému“, který si šlape po štěstí právě tím, že „zbavuje značnou část lidstva možnosti produktivní participace“, „sráží v globálním měřítku mzdy i lidovou spotřebu“, „polarizuje příjmy“ a tím vším „zmenšuje potenci světového trhu absorbovat světový produkt“.
Vzniklá „konfigurace sociálních a třídních sil“ – a jejich „celosvětový vzájemný poměr“ – umožňují „tvrdý tlak na národní státy, aby regulovaly nadnárodní akumulaci kapitálu“ a „nesly následky explozivních rozporů, zabudovaných do systému“.
Nastala „cyklická, strukturální nebo systémová krize? Cyklické krize se kapitalismu vracejí zhruba co deset let a zahrnují recese, působící jako korigující mechanismus, aniž by systém zásadněji restrukturalizovaly. Recese z počátku 80. let, počátku 90. let a roku 2001 byly cyklickými krizemi. Naproti tomu krize z roku 2008 byla signálem propadu do strukturální krize. Strukturální krize obrážejí hlubší rozpory a lze je řešit jen hlubší restrukturalizací systému.“
„Řešením strukturální krize ze 70. let byla kapitalistická globalizace.“ „Strukturální krizi ze 30. let vyřešilo zformování nového modelu redistributivního kapitalismu.“ „Vyústěním strukturální krize ze 70. let 19. století byl vývoj korporátního kapitalismu.“
„Atributem systémové krize je nahrazení stávajícího systému systémem zcela novým či jeho otevřený kolaps.“ Spěje-li ovšem vývoj skutečně k systémové krizi – a „k tomu, že kapitalismus bude buď nahrazen jiným systémem, nebo se globální civilizace zhroutí“ – konečný „výsledek předem dán není a závisí plně na tom, jak na krizi a historické alternativy zareagují společenské a politické síly“. Právě v takových vteřinách dějin nastává „extrémní nejistota, v níž jsou reakce různých sociálních a třídních sil ve velkém pohybu“.
„Moje koncepce globální krize je mnohem širší, než jen finanční.“ Má „celou řadu a navíc i navzájem spjatých dimenzí – ekonomickou, sociální, politickou, ideologickou i kulturní“. Je to „krize sociální polarizace“, a ergo i „sociální reprodukce“. Systémové impotence „uspokojit potřeby, ba zajistit přežití miliónů lidí, dost možná většiny všeho lidstva“. „Krize státní legitimity a politické moci“, „hegemonie a nadvlády“. „Krize legitimity národních států“, které už nejsou s to „čelit sociální degradaci pracujících a dalších neprivilegovaných vrstev, narůstající nezaměstnanosti, existenční nejistotě a útrapám“.
Dnešní systém ztrácí legitimitu v očích „miliónů, ba miliard lidí napříč světem“. Je konfrontován „sílícím odporem proti své hegemonii“. „Globální elity této erozi důvěry nejsou s to čelit.“ Souběžně narůstá hrozba „ekologického holocaustu, který už fakticky započal“. Nachází výraz ve „změně klimatu i kolapsu centralizovaných zemědělských systémů v řadě regionů“.
Nynější krize má „systémové rozměry“. „Ohrožuje samo přežití miliard lidí.“ „Kolapsem světové civilizace“ – a její „degenerací do nového ´temna´“. Vedle všeho, v čem se s dřívějšími otřesy shoduje, má však dnešní systémová krize i řadu specifických rysů:
Předně to, jak rychle míří k „ekologickým mezím reprodukce lidského rodu“. Z „devíti planetárních limitů, nezbytných pro přežití lidstva“, definovaných „špičkami environmentální vědy“, se „nevratně překračují“ už čtyři.
Bezprecedentní je i „kvantum prostředků násilí a sociální kontroly“. „Koncentrace prostředků globální komunikace a symbolické produkce v rukou hrstky mocných skupin.“ „Proměna podoby války“ v cosi „normálního“ – a zároveň izolovaného od světa režisérů agresí. Obdoby nemá ani „panoptikum společnosti špehování“ a „kontroly myšlení těmi, kdo mají pod kontrolou globální toky komunikace“. „Svět Edwarda Snowdena je světem George Orwella; rok 1984 je tady.“
Novum tkví také v tom, že území, volná pro kapitálovou expanzi, už na Zemi nejsou k mání. Tím „intenzívněji expanduje do dosud nevídané hloubky“. Nahradit „extenzivní expanzi“ to však s to není. „Kapitalismus musí expandovat nonstop, jinak zkolabuje. Jak či kam ale bude expandovat teď?“
Srovnání nemá ani masa „přebytečné populace, obývající ´planetu slumů´, vytlačená z produktivní ekonomiky, vržená na samý okraj a podřízená sofistikovanému systému sociálního dozoru a destrukce“. „Letálnímu koloběhu vydědění-vykořisťování-vyloučení“, „zahrnujícímu vězeňsko-promyslový a imigračně-separační komplexy, všudypřítomnou policii, privátní ozbrojené síly atd.“
Do rekordního úhlu se rozevřely nůžky mezi „globalizovanou ekonomikou a politickou mocí národního státu“. Řada funkcí, jež plnil při „organizaci a stabilizaci systému“, je však nad síly „nadnárodního státního aparátu“. Provází-li to „šíření zbraní hromadného ničení“ – a celkově „nevídaná militarizace společenského života“ – „stabilní politickou moc, garantující reprodukci systému, si lze představit jen velice těžko“.
Tím víc bude záležet na tom, jak na „krizi, ústící z rychlé politické polarizace globální společnosti“, zareagují rozhodující „společenské a politické síly“. Ze situace, kdy se aktivizují zprava i zleva, vidí profesor tři možné scénáře dalšího vývoje:
Prvý spatřuje v „reformismu shora“. „Reformismu elit, zaměřeném na stabilizaci systému, jeho záchranu před sebou samým a radikálnějšími reakcemi zdola.“ Soudě dle jejich „reakce na kolaps globálního finančního systému v roce 2008 se však nezdá, že by tito reformátoři byli s to (měli v úmyslu) nabýt nad nadnárodním finančním kapitálem vrchu“.
Druhou z představitelných variant je „lidový, levicový odpor zdola“. Oč víc „sociální a politický konflikt eskaluje napříč světem“, tím spíš může jít o „globální revoltu“. Doposud se však jednotlivými „zeměmi a regiony šíří jen velmi nerovnoměrně a naráží na řadu problémů i překážek“.
Krize však může vyústit i ve „fašismus 21. století“. V novou „fúzi reakčních politických sil s nadnárodním kapitálem“, jejíž „masovou základnou budou historicky privilegované sektory globální dělnické třídy – typu bílých dělníků Severu a středních vrstev z Jihu – na něž teď doléhá narůstající nejistota a přízrak sestupné mobility“. Programem perverzního holportu vítězů a poražených by se pak zřejmě staly „militarismus, extrémní maskulinizace, homofobie, rasismus a rasistická mobilizace, hon na obětní beránky typu zahraničních dělníků či na Západě také muslimů“.
„Fašismus 21. století evokuje mystifikující ideologie, nezřídka i ty, co v zajetí idealizované a mytizované minulosti hlásají rasovou či kulturní nadřazenost a xenofobii.“ „´Kultura´ neofašismu normalizuje a vynáší do nebes války a sociální násilí.“ „Fascinaci nadvládou, pasovanou na hrdinství.“
„Jsme svědky přechodu od sociálního státu ke státu sociální kontroly napříč světem.“ Stupeň, jejž dosáhla „strukturální nerovnost, se však konsensuálním mechanismem sociální kontroly už hned tak nezvládne“. A právě to kypří živnou půdu „projektům fašismu 21. století“ – „poptávka dominantních skupin napříč světem po zajištění širokospektrální, organizované masové sociální kontroly přebytečné světové populace a sil, kladoucích odpor zdola“.
„Jediným průchodným řešením krize globálního kapitalismu je masivní redistribuce bohatství a moci.“ V „duchu demokratického socialismu 21. století, ve kterém lidstvo už nebude ve válce se sebou samým ani s přírodou“.

JEDNA GEOPOLITICKÁ POZNÁMKA

Již řadu dní je velkým hitem českého internetu tisková konference George Friedmana, ředitele společnosti Strategic Forecasting, vlivného to analytického pracoviště s centrálou v Austinu v USA. Ten pán až s cynickou otevřeností popsal mocenské střety v mezinárodním prostředí, když z nich sundal propagandistickou roušku o lidských právech, demokracii a dalších hodnotách humanismu. Friedman je přičinlivým žákem jednoho ze zakladatelů geopolitiky, Halforda Mackindera, který již před sto lety britskému impériu určil základní světovládný úkol, nedovolit spojení Německa a Ruska v jednu pevninskou mocnost. Británie byla tehdy nesporně nejsilnější námořní mocností a její zájmy mohla ohrozit pouze pevninská mocnost, ovládající celý Heartland, jak je v geopolitice nazýván euroasijský superkontinet včetně středomořské Levanty. Friedman pouze u strategie svého učitele zaměnil dneska Británii za USA. Není to ovšem jediný projev atavismu v jeho výzvách. Mnohem děsivější je, že ani po dvou světových válkách a stovkách drastických konfliktů od té druhé s jejich obrovskými lidskými ztrátami, nedokázal Fridman a všichni jeho názoroví souputníci opustit základní tezi mocenských střetů staromódních teoretiků. Jejich geopolitické představy jsou založeny na tom, že mezinárodní vztahy jsou podřízeny jakési údajné lidské přirozenosti, spočívající v používání síly, tedy pouze v bojích až válkách. Například na zmíněné tiskové konferenci Friedman bez obalu řekl, že se musíme smířit s tím, že i v Evropě budou války, které jsou prý projevem lidskosti. Elitáři USA již dávno propadli přesvědčení o své výjimečnosti a tím nároku na vůdčí postavení ve světě. Rozpad SSSR vzali proto jako šanci na světovládu, až globální diktaturu svého pojetí tržní ekonomiky, životního stylu, ideového přesvědčení, politického systému a snad dokonce i náboženské víry. Pod vlajkou přesvědčení, že v mezinárodních vztazích neexistuje právo, a pokud ano, tak jen právo silnějšího, dělají od té doby všechno proto, aby měli na světě nejen nejsilnější armádu, ale schopnou udržet v područí celý svět. To vše v zájmu, jak již jsem několikrát konstatoval, třídy globálních financiérů. Třetí zastaralost Friedmanova přesvědčení je nepochopení dnešní doby, kdy Americké světovládě není nebezpečné Rusko s Německem, ale Čína s Ruskem. První mají obrovský a už i všestranný lidský potenciál na Zemi a druzí zase největší materiální zdroje planety. Toto spojení nejenže prakticky ohrožuje USA, ale může je učinit zemí na geopolitickém okraji.

NEJVĚTŠÍ ZKLAMÁNÍ MÉHO, POMĚRNĚ DLOUHÉHO ŽIVOTA

Nepopírám, že jsem byl zklamán rozpadem sovětského bloku a to hned ze dvou důvodů. V prvé řadě jsem si v žádném případě nepřál světovou dominanci amerikanismu. Za druhé jsem byl a neustále pořád jsem přesvědčen, že jedinou budoucností světa je komunismus, jehož jedinou alternativou je zánik civilizace. Že lidská civilizace musí jednou zaniknout, je nepochybné, ale není vůbec žádný důvod k tomu, aby to bylo již v dohledné době. A v tom směru je zapotřebí hledat mé největší životní zklamání. S koncem studené války se podle mého soudu vytvořila konečně šance podstatně snížit, nebo dokonce úplně znemožnit možnost k sebelikvidaci lidstva. Že přesto ještě pořád existují jaderné zbraně ba dokonce nejen ony, ale i bakteriologické a chemické prostředky hromadného zničení, je pro mne otřesnou skutečností. Ovšem největším zklamáním pro mne je, že se už zase mezi politickými lídry hovoří o válce a dokonce o válce jaderné jako o potřebě, ba až nutnosti. Od Hirošimy jsem byl přesvědčen, že už nikdo nikdy nemůže považovat válčení, navíc jaderné, za prospěšné k řešení problémů, ba dokonce vůbec za možné. Jsem zklamán tím, že jsem se dožil doby, kdy se pod tlakem válkychtivých jedinců a jim obludně sloužících mediálních intelektuálů, začíná lidstvo nejen smiřovat, ale spoléhat na řešení svých problémů s pomocí zbraní, včetně těch hromadně zločinných.

TAK ZVANÉ EFEKTIVNÍ VÁLČENÍ

Vojenské a politické elity Spojených Států Severo-Amerických, už navždy pro mne jen a pouze SSSA , v posledních desetiletí v praxi propracovaly svou taktiku distančního válčení, již vydávají za nejefektivnější způsob vedení válek. Pravdu o skutečné efektivitě musel ve své výroční zprávě o bojích proti Islámskému státu (ISIL) přiznat koncem ledna, sám Pentagon. V roce 2014 uskutečnil na dva tisíce náletů na území Iráku, které před tím obsadil IISIL. Díky oněm náletům vytlačila vojska SSSA islamisty pouze z 55ti tisíc kilometrů čtverečních, což je ubohé jedno procento území, které bojovníci islámu v Iráku před tím obsadili. Efektivita skutečně nebývalá. Hodná opravdu schopnostem celosvětového vládce. Nejsem sám, kdo distanční válčení považuje za způsob vedení boje, k němuž se uchylují pouze zbabělci. Oproti jiným takové válčení navíc považuji za neoddiskutovatelný válečný zločin. Naprosto bez výjimky za válečný zločin pak považuji útoky pomocí dronů. A tvrdím proto s plnou odpovědností; pokud skutečně každý útok dronů osobně podepisuje, ba snad nařizuje Obama, pak se stává největším zločincem proti lidskosti všech dob, protože Hitler nikoho osobně nezabil a Stalin, pokud osobně podepisoval rozsudky smrti, tak byl natolik „demokratem“, že se na glejt s rozsudkem musela podepsat většina tehdejšího nejvyššího výkonného orgánu strany, tak zvaného politbyra. Sám jsem to viděl na fotokopii rozkazu o Katyni, pokud nešlo o nějakou podvrženou kopii. V mých očích je vývoj nejlépe placeného manekýna světa, sedícího momentálně na stolci prezidenta absurdností, kterou nedokázal vymyslet žádný umělecký tvůrce absurdity. Nositel Nobelovy ceny za mír se stal nejzvrhlejším zabijákem všech dob, protože prokazatelně nechává zabíjet i děti, jak se ukazuje kupříkladu dne 10.2.15 na webu http://www.blisty.cz/art/76403.html .

NEJEN PRO ŠVEJKOVY KRAJANY, KTEŘÍ JSOU PŘESVĚDČENI, ŽE NOSÍ V TORNISTŘE MARŠÁLSKOU HŮL.

Na webové stránce http://www.novarepublika.cz/2015/02/media-nejen-o-ukrajinskem-konfliktu_10.html?showComment=1423648962870#c7518295699732060604 založené včera, se rozhořela debata o výzbroji USA a Ruska a následně kolem toho rádoby strategické úvahy o válce s Ruskem. Jsem již několik let upřímně vyděšen stavem veřejného prostoru, kdy se ve veřejnosti začíná hovořit „o válce, jako o chlebě“, jak jsme v dětství charakterizovali veškeré řečnění o běžných každodenních problémech. Jsem zapřisáhlý odpůrce válek všeho druhu a každého politika, který se jí nedovede vyhnout, považuji už předem za zločince proti lidskosti a pro něj neuznávám zrušení trestu smrti. Z logiky věci nejsem vůbec odborník, ba ani poučený laik na vojenství. Leč názory prezentované na uvedeném webu mne vyprovokovaly zamyslet se nad současnou situací válčení v Evropě. Proto si na svůj blog vyvěšuji svůj příspěvek do debaty, kterou jsem vyvěsil na jmenovaném webu.

Tady je.

Pro všechny Švejkovy krajany, kteří jsou přesvědčeni, že mají v tornistře maršálskou hůl jen několik myšlenek. Mocenské elity Spojených Států Severo-Amerických, dále jen SSSA, mají novou vojenskou taktiku pro vedení válek. Dala by se pojmenovat jako distanční válčení. Reprezentuje ji bombardování z velkých výšek, drony, dalekonosné dělostřelectvo a rakety. Prosadili si ji politické elity, pro jejíž popularitu je hrobem vysoký počet rakví patrioticky zahalených pruhovaně-hvězdičkovanou vlajkou. S velkou chutí ji samozřejmě odsouhlasily elity zbrojně vojenských komplexů, protože staré zbraně budou spotřebovány a bude od státu získán dost prostředků na vývoj modernějších. Cílem takových válek není nepřítele porazit a obsadit jeho území, nýbrž mu zničit infrastrukturu, vojenskou techniku a logistiku, jakož i další zařízení. To všechno do té míry, aby byl donucen k přijetí takových podmínek své další existence, jež bude co nejvíc vyhovovat zájmům skutečných mocipánů globálního světa, jimž je politická reprezentace i vojenská mašinerie SSSA prozatímně nejefektivnějším vykonavatelem.
Dokud v případné válce bude Rusko v roli obránce a bude se tedy válčit na jeho území, je převaha útočných prostředků v poměrech, které jsou oficiálně uváděny, pro Rusko víc jak dostatečná. Na útok samozřejmě Rusko nemá, čehož si je dobře vědomo. Pokud do války s Ruskem bude svět tlačen elitami i vlivovými strukturami SSSA, bude tomu odpovídat rovněž jejich taktika. SSSA nebudou mít žádný zájem „plýtvat“ svými lidskými zdroji a tak do bojů na území Ruska poženou válkychtivce ze všech „ochotných“ zemí jejich evropských satelitů, především z Polska, Pobaltí, Ukrajiny, ale také Německa a Velké Británie. Pokud Rusům nevpadne do zad někdo z Asie, a především dokud prozápadnická pátá kolona oligarchů a na konzum již zvyklých středních tříd neovládne ruský politický prostor, Rusové nemohou takovou válku prohrát. Je ale naprosto jisté, že na ní by opět vydělaly SSSA, do jejichž plného hospodářského otroctví by se dostala celá Evropa.
Každý, kdo předpokládá vstup cizích vojáků na území Ruska, musí při tom bezpodmínečně zakalkulovat do svých poněkud šílených počtů obrovský, ničivý a rychle použitelný potenciál jaderných zbraní Ruska a dokonce i možné užití jejich taktických variant proti územím, z nichž by se do Ruska valili agresoři. Amen, pravím vám.