NOVÁ OPOZIČNÍ TAKTIKA – BLOKOVÁNÍ

Znám z volejbalu, čili odbíjené dvojblok, dokonce i trojblok, ale čtyřblok, to už je opravdu síla, hlavně pro sněmovní opozici. Zvláště když má „celých“ 48 poslanců ze dvou set. Při tom jsem přesvědčen, že ne všichni příslušníci zmíněných poslaneckých klubů s tím nesmyslem, vygenerovaným nejdrzejším z „blokařů“ Kalouskem, vnitřně souhlasí. Myslím při tom především na Václava Klause juniora. Hned včerejší první kroky blokařů ukázaly, že se z voleb nejen nepoučili, ale omámeni smradem ze stoky intelektuálské luzy, především té pražské, vrhli se včera na tribuny tak, že z předpokládané třídenní ustavující schůze bude asi tak měsíční, odhaduji. Holt za naše peníze se jim to tam nejen dobře schůzuje, ale i debužíruje, jak jsme se již několikrát dověděli, dokonce i z ČT. Blokaři sami sebe stupidně pojmenovali „Demokratickým blokem“, jakoby ostatní strany byly nedemokratické, čímž hned v názvu dokladovali svou neznalost Ústavy ČR, podle níž se nedemokratické strany nejenže nemohou dostat do parlamentu, ale ani být veřejně činné. Není třeba žádného bedlivého studia, aby každý občan seznal, že ve zmíněném bloku se sdružili všichni politici a naprosto všechny strany, které od pravicového převratu prošustrovali i prošustrovaly prakticky veškerý majetek naší vlasti. Při tom mnohým z nich nepochybně zůstalo z onoho majetku celkem dost za nehty. Což je dle mého soudu jediný důvod, proč se srotili a srotily, aby všemi možnými obstrukcemi, blokováním a dalšími i nekalými triky bylo sabotováno ustavení nové vlády, kterou v žádném případě nepodpoří, jak již veřejně bylo jimi opakovaně prohlašováno. Mezi námi, bez politické korektnosti řečeno, jde o blok osob dos.aných z toho, že budoucí politická moc odhalí co nejvíc ze špinavostí, kterými škodili všem, k až trestuhodnému prospěchu, sebe samých.

VÝCHODNÍ EVROPA NA ROZCESTÍ

Ve dnech 14. a 15. května uspořádala vláda ČLR mezinárodní setkání ke svému megaprojektu „Pás a stezka“. Pozvání vlády ČLR přijali nejvyšší představitelé států, či jejich vlád z 29ti zemí. Ze „Západních“ zemí, stařičké Evropy, jsem tam zaregistroval jenom představitele Řecka, Španělska a Švýcarska. Samozřejmě, že podnikatelské kruhy tam byly zúčastněny ze 130ti států, především všech těch, které cítily vůni superzisků. Oficiální prohlášení pořadatelů hovoří o účasti jednoho a půl tisíce zahraničních zájemců, údajně ze všech pěti kontinentů, i když projekt dosáhne, mimo euroasii, pouze do Afriky. Kromě státních delegací se akce zúčastnili pracovníci sedmdesáti mezinárodních institucí a organizací. Holt každý, kdo si chce přihřát svou byznys polívčičku. Z Východní Evropy se zúčastnil předseda vlády Maďarska, předsedkyně vlády Polska a prezident ČR.  Z Balkánu jen Srbové a pak Turecko, přímo svým prezidentem, který tam s vysokou pravděpodobností jel především z jiných důvodů. To všechno něco naznačuje. Stará, ba až přestárlá Západní Evropa, je stále stupidně přesvědčena, že je ještě pořád středem světa. Odečtu-li Británii, kterou do Evropy nikdy nepočítám, pak musím konstatovat, že se Západní Evropou se dneska může spolčovat jen pochabý politik, ale i podnikatel, či jiný veřejně se angažující člověk. Budoucnost nesporně patří asiatům a to nejen Číně. Když už z žádného jiného důvodu tak alespoň proto, že již po celé generace umí žít v přelidnění. Východní Evropa by se měla vrátit tam, kam historicky skutečně patří, – na Východ. Což je patrné především z její lidové kultury. Její politici by měli pochopit, kdo je mládím světa a kdo tempu prostě a jednoduše už nestačí. Má šanci vytvořit tak hraniční, nikoliv však perfidně periferní pásmo budoucí prosperity, globální moci a kolektivistického životního stylu spolupráce a míru, proti světu zmaru a postupného skomírání.

METAMORFÓZA DĚJIN

Od včera se Českou republikou směrem na Plzeň valí kolona historických, amerických, vojenských vozidel z druhé světové války, s vnukem generála Pattona v čele. Bohužel to není jako před desetiletími, kdy je po cestě vítali občané a místní děvy se těšily, jak se provdají do USA. Ovšem docela to stačí na ohlupování dětí, které už prý si jsou jisty, že za druhé světové války Evropu od Hitlera osvobodili Amíci. Vůbec nepochybuji o tom, že po dalších desítkách let se bude v učebnicích dějepisu psát, že duhou světovou válku způsobil Stalin a svět z těch hrůz osvobodila až udatná USArmy. Vím totiž, že po celá léta existovali lidé, kteří byli skálopevně přesvědčeni, že důvodem k druhé světové válce byla existence SSSR. Byli považováni za blázny. Jenže po pádu Sovětského svazu svou zvrhlou teorii vylepšili a nyní tvrdí, že druhá světová válka fakticky skončila až zánikem onoho totalitního žaláře lidstva. Kdysi blázni, dneska hlásné trouby globálních světovládců. Tak se modifikují dějiny dvacátého století.

BUDOUCÍ PREZIDENT FRANCIE

Po zveřejnění výsledků včerejších prezidentských voleb ve Francii už je jasné, kdo bude dalším prezidentem. V mých očích jasný důkaz, že globální elity nemají zájem ztratit kormidlující udidlo, jímž ovládají Francii. Maminčin mazlíček, podle mého soudu dokonce až pubertálně zastydlý mladík a ne muž, byl globální elitou vybrán pro svou neutuchající ambicióznost, pracovitost, skvělé vzdělání, politickou naivitu, charismatickou image a kádrovou prověřenost. To poslední si zajistil již ve svých třiceti letech, kdy začal pracovat v Rotschildově bance. Když tam pak v roce 2012 vydělal na jedné akvizici skoro 3 miliony eur propadl iluzi, že je dítětem úspěchu a vstoupil do politiky coby poradce prezidenta. Letos končící prezident, určitě nejslabší v poválečných dějinách Francie, si ho v roce 2014 vybral jako ministra národohospodářství a slíbil mu veškerou podporu pro reformy, které Hollandemu konvenovaly. Aniž tam nějak zvláště uspěl, už v dubnu 2016 podal demisi, založil svou stranu, přesněji hnutí „En marche“, čili „Kupředu“ a brzy nato vyhlásil svou kandidaturu na prezidenta. Kandidatura vyvolává příliš velké množství otázek. Jako politik zatím nic nedokázal, jako podnikatel se fakticky zapletl do globální financiérské mafie a jako veřejný činitel jasně dokázal, že v tradičně levicové Francii stojí na opačném břehu. Konkrétněna tomto místě připomínám některé jeho názory. Odmítá 35ti hodinový pracovní týden, jako velice krátký. Brojí proti vysokým částkám odstupného zaměstnanců, prý to brzdí mobilitu na trhu práce. Kritizuje vysoké zdanění miliardářů, což samo o sobě je legitimací lokaje nejvyšších vrstev. Raketový vzestup osobní popularity a především celého hnutí prokazuje nesporně dvě věci. V současnosti v politice rozhodují stále víc a víc peníze, takže za jeho osobou musí stát velké peníze, ba dokonce ty největší. Díky tomu pro něj pracují i týmy nejschopnějších manipulátorů veřejného mínění. Jinak by takový antilevičák v žádném případě neměl ve Francii šanci, nadtož úspěch. Síla globálních financiérů už i ve „staré“ Evropě prosazuje nadvládu oligarchů a Emánek Macronů je nesporně jejich člověk. Pokud před druhým kolem nezafunguje nějaká „Deus ex machina“, třeba v podobě WikiLeaks, který by zviditelnil zdroje oněch obrovských peněz, podporujících soupeře Le Penové, je podle mého soudu už prezident Francie fakticky zvolen.

LEVICE A PRAVICE DNES

. Je vysoký počet lidí, zajímajících se o politiku, kteří tvrdí, že v současnosti neexistuje rozpor mezi levicí a pravicí. Jiní zase, že rozdílnost mezi pravicí a levicí není pro světové dění rozhodující. Ještě jiní, že jsou v současnosti mnohem důležitější společenské rozpory, než ten mezi levicí a pravicí. A konečně, že levicovost je jakýsi marxistický, komunistický, či socialistický přežitek. Nic z toho není pravda. Jedinou pravdou je, že levicoví politici, ale především politologové a filosofové jsou v totální dezorientaci. Komplexní vítězství jejich třídních nepřátel, korunované rozpadem socialistického tábora a likvidací SSSR je natolik vyvedlo z míry, že zatím nebyli schopni vypracovat ucelenou ideologii levice pro stávající globální společnost. Při tom se doslova vtírá do mysli každého jen trochu neelitářského myslitele zásadní levicová idea. Dokonce vyloženě nosná, specielně v posledních týdnech obzvlášť srozumitelná naprosté většině lidí. Je to problém války a míru. Nikdy v dějinách nebyla válka touhou řadových občanů a vůbec prostých lidí. Válku vždycky chtěli, prosazovali a nakonec cizíma rukama vedli jen příslušníci elit a z nich pak ti nejvíc ambiciózní a především mocichtiví všeho druhu až po psychicky narušené. Levicový politik se od jiných tedy odlišuje naprosto zásadně tím, že odmítá válku. Problémy řeší vždy jen vyjednáváním, trpělivým dialogem a hledáním kompromisů. Odmítá dokonce teorie o spravedlivých válkách, obraných válkách, nadtož o preventivních vůči údajné hrozbě. Žádný politik, připouštějící válku jako řešení, i když třeba poslední a údajně nevyhnutelné, není levicovým a když to o sobě tvrdí, pak je hned dvojnásobným lhářem. Lže o válce obecně, jako o možném řešení sporů a o konkrétní válce tím spíše, protože ji sám zavinil, nebo je alespoň spoluviníkem. Vypracovat životaschopnou teorii míru jako nosnou ideologii je podle mého názoru prvním úkolem opravdové levice.

STUDENÁ VÁLKA NESKONČILA

Existuje mnoho žurnalistů, kteří píší o tom, že současný vztah Ruska a Západu je novou studenou válkou. Je to nesmysl, či spíše záměrné matení pojmů. Studená válka byl dlouhodobý proces s cílem likvidovat komunismus, přesněji globální metodou třídního boje. Proto rozpadem SSSR, prvního to pokusu o institucionalizaci komunismu, studená vlka opravdu skončila. Leč, bohužel, zůstalo po ní nejedno neblahé dědictví, které v současnosti přerostlo v monstrum daleko nebezpečnější, než byl celý reálný socialismus. Zůstaly po ní, mimo jiníé, instituce zpravodajských služeb pevně zakotvené do celého politického systému. Ne že by nebyly špionážní služby dávno před tím, než vznikl bipolární svět, ale v průběhu nesmiřitelného třídního boje se jejich činnost stala neodlučitelnou složkou veškeré moci, ba dokonce tvořila v jeho politickém systému prakticky svrchovanou instituci a to nejen v socialistickém světě. Jelikož studená válka byla přece jenom válkou, tak zpravodajské služby sloužily navíc nejen proti vnějšímu, ale i proti vnitřnímu nepříteli. Čím se cítil systém slabším, tím byl vliv složek vnitřní bezpečnosti vlivnější. To zaprvé. Zpravodajské informace se vždycky daly těžko ověřit a ve vrcholící době třídního nepřátelství prakticky už vůbec ne. Jejich důvěryhodnost byla dána převážně důvěrou v persony, které informace sbíraly. Těžká kontrolovatelnost spolu s dalšími vlivy včetně špatných charakterových vlastností  jedinců způsobovaly, že zpravodajci informace nejen sbíraly, ale je vymýšlely, ba dokonce provokacemi vytvářely. Osoby ve vrcholných pozicích státu se měnily. Na Západě dokonce po každých volbách, ale i na Východě určitě rychleji, než odborníci zpravodajských služeb, takže po čase zpravodajské centrály měly přirozenou informační autoritu daleko přesahující znalosti politiků i státníků. Zpravodajské služby se díky všem těmto okolnostem stávaly nejen svrchovaným a prakticky nekontrolovatelným státem ve státě, ale především faktickou řídící složkou státní moci. Pomalu, leč jistě jejich argumenty o rozhodujícím vlivu tajných informací si ani nedovolil nikdo zpochybňovat. Mimo jiné i proto, že by byl obviňován z nepřátelství a automaticky tajnými službami vyšetřován. Jak jsem napsal na začátku tohoto textu, zpravodajské služby se staly nevoleným, leč o to víc vlivným systémem v celém politickém režimu zemí, ať již na Východě, tak na Západě. Bylo to především skvělé zaměstnání pro určitý typ lidí. Po skončení studené války v žádném případě o ně nechtěli přijít a tak se doslova v systému státní moci zabetonovali a aniž jsme si toho všimli, opět jsou rozhodující silou státní moci. Takže sice studená válka skončila, leč některé její metody deformující státní moc, přežily.  

KONKRÉTNÍ LEŽ O RESTITUCI

Po dva dny jsem se rozmýšlel, jestli mám dále pokračovat ve svých ideových tvrzeních o lžích lidí, kteří jsou mými sociálními nepřáteli. Dobře jsem udělal, že jsem pár dnů vyčkal. Našel jsem totiž dneska na netu text, který považuji za tak důležitý pro seriál o lžích dnešní moci, že ho okamžitě zařazuji do svého seriálu. Týká se restituce majetku Schwarzenbergů. Ve Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé ze dne 13. 8. 1947, částka 66. byl publikován tak zvaný Lex Schwarzenberg. Plný název zákona zní: „143. Zákon ze dne 10. 7. 1947 o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou“. To znamená, že restituce tohoto majetku je trestným činem, protože k jeho zespolečenštění došlo už před únorem 1948, který byl zákonem o restitucích stanoven za JEJICH časovou hranici, jako důvod pro tvrzení o zločinnosti vlády KSČ.

PUTIN MÁ DNESKA 63 LET

To je poprvé, co dělám výjimku v psaní tohoto blogu a během jednoho dne do něj píši dvakrát. Právě tím se chci připojit ke všem, kdo oslavují narozeniny tohoto sympatického státníka. Přeji mu proto, aby v dnešním hokejovém zápase veteránský mančaft účastnící se Ruské „Noční hokejové ligy“, v němž má Putin zase hrát, vyhrál jako v květnu, když dal Putin šest branek a „jeho“ mužstvo vyhrálo 18:6. Na tomto místě se zároveň doznávám, že jsem právě dneska projevil sympatie občanskému sdružení „Češi a Slováci za vstup do Ruské federace“. Dávno již jsem přesvědčen, že Moravané mluvící česky patří spíše k Východu, než k tomu zdivočelému Západu, do něhož nás zatáhli proněmečtí Pražáci.

ZE VZPOMÍNEK EUROPOSLANCE RANSDORFA

Jelikož v této zemi není zvykem číst deník Haló Noviny, je skoro vyloučeno číst texty Miroslava Ransdorfa, nesporně jednoho z nejvzdělanějších politiků naší současnosti. Dne 16. 5. 2015 napsal do jmenovaných novin kratičkou osobní vzpomínku, kterou jsem se rozhod celou tady vyvěsit.

Proč po převratu zmizel jeden úřad

Sedmdesáté výročí porážky fašismu, které jsme v minulých dnech oslavili, vyvolalo podněty k zamyšlení nad tím, že řada zločinců nacistického období žila a dožila v klidu a spokojenosti.

K tomu do jisté míry bohužel přispělo i to, že v naší zemi na začátku posametových politických změn byla na popud nových nositelů moci v čele s Václavem Havlem zrušena Komise pro stíhání válečných zločinců. Dovolím si v této souvislosti uvést jednu osobní vzpomínku.

Kdysi jsem byl na stáži v Kabinetu politické výchovy KSČ na Praze 1. Na tomto stranickém pracovišti panovala otevřená atmosféra a chodilo tam hodně vzdělaných a chytrých lidí. Jedním z nich byl dr. Karel Kamiš, tajemník Komise pro stíhání válečných zločinců, hubený, ale vůbec ne asketický muž, s neuvěřitelným smyslem pro humor. Dělal úžasně zajímavou práci a byl doslova studnicí vědění o nacistické okupaci a jejích důsledcích pro český národ. Vídal jsem ho často, ale když odešel do důchodu, naše styky byly řidší.

Komise pro stíhání válečných zločinců shromáždila ohromné množství materiálů a informací. Na rok 1990 bylo připraveno pět procesů s dosud žijícími nacistickými válečnými zločinci.

Jenže k moci přišli Havel a jeho lidé, nastoupila Čalfova vláda a komise byla zrušena. Materiály komise se ocitly bez řádné péče a rozplynuly se jak sníh na slunci. Pár z nich získalo neorganizovaně ministerstvo spravedlnosti, některé dokumenty se dostaly na ministerstvo vnitra, ale největší část organizovaně zmizela kdoví kde. Pohrobci Třetí říše dostali od Havla a jeho kamarádů velkorysý dárek. Stíhání válečných zločinců ustalo a paradoxně jediné iniciativy, které se řešily, byly ty, které přišly z Německa. Inu, velký humanista má problematické dědictví. Stojí za to přemýšlet o tom, pro koho a proč to vše dělal.

Miloslav RANSDORF, poslanec Evropského parlamentu za KSČM HaNo 16.5.15

Komentář k tomu nepřidávám.

NEJLEPŠÍ POPIS SOUČASNÉ SITUACE LIDTSVA A NEJVĚTŠÍ RIZIKO JEHO DALŠÍHO VÝVOJE

Včera jsem opomenul vyvěsit na tento blog text, který jsem napsal v noci z 29. na 30. dubna. Ten ale dneska nevyvěšuji, protože dnešní den je pro mne vysoce symbolický. Oslava práce, jako tvůrkyně všech hodnot lidského společenství je v mých očích oslavou samotného kardinálního rozměru lidskosti. Jelikož od roku2008 vnímám existenci stále se rozrůstající strukturální krize globálního světa, jako riziko samotné existence lidstva, vyvěšuji si zde dneska nejlepší text o této krizi, jaký jsem zatím četl. Jde na velice malé ploše nejen o co nejkoncentrovanější charakterizování zmíněné krize, ale o i charakteristické, ba až definiční rysy současné vývojové fáze kapitalismu. Tvůrcem textu publikovaného 22. 4. 2015 na webu http://www.stripkyzesveta.cz/cz/media/1107/william-i-robinson-rozmery-krize-rizika-fasismu je Williama I. Robinson, jemuž se tímto doslova klaním a na webu s puncem nehoráznosti si jej dovoluji publikovat s tím, že je ode mne nehorázností tak seriozní text tady otisknout.

Takže tady je celý text:

WILLIAM I. ROBINSON: ROZMĚRY KRIZE, RIZIKA FAŠISMU

Hrozí nám znovu fúze, jíž podá kapitál ruku lúze?

„Světový kapitalistický systém prochází nejhorší krizí za 500 let své historie.“ Tím přesněji třeba dešifrovat její konstanty a proměnné, píše William I. Robinson, profesor University of California v Santa Barbaře.

Zaměřit se – ve shodě s Marxem – na samu „vnitřní dynamiku kapitalismu“, jež krizi generuje, její „kvalitativní změny v posledních desetiletích“. Především na vše, co s sebou přináší „vzestup kapitálu po všech stránkách nadnárodního“, „nové globální produkce a finančního systému, do nějž byly, přímo či nepřímo, integrovány všechny země a většina lidstva“. Na posun od „světové ekonomiky, v níž země a regiony propojoval obchod a finanční toky“ k „integrovanému mezinárodnímu trhu, globální ekonomice, v níž jsou země navzájem spjaty organickou transnacionalizací výrobních procesů, financí a akumulace kapitálu“. A tedy do stadia, kdy se od „globální ekonomiky či průniku společenské, politické a kulturní infrastruktury globálního kapitalismu nedokáže izolovat jediný stát“.
Chce to tak analyzovat i roli, již hraje „nadnárodní kapitalistická třída“, „třídní skupina sestávající ze svých kontingentů ve většině zemí světa, Severu i Jihu“. „Hegemonistická frakce světového kapitálu“, „aspirující na pozici globální vládnoucí třídy“.
A detailně zmapovat i úlohu „aparátu nadnárodního státu“, který si vytváří „coby volnou síť nadnárodních organizací vedle národních států“, aby „nadnárodní akumulaci kapitálu organizovala adekvátní podmínky“. A „prostřednictvím aparátu nadnárodního státu výkon své třídní moci institucionalizovala“.
Čtvrtým definičním rysem dnešního kapitalismu je „nové stadium, jejž v globální společnosti dosáhly nerovnost, nadvláda a exploatace“, „transnacionální sociální a třídní polarizace“, násobící hlavně „nerovnosti mezi Severem a Jihem“.
Dnešní krize není zdaleka jen o tom, co obnažila „Velká recese“ od roku 2008. „Kauzální zdroje globální krize tkví v nadměrné akumulaci a rozporech státní moci.“ Ve „vnitřních rozporech samotného kapitalistického systému“, který si šlape po štěstí právě tím, že „zbavuje značnou část lidstva možnosti produktivní participace“, „sráží v globálním měřítku mzdy i lidovou spotřebu“, „polarizuje příjmy“ a tím vším „zmenšuje potenci světového trhu absorbovat světový produkt“.
Vzniklá „konfigurace sociálních a třídních sil“ – a jejich „celosvětový vzájemný poměr“ – umožňují „tvrdý tlak na národní státy, aby regulovaly nadnárodní akumulaci kapitálu“ a „nesly následky explozivních rozporů, zabudovaných do systému“.
Nastala „cyklická, strukturální nebo systémová krize? Cyklické krize se kapitalismu vracejí zhruba co deset let a zahrnují recese, působící jako korigující mechanismus, aniž by systém zásadněji restrukturalizovaly. Recese z počátku 80. let, počátku 90. let a roku 2001 byly cyklickými krizemi. Naproti tomu krize z roku 2008 byla signálem propadu do strukturální krize. Strukturální krize obrážejí hlubší rozpory a lze je řešit jen hlubší restrukturalizací systému.“
„Řešením strukturální krize ze 70. let byla kapitalistická globalizace.“ „Strukturální krizi ze 30. let vyřešilo zformování nového modelu redistributivního kapitalismu.“ „Vyústěním strukturální krize ze 70. let 19. století byl vývoj korporátního kapitalismu.“
„Atributem systémové krize je nahrazení stávajícího systému systémem zcela novým či jeho otevřený kolaps.“ Spěje-li ovšem vývoj skutečně k systémové krizi – a „k tomu, že kapitalismus bude buď nahrazen jiným systémem, nebo se globální civilizace zhroutí“ – konečný „výsledek předem dán není a závisí plně na tom, jak na krizi a historické alternativy zareagují společenské a politické síly“. Právě v takových vteřinách dějin nastává „extrémní nejistota, v níž jsou reakce různých sociálních a třídních sil ve velkém pohybu“.
„Moje koncepce globální krize je mnohem širší, než jen finanční.“ Má „celou řadu a navíc i navzájem spjatých dimenzí – ekonomickou, sociální, politickou, ideologickou i kulturní“. Je to „krize sociální polarizace“, a ergo i „sociální reprodukce“. Systémové impotence „uspokojit potřeby, ba zajistit přežití miliónů lidí, dost možná většiny všeho lidstva“. „Krize státní legitimity a politické moci“, „hegemonie a nadvlády“. „Krize legitimity národních států“, které už nejsou s to „čelit sociální degradaci pracujících a dalších neprivilegovaných vrstev, narůstající nezaměstnanosti, existenční nejistotě a útrapám“.
Dnešní systém ztrácí legitimitu v očích „miliónů, ba miliard lidí napříč světem“. Je konfrontován „sílícím odporem proti své hegemonii“. „Globální elity této erozi důvěry nejsou s to čelit.“ Souběžně narůstá hrozba „ekologického holocaustu, který už fakticky započal“. Nachází výraz ve „změně klimatu i kolapsu centralizovaných zemědělských systémů v řadě regionů“.
Nynější krize má „systémové rozměry“. „Ohrožuje samo přežití miliard lidí.“ „Kolapsem světové civilizace“ – a její „degenerací do nového ´temna´“. Vedle všeho, v čem se s dřívějšími otřesy shoduje, má však dnešní systémová krize i řadu specifických rysů:
Předně to, jak rychle míří k „ekologickým mezím reprodukce lidského rodu“. Z „devíti planetárních limitů, nezbytných pro přežití lidstva“, definovaných „špičkami environmentální vědy“, se „nevratně překračují“ už čtyři.
Bezprecedentní je i „kvantum prostředků násilí a sociální kontroly“. „Koncentrace prostředků globální komunikace a symbolické produkce v rukou hrstky mocných skupin.“ „Proměna podoby války“ v cosi „normálního“ – a zároveň izolovaného od světa režisérů agresí. Obdoby nemá ani „panoptikum společnosti špehování“ a „kontroly myšlení těmi, kdo mají pod kontrolou globální toky komunikace“. „Svět Edwarda Snowdena je světem George Orwella; rok 1984 je tady.“
Novum tkví také v tom, že území, volná pro kapitálovou expanzi, už na Zemi nejsou k mání. Tím „intenzívněji expanduje do dosud nevídané hloubky“. Nahradit „extenzivní expanzi“ to však s to není. „Kapitalismus musí expandovat nonstop, jinak zkolabuje. Jak či kam ale bude expandovat teď?“
Srovnání nemá ani masa „přebytečné populace, obývající ´planetu slumů´, vytlačená z produktivní ekonomiky, vržená na samý okraj a podřízená sofistikovanému systému sociálního dozoru a destrukce“. „Letálnímu koloběhu vydědění-vykořisťování-vyloučení“, „zahrnujícímu vězeňsko-promyslový a imigračně-separační komplexy, všudypřítomnou policii, privátní ozbrojené síly atd.“
Do rekordního úhlu se rozevřely nůžky mezi „globalizovanou ekonomikou a politickou mocí národního státu“. Řada funkcí, jež plnil při „organizaci a stabilizaci systému“, je však nad síly „nadnárodního státního aparátu“. Provází-li to „šíření zbraní hromadného ničení“ – a celkově „nevídaná militarizace společenského života“ – „stabilní politickou moc, garantující reprodukci systému, si lze představit jen velice těžko“.
Tím víc bude záležet na tom, jak na „krizi, ústící z rychlé politické polarizace globální společnosti“, zareagují rozhodující „společenské a politické síly“. Ze situace, kdy se aktivizují zprava i zleva, vidí profesor tři možné scénáře dalšího vývoje:
Prvý spatřuje v „reformismu shora“. „Reformismu elit, zaměřeném na stabilizaci systému, jeho záchranu před sebou samým a radikálnějšími reakcemi zdola.“ Soudě dle jejich „reakce na kolaps globálního finančního systému v roce 2008 se však nezdá, že by tito reformátoři byli s to (měli v úmyslu) nabýt nad nadnárodním finančním kapitálem vrchu“.
Druhou z představitelných variant je „lidový, levicový odpor zdola“. Oč víc „sociální a politický konflikt eskaluje napříč světem“, tím spíš může jít o „globální revoltu“. Doposud se však jednotlivými „zeměmi a regiony šíří jen velmi nerovnoměrně a naráží na řadu problémů i překážek“.
Krize však může vyústit i ve „fašismus 21. století“. V novou „fúzi reakčních politických sil s nadnárodním kapitálem“, jejíž „masovou základnou budou historicky privilegované sektory globální dělnické třídy – typu bílých dělníků Severu a středních vrstev z Jihu – na něž teď doléhá narůstající nejistota a přízrak sestupné mobility“. Programem perverzního holportu vítězů a poražených by se pak zřejmě staly „militarismus, extrémní maskulinizace, homofobie, rasismus a rasistická mobilizace, hon na obětní beránky typu zahraničních dělníků či na Západě také muslimů“.
„Fašismus 21. století evokuje mystifikující ideologie, nezřídka i ty, co v zajetí idealizované a mytizované minulosti hlásají rasovou či kulturní nadřazenost a xenofobii.“ „´Kultura´ neofašismu normalizuje a vynáší do nebes války a sociální násilí.“ „Fascinaci nadvládou, pasovanou na hrdinství.“
„Jsme svědky přechodu od sociálního státu ke státu sociální kontroly napříč světem.“ Stupeň, jejž dosáhla „strukturální nerovnost, se však konsensuálním mechanismem sociální kontroly už hned tak nezvládne“. A právě to kypří živnou půdu „projektům fašismu 21. století“ – „poptávka dominantních skupin napříč světem po zajištění širokospektrální, organizované masové sociální kontroly přebytečné světové populace a sil, kladoucích odpor zdola“.
„Jediným průchodným řešením krize globálního kapitalismu je masivní redistribuce bohatství a moci.“ V „duchu demokratického socialismu 21. století, ve kterém lidstvo už nebude ve válce se sebou samým ani s přírodou“.