MYŠLENKY, KTERÝCH SE V TENTO DEN NEDOVEDU ZBAVIT

Přednostně. Devátý a ne osmý květen pro mne byl, je a vždycky bude dnem vítězství. Nezajímají mne jakési Zemanovy kotrmelce revidující dějiny napsané opravdovými vítězi, tedy Rudoarmějci, jediné války, kterou jsem prožil. Jakýsi chorobně ambiciózní přepisovač dějin, který se zvráceně chtěl, ještě coby nýmand, za každou cenu zapsat do historie, nedokázal svou iniciativou totiž nic jiného, než rozpliznout prožitky těch, kteří válku opravdu prožili. Říkám jasně, že lidi na našem kontinentě, v roce 1945 vůbec nezajímalo, kdy vojenští papaláši podepsali kapitulaci, či nějaký podobný akt. Oni si navždycky uchovají ve svých myslích den, kdy si konečně s úlevou vydechli a pocítili onen opojných zážitek života beze strachu, kterému tehdy jednoznačně říkali „svoboda“. Nikdy nezapomenou, že to pro ně bylo 9. máje roku 1945. A nikdy jinak. Ale nyní k těm myšlenkám, přesněji otázkám, které si od těch dob neustále kladu a nenacházím na ně odpověď. Divil jsem se a platí to až do dneška, dvěma klíčovým událostem. Za prvé. Nikdy jsem nepochopil zásadní Hitlerovo bláznovství, za něž jsem považoval válku proti Západu i Východu najednou. Německo bylo dostatečně silné, aby napřed porazilo Západ a teprve pak se vrhlo na Rusko. Ba ještě líp. Mohlo se s Ruskem dohodnout, že mu přenechá Asii a bude chtít volné ruce v Evropě. Dneska by byly na glóbu už jenom tři mocnosti Amerika na západní polokouli, skutečně tisíciletá Německá říše v Evropě, Africe a Blízkém Východě a v Asii Ruské impérium. Vedle těchto by Japonsko, Čína a Indie byly mocnostmi druhého řádu. Ale zpět k realitě tehdejší války. Za druhé. Nikdy jsem rovněž nepochopil, proč Japonsko nenapadlo Sovětský svaz spolu s Německem. Dneska by Rusko bylo pouhým Petrohradsko-moskevským proužkem země mezi Japonskou a Německou říší. Možná. Fakt, že Německo začalo válčit s Ruskem, aniž napřed porazilo Británii a že Japonsko nenapadlo SSSR, je v mých očích tak podivný, že velice často souhlasím s názory, že celou tu válku vlastně „někdo“ řídil. A to je pro mne úděsná představa, protože pak ten někdo může svět opět vést k podobně zhovadilé události. A to vůbec nemluvím o tom, že ten „někdo“ je největším zločincem dějin, protože má na triku smrt asi tak sto padesáti milionů lidí. A to v době, kdy nás na planetě bylo asi jedna a půl miliardy. Vynásobme si to pěti a máme představu, kolik by „nejaderná válka“ stála životů dnes. Minimálně tři čtvrtě miliardy. Kdo je věřící, ať se modlí k tomu božstvu, které řídilo onu válku, která před 73ti lety právě v tento den v Evropě skončila.

PS. Nedá mi to, abych po pravdě nepřipsal, jak to s tím datem dne vítězství celé vzniklo. Francouzi mermomocí chtěli být svým zástupcem rovněž podepsáni na berlínské kapitulaci. Aby se jejich reprezentant stihl dostavit, byl akt posunut až do pozdních nočních hodin, kdy už v SSSR, přesněji v Moskvě, bylo 9. května.

NESVÁTEČNĚ PROŽÍVANÝ SVÁTEK

Při včerejším sledování uvedení V. V. Putina do úřadu prezidenta Ruské federace jsem si snad poprvé uvědomil celý smysl ceremonie, rituálů, tradice a symbolů pro život každého společenství. Pochopil jsem tím rovněž smysl svátků, ať již státních, církevních či ostatních. To všechno totiž upevňuje, ba dokonce tvoří, samotnou identitu každého společenství. Ovšem jenom tehdy, když jeho příslušníci se jich aktivně zúčastňuji. A dokonce ani není důležité, zda spontánně svobodně, nebo prakticky ze společenské, politické, či jiné povinnosti, plynoucí kupříkladu z členství v určitém spolku, sdružení, či jen regionální komunitě. Svátek, který lidé neprožívají jako nějakým způsobem výjimečný den, není vůbec svátkem. Ani fakt, že lidé mají pracovní volno, na tom nic nezmění. Ve sváteční den lidé musí dělat něco, co běžně, nebo dokonce po celý zbývající rok, nedělají. Jinak to jednoduše není ničím odlišený a tedy pro ně samotné významný den. Nijak se nedá odlišit od všednodenního žití. Proto dneska vnímám většinu svátků našeho kalendáře jako výplod elitářů, který ostatním lidem mnohdy ani nic neříká. Nadtož aby si ten den nějakým způsobem zvýraznili. Tak kupříkladu dnešek. Nic se neděje. Ani nějaká ta hloupá estráda kdesi v parku, či veselice na náměstí. Nikdo si nepřipomene, že už žijeme 73 roky v míru, což je v dějinách Evropy nevídané. Začíná být otázkou, zdali si to vůbec zasloužíme.

UDÁLOST DNE

Ve dvanáct hodin moskevského času začala inaugurace Putina do prezidentského úřadu Ruské Federace. Sledoval jsem skoro hodinový pořad z RT. Základní dojem. Rusko je nejen obrovská zem, ale i sály Kremlu a jeho chodby jsou převeliké. Putin je zatím v kondici. Mluví tak, že mu i já rozumím. Při ceremoniálu po celou dobu všichni stáli. Nebylo v obou sálech ani jedno sedadlo. Putin hovořil asi čtvrt hodiny. Byl to čistě slavnostní projev. Světu nesdělil nic. Jen slíbil svým občanům, že bude dělat všechno, co je v jeho silách a čeho je schopen. Je to asi jediný člověk na planetě, který skutečně dělá dějiny. Naprostá většina politiků jsou totiž loutky a nic víc. Což se týká i toho „trampa“. Někteří politici jsou navíc manekýni  a všichni docela dobře placení.

KARL HEINRICH MARX

. Včera uplynulo dvě stovky let ode dne, kdy se narodil muž, který zásadně ovlivnil další vývoj lidstva. Pokud nic jiného, tak má jedinečnou zásluhu na tom, že doslova osvobodil lidstvo od nadvlády církví. Trevír, kde se narodil, leží dneska prakticky na pomezí Německa, Francie a Lucemburska. Rada města včera odhalila sochu tomuto velikánu, kterou městu darovala ČLR. Je to snad největší socha člověka v Německu. Dnešní média ovládající veřejný prostor se proto zaměří na ni, aby se o samotném Marxovi raději nepsalo. Tak to dneska prostě chodí, nelze sice výročí pominout, ale tak si vládci jenom o něm musí najít téma, které jim vyhovuje. Při tom je dneska aktuální naprosto jiné téma ve spojitosti s Marxem. Tvrdím již nejméně dvacet let, že teprve nyní se konečně blíží doba, kdy bude možné uplatnit Marxovy názory v plné míře, tedy skutečně celosvětově. Jedinečná výzva: „proletáři všech zemí spojte se!“, je tou jedinečnou globální výzvou. Nepřátelé lidí práce se již dávno spojili. Pochopili velice rychle Marxe a jelikož je jich malilinko, tak se jim to podařilo snadno a rychle. Zbytku světa, který dneska stojí proti oné mafiánské sebrance financiérů, to bude trvat ještě nějaký čas, ale budoucnost opravdu patří jim. A bude záviste jen a jenom na odporu současných mocných, zda jejich likvidace proběhne bez krveprolití, či naopak s velkou katastrofou pro lidstvo. Vina za to nepadne na hlavy „proletariátu“ budoucnosti, ale na reprezentanty nejmocnějších, zda se budou ochotni vzdát své doposud „věčné“ nadvlády nad světem zbytku člověčenstva.

REINKARNACE HITLERA

Již brzy po politickém převratu byl knižní trh v ČSFR zaplaven literaturou o druhé světové válce z pohledu Německa. Šlo především o oslavování úspěšných vojáků wehrmachtu od pilotů přes tankisty po snajpry. Později se začaly objevovat životopisy „slavných“ generálů a maršálů téže armády, bojujících na frontách druhé světové války. Následovaly popisy bitev, které Německá vojska vedla a především vyhrávala. Později se začaly v televizích objevovat pořady o Hitlerovském Německu a celé jeho době. Napřed se silným odsudkem jeho činů, myšlenek a celé ideologie. Postupem doby se z dokumentů začala vytrácet odsuzující stanovisky a naopak se vyskytovaly pervní výpovědi účastníků, kteří nejednou neskrývali obdiv k tehdejšímu konání Německa. V posledních letech se v televizích, především na Prima Zoom, prakticky každý den objeví nějaký pořad přímo o Hitlerovi. A opět, napřed byly se silným odsuzujícím akcentem, postupně bez něj a nakonec už se sem tam nechybějícím obdivem k Hitlerovi. A vymýšlí se stále nové a nové náměty o něm. Od Hitlerových žen, přes jeho umělecké sklony až po jeho megalomanské architektonické projekty. Připadá mi to jako zjevná snaha o to, aby Hitler nezmizel z obrazovek. Protože zmíněné pořady běží obvykle v době největší sledovanosti, jsem přesvědčen, že dlouhodobě sledovaný záměr je nejméně dvojí. V prvé řadě se autoři snaží, aby si diváci, především bez válečné paměti, zvykali na válečné události. Aby se válka pro ně stala doslova každodenní všedností. Za druhé jde o doslovnou reinkarnaci Hitlera. Již v šedesátých letech minulého století zjistily sociologické průzkumy tisku, že nejfrekventovanějším jménem celosvětově v nich nebyl ani Kristus, Muhammad, či třeba některý současník, ale právě Hitler. Kdo sleduje pořady o Hitlerovi kupříkladu i jen v česky vysílajících televizích, musí už vědět o Hitlerovi a jeho době tolik, kolik nevěděli ani ti, kteří tu dobu žili a dokonce se s Hitlerem osobně znali. Vnímám zmíněný proces skutečně jako reinkarnaci Hitlera. Jeho existence se stává doslova součástí vědomí všech diváků televize. Troufám si tvrdit, že touto praxí televize dosahuje skutečně úspěšnější reinkarnace, než jakou si vypracoval lámaismu pro svého dalajlámu. Mimo jiné jde i o další příklad vítězství virtuality na skutečností.

ZMĚŇME KONEČNĚ VOLEBNÍ ZÁKON PRO VOLBY DO SNĚMOVNY.

Při současném volebním systému je velice těžké sestavit vládní koalici. Dokonce, jak se zdá, je to tím víc těžší, čím má vítěz voleb větší převahu. Pokud se mu totiž nepovede vyjednat menšinovou vládu své strany, je vždycky neomaleně vydírán některou z pidistran. Než se dívat na ty odporné tahanice, jaké se rozběhly po posledních volbách, tak to raději jít k volbám dvakrát. Jsem proto pro dvoukolové volby do sněmovny. Prvního kola by se mohly zúčastnit všechny strany. První dvě by pak postoupily do druhého kola. Do něho by si mohly změnit kandidátku, protože by celá republika tvořila jeden volební obvod. Vítězná strana by pak sestavovala vládu. Všechny strany, které se utkaly v prvním kole, by obdržely finanční podporu státu podle výsledků z onoho prvního kola.

JEDINÁ ZÁCHRANA EVROPY

Nemám rád patetické soudy a zásadně odmítám teze o jediném možném řešení nějakého problému. Ale tentokrát jsem nezvratně přesvědčen, že jedinou šancí Evropy na záchranu před globální válkou je vybudování své vlastní armády. Ovšem armády opravdu přísně jenom obranné. To znamená, že ostatní účastnici bydlící na této planetě si budou jisti, že armádou Evropy nejsou ohroženi. Jedinou cestou k tomu je především okamžitý odchod zemí EU z NATO. Dokonce říkám, okamžitě, pokud možno ještě dříve. Včera prakticky bylo pozdě. Jenom tak si totiž Evropa zajistí, že nebude vehnána jako stádo obětních beránků do konfliktu s Ruskem. Je všeobecně známo, že USA se nikdy nepustí do války se sobě rovným soupeřem. Stejně tak je nezvratně prokázáno, že mocnáři USA považují Rusko za odvěkého nepřítele a každý z prezidentů v tomto tisíciletí dokonce prohlásil, že Rusko je jediným ohrožením „amerických zájmů“. Čímž se myslí nadvláda nad celou planetou. Nelze ani zapomenout na to, že USA závidí Rusku tak velké území a především s tím souvisící jeho surovinové zdroje. To je dost důvodů, aby se USA snažila Rusko rozbít, či jinak zneschopnit. Ovšem pouze cizíma rukama. Při technologické síle Ruské armády si američtí mocnáři netroufnou riskovat škody na svém vlastním území. Udělají proto všechno co je jenom představitelné, aby opět dostali do konfliktu s Ruskem Evropu. Hlupáků na tomto kontinentu k tomu ochotných je vždycky dost. Obvyklou roli Německa kupříkladu dneska docela slušně naplňuje komplot Polska a Ukrajiny. Proto tyto státy a samozřejmě všechny pobaltské, by se zásadně do budoucí evropské armády neměly dostat ani náhodou. Pobaltí, Polsko a Ukrajina jsou natolik ohloupené tradičním nepřátelstvím k Rusku, že by jako spojenec, či dokonce součást evropského vojska, představovaly pro Evropu existencionální riziko spočívající ve vysoké pravděpodobnosti konfliktu s Ruskem. Já si dokonce myslím, že pokud by se armády Ukrajiny a Polska staly součástí evropské armády, tak by ve své pomatené zpupnosti dokonce určitě napadly Rusko, spoéhajíce se na to, že Evropa jim musí pomoci.

DALŠÍ DŮVOD K VÁLCE

Premiérovi Izraele se zazdálo, že nyní je vhodná doba pro zahájení nového konfliktu ve svém okolí. V Sýrii už pomalu není do čeho píchnout. Irák je bezmocně rozvařený a do Afghánistánu je z Jahveho země přece jenom daleko. Takže kdo jiný, než starý dobrý Írán. Stejně si na něj Izraelská Mossad sbírá kompro po celou dobu existence islámské republiky, čti, od návratu Chomejního po pádu šáha Pahlavího v roce 1979. Netanjahu v pondělí večer v televizi měl dosti dlouhý projev, v němž prezentoval doklady o porušování tak zvané jaderné dohody ze 14.7.2015 ze strany Íránu. Není to nic divného, vždyť Izrael byl proti dohodě od samého počátku, takže si od té doby nasbíral „půl tuny důkazů“, že Írán dohodu porušuje. Netanjahu použil pro chování Íránu slovo “lže“. Větší drzost z jeho strany si už nelze ani představit. Pidistát, který by Železný kdysi přehodil oštěpem, který sám utajeně vlastní jaderné zbraně, nikdy nepřistoupil k žádné mezinárodní dohodě o regulaci jaderných zbraních ba ani chemických, má tu drzost jiné obviňovat ze lži. Ovšem u Židů to není žádným překvapením. Ti lžou celému světu už nejméně tři tisíce let. Netanjahuovo divadlo pro prostý lid světa a především své země bylo schváleno den před tím ministrem zahraničí USA, který den před tím navštívil Tel Aviv. Ukazuje se tak, proč byl Tillersn vyměněn za zdivočelého Mika Pompeona. Izrael je v mých očích vředem na Blízkém Východě, který musí být s konečnou platností vyléčen, jinak jednou zaviní světovou válku. Vždyť přece ortodoxním Židům ani o nic jiného nejde, jsou totiž přesvědčeni, že díky ní se konečně dočkají příchodu svého krále a světovlády. Jsou přece Bohem vyvolený národ, kterému se podařilo udělat si otroka z vojensky nejmocnějšího státu světa, jenž jim má posloužit ke splnění existenčního smyslu jejich národa. V mých očích nejvyšší tom typ představitelného rasismu. Doba je ke konečnému cíli nazrálá. V čele USA je nepředvídatelný chaotik, s převelikou touhou zapsat se do dějin. Pokud ale myslí tom své krédo America first vážně, tak se musí v prvé řadě vyhrabat z otročení Židovskému státu. Už avizoval revizi zmíněné jaderné dohody s Íránem. Čímž si nasypal utrejchu do blížícího se setkání s prezidentem KLDR. Ten se mu doslova vysměje, pokud mu za USA Trump nabídne nějakou dohodu. Zbytečně by se ho totiž ptal, jak dlouho asi ta dohoda bude platit.

NOVÁ NÁPLŇ SVÁTKU PRÁCE

S postupující robotizací by za nějakou dobu byl svátek práce spíše svátkem robotů a ne lidí. Pro lidi ale byla práce především symbolem míru. Tak si myslím, že by celosvětově měl být První máj vyhlášen za den míru. Docela by mne zajímalo, jak by byl v různých zemích oslavován.

NOVÁ STUDENÁ VÁLKA? ANI NÁHODOU. TŘETÍ SVĚTOVÁ!

V žurnalistice hlavního proudu, ale i v těch různých alternativních se ujal názor, že probíhá nová studená válka. Nevím, zda jde o záměrný omyl, nebo pouze o neschopnost analyzovat současný stav. O studenou válku nejde v žádném případě. Ta totiž měla příliš jasný a jednoznačný obsah. Šlo ve skutečnosti o všesvětový boj proti šíření komunismus ze Sovětského svazu. Vznikem SSSR se totiž na glóbu poprvé objevila reálná alternativa ke všem do té doby v dějinách lidstva uplatňovaným druhům mocenské nadvlády. Po celou historii byly všechny komunity, etnika, regiony a konečně státy ovládány menšinou. Buďto údajně z milosti bohů, či Boží, nebo jiných, převážně dědičných důvodů a v neposlední řadě i díky jejího bohatství. Sovětismus přinesl velice reálnou možnost zbavit svět všech těch dosavadních, zrůdných mocenských skupin, nárokujících si právo nejen skoro na veškerý majetek společenství, ale především na nadvládu nad celou komunitou. Dosavadní světapáni proto museli udělat všechno, aby si svou moc udrželi, takže rozpoutali tak zvanou studenou válku, čti zničení komunismus. SSSR byl ale už příliš silný nepřítel a se vznikem zbraní ohrožujících veškeré živé na planetě nějaký ostrý, definitivní střet s ním hrozil zničením života na planetě. Proto měla studená válka za druhé jasná pravidla. Jinými slovy, v dobách její existence platily, doslova přímo ortodoxně, zásady mezinárodního práva. A to nejen smlouvy mezi oběma velmocemi, ale i všesvětové dohody, deklarace a jiné mezinárodní dokumenty. Tyto dva důvody jsou dostatečným důkazem toho, že nejde v současnosti o novou studenou válku. ZATÍM. Budoucnost ČLR může tento stav zvrátit. V současnosti existuje na planetě, až na marginální výjimky, jeden společensko-politický systém. Takže o nějakém zadržování až likvidaci komunismus nemůže být řeč. To, oč dneska opravdu jde, se dá nazvat válčením o nové rozdělení světa do sfér vlivů nejmocnějších globálních sil. Je to situace dosti podobná atmosféře Evropy a jí tehdy ovládaného světa, před první velkou válkou na počátku minulého století. Proto si troufám tvrdit, že jsme před první, skutečně světovou, tedy globální válkou lidstva. Zásadním projevem této situace je ignorování pravidel mezinárodního práva, které bylo kodifikováno pod vlivem zmíněné studené války. Dneska opět jednoznačně platí pouze právo silnějšího. Proto se početné národy doslova vrhly na masivní vyzbrojování, což je zatím v naší podlé civilizaci jediná rozhodující síla. Jde jednoznačně o krok zpět v dějinách všelidské civilizace, doslova návrat do dob, kdy v jednání lidí dominoval jejich zvířecí prvek, čili prapůvod. Lidstvo se v mých očích tedy ještě neosvobodilo od své zvířecí podstaty, takže fakticky by se nemělo ani mluvit o jakési lidské civilizaci. Za celé své dějiny jsme se totiž vůbec nic „nezcivilizovali“. Snad se nám jenom podařili prosadit, že na této planetě se lidští tvorové přestali požírat, nic víc.