JEDNA GEOPOLITICKÁ POZNÁMKA

Již řadu dní je velkým hitem českého internetu tisková konference George Friedmana, ředitele společnosti Strategic Forecasting, vlivného to analytického pracoviště s centrálou v Austinu v USA. Ten pán až s cynickou otevřeností popsal mocenské střety v mezinárodním prostředí, když z nich sundal propagandistickou roušku o lidských právech, demokracii a dalších hodnotách humanismu. Friedman je přičinlivým žákem jednoho ze zakladatelů geopolitiky, Halforda Mackindera, který již před sto lety britskému impériu určil základní světovládný úkol, nedovolit spojení Německa a Ruska v jednu pevninskou mocnost. Británie byla tehdy nesporně nejsilnější námořní mocností a její zájmy mohla ohrozit pouze pevninská mocnost, ovládající celý Heartland, jak je v geopolitice nazýván euroasijský superkontinet včetně středomořské Levanty. Friedman pouze u strategie svého učitele zaměnil dneska Británii za USA. Není to ovšem jediný projev atavismu v jeho výzvách. Mnohem děsivější je, že ani po dvou světových válkách a stovkách drastických konfliktů od té druhé s jejich obrovskými lidskými ztrátami, nedokázal Fridman a všichni jeho názoroví souputníci opustit základní tezi mocenských střetů staromódních teoretiků. Jejich geopolitické představy jsou založeny na tom, že mezinárodní vztahy jsou podřízeny jakési údajné lidské přirozenosti, spočívající v používání síly, tedy pouze v bojích až válkách. Například na zmíněné tiskové konferenci Friedman bez obalu řekl, že se musíme smířit s tím, že i v Evropě budou války, které jsou prý projevem lidskosti. Elitáři USA již dávno propadli přesvědčení o své výjimečnosti a tím nároku na vůdčí postavení ve světě. Rozpad SSSR vzali proto jako šanci na světovládu, až globální diktaturu svého pojetí tržní ekonomiky, životního stylu, ideového přesvědčení, politického systému a snad dokonce i náboženské víry. Pod vlajkou přesvědčení, že v mezinárodních vztazích neexistuje právo, a pokud ano, tak jen právo silnějšího, dělají od té doby všechno proto, aby měli na světě nejen nejsilnější armádu, ale schopnou udržet v područí celý svět. To vše v zájmu, jak již jsem několikrát konstatoval, třídy globálních financiérů. Třetí zastaralost Friedmanova přesvědčení je nepochopení dnešní doby, kdy Americké světovládě není nebezpečné Rusko s Německem, ale Čína s Ruskem. První mají obrovský a už i všestranný lidský potenciál na Zemi a druzí zase největší materiální zdroje planety. Toto spojení nejenže prakticky ohrožuje USA, ale může je učinit zemí na geopolitickém okraji.

NEJVĚTŠÍ ZKLAMÁNÍ MÉHO, POMĚRNĚ DLOUHÉHO ŽIVOTA

Nepopírám, že jsem byl zklamán rozpadem sovětského bloku a to hned ze dvou důvodů. V prvé řadě jsem si v žádném případě nepřál světovou dominanci amerikanismu. Za druhé jsem byl a neustále pořád jsem přesvědčen, že jedinou budoucností světa je komunismus, jehož jedinou alternativou je zánik civilizace. Že lidská civilizace musí jednou zaniknout, je nepochybné, ale není vůbec žádný důvod k tomu, aby to bylo již v dohledné době. A v tom směru je zapotřebí hledat mé největší životní zklamání. S koncem studené války se podle mého soudu vytvořila konečně šance podstatně snížit, nebo dokonce úplně znemožnit možnost k sebelikvidaci lidstva. Že přesto ještě pořád existují jaderné zbraně ba dokonce nejen ony, ale i bakteriologické a chemické prostředky hromadného zničení, je pro mne otřesnou skutečností. Ovšem největším zklamáním pro mne je, že se už zase mezi politickými lídry hovoří o válce a dokonce o válce jaderné jako o potřebě, ba až nutnosti. Od Hirošimy jsem byl přesvědčen, že už nikdo nikdy nemůže považovat válčení, navíc jaderné, za prospěšné k řešení problémů, ba dokonce vůbec za možné. Jsem zklamán tím, že jsem se dožil doby, kdy se pod tlakem válkychtivých jedinců a jim obludně sloužících mediálních intelektuálů, začíná lidstvo nejen smiřovat, ale spoléhat na řešení svých problémů s pomocí zbraní, včetně těch hromadně zločinných.

TAK ZVANÉ EFEKTIVNÍ VÁLČENÍ

Vojenské a politické elity Spojených Států Severo-Amerických, už navždy pro mne jen a pouze SSSA , v posledních desetiletí v praxi propracovaly svou taktiku distančního válčení, již vydávají za nejefektivnější způsob vedení válek. Pravdu o skutečné efektivitě musel ve své výroční zprávě o bojích proti Islámskému státu (ISIL) přiznat koncem ledna, sám Pentagon. V roce 2014 uskutečnil na dva tisíce náletů na území Iráku, které před tím obsadil IISIL. Díky oněm náletům vytlačila vojska SSSA islamisty pouze z 55ti tisíc kilometrů čtverečních, což je ubohé jedno procento území, které bojovníci islámu v Iráku před tím obsadili. Efektivita skutečně nebývalá. Hodná opravdu schopnostem celosvětového vládce. Nejsem sám, kdo distanční válčení považuje za způsob vedení boje, k němuž se uchylují pouze zbabělci. Oproti jiným takové válčení navíc považuji za neoddiskutovatelný válečný zločin. Naprosto bez výjimky za válečný zločin pak považuji útoky pomocí dronů. A tvrdím proto s plnou odpovědností; pokud skutečně každý útok dronů osobně podepisuje, ba snad nařizuje Obama, pak se stává největším zločincem proti lidskosti všech dob, protože Hitler nikoho osobně nezabil a Stalin, pokud osobně podepisoval rozsudky smrti, tak byl natolik „demokratem“, že se na glejt s rozsudkem musela podepsat většina tehdejšího nejvyššího výkonného orgánu strany, tak zvaného politbyra. Sám jsem to viděl na fotokopii rozkazu o Katyni, pokud nešlo o nějakou podvrženou kopii. V mých očích je vývoj nejlépe placeného manekýna světa, sedícího momentálně na stolci prezidenta absurdností, kterou nedokázal vymyslet žádný umělecký tvůrce absurdity. Nositel Nobelovy ceny za mír se stal nejzvrhlejším zabijákem všech dob, protože prokazatelně nechává zabíjet i děti, jak se ukazuje kupříkladu dne 10.2.15 na webu http://www.blisty.cz/art/76403.html .

NEJEN PRO ŠVEJKOVY KRAJANY, KTEŘÍ JSOU PŘESVĚDČENI, ŽE NOSÍ V TORNISTŘE MARŠÁLSKOU HŮL.

Na webové stránce http://www.novarepublika.cz/2015/02/media-nejen-o-ukrajinskem-konfliktu_10.html?showComment=1423648962870#c7518295699732060604 založené včera, se rozhořela debata o výzbroji USA a Ruska a následně kolem toho rádoby strategické úvahy o válce s Ruskem. Jsem již několik let upřímně vyděšen stavem veřejného prostoru, kdy se ve veřejnosti začíná hovořit „o válce, jako o chlebě“, jak jsme v dětství charakterizovali veškeré řečnění o běžných každodenních problémech. Jsem zapřisáhlý odpůrce válek všeho druhu a každého politika, který se jí nedovede vyhnout, považuji už předem za zločince proti lidskosti a pro něj neuznávám zrušení trestu smrti. Z logiky věci nejsem vůbec odborník, ba ani poučený laik na vojenství. Leč názory prezentované na uvedeném webu mne vyprovokovaly zamyslet se nad současnou situací válčení v Evropě. Proto si na svůj blog vyvěšuji svůj příspěvek do debaty, kterou jsem vyvěsil na jmenovaném webu.

Tady je.

Pro všechny Švejkovy krajany, kteří jsou přesvědčeni, že mají v tornistře maršálskou hůl jen několik myšlenek. Mocenské elity Spojených Států Severo-Amerických, dále jen SSSA, mají novou vojenskou taktiku pro vedení válek. Dala by se pojmenovat jako distanční válčení. Reprezentuje ji bombardování z velkých výšek, drony, dalekonosné dělostřelectvo a rakety. Prosadili si ji politické elity, pro jejíž popularitu je hrobem vysoký počet rakví patrioticky zahalených pruhovaně-hvězdičkovanou vlajkou. S velkou chutí ji samozřejmě odsouhlasily elity zbrojně vojenských komplexů, protože staré zbraně budou spotřebovány a bude od státu získán dost prostředků na vývoj modernějších. Cílem takových válek není nepřítele porazit a obsadit jeho území, nýbrž mu zničit infrastrukturu, vojenskou techniku a logistiku, jakož i další zařízení. To všechno do té míry, aby byl donucen k přijetí takových podmínek své další existence, jež bude co nejvíc vyhovovat zájmům skutečných mocipánů globálního světa, jimž je politická reprezentace i vojenská mašinerie SSSA prozatímně nejefektivnějším vykonavatelem.
Dokud v případné válce bude Rusko v roli obránce a bude se tedy válčit na jeho území, je převaha útočných prostředků v poměrech, které jsou oficiálně uváděny, pro Rusko víc jak dostatečná. Na útok samozřejmě Rusko nemá, čehož si je dobře vědomo. Pokud do války s Ruskem bude svět tlačen elitami i vlivovými strukturami SSSA, bude tomu odpovídat rovněž jejich taktika. SSSA nebudou mít žádný zájem „plýtvat“ svými lidskými zdroji a tak do bojů na území Ruska poženou válkychtivce ze všech „ochotných“ zemí jejich evropských satelitů, především z Polska, Pobaltí, Ukrajiny, ale také Německa a Velké Británie. Pokud Rusům nevpadne do zad někdo z Asie, a především dokud prozápadnická pátá kolona oligarchů a na konzum již zvyklých středních tříd neovládne ruský politický prostor, Rusové nemohou takovou válku prohrát. Je ale naprosto jisté, že na ní by opět vydělaly SSSA, do jejichž plného hospodářského otroctví by se dostala celá Evropa.
Každý, kdo předpokládá vstup cizích vojáků na území Ruska, musí při tom bezpodmínečně zakalkulovat do svých poněkud šílených počtů obrovský, ničivý a rychle použitelný potenciál jaderných zbraní Ruska a dokonce i možné užití jejich taktických variant proti územím, z nichž by se do Ruska valili agresoři. Amen, pravím vám.

NEJEN ZBĚSILÁ PRAŽSKÁ KAVÁRNA

Je tomu už víc jak dva měsíce, co jsem přestal sledovat web Britské Listy (BL) a slíbil si, že už do něj nebudu psát. Brzy nato několik mnohem lepších, levicově smýšlejících autorů píšících do BL, dokonce veřejně vyhlásilo, že do nich už nebudou, někteří alespoň na přechodnou dobu, přispívat. A pokud nyní sleduji různé jiné weby, tak zjišťuji, že se počty lidí odmítajících texty v BL zvětšuje. Osobně mi ani tak nevadí články a poznámky šéfredaktora, který je jakousi pátou, přesněji proamericko-britskou, kolonou v českém internetovém prostoru, stejně jako jí je i Moravec v ČT. Zatím co ten druhý to dělá naprosto drze, jako by bezohledně dával najevo, že je tím pověřen ze zahraničí, Čulík to v BL dovede velmi dobře maskovat, takže ona podstata vždycky vyhřezne jenom v kritických okamžicích. Jmenovaný internetový magazín mi dokázal zhnusit především redaktor Karel Dolejší. Myslel jsem si, že už jsem si odpočinul od myšlenkových zvratků jmenovaného autora a tak sem si dneska otevřel BL, abych zjistil, zda se náhodou alespoň v něčem nezměnily. Naopak. Jejich stupidita vzrostla. Dolejší už prokazatelně trpí psychickou chorobou, způsobenou nezvladatelnou nenávistí, nejen ke všemu ruskému. Ať píše o čemkoliv, vždycky tam je nějak zakomponovaná protiruská poznámka, nebo invektiva. Navíc doplnil své texty o čulíkovské pohrdání údajnou českou malostí všeho druhu. Vidím tedy, že, alespoň v českém mediálním prostoru, se šíří nejen nesmiřitelná nenávist Zemanem správně pojmenované „zběsilé pražské kavárny“, ale je zdatně živena i jakási nesmiřitelná atmosféra dalších „pohrobků třídního boje“, sloužících bezhlavě okupantům Východní Evropy. Začínám být proto definitivně přesvědčen, že i v té studené válce, šlo naprosto o něco jiného. Nešlo prvoplánově o antikomunismus, což byla pouze rouška matoucí prostý lid. Hlavním smyslem bylo ovládnutí celého východního prostoru od Labe po Vladivostok. A o to samé jde dneska už nepokrytě. Proto nikomu ze Západu už dneska nevadí, že Rusko není bolševickým Sovětským svazem, ale tržně kapitalistickou oligarchií západního typu. Západ až zoufale, jako Hitler, touží po východním prostoru jako po svém budoucím bezpodmínečném „lebensraumu“. Kdokoliv se mu v tom pak snaží zabránit, je nenáviděn daleko víc, než třídní nepřítel. On je totiž opravdu existenčním nepřítelem na život a na smrt. Západ bude muset za každou cenu ovládnout Východ, jinak zahyne. To je onen všemi tušený bod zvratu současné všelidské civilizace.

TŘÍDNÍ BOJ V PODÁNÍ ČESKÉ PRAVICE

Rozesmálo mne, když Gazdík před několika dny prohlásil, že minulá vláda dělala chybu, když vůči opozici vyhlásila a ve vládní praxi striktně realizovala, princip nulové tolerance. Nejvíce mi pak bylo k smíchu pokračování jeho rádoby státnického vystoupení, v němž žádá současnou vládu, aby se takového chybného chování vyvarovala. Dvě volební období si pravicová vládnoucí uskupení v této zemi dělala, co chtěla a to nejen bez ohledu na opozici, ale v posledních letech s naprostou ignorancí názorů veřejnosti. A to nemám na mysli pouze církevní restituce. A najednou její příslušník předvádí popisovaný spektákl, který nelze nazvat jinak, než vrcholnou licoměrností. Nepochybuji totiž ani vteřinu o tom, že až bude zase jednou pravice u nás vládnout, bude válcovat opozici opat s totální netolerancí. Bylo by zmíněné samozřejmě k smíchu, kdyby prakticky v tutéž dobu současná opozice v podání TOP09 a ODS svými vrcholnými reprezentanty neprohlásila, že do konce volebního období bude vůči vládě provádět ve sněmovně obstrukce, což už jen k smíchu není. Obstrukce jsou sice legálním poslaneckým prvkem politického boje, při čemž zdůrazňuji slovo „poslaneckým“. Legálním pak ve smyslu Zákona o jednacím řádu sněmovny. Ovšem vyhlásit obstrukci pro celé funkční období je už nejen nelegitimní, ale přímo nelegální. Opozice má přece vládu kontrolovat, ale ne ji znemožňovat vládnutí. Podle mne je totální obstrukce nelegální, protože znemožňuje dokonce celý zákonodárný proces. Jinými slovy naše pravice hodlá pokračovat v politice nulové tolerance svých politických protivníků i v opozici. Tento způsob politického boje předvedl už za vlády Paroubka tehdejší Nečas, který svým nekonečným vystoupením ve sněmovně znemožnil přijetí sociálních zákonů. Vláda již tehdy končila své volební období a tak Nečas zneužil časovou tíseň. Pikantní tehdy na jednání sněmovny bylo, že ji řídil Filip a ten nevzal Nečasovi slovo, protože podle něj prý předseda ODS pořád hovořil k věci. No, pikantní, spíše typický komunistický podraz vůči socanům. V dějinách nejednoho parlamentu proto byly mnohdy jejich jednací řády upraveny tak, aby nebylo možné znemožnit vydávání zákonů. Což bylo pořád lepší, než vyhnání poslanců ze „žvanírny“, které v znemožňování vládnutí použil nejeden autoritativní vladař. Nynější rozhodnutí pravicové opozice o obstrukci vzniklo prý údajně proto, že projednávaný služební zákon má zajistit „zabetonování“ sociálně demokratických úředníků v institucích správy státu. Nehodlám tady rozebírat služební zákon, který je příliš velké novum v našem státě. Vidím v chování polistopadově etablované pravici atavismus třídního boje. Klaus se jako předseda postpřevratových vlád, vůbec s opozicí nebavil. Odpálkovával veškeré její návrhy jako postkomunismus, socializaci a jiné „zlořády“. Vypadalo to jako odůvodněná revoluční diktatura, i když již tehdy nešlo o nic jiného, než o pokračování třídního boje z perspektivy antikomunistické zapšklosti. Dneska už je pravicová nulová tolerance a všechny z ní odvíjené praktiky nejen atavismem třídního boje, vítězstvím nenávistné ideologie nad rozumem, ale výhradně bažinou bezvýchodnosti celého pravicového řešení současné bezvýchodnosti doma, v Evropě i světě.

TAKŽE ONO TO SAKRA JDE!!

Nečasova banda nám tady tři roky vládla, i když s ní nebylo spokojeno až osmdesát procent lidí. A při tom ne a ne ji pořád svrhnout. Holt u nás, je to jiné, než na Ukrajině. Tam se do věci vloží „Dukovská“ luza. Nejenže demonstruje, ale začne otevřený ozbrojený boj se státní mocí, alias policií. Obsadí vládní budovy včetně prezidentova sídla, zvolí si nového premiéra i předsedu parlamentu. To všechno z titulu „ulice“, jež je podle naší věrchušky vrcholně nedemokratickou sílou, která přece nemá žádné právo diktovat demokraticky zvoleným ústavním činitelům. Všechno začalo zdánlivou prkotinou. Prezident Janukovyč odložil podpis přidružovací smlouvy s EU, která byla prokazatelně nevýhodnější, než nabídka Ruska. Svět tvrdí, že to byla ta pověstná kapka, která spustila lavinu občanské nespokojenosti. Omyl, to byla pouze záminka, které využili připravení. Celá léta totiž existovaly silné skupiny uvnitř Ukrajiny, ale především v okolí, které vyčkávaly. Ať byl Janukovyč jakýkoliv, byl legitimně zvolen, stejně jako vláda, či parlament Ukrajiny. Jestliže Západ bude akceptovat násilný převrat v zemi s demokraticky zvolenými institucemi, kope sám sobě hrob. Uznává násilnou občanskou vzpouru za legitimní alternativu k volbám a dává tak všem extremistům šanci na cokoliv. Je to nebezpečný příklad pro Evropu, leč pro mé myšlení naopak velice jasná perspektiva, že případní noví nečasovci, nám nemusí vládnout až do doby, kdy se najde nová Nagyová.

ODPOVĚĎ OD PŘEDSEDY KDU-ČSL

ODPOVĚĎ OD PŘEDSEDY KDU-ČSL. Nějaký čas jsem přemýšlel, zda mám uveřejnit odpověď předsedy Bělobrádka na můj text o lustračním zákonu. Nakonec jsem se rozhodl tak učinit, protože je dost poučný. Ovšem nedalo mi to, abych panu předsedovi KDU-ČSL  a místopředsedovi vlády na jeho e-mail neodpověděl. Už snad proto, že s ústavními činiteli zásadně nepolemizuji. Však ona to ani polemika není.

Odpověď pana Bělobrádka:

Pěkný den, děkuji za váš názor, který použiji v rámci sebereflexe. Jen podotýkám:

Byli jsme založeni jako Československá strana lidová – strana pro obyčejné, slušné a poctivé lidi, kteří vědí, že normální je nelhat, nezabíjet, nekrást, nepodvádět, mít v úctě starší apod. Že slušnost není slabost a poctivost není hloupost. ČSL v době 1. republiky byla stabilizujícím prvkem tehdejší parlamentní demokracie. Mons. Jan Šrámek byl exilovým předsedou vlády. Chybně jsme analyzovali politickou situaci a přistoupili jsme na Košický vládní program. Stali jsme se tak součástí Národní fronty, což vedlo k omezení demokracie v poválečné ČSR. Stejně se zachovali národní socialisté (ČS. strana socialistická) nebo sociální demokracie, která byla dokonce v roce 1948 sloučena s KSČ. ČSSD má svého Fierlingera, my Plojhara. Ten byl v roce 1948 pro spolupráci s KSČ vyloučen z ČSL, ale byl násilně KSČ dosazen zpět. Máme své kolaboranty, ale máme také svoje hrdiny a mučedníky, kteří byli zavražděni nebo dlouhodobě vězněni a šikanováni (ze 46 poslanců v roce 1948: 10 emigrovalo, 12 bylo uvězněno, z toho 4 umučeni nebo popraveni – S. Broj, R. Sochorec, J. Plesl, A. Janáček). Jistě málokterý novinář pro návrat demokracie do republiky udělal tolik jako naši Pavel Tigrid nebo Pavel Pecháček, pozdější ředitel Hlasu Ameriky a Rádia Svobodná Evropa. Krev, utrpení, pot a odbojová práce tisíců lidovců jistě vykoupily členství strany v Národní frontě, která sdružovala všechny další politické strany a společenské organizace – odbory (ROH), sportovce (ČSTV), skauty (Pionýr, SSM), ale také myslivce, včelaře, dobrovolné hasiče, filatelisty, SČSP a VTS. Jen výjimečně někdo z tehdejších obyvatel v NF nebyl, jen ten má právo kritizovat.

Do ČSL chtěl vstoupit i Karel Kryl, kterému to raději, kvůli pokažení si budoucnosti, sami lidovci rozmluvili. Vždy jsme byli vlastenci, o čemž svědčí odboj a oběti v dobách nacismu a komunismu. Naším heslem bylo: Bůh, vlast, rodina! Po pádu nesvobody jsme se podíleli na znovuobnovení demokracie v republice. V letech 1990-2010 jsme nebyli ve čtyřech vládách, z toho v samostatné ČR ve třech (Zemanova, 1. Topolánkova a Fišerova). Snažili jsme se být sociálním svědomím středopravých vlád a zodpovědnými obránci konzervativních hodnot středolevých vlád. Ne vždy se nám to povedlo a máme podíl viny na chybách, jako byla nepovedená privatizace, při níž stát přišel o stovky miliard korun, nedotažené oddělení penzijního účtu od státního rozpočtu, nedostatečný tlak na vymahatelnost práva, nedotažení reformy zdravotnictví, chybějící zákon o státní službě, ale i chyby při vyjednávání přístupových podmínek před vstupem do EU. Chybou byla i účast ve 2. Topolánkově vládě, která byla závislá na přeběhlících a která díky zavedení rovné daňové sazby zrušila naši vlajkovou loď – společné zdanění manželů.

Umíme přijmout svoji historii jako poučení, jako zdroj sebereflexe a pokory. Jako jediná strana jsme dokázali dát najevo svůj názor a vzedmuli se k odporu, když M. Kalousek začal vyjednávat o vládě s Paroubkovou ČSSD za podpory KSČM. Omyly jsou pro nás varováním, stejně jako mnohé úspěchy a osobnosti jsou pro nás i další generace vzorem (František Nosek, Josef Lux a mnozí další). Pak můžeme mít odvahu a právo znovu usilovat o přízeň a důvěru voličů, abychom měli právo ovlivňovat tuto společnost.

A má reakce na ni:

Vážený pane předsedo.

Pokud se výjimečně odhodlávám k tomu, abych napsal svůj názor některému příslušníku politické elity, nedělám to proto, aby mi odpovídal, ale proto, abych mu sdělil jiný názor než ten, který on prosazuje. Z toho mimo jiné vyplývá, že Vám děkuji za odpověď, a dokonce tak obsáhlou a doslova okamžitou.

Bohužel jsem se z Vaší odpovědi za prvé nedověděl nic nového, kromě informace o Krylovi, která mne nejen poučila, ale dokonce vyděsila, protože pokud někdo z emigrace byl v polistopadovém období nejčestnějším, tak to byl, a zdaleka ne jenom v mých, očí právě on. Byl kromě toho klasickým příkladem občanů odpouštějících a je tedy pro mne doslova omračující, že jej právě Vaše, křesťanská strana, do svých řad nechtěla.

Za druhé já jsem Vám psal pouze a jen v souvislosti s Vaším osobním stanoviskem k lustračním zákonům. A této tématice jste se absolutně vyhnul. Takže se na mne nezlobte, když si Vás zařazuji mezi politiky, kteří podle “Churchillova zákona” řeknou sice pravdivé informace, ale nic se při tom nedovíte.

Přeji hodně úspěchů, čímž mám především na mysli setrvání KDU-ČSL ještě dlouho v parlamentě a v současné vládní koalici nevydírání partnerů, kterým je Vaše strana bohužel nadprůměrně zatížena.

NEJPRVE TRÁM Z OKA SVÉHO

Otevřený dopis nejen předsedovi KDU-ČSL

Vážený pane předsedo,

Vážení ústavní činitelé strany KDU-ČSL.

S nástupem nové generace do nejvyšších funkcí Vaší strany jsem očekával a vím, že zdaleka ne sám, alespoň částečně nový kurs její politiky a to nejen obsahem, ale i formou. Zatím se bohužel nic takového neprojevuje. Jak se zdá, vliv starých struktur i v nejvyšším vedení strany je pro ni zatím nepřekonatelný.

Vy osobně, pane předsedo jste v roce 1989 měl teprve 13 let, takže o realitě oné doby z vlastní zkušenosti nevíte vůbec nic. Proto se nedivím, že si musíte názory na tu dobu vytvářet zprostředkovaně. Dovolím si konstatovat, že jste asi informován poněkud jednostranně. Proto jsem se rozhodl poskytnout Vám a rovněž Vašim kolegům, poněkud jiný pohled.

Lidová strana, tedy předchůdkyně Vaší strany pane předsedo, byla po celé období nadvlády KSČ součástí tehdejší politické moci. A ne že ne. Na jejího hlavního reprezentanta Dr. Plojhara, prakticky trvalého ministra zdravotnictví, moje generace nezapomíná. A samozřejmě nejde zdaleka jen o něj. Lidová strana tedy spolupracovala, jak se dneska rádo říká kolaborovala s, i podle Vás, zločineckým režimem. Ale to není zdaleka pravdou. Ona nespolupracovala, ona se na něm spolupodílela. A co je ještě horší, již samou svou existencí mu dodávala zdání pluralitního politického a rádoby demokratického systému.

Nejhorší pak na celé situaci bylo, že velká většina nejvyšších funkcionářů KSČ opravdu věřila, že budují novou, pro naprostou většinu obyvatel země, spravedlivější společnost. Což o nejvyšších funkcionářích tehdejší strany Lidové nešlo říct v žádném případě. Ti totiž už tehdy byli instruováni a školeni v zahraničí, jako nedávno Vy sám, takže měli dostatečné informace o realitě bolševického vládnutí. A i přesto se mu zaprodali. Troufám si proto tvrdit, že všichni tehdejší funkcionáři Vaší strany, od obcí, přes okresy a kraje po stát, byly vědomými spolutvůrci tehdejšího systému.

Pokud se bývalí příslušníci Vaší strany dneska neustále domáhají po KSČM omluvy za minulost, měli by v prvé řadě se hluboce kát oni. Dokonce by podle mne měli jít příkladem a každý svůj veřejný projev by měli kupříkladu zahajovat větou: „Podílel jsem se aktivně na zločinné minulosti a právě pro odčinění svého podílu viny…“.

To nejlepší pane předsedo nakonec. Funkcionáři Vaší strany, od okresních po celostátní, byli vesměs rovněž funkcionáři Národní fronty. Ti všichni byli z titulu své funkce povinni spolupracovat s StB, aniž na ně musel být založen a veden svazek spolupracovníka. Není vůbec podstatné, zda ve skutečnosti spolupracovali, nebo ne, protože i lustrační zákony o ničem takovém nehovoří. Takže, vážený pane předsedo, napřed si ve své straně udělejte v tom směru pořádek, než začnete ohrožovat koaliční vládu ještě před vyslovením důvěry sněmovnou. Jak říká Vaše učení: „Vidíš třísku v oku bratra svého a trámu v oku svém nedbáš“.

Prvním ministrem vnitra byl po listopadu 1989 příslušník Vaší strany. Bohužel ministerstvo přebíral skoro dva měsíce po mocenské změně. Na zasedání Čalfovy vlády někdy v dubnu 1990 jsem měl možnost položit mu tři otázky. Můžete prohlásit, že kopie alespoň některých svazků StB nejsou mimo naše území? Můžete tvrdit, že od vzniku nové moci z nich nebylo nic zlikvidováno? Jste si jist, že do nich od té doby nikdo nic nepřidal? Odpověď pana Richarda Sachera byla víc jak jasná a je určitě zaprotokolována v zápisech z jednání vlády. „Ani na jednu otázku nemohu odpovědět ano“. To je jenom maličká ilustrace k lustračnímu zákonu, který natolik podporujete, že jste kvůli němu ochoten nejen ohrozit tuto vládu, ale fakticky prodlužovat platnost až nelidských zákonů minulé vlády.

Lustrační zákon byl nejen revolučním aktem msty, ale především výrazem zbabělosti mstitelů a lenosti, či alespoň neschopnosti všech aktérů nové moci. Chyběla jim totiž odvaha, ale také schopnost, postihovat konkrétní osoby za skutečné trestné činy z období nadvlády KSČ. Šlo fakticky o analogii útěku před skutečným právem, jakým byla třeba „privatizace za právní tmy“. V žádném případě to nebyl akt demokratický a jeho zrušení absolutně neohrožuje současnou demokracii. Tu daleko víc ohrožují především ti privatizační zbohatlíci, často nomenklaturní kádry KSČ či vzpomínané NF, či jejich rodinní příslušníci, kteří neviditelní ze zákulisí tahají za nitky figurkami, jež jsou veřejnosti na očích.

Milý pane předsedo. Od změny politického režimu uplynulo už skoro čtvrt století. Žádní lidé aktivní v minulosti, ten dnešní už nemohou ohrozit. Což ale naopak mohou nepromyšlenostmi provést dneska aktivní občané a především ústavní činitelé. Nemýlím-li se, tak Vaše strana byla vždycky stranou založenou na křesťanské ideologii. Jednou z jejích nejvyšších hodnot je odpouštění. Nezapomeňte laskavě na ni, až se budete rozhodovat o pádu ještě fakticky nefungující vlády.

Stanislav A. Hošek

NOVOTA NOVÉHO ROKU

. Letošní první den začínajícího roku byl po mnoho desetiletí ve veřejnoprávní televizi neobyčejným. Nevysílal se totiž projev prezidenta republiky. Zeman ve své zoufalé snaze odlišovat se od všech svých předchůdců, se pokouší zavést jinou zvyklost. Promlouvá k obyvatelstvu země již na Vánoce. Zase tím ale šlápl vedle. Takovým aktem totiž v praxi preferuje jedno náboženství, jednu ideologii a jedno přesvědčení. Což je fakticky protiústavním činem, protože fakticky odporuje hned prvnímu odstavci Čl. 2 Listiny základních práv a svobod, jež je součástí Ústavy ČR a který zní: „ Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání“. Konec citace. Zeman již mnohokrát dokázal, že stále ještě patří do zanikající doby. Zatímco v pokrokových zemích globalizujícího se světa se státní moc snaží být co nejméně neutrální vůči ideologiím a náboženství, tak u nás se asi budeme vracet k nadvládě katolicismu, jako se to děje v Polsku a jiných konzervativních společenstvích. Osobně se přikláním k chování těch zemí, které ruší kupříkladu kříže na veřejných místech, jako jsou vrcholy hor.